Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Tohle ještě není to nejhorší, co se s Kirou děje... Jak to ale Ený může vědět? Pět let není jen tak. Radši 15+, kvůli některým výrazům...

 

11.

 

 

Kira spala docela dlouho. Přišla za mnou do kuchyně. Zrovna jsem luštila nějakou křížovku, ale když vešla, odložila jsem časopis stranou. Rozhlížela se po kuchyni a očima se zastavila na ledničce.

„Chceš... Něco k večeři?“ zeptala jsem se.

Podívala se na mě překvapeně, jako by o mně do té doby nevěděla. Zamračila se.

„Ne, obsloužím se sama,“ tiše odpověděla a přešla k lince. Z pytlíku vytáhla bagetu a rozkrojila ji podélně. Otevřela ledničku a chvíli koukala dovnitř. Druhou rukou si nepřítomně mnula břicho vlevo od pupíku. Očividně si neuvědomovala, co dělá, možná byla ještě moc rozespalá. Vytáhla šunku, sýr, majonézu a půlku cibule. Pusa se mi sama znechucením zkřivila.

Přenesla všechny suroviny k bagetě, naplácala je různě na pečivo, a za chvilku už vyskočila na linku, aby si snědla svou večeři.

Otočila se ke mně a skoro se už zakousla do bagety, jenže pak ji asi přešla chuť. Vědomí, že za to můžu já, mi nedělalo moc dobře. Pokusila jsem se ji chabě uchlácholit: slabě jsem se usmála.

Ona se zatvářila naprosto znechuceně a odložila jídlo na linku.

„Jak ti je?“ zkusila jsem zlehka. Kira se zamračila a odfrkla si.

„Jo. Bylo to ucházející, než si přišla. Dík za optání,“ nakvašeně si mě měřila.

„Nechceš mi třeba něco vysvětlit?“ zeptala se ostře.

„Co přesně myslíš?“ Nebyla jsem si jistá. Seskočila z linky a založila si ruce na prsou. Tvářila se jak bohyně pomsty.

„Jako třeba to, proč jsi mě nechala zlámanou uprostřed zasraný pouště! Kdyby mě Chuck nenašel, mohla jsem vykrvácet!“

Nevěřícně jsem na ni zírala.

„Kiro,“ když jsem vyslovila její jméno, zachvěla se. „Tak to nebylo. Odnesla jsem tě do nemocnice. Na Chucka jsem tam nechala kontakty... Myslela jsem, že jsi s ním o tom mluvila, určitě by ti řekl, že on tě do nemocnice nedovezl...“ řekla jsem rozechvěle. Začalo mi totiž docházet, co měl znamenat ten výstup s pistolí.

„Ty... Ty sis myslela, že jsem tě chtěla zabít?“ Slzy se mi tlačily do očí a skoro jsem kvůli nim nemohla mluvit, ale snažila jsem se ovládat.

Kira kulila oči a přehodnocovala své vzpomínky.

„Počkej tady!“ řekla tvrdě a vyběhla ze dveří do baru. Seděla jsem naprosto konsternovaná. Zírala jsem na dveře s otevřenou pusou. Slyšela jsem, že Kira vyběhla někam ven a potom mluvila s Chuckem. Bylo to moc daleko i pro moje uši, nerozuměla jsem, co si říkají.

Po chvíli se vrátila. Přišla pomalu a zamyšlená. Podívala se na mě naprosto zmatená.

„Celou dobu jsem myslela...“ začala, ale nějak se neměla k dokončení věty.

„Co se to teda sakra stalo? Poslední, co vím jistě... No. Teda zní to fakt divně, ale viděla jsem něco, co jsem si sama určitě nepředstavovala,“ zamračila se.

Povzdychla jsem si.

„To byly moje představy. Trochu se zvrtly. Bála jsem se, že tě potká jedna naše... královská rodina.“ Zamrazilo mě. „Umím dotekem přenést své myšlenky někomu jinému. Kdybys mi dovolila, ukázala bych ti, co se tehdy stalo.“ Tázavě jsem se na ni zadívala.

Kira se tvářila naprosto vyděšeně.

„Takže jsem si to nevymyslela. Ty to prostě nějak... Nějak se dotkneš a...“

„A ukážu ti, na co právě myslím. Jako obrazy. Nebo video bez zvuku,“ přikývla jsem.

Kira mlčela a hryzala si spodní ret. Pomalu jsem k ní natáhla ruku a čekala jsem. Vykulila oči, ale nic neříkala.

„Jen to, co se stalo, žádný výmysly?“ zeptala se a já přikývla.

Popošla o pár kroků a zastavila se.

„Bude to bolet?“

„Nebude. Jsou to jen obrázky. Žádná bolest.“ Držela jsem ruku stále nataženou a Kira se konečně rozhodla. Přišoupla si ke mně židli a posadila se.

„Raději zavři oči. Aspoň uvidíš jen to, co ti pošlu, a ne kuchyni a mě.“ Poslechla mě a napjatě seděla. Dotkla jsem se jí a ona sebou lehce trhla, ale když se po chvíli trochu uvolnila, poslala jsem jí všechno.

Jak vyletěla jak střela z piknikové deky, jak běžela vysokou trávou, já za ní běžela a ona najednou zmizela... Jak padala ze srázu a ležela dole, jak jsem za ní pospíchala a pak s ní běžela pouští do nemocnice, kde jsem ji nechala. Jak jsem se rozhodla víc ji neohrožovat. Jak jsem odjela.

Náhle mě něco zastudilo na dlani. Kira měla stále zavřené oči, ale já své otevřela a všimla si, že jí po tvářích, kde jsem se jí dotýkala, tečou slzy.

Viděla moje hladovění, můj smutek... Jak jsem přišla o motorku a stopla si řidiče...

Tady jsem raději přestala. Nechtěla jsem ji zase děsit.

Po chvíli otevřela oči a zamrkala. Utřela si dlaní uslzené tváře a mlčela. Čekala jsem, že něco řekne... Jenže ona vstala ze židle, zastrčila ji na původní místo a opřela se o stůl před sebou. Stála ke mně zády.

„Proč jsi tady?“ zeptala se tiše.

Došlo mi, že jí už není devatenáct, ale dvacet čtyři. Něco má za sebou, pět let nějakých zkušeností se nedá zahodit. Čeká, že jenom projíždím?

„Že jsem přímo tady, je...“ zarazila jsem se. Slovo „náhoda“ by ji asi hodně ranilo.

„Je to asi osud,“ dokončila jsem. Což je vlastně pravda.

Odfrkla si.

„Takovej kec si nech. Nejdřív jsem myslela, že jsi mě fakt přišla oddělat. Nechápala jsem, proč po takový době, ale...“ Zavrtěla hlavou. „Teď mi říkáš... Nebo co to vlastně děláš... No prostě asi je to celé jinak. Ale přestala jsi vyprávět. Nechápu, proč ses sem teda vrátila.“ Otočila se ke mně.

Přemýšlela jsem, jak jí to říct. Uvěří mi? Povzdechla jsem si.

„Budeš ještě víc zmatená,“ zamumlala jsem a natáhla ruku. Pozvedla obočí a vrátila se ke mně. Dřepla si a zavřela oči.

Přeskočila jsem tu věc s řidičem a nechala ji podívat se na další zapadákov, o kterém si teď vlastně nejsem jistá, že je na naší mapě. Možná už to byl jeden ze světů, kde jsem se prostě měla setkat s malou Susan. Přehrávala jsem jí to jako film, tentokrát jsem ale nevynechala aféru na hajzlech za benzinkou, aby pochopila, proč jsem ji vzala s sebou. Při průchodu tou divnou zvlněnou stěnou sebou trhla a otevřela oči. Dívala se na mě skelným pohledem a přitom se dívala i na mé vzpomínky. Nakonec jsem jí ukázala ten divný vír a to, jak jsem se tu probudila.

„Konec. Jsem tu,“ řekla jsem a vyčkávala.

Kiřin výraz neříkal vůbec nic.

„Je to celý na hlavu,“ zamračila se a vstala. Vzala si z linky bagetu a vyšla ven z kuchyně. Nic na to neřekne? Jen, že je to na hlavu???

Lítačky se opatrně otevřely a dovnitř vešel Chuck. Když mě viděl, uvědomila jsem si, že mám pusu dokořán. Odkašlala jsem si a přešla k odkapávači, abych uklidila nádobí.

„Hele,“ začal Chuck. Otočila jsem se.

„Hm?“ zeptala jsem se nepřítomně.

„No, jen jsem se chtěl přesvědčit, že jste si zas něco neudělaly. Je tu plno nožů,“ poškrábal se na hlavě.

„Ne, asi... Asi je to v pohodě. Aspoň co se tohohle týče. Já nevim,“ dodala jsem a hleděla si práce.

„Jo. Tak dobrý.“

 

**

 

Večer se do baru začali trousit lidi. Hlavně chlapi kamioňáci, ale sem tam i nějakej motorkář s holkou. V osm jsem kmitala v kuchyni kolem sporáku, ale kolem desáté už jsem musela jít pomoct Chuckovi na bar. Kde se tu všichni vzali?

Snažila jsem se vypadat v pohodě, ale byla jsem ostražitá. Někteří chlapi byli v dost rozjařené náladě a zdálo se, že na mě mají zálusk. Chuck naštěstí párkrát udělal ramena a skupinka nejbližších chlapáků mě přestala očumovat. Podle mojí figury se samozřejmě nedalo poznat, že mám mnohem větší sílu než Chuck. Jenže on byl tak hrdý, že má koho bránit (a že by to zvládl jsem nepochybovala). Nechala jsem ho při tom.

Kira se celé odpoledne neukázala, snažila jsem se nepředstavovat si bůhví co. Přesto mi to bylo líto. Ukázala jsem jí pravdu... A ona ani neřekla... No, neřekla nic.

Leštila jsem dál skleničky na panáky a skládala je na polici dnem vzhůru.

Najednou se šum v baru změnil v pískot a nadšené volání. Otočila jsem se, abych zjistila, co se děje... A zůstala jsem stát s otevřenou pusou.

Kira šla pomalu po molu směrem k tyči. Chlapi z ní byli úplně hotoví, nedivím se jim. Na sobě měla černé lesklé boty na ultra vysokém podpatku a černé body s flitry s obrovským výstřihem vepředu, vzadu a na bocích. Rozpuštěné vlasy jí končily nad zadečkem. Došla k tyči a ležérně na ni položila ruku. Rohlédla se po svých divácích a zazubila se na ně. Udělala pár kroků kolem tyče a pak se přitáhla a začala šplhat nahoru.

„Ený, potřebuju helfnout,“ ozval se Chuck od pultu. Přešla jsem k němu, lehce zaražená, a začala vyřizovat objednávky. Momentálně nikdo neměl chuť na něco k jídlu, zato se začaly množit objednávky na tequilu, whisku a jiný chuťovky, co jim měly povzbudit sebevědomí.

Přestala jsem si všímat Kiřina výstupu, ale pořád jsem viděla, jak se na ty chlapy zazubila. Zamrazilo mě. Bylo to, jako by si je všechny chtěla dát k večeři.

„Ený, kde lítáš?“ luskal prsty Chuck před mým obličejem. Zavrtěla jsem hlavou a dolívala pánům další drinky. Po čtvrt hodině se hudba ztlumila na minimum. Kira si asi dala přestávku. Tím víc lidí se nahrnulo k baru. Bylo mi z nich lehce nevolno.

„Tak kde to vázne, kotě?“ zeptal se jeden týpek, který se sice opíral o pult, ale lehce vrávoral.

„Hned to bude,“ řekla jsem a nalila mu. Chlápek se zahihňal.

„Che, kdyby tohle uměla říct i moje stará, to bych byl moc překvapenej! Nechceš mi to tvoje hned ukázat vzadu za barákem, co?“ mrkal na mě a utřel si pusu do rukávu. Zaskřípala jsem zuby, ale krotila jsem se.

„Radši ne,“ odsekla jsem a šla se věnovat ostatním ochlastům. Tak tyhle lidi se živí řízením auta. No potěš.

„Nevadí, najde se jiná,“ zafuněl a otočil se zády k baru. Střelila jsem po něm pohledem, ale to už si mě nevšímal... Zato měl na mušce Kiru. A já díky němu taky.

Seděla v hloučku dost upravených kamioňáků a vrkala, jako by nebyla v bůhvíjaké společnosti.

Zapraskalo sklo.

Naštěstí si mě v tu chvíli nikdo nevšímal, protože to sklo byla whiskovka v mé ruce. Upustila jsem sklenici na zem, aby nebylo podezřelý, že je napadrť.

Sklonila jsem se a začala střepy zametat hadříkem. Najednou si ke mně kleknul Chuck.

„Padej odsud,“ zabručel.

„Co? To nejde, je tu nával,“ vrtěla jsem hlavou. Zamračil se.

„Nepotřebuju mít rozbitý nádobí,“ nadechl se, aby ještě něco dodal. Pak jen mávnul rukou.

Vstala jsem a vyklopýtala zadním vchodem. Čerstvý vzduch byl jak rána pěstí. Ušla jsem pár kroků a zůstala stát v prachu cesty. Zaklonila jsem hlavu a koukala na nebe... Žádná hvězda nebyla vidět. Byla jsem moc blízko blikajícímu transparentu.

Zaslechla jsem, jak za mnou někdo jde.

„Já si hned říkal, že hledáš ňáký soukromí, che,“ řekl povědomý hlas a já otráveně zakoulela očima.

„Asi jsem se nevyjádřila dost jasně. Dej si odchod,“ zavrčela jsem.

„Dej mi šanci, kočičko. Nebudeš litovat, fachá mi, i když jsem nalitej,“ tlumeně se chechtal a došel až ke mně. Zavrávoral a strhl mě na sebe. Málem jsme upadli, ale ustál to. Znechuceně jsem ho odstrčila.

„Říkám ti vypadni!“ křikla jsem. Prsty mě brněly, jak jsem mu chtěla dát aspoň facku.

„Neubyde,“ křivě se usmál a zvedl ruce, jako že se vzdává. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

Pomalu se otočil a šoural se zpátky k baru.

„To budu muset přijít ještě zejtra, jo. To jo,“ mumlal.

„Ani zejtra nechoď, nemáš šanci!“ vyhrkla jsem a on se zastavil.

„Kdo říká, že pudu za tebou? Nejsem blbej. Ta tanečnice má ale na dnešek už plno. Tak si du holt vyhonit sám a tanečnice bude zejtra,“ odplivl si a šel zpátky do baru. Zmizel uvnitř a já osaměla.

Viděla jsem rudě. Jak to mohl Chuck dopustit?

Tohle je její věc, zlato.

„Drž sakra hubu! Neříkala jsi, že na mě nehodláš dohlížet?!“ zakřičela jsem do tmy.

Sue už se neozvala.

Rozběhla jsem se k chatkám a měla co dělat, abych nevyrvala dveře z pantů. Vzteky jsem s nimi práskla a ony povážlivě zaskřípaly.

Chodila jsem po místnosti jako tygr v kleci.

Dřív to dělala sem tam... Proč by si teď brala nekolik chlápků na jednu noc? Ježiši, oni na ni stáli frontu. To si to začala tak užívat?

Dupala jsem a funěla a nemohla se zbavit divnýho pocitu kolem žaludku.

Třeba jo.

Třeba se jí to líbí.

Zastavila jsem se uprostřed pokoje a moje nohy byly najednou jak z gumy. Sesula jsem se na špinavý běhoun a opřela se zády o postel. Udělalo se mi tak zle, že jsem myslela, že se pozvracím.

V krku mi najednou vyrostl knedlík.

„Proč bys to jinak dělala, hm?“ vzlykla jsem.

Představila jsem si Kiru s nějakým...

Šramot. Byla venku. Zamrkala jsem a nastražila uši.

„Uf... Tak poď, brouku.“ Zacinkaly klíče.

„Mmm, dělej, chci tě pořřřádně voššukat. Co - hek - třeba tady, hmf,“ ozval se hlubší hlas.

„Počkej. Vydrž, už to bude...“ Cvakl zámek dveří od Kiřiny chatky. Muž se potichu zasmál a tlumeně vzdychl. Potom vrzlo prkno uvnitř jejího pokoje a dveře se zavřely.

Rozbrečela jsem se naplno. Slyšela jsem všechno. Úplně všechno. Celou noc. Jeden odešel, přišel další. Stihla jich pět, než jsem zaslechla, jak se zamkla a jak šla spát. Pěst jsem už měla na několika místech prokousanou, jak jsem se snažila být zticha. Do rána se zahojí...

Cítila jsem se tak vyčerpaně, že jsem se ani nešla umýt. Jen jsem vstala a svalila se na postel. Schoulila jsem se do klubíčka a s opuchlýma očima po nějaké době usnula.

Celou noc jsem ve snech slyšela její vzdechy.


Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bosorka

7)  Bosorka (06.01.2012 20:42)

JÁ CHCI DALŠÍ EN!

6)  SoledatDarkness (06.01.2012 20:40)

V čem Kira lítá? Co ji přimělo si to takhle užívat??? Pár věcí mě napadá...

Bosorka

5)  Bosorka (03.01.2012 19:20)

To že to Kira vezme takhle "hopem" mi vytřeštilo očíčka z důlků.
A ségra má pravdu - jsi skvělá!

miamam

4)  miamam (03.01.2012 17:54)

Páni, Twilly??! Ty jednomu umíš rozsvítit odpoledne, to ti teda řeknu.

3)  hela (03.01.2012 16:36)

nemám slova promiň

2)  hela (03.01.2012 16:36)

nemám slova promiň

Twilly

1)  Twilly (03.01.2012 10:17)

Tedy dámo, přemýšlím, že si tě "přidám" na zeť a ... víš co, přemýšlím, proč o tom vlastně přemýšlím... je to jasné. Tvůj styl mi sedne, tak proč ne... A nejen to. Odmítám hádat, co bude dál. Vím, jsem jenom hnusnej čtenářskej konzument, ale já si prostě užívám toho, co mi nabízíš a rochním si v tom.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek