Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Kira má snad na tajemství patent. Zato Nessie se hlídá míň, než by měla, takže Chuck začíná přicházet o iluze :-P...

14.

 

 

Vstala jsem z křesílka a udělala si v automatu kafe. Byla to děsná břečka, vypila jsem jen půlku a zbytek vyhodila do koše. Smutek na mě dolehl plnou vahou a já se cítila úplně bez energie.

Proč mě Susan nenechala někde u sebe v těch divných pláních? Mohla jsem zkusit vyhledat ty poutníky, o kterých mluvila. Zkusit se s nimi sblížit. Tady o mě nikdo nestojí.

Vidíš to jenom z jedný stránky. Zkus se Kiry zeptat. Ale nejdřív se proboha postarej o sebe.

Tak přece jenom na mě pořád dohlíží.

Nebo už mi hrabe, uchechtla jsem se. Slyším hlas holky, kterou jsem si vymyslela.

V uších mi divně zabzučelo a já si uvědomila, že je to jako tehdy, když jsme prošly tou vlnitou oponou vzduchu.

No dobře, dobře, řekla jsem si unaveně. Nejdřív se postarám o sebe. Bzučení ustalo. Oddechla jsem si a došourala se do kantýny. Koupila jsem si sendvič s tuňákem a zhltla ho. Ani jsem netušila, jak velký mám hlad. Koupila jsem si ještě dva a prodavačka si mě podezřívavě měřila, když jsem je do sebe rychle naházela.

Zachytila jsem její pohled a pokrčila rameny.

„Dlouho čekám, tak jsem dostala hlad,“ přiměla jsem se usmát. Prodavačka se usmála upřímněji než já a přestala si mě všímat.

Úsměv mi zmizel z tváře. Schlíple jsem seděla na židličce v jídelně a čekala jsem, až vstřebám trochu energie z tuňáka... Bylo by blbý, kdybych zas koukala po zkumavkách, přesvědčovala jsem se.

Byly to ale jen kecy. Ve skutečnosti jsem se bála vstát a jít zas za Kirou, koukat na její odmítavý pohled. Co když má ale Sue pravdu? Jestli je za tím něco jiného...

Vyplnila jsem papíry od doktora a donesla je na recepci. Stál tam zrovna Kiřin doktor a mluvil s nějakou sestrou o dávkách léků. Položila jsem desky na pult a šla zpět k pokojům.

„Slečno?“ slyšela jsem ho, ale nechtěla jsem přejít o tu špetku odvahy jít za Kirou, tak jsem nereagovala.

„Slečno, ehm, Blacková?“ Zastavila jsem se. Měla jsem sakra napsat rodný příjmení! Úplně mě rozhodil.

„Potřebuju se vás ještě na něco zeptat.“ Doběhl mě s deskami v ruce a listoval vyplněným dotazníkem. Zvedl svůj pohled ke mně a skenoval mě očima.

„Už se jí to někdy stalo? Předávkování?“ zeptal se.

„To nevím. Vrátila jsem se po dlouhé době a nevím, co s ní bylo v uplynulých pěti letech. Mám za to, že drogy nejsou její styl,“ odpověděla jsem.

Doktor se zamračil a sevřel rty.

„Zdá se, že to je její styl, jak říkáte.“ Vykulila jsem oči.

„Její organismus vypovídá o tom, že už nějaký čas bere určité látky...“

„Jaké látky?!

Když doktor viděl, že nemám páru, o čem mluví, trochu se uvolnil.

„Různé směsi tišících prostředků... Ty ale nejsou ani na předpis. Takové se vyrábí načerno. Zdá se, že opravdu o ničem nevíte.“

„Nechte mě teď prosím chvilku. Já... Musím za ní... Vůbec to nechápu.“ Třásly se mi ruce. Co mi to tu říká? Kira tohle svinstvo nesnášela! Aspoň dřív tomu tak bylo.

Doktor přikývl a nechal mě o samotě.

Došla jsem k ní a rozrazila dveře. Kira otočila hlavu, aby viděla, kdo přišel. Když mě spatřila, otočila se co nejvíc na druhý bok, zády ke mně.

Nadechla jsem se k té zásadní otázce...

„Jsi strašně vlezlá, víš to?“ řekla studeně. Rozhodla jsem se jí taky jednu vlepit.

„A ty jedovatá. A hubená. Protivná. Přesto tě nemůžu opustit. Tak proč,“ hlas se mi trochu zatřásl. „Proč mě odháníš?“

Otočila se zpátky ke mně. Stála jsem kousek od ní. Propalovala mě pohledem, rty pevně sevřené.

„Nepotřebuju nikoho, aby mě hlídal, rozumíš?! Jdi si kam chceš. Je fajn, že aspoň vím, jak to tehdy bylo, ale to na věcech nic nemění, prostě tě -“

„Je v tom něco jiného,“ zarazila jsem ji pevně.

Lehce se nahrbila a podívala se stranou.

„Nic ti do toho není,“ řekla pevně.

„To není pravda.“

„Chceš se vsadit?“ přimhouřila oči. Když jsem neuhýbala jejímu pohledu, natáhla volnou ruku a stiskla tlačítko, aby přivolala sestru. Ruka se jí trochu třásla a taky se mi zdálo, že se nějak orosila.

„Já tě prosím. Odejdi. Pomož Chuckovi, za pár dní jsem zpátky a pak mě můžeš zas otravovat dle libosti. Teď. Jdi. Pryč.“

Bylo to, jako by po mně házela nože. Netušila jsem proč, ale její chování mě bolelo.

Ve dveřích jsem se minula se sestrou.

Šla jsem chodbou a nevnímala nic kolem sebe. Ještě jsem zaslechla, jak sestra řekla, že přivede doktora.

Otevřela jsem dveře z nemocnice a jen okrajově cítila značný nárůst teploty okolí. Už bylo sice odpoledne, ale poušť sálala. Přála jsem si, aby mě vítr rozfoukal jako ten písek.

Sklonila jsem hlavu a pomalu šla zpět do motelu.

 

**

Vypadalo to tu přesně jako ráno. Bordel, sklenice... Jenže támhleten stůl vzadu byl teď převrhnutý a kolem něj se válely židle a rozbité sklo. Za pultem jsem našla Chucka – seděl na zemi, vedle něj ležela prázdná flaška Danielse a další poloprázdnou držel v ruce. Měl opuchlé tváře a otupělý výraz.

„Ach, Chucku. Pojď sem,“ vytáhla jsem ho na nohy. Zakymácel se a díval se na mě zastřeně. Najednou se mu rozšířily oči a naprázdno pohyboval rty.

„Je... mrrt-vá?“ zeptal se úzkostlivě. Zavrtěla jsem hlavou.

„Stihla jsem to. Nechali si ji tam na nějaké testy, ale je ok.“ Další detaily jsem si nechala pro sebe, stejně by si z nich nic nepamatoval.

Kdybych to nečekala, povalil by mě Chuck na zem. Ale takhle, když zaúpěl a podlomily se mu kolena, jsem ho podepřela a vedla ho ven z baru do své chatky. Brečel jak malej kluk, tak srdceryvně, že mi z toho bylo úzko. Cestou k východu pustil lahev na zem a z boku mě objal.

„To... To je... do-břře,“ vzlykal a pevně mě držel.

Dovedla jsem ho ke dveřím a opřela ho o stěnu. Otevřela jsem dveře a rychle odklidila z cesty všechno, o co by mohl zakopnout. Taky jsem odhodila stranou deku z postele. Vrátila jsem se před vchod, kde stál Chuck, hlavu skloněnou, ani se nehnul a pořád brečel. Dovedla jsem ho k posteli a on si sedl a přitáhl si mě na klín.

„Ený. Ený, sem sašně... sašně rrád. Je ja-ko moje sera, zumíš?“

Utřela jsem mu mokré tváře a zatlačila do jeho širokých ramen, aby si lehl. On ale natáhl ruce a svalil mě na sebe.

„Chucku, pusť mě. Potřebuješ se z toho vyspat. Já jdu zatím na bar.“ Snažila jsem se vykroutit z jeho sevření, ale on mě pohladil po zádech. Ztuhla jsem. Sakra, tohle ne.

„Ji... Jako dse-ru. Ale tebe,“ polkl a pohladil mě po vlasech. „Tě miluju, íš to?“

Přitiskl mě k sobě a políbil mě do vlasů. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem se ani nebránila.

„Chtěl... bych tě,“ zamumlal a trochu nemotorně se na mě překulil. Začal mě líbat na krku a vyhrnovat mi tričko. Asi tak půl vteřiny mi to bylo vážně moc příjemné... Jenže pak jsem si uvědomila, s kým to tu vlastně ležím. To mi konečně nahodilo mozek.

Doprčic.

„Chucku?“

„Hm...“ slastně zamručel.

„Slez ze mě,“ řekla jsem jemně. Nespokojeně zakňoural, přitiskl se ke mně těsněji a jednou rukou mě chytil za zadek.

„Ený,“ zamumlal, jak se mi zavrtal obličejem do dekoltu. Políbil mě do výstřihu trička a pak se stalo víc věcí naráz.

Ozvala se rána.

V hlavě mi zakřičelo: „KIRA!“

Někdo strašně nahlas zachrápal.

„Eh?“ rozhlížela jsem se zmateně po pokoji. Nevím jak, ale nějak jsem se ocitla u dveří do koupelny. Chuck ležel rozvalenej na zemi a chrápal s otevřenou pusou.

Já ho shodila! 

Klekla jsem si k němu a otočila mu hlavu na stranu. Bude mít v týlu pěknou bouli. Zvedla jsem ho a položila na postel. Ještě jsem ho přikryla a pro jistotu mu vedle postele položila prázdný kbelík. Snad se trefí.

A já teď musím pořádně zamakat. Beze svědků to naštěstí bude docela hračka.

Pro jistotu jsem zamkla bar z obou stran a dala se do práce. Do lítaček jsem dala zarážky, aby byly pořád otevřené. Pohybovala jsem se přirozeně, takže docela rychle. Díky práci a uklízení jsem moc nemyslela na to, co se odehrálo dneska ráno. Ještě vyrobit cedule...

„Dnes večer zavřeno z technických důvodů“

Pověsila jsem jednu na dveře a druhou přímo pod transparent u silnice. Chvíli mi trvalo, než jsem našla jističe, ale nakonec jsem je našla – z druhé strany budovy baru byly za keři schované dveře. Byly jen na visací zámek, tak jsem ho utrhla.

Vypnula jsem světelný transparent, aby ani z dálky nikoho nelákal. Aspoň pro dnešek.

Zavřela jsem dveře od komory k jističům a zámek na ně aspoň pověsila. Oprášila jsem si ruce a povzdechla si. Úklid mi sice trval pár hodin, ale teď nemám co dělat. Rozhodla jsem se, že se zajdu podívat za Chuckem.

Ležel na zádech, ale už nechrápal. Když jsem za sebou zavřela dveře, otevřel pomalu oči a zas je zavřel. Zvedl jednu ruku a promnul si čelo.

„Mmm,“ zamručel nespokojeně. Pak ztuhl a pomalu ruku sundal z očí. Nevěřícně se na mě díval.

Stála jsem opřená o dveře a nemohla se ubránit úšklebku.

„Jak ti je?“

Zamrkal.

„No na h... Nic moc.“ Pomalu si sedl na posteli a sevřel oči. „Ježíši kriste,“ chytil se za hlavu.

„Pamatuješ si, co se dělo?“ zeptala jsem se zvědavě. Doufala jsem, že –

„Jen to, že jsi říkala, že Kira bude v pohodě. Ani nevim, jak jsem se ocitl u tebe?“

Chvíli jsem přemýšlela, co odpovím, a mezitím se jeho výraz změnil od zvědavého přes zamračeného v úplně rudý. Asi si na něco vzpomněl.

„Dovedla jsem tě sem. Byl jsi... No, mimo sebe.“ Otevřela jsem dveře i okno, aby sem proudil trochu vzduch. Přece jenom Danielsův zvětralý odér nebyl nic moc.

„Jo... Promiň. Ale byl jsem tak děsně rozrušenej... Potřeboval jsem panáka a nějak se to zvrtlo. Promiň.“ Chudák, nevěděl, kam s očima.

„Dobrý. Je to dost pochopitelný,“ mávla jsem rukou.

„Taky mě totiž napadla jedna věc... A bylo mi z toho tak strašně... že jsem otevřel tu druhou flašku.“

Přešla jsem k němu a sedla si na kraj postele.

„Víš, jak ses mě ptala, no... Jak dlouho chodí s – jak dlouho dělá tamto,“ naznačil hlavou. Myslím, že v tu chvíli jsem měla místo obličeje masku.

Povzdychl si a promnul si jednou rukou oči.

“Prostě jsem přemýšlel, proč to dělá. Sama mi to neřekla, ale teď myslím, že si vydělávala právě na fet.“

Zaskřípala jsem zubama. Nejsem koukám jediná, koho to napadlo. Chuck se podrbal na hlavě a sykl. Asi se dotkl boule vzadu.

„Ale proč to bere... To ví jenom ona,“  dodal tiše a zkoumavě přejížděl po týle.

„Musíme jí toho zbavit,“ řekla jsem pevně. Chuck přikývl.

Pomalu vstal a zapotácel se. Pak zbledl, zezelenal a klopýtal ven. Tak tak slezl z verandy a hodil šavli do křoví u schůdků.

„Už je to lepší?“ zaptala jsem se a byla ve střehu, kdyby sebou náhodou seknul.

„Jo. Jen se mi s tím, co jsem vrhnul, nějak zázračně vrací paměť a asi mi hrabe,“ slabě se usmál.

„Ale mám dojem, že jsem byl tak ožralej, že se mi to, co se stalo předtim, nějak pomotalo... Hlavně to ráno... Chvíli si stála u mě a najednou ses mihla jako blesk a Kiru jsi zvedla jak peříčko...“ uchechtl se.

Dívala jsem se na něj s neutrálním výrazem. Úsměv mu zmizel z tváře.

Otočila jsem se a šla k baru. Rozhodla jsem se, že nám udělám něco k večeři. Chuckovi nejspíš česnečku.

„Hej!“ zavolal Chuck.

„Ený, jak jsi vlastně dopravila Kiru do nemocnice? Jsem měl asi halucinace s tou zvedačkou... ne?“

Sakra. Co mu mám říct?

„Ehm, mám docela sílu. A Kira je hodně hubená, takže... opravdu jsem ji zvedla.“

Otočila jsem se, abych zkontrolovala jeho výraz. Šel pomalu za mnou a pochybovačně si mě měřil.

„A jak jsem přišel k tý bouli, to taky víš?“

„Hehe, no,“ zkousla jsem si ret. „Shodila jsem tě...“

Chuck se zamračil. Počkala jsem, až mě dojde, a pokračovala jsem.

„Ty jsi totiž trošku, hm, vyváděl. Mrzí mě to. Možná kvůli tý ráně do hlavy jsi pak na podlaze usnul, tak jsem tě dala na postel a šla jsem uklízet.“

Otevřela jsem dveře a mávla před sebe.

„Nevěděla jsem, kdy se probereš, tak jsem ven dala cedule, že je zavřeno.“

Chuck se napjal.

„Nepřehnala jsem to? Jestli chceš, tak je sundám a můžem otevřít. Myslela jsem ale, že ti bude blbě-“

„Počkej,“ utnul mě Chuck. Sklapla jsem a čekala.

„Ty,“ ukázal na mě, „jsi zvedala .“

Nejradši bych si ukousla jazyk. Zamrkala jsem a přemýšlela, jak co nejrychleji odvést pozornost.

„Mohla bych dneska tancovat místo Kiry. Stejně ji pustí až za dva nebo tři dny, tak bys moh obsluhovat a já-“

„Nemel tím svým pantíkem, aspoň chvilku. Mám pocit, že mi hrabe, Ený. Řekla jsi, že jsi mě zvedla, slyšel jsem dobře?“ Tak tohle bude těžký. Asi toho moc nevymyslím a lhát Chuckovi se mi nechtělo.

Chuck se pokřiveně usmíval, ale v očích se mu zračil strach.

Povzdechla jsem si a přikývla. Chuck se nejdřív zamračil a pak do mě šťouchnul.

„No tak. Za koho mě máš? Nejsem blbej. Vážim sto patnáct kilo, Ený!“ řekl nervózně. Zakoulela jsem očima.

„Stůj klidně,“ řekla jsem a popošla k němu.

„Co? No to ani náhodou!“ Chuck zvedl ruce, jako by se vzdával, ale natahoval je před sebe, abych se k němu nedostala. Odstrčila jsem je stranou a popadla ho kolem pasu. Byl výrazně těžší, než Kira, to dá rozum, ale přesto jsem ho zvedla lehce. Postavila jsem ho na židli, co stála poblíž. Stál jak solný sloup a díval se na mě s otevřenou pusou.

„Co?! Co! Ty?“ nevěřícně brebentil.

Slezl ze židle a pořád na mě zíral.

„Některý věci jsou trochu jinak,“ jemně jsem pokrčila rameny a překřížila si ruce na prsou.

„Nebudem otvírat. Myslim, že mi budeš muset něco vysvětlit. Ale mohla bys mi prosímtě nejdřív udělat polívku? Asi se mi jinak rozskočí hlava.“

Přikývla jsem a šla do kuchyně.


 

 Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

8)  BJaneVolturi (21.01.2012 09:38)

No konečně! To to trvalo! Ale je to super a docela mě zajímá, proč se na ty drogy dala, protože jen kvůli Ness to rozhodně nebylo...

Bosorka

7)  Bosorka (19.01.2012 19:17)

Chuck je takový medvídek .
Ovšem Kira :'-(

miamam

6)  miamam (19.01.2012 17:55)

Twilly, viď, mě taky úplně dostal! Úplně ho vidim v barvách a je to vážně docela sympaťák Mňo a Kira...chjo, prostě. Je mi z toho všeho na nic a to to jenom píšu...

5)  SofiaN (19.01.2012 17:51)

Twilly

4)  Twilly (19.01.2012 15:26)

Jo a co se Kiry týče, tak to hladovím po JEJÍM důvodu, o tom žádná

Twilly

3)  Twilly (19.01.2012 15:26)

Emíku, tak jsem to KONEČNĚ dočetla... na asi desátýkrát. Málem jsem se přerazila,abych ulítala od práce, kterou jsem dnes ani nečekala... ale teď k věci... Tak na Chucka jsem docela zvědavá - tedy na to jeho vysvětlení, páč, musím přiznat, byl sladkej i když jako doga takhle krásně a přitom jednoduše jí vyznat lásku.. mě dostal.

Fanny

2)  Fanny (19.01.2012 15:04)

No jo začala mluvit dříve než začala přemýšlet... :D Ale tak... Chuck to snad vezme docela dobře, ne?

Jen ta Kira mi dělá starosti a štve mě zároveň

1)  hela (19.01.2012 13:37)

tvrdá rána opilcova jsem zvědavá jak se z toho En vykroutí

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek