Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Uff... No, po tom, co jsem načerpala celkem pozitivní energii z BnnB jsem momentálně zase vyfluslá. A může za to tahle kapitola. Zdá se, že ani druhé šance prostě nejsou povoleny.

15.

 

Seděli jsme u jednoho ze stolů a celou místností se neslo Chuckovo srkání a mručení.

„Je fakt moc dobrá,“ pokýval Chuck hlavou a kousl si toasťáku, chleba nebyl. Foukala jsem do svého hrnku s kafem. Bylo ještě moc horký, abych ho pila. Položila jsem ho na stůl a zabodla vidličku do masa přede mnou. Hovězí steak. Syrový. Krvavý.

Chuck se zakuckal.

„Ty tohle vážně budeš jíst? Myslel jsem, že si děláš srandu,“ kulil oči.

Pomalu jsem ukrojila kousek. Zvedla jsem ho před oči a naprázdno polkla. Úplně se mi sbíhaly sliny. Vložila jsem si sousto do úst a labužnicky přežvykovala. Mrkla jsem na něj. Vím, že není hloupý, dojde mu to. Dřív nebo později.

„Ty nejsi normální,“ kroutil hlavou. Vida, dochází mu to opravdu rychle. Nadšeně jsem přikývla.

Sklonil hlavu ke svému talíři a dojedl polívku.

„Takže,“ odsunul talíř stranou. „Zvedla jsi Kiru a pak co, hodila sis ji na záda? Motorka furt stojí tam, kdes ji nechala,“ ušklíbl se.

„Na zádech bych ji neudržela. Nesla jsem ji v náručí. Musela jsem běžet a jednou jsem dělala přestávku, abych ji zas oživovala...“ zmlkla jsem, protože Chuck viditelně zbledl.

„Co je, hledáš moje třetí oko?“ Otřásl se.

„Neříkej doprčic, že nějaký máš?“ zasmál se roztřeseně.

„Jasně že ne,“ usmála jsem se.

„To jsem moc rád,“ opřel se lokty o stůl a prohlížel si mě, jak nějaký exotický zvířátko. „Ale netahej mě za fusekli. Běžet čtyřicet kiláků? V tomhle vedru? To je i pro maratonce těžkej oříšek, kor když máš holku v náručí. A ty ani nejsi zpocená. Co to má sakra znamenat?“ Poklepával prsty o stůl.

„Jak říkáš. Nejsem normální.“

V tichosti jsem jedla steak a téměř slyšela, jak to Chuckovi v hlavě šrotuje. Poposedl ještě blíž ke stolu.

„Tohle ti vážně chutná?“ ukázal prstem na syrové maso, ze kterého už moc nezbývalo.

„Tohle je po... Je to moje druhý nejoblíbenější jídlo,“ napadlo mě, že by ho to vážně mohlo děsit, tak jsem pomalu odložila příbor a utřela si pusu do ubrousku. Kafe už trochu vystydlo, tak jsem se napila a objala rukama hrníček.

„Hm... A to první nejoblíbenější?“

„Mohlo by tě to dost vyděsit.“ Začala jsem být nervózní. Asi to nebyl dobrý nápad.

„Chtěl jsem říct, že o tom pochybuju, ale když tak nad tím přemejšlím... Nějaký brouky?“ otřásl se a já s ním.

„Uh, to fakt ne. Ještě raději, než tohle,“ kývla jsem k talíři a po malém zaváhání pokračovala, „mám... No, ráda si to zvíře rovnou vlastnoručně ulovím.“ Zadržela jsem dech... Jako by to něčemu pomohlo, ušklíbla jsem se nad sebou.

Chuck vykulil oči a zaklonil se, aby se opřel. Opěradlo židle trochu zavrzalo, jinak bylo úplné ticho.

Dívali jsme se navzájem do očí. Chuckův výraz byl pro mě naprosto nečitelný, co se mu tak honí hlavou?

„Ještě něco?“ řekl tiše.

„Spousta věcí, který asi nepotřebuješ vědět,“ zakroutila jsem hlavou a neuhýbala pohledem.

„Ok,“ vstal a popadl talíř, „myslim, že zas potřebuju panáka. Po dnešku budu mít asi játra ze žuly,“ pokusil se o úsměv.

Odešel do kuchyně. Na kafe jsem najednou neměla chuť.

Odsunula jsem se od stolu a přešla k jukeboxu. Listovala jsem seznamem písniček a nějak nevěděla, čím zaplnit to ticho v lokále. Stiskla jsem tlačítko se šipkou dolů a držela. Zavřela jsem oči. Pustila jsem prst z tlačítka a podívala se, kde se výběr zastavil... Zamračila jsem se.

Ladyhawke?

To neznám. Hodila jsem mince do mašiny a pustila Ladyhawke. Znělo to, jako by to bylo aspoň dvacet let starý, ale přesto z toho byla cítit novota. Jo, docela se mi to líbí.

Chuck se ještě nevrátil z kuchyně, ale bylo slyšet, že něco škrábe na papír.

Zula jsem si kecky a přešla k molu. Chtěla jsem si pročistit hlavu u tancování. A tahle písnička byla taková retro diskotéková... Přivřela jsem oči a začala tancovat.

Zpěvačka měla příjemný hlas a ten text byl tak jednoduchý, že jsem si refrén po chvíli zpívala s ní.

Jenže když písnička skončila, bylo mi fakt nanic. Sedla jsem si na molo a opřela se o tyč zády.

„Jdu nevhod?“ zeptal se tiše Chuck.

Zavrtěla jsem hlavou. Chuck přešel ke mně, vyhoupl se na molo a sedl si vedle mě. Podíval se na mě omluvně.

„Napadlo mě, že Kira asi nebude mít zdravotní pojistku. Tak jsem...“

„Napsal jsi šek?“ Obočí mu vyletělo do půlky čela.

„Slyšela jsem tě, jak něco píšeš.“

„Ty jsi slyšela... Jasně. Hele, to jsi nějakej mutant, nebo co jsi vlastně zač?“ zeptal se trochu nakvašeně. Pak se zarazil.

„Teda promiň... Asi jsi? Nějak, hm, zmutovaná?“

„Jsem něco jako kříženec s člověkem,“ řekla jsem tiše. Myšlenkama jsem byla trochu jinde než tady. Následky mi momentálně byly trochu ukradený.

„Aha,“ pokýval hlavou. Pak se zasmál a dál to nerozebíral. Oči měl ale trochu vytřeštěné, budu ho muset víc pozorovat, aby mi sebou neseknul.

„Dneska to necháme bejt, stejně se sem nikdo nedobejvá, ale zítra bych fakt potřeboval píchnout. Kdybys vzala to tancování, byl bych rád. Protože k baru je tě škoda.“ Usmála jsem se. Chuck prostě nemá rád rozbitý nádobí.

„Tak já asi půjdu. Trénovat.“ Vstala jsem a popotáhla si kraťasy.

Nedůvěřivě si mě měřil.

„Pochybuju, že skutečně potřebuješ trénovat.“

„Jo, máš pravdu,“ pokrčila jsem rameny. „Ale potřebuju vymyslet nějaké kreace.“

„Nepotřebuješ, Ený. Spíš se jdi podívat, jestli bys u Kiry nenašla něco na sebe. V tomhle bys navnadila akorát m...  Mrtvýho.“ Odkašlal si a zrudnul. Bylo mi trochu trapně, ale snažila jsem se nedat to na sobě znát. Došlo mi, že ta věta měla končit jinak.

 

**

 

Každý den byl stejný. Akorát jeden večer bylo trochu rušno – to jsem s Chuckem přišla na týpka, který Kiře vozil fet. Nejdřív jsem si ho vzala na mušku já a vyděsila ho po svém. Sue mlčela, tak jsem to vzala jako souhlas. Na co bych měla dar a s nikým se o něj nepodělila?

V tu chvíli jsem si přišla jako ta Nessie, která sem teprve měla namířeno. Která ještě neznala Kiru.

Jakmile jsem na ni pomyslela, bylo všechno jinak. Cítila jsem se divně zranitelná.

Takže když jsem toho dealera dostatečně vyděsila, předala jsem ho Chuckovi, který mu ještě s pár chlapama v lokále trochu upravil fasádu. Aspoň tohle na těch chlapech bylo dobrý – sice chodili s Kirou do postele, drogy ale nesnášeli jako já a Chuck. Slyšela jsem rány a křik, nadávky... Jenže to bylo jakoby vzdáleně, protože v tu chvíli jsem byla na naší mýtině a povídala si s ní. Aspoň v představách jsem ji viděla tak jako dřív, praštěnou a milou holku, která přede mnou neměla tajemství. Představovala jsem si spoustu variant, jak mi zahanbeně vysvětluje, proč začala brát... Ale ani jedna mi nepřišla správná.

 

**

 

Druhý den dopoledne jsem Chuckovi lehce naznačila, co dokážu. Dost dobře to nechápal, tak jsem mu řekla, ať si kolem očí uváže šátek. Trochu vyjeveně skládal utěrku a zavázal ji kolem hlavy na uzel. Ukázala jsem mu něco naprosto nevinného... Jen vzpomínku na denalijské lesy. Nejdřív byl hrozně vyděšený. Protože jsem mu ale ukazovala obrázky jak z National Geographic, pomalu se uklidnil. Pak se rozesmál. A užíval si to!

„To je jízda! To je lepší než nějaký kino!“ smál se a já se taky pousmála.

Kdybych to řekla a ukázala Kiře dřív, spousta věcí by se nestala. Úsměv mi zmizel ze rtů. Cítila jsem, jak se mi chvěje brada a ztěžka jsem polkla. Přestala jsem se soustředit na Chucka a položila svou ruku do klína.

„Co je? Konec? Ukaž mi ještě -“ strhl si šátek. Když viděl, že brečím, zmlknul.

„Co se děje?“ Rozplakala jsem se naplno. Nesměle mě objal a houpal ze strany na stranu.

„To je tvoje doma?“ zeptal se tiše a hladil mě po vlasech. „Stýská se ti?“

Jestli se mi stýská?

Zatraceně, jo, stýská!

„To-tohle je moje doma. Forks,“ vzlykala jsem a dala mu zas ruku na tvář. Ukázala jsem mu zběžně krajinu Olympijského poloostrova, dům, ve kterém jsem vyrůstala, svoji rodinu... Jacoba. Jakeův obličej při několika různých činnostech... Jeho obličej k mému překvapení postupně nahradila Kira. Otřela jsem si oči a tváře do rukávu dalšího z Chuckových půjčených triček a pomalu se uklidnila. Chuck mě pořád hladil. Odtáhla jsem se od něj. Podal mi krabici kapesníků.

„Dík,“ pípla jsem. Byl nějak ztuhlý a díval se na mě smutně.

„To byl...“ pohodil ke mně hlavou.

„Měli jsme se brát,“  řekla jsem tiše.

„Měli?“ zeptal se zmateně. Zamračil se a dodal: „Promiň, do toho je mi kulový.“

„On zemřel.“

Na baru začal zvonit telefon. Ani jeden z nás se nehrnul, aby ho zvedl. Já si utírala nové slzy a Chuck byl nějak mimo.

„Aha. A Kira?“

„Chybí mi,“ zašeptala jsem. Co to se mnou je?

Konečně začínáš vidět, co je zřejmé, řekla Sue a zmlkla.

„Jo. Jo, mně taky,“ řekl Chuck tak nějak zlomeně a vstal, aby došel k telefonu.

„Motel Coaster,“ zvedl to a ohlásil se.

„Děkuju. Už tam jedu.“ Zavěsil a otočil se ke mně.

„Volali, jestli můžem vyzvendout Kiru.“

Přikývla jsem.

„Budeš v pohodě? Nechceš tu zůstat?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Pojedu s tebou.“

 

**

 

 

**

 

Jeli jsme starou dodávkou, co měl Chuck pod plachtou za barákem. Většinu cesty jsme byli potichu. Měla jsem dojem, že Chucka hodně sebral ten Film mého života. Já zas byla zaskočená, jak se ten film vyvinul.

Dojeli jsme před nemocnici a zaparkovali. Chuck si odepl pás a otevřel dveře.

„Chucku, prosím tě,“ chytila jsem ho za loket a zastavila ho. Zamrznul na místě a podíval se na ruku držící tu jeho a potom na mě.

„Jo?“ zeptal se lhostejně.

„Neříkej jí... Nic jí neříkej. Co jsem ti ukázala,“ prosila jsem ho očima. On jen přikývl a vystoupili jsme.

Na recepci jsem podepsala ještě nějaké papíry a sestra nás zavedla za Kirou.

Seděla na posteli zády k nám a koukala z okna. Chuck zaklepal na otevřené dveře.

„Ťuk ťuk, jsi připravená?“ Překvapeně jsem se na něj podívala. Najednou už nebyl zachmuřený, zubil se a vypadal jako dřív.

Kira se otočila a zářivě se na něj usmála. Z toho pohledu, který mu věnovala, se mi roztřásly nohy. Opřela jsem se o futra, abych to zamaskovala.

„Ahoj Chucku! Dík, že jsi přijel! Čau,“ kývla ke mně hlavou a pichlavě mě pozorovala. Seskočila z postele a prošla mezi námi.

„Můžeš  se mnou prosím tě ještě za doktorem? Potřebovala bych s tebou mluvit o samotě,“ řekla mu.

„Počkej v hale, jo?“ řekl mi Chuck a odešli. Přišla jsem si tam jako totální křen. Nejen že mě nesnášela Kira a nehodlala na tom nic měnit. Teď i Chuck citelně ochladl. Možná ho odradilo... Co vlastně? Ve své slabé chvilce se mi vyznával a dneska...

Jasně. On viděl, na kom mi záleží. Kdo mi chybí. Myslí snad, že ho proto nemám ráda? Chtělo se mi zase brečet. Kousla jsem se do jazyka a spolkla knedlík, který mi nebezpečně rostl v krku.

Hned jak se vrátíme... Natankuju a pojedu pryč.

Zamrkala jsem a snažila se rozehnat slzy.

„...si to rozmyslete. Podpora je důležitá a když všechny odeženete -“

„Pane doktore, tohle si promyslím sama. Děkuju,“ řekla Kira ostře. Vzhlédla jsem a viděla, jak Kira stojí s doktorem na konci chodby. Chuck právě vyšel z toalet a otřel si mokré ruce do kalhot.

Kira mě napjatě pozorovala. Podívala jsem se stranou. Jistě. Ví, že bych slyšela cokoli z téhle vzdálenosti. Vstala jsem a šla ven na parkoviště.

Opřela jsem se o kapotu a za chvilku přišel Chuck s Kirou.

„Strhni mi to z příští výplaty. Teď nemám,“ řekla tiše Kira. Chuck mávl rukou.

„To je dobrý. Stejněs´ tam byla tolikrát přes čas, nech to bejt.“

Pohladil ji po zádech a otevřel jí dveře. Já už seděla v autě, na zadním sedadle. Nechtěla jsem jim už nic kazit. Chuck se na mě krátce podíval ve zpětném zrcátku, ale pak se rozjel a zase bylo napjaté ticho.

Někde v půlce cesty si Kira tiše odkašlala.

„Chucku, chtěla jsem ti říct... Moc mě to všechno mrzí.“

Chuck dupnul na brzdu. Vyřadil na neutrál a opřel si hlavu o opěrku. V zrcátku jsem viděla, jak zavřel oči.

„Kiro. Neumíš... Ty nemáš ani představu... Jak moc jsem se o tebe bál,“ povzdechl si a Kira se nervózně zavrtěla.

Motor pod kapotou pravidelně vrněl, Chuck si mnul kořen nosu a Kira se dívala někam na své nohy. Už jsem toho měla právě dost. Bylo mi jasné, že tady dost zacláním a řekla bych, že poznám, když o mě někdo nestojí.

„Ok,“ vydechla jsem a otevřela dveře. Kira se po mně otočila s nečitelným výrazem a Chuck se narovnal.

Vylezla jsem ven a šla po svých. Po pár vteřinách jsem slyšela otevření dalších dveří.

„Ený, kam jdeš?“ Chuck. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.

Otočila jsem se. Kira stála za otevřenými dveřmi u spolujezdce a tvářila se neproniknutelně. Podívala jsem se Chuckovi do očí. Stála jsem od něj asi patnáct metrů, přesto pro můj zrak nebyl problém vidět to, co se mu mihlo v očích. Strach?

„Jsem tu navíc, Chucku. Ještě dneska odjedu.“

Chuck stál s otevřenou pusou a neříkal nic. Kira jen pozvedla obočí a pak se usmála. Křivě. Zabolelo mě to.

„Budete mít ode mě konečně pokoj. Nikoho už tady nebudu... týrat,“ polkla jsem.

„No to nemyslíš vážně!“ zavolal Chuck. Ve stejnou chvíli tiše promluvila Kira: „Konečně.“ Chuck se po ní otočil a zamračil se. Kira věděla, že ji uslyším. Bylo to jak rána pěstí a v tu chvíli se ve mně všechno vzbouřilo.

Přiřítila jsem se k ní svojí normální rychlostí a zastavila se těsně od ní. Kulila oči a roztřásla se.

Chtěla jsem jí vlepit facku. Říct jí, že nebude mít u sebe furt někoho, kdo by jí hlídal zadek, když se bude chovat takhle. Byla jsem v tu chvíli rozzuřená, až se mi třásly ruce. Nakonec mě to přešlo a zaplavil mě smutek.

„Ano, konečně ti půjdu z cesty. Konečně ode mě budeš mít pokoj,“ řekla jsem hořce a polykala slzy.

„Možná jsem ti zkomplikovala život, ale taky jsem ho několikrát zachránila. A ty ani nemáš představu, jak mě tvoje chování zraňuje. Vrátila jsem se po několika letech. Nebyla to moje volba, být tak dlouho pryč, ale ty to víš. Tak proč mi to nedokážeš odpustit? Má tohle být tvoje definitivní sbohem?“ Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Kira polkla, ale neřekla nic. Sedla si do auta a zavřela oči.

Dobře. Dobře. Pokývala jsem hlavou, rty sevřené. Strašně mě zklamala. Nevím, kde se v ní vzala ta ledová zeď, ale mně přes ni nedovolila ani nahlédnout.

Chuck mě pozoroval, úplně bledý.

Přešla jsem k němu a po krátkém zaváhání ho objala.

„Promiň. A děkuju ti. Za všechno. Máš někde napsaný číslo účtu? Pošlu ti za benzín a za bydlení.“

„Nech toho. Ještě jsi mi pomáhala.“ Chuckovi nějak podezřele červenaly oči. Nesnesla bych ho vidět brečet. Zkousla jsem si ret a pustila ho.

„Měj se dobře.“ Přikývl. „A dávejte na sebe pozor,“ řekla jsem mu potichu. To už se mu oči zaplnily slzami. Poplácala jsem ho po rameni.

„Jsi správnej chlap. Najdi si k sobě druhou správnou polovičku. Zasloužíš si, aby se taky někdo staral o tebe.“

Chuck potáhl nosem.

„Jo. No jo. Ta správná polovička už myslí na někoho jinýho. Ale děkuju,“ pokýval hlavou a já už to nemohla snést. Otočila jsem se a rozeběhla se po svém přes poušť směrem k baru. Někde v hrudníku jsem cítila strašnou prázdnotu a v hlavě mi hučelo. Běžela jsem a už se neohlédla. To bych se sesypala.

 


 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Anna43474

12)  Anna43474 (18.02.2012 21:12)

Tohle bolelo :'-(

Twilly

11)  Twilly (01.02.2012 14:32)

jááááá se těěěěěěšííííím

miamam

10)  miamam (01.02.2012 14:28)

Holky moje milé, nezoufejte. Já nemám to srdce nechat ji už celý život trpět. Ale cesta ke štěstí je dlouhá a trnitá... Tak to s nima se všema ještě chvíli vydržte.

Lenka326

9)  Lenka326 (31.01.2012 21:56)

Proč ti nejvíc zranění lidé se brání tím, že ubližují druhým? A když ti, které zranili, utečou, tak je jim ještě hůř. Opravdu Ený odejde a na pořád? Už není šance, jak to s Kirou vyřešit?
Je mi En tak líto. Scéna se vzpomínkami byla moc bolavá. Už by si zasloužila opravdové štěstí, tohle není život, ale očistec. :'-(

Fanny

8)  Fanny (31.01.2012 18:57)

Silná kapitola. Kira, já jí nepoznávám... A radši nepřemýšlím nad Ený, protože docházím k závěrům, které se mi úplně nelíbí

7)  BJaneVolturi (31.01.2012 16:34)

:'-( Že za ní pak do Forks přijedou, že jo? Taky by mohla s Chickem zůstat, nebo taky Kira...

miamam

6)  miamam (31.01.2012 08:16)

Twiloušku, ty máš sedmej smysl, ne? Bos, nechápu, že chápeš, a doufám, že to chápu špatně... :(
Děkuju za komenty, zlatíčka :)

Bosorka

5)  Bosorka (30.01.2012 19:24)

Kira se prostě brání....já ji chápu, až moc dobře....
Miamam - miluji tuto povídku!

4)  hela (30.01.2012 15:36)

to Kira trochu nezvládla :/ ale ani se jí nedivím.
Snad se na druhou stranu konečně En vrátí dmů
jinka moc krásná kapitolka

Twilly

3)  Twilly (30.01.2012 10:47)

Sofi, neřekla bych zrovna namyšlená. Je hodně zraněná a její reakce je spíš dokonalá ukázka afektu. Samozřejmě, že ji to zraní víc, až si uvědomí, že si tím neulevila, ale zranila Ený a Chucka.

2)  SofiaN (30.01.2012 10:38)

Kira je je namyslena, sobecka krava!! Dobre, ze odjizdi, treba se brzy dozvime neco o Sue.

Twilly

1)  Twilly (30.01.2012 09:40)

áááááá tohle takhle nemůže skončit nebo jo? :p ... hmpf, doufám, že se to ještě zvrtne. Tak moc bych jí přála štěstí... vlastně Kiře a Chuckovi taky I když je Kira zraněná tak moc, že ubližuje i ostatním, mám ji moc ráda. A Chuck, to je moje telátko

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek