Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Ehm, návrat se vší parádou, to teda jo - jak by asi řekla Sue. A ona prostě En neopustí, kouká tím svým kouzelným kukátkem a sem tam něco nejapně komentuje. A Kira... No, co si o tom návratu myslí ona, se dočtete.

10.

 

Dveře byly otevřené a proti ostrému venkovnímu světlu stála ženská silueta. Ruku měla položenou na otevřených dveřích a stála tak ztuhle, že vypadala spíš jako transparent.

 

Náhle však dveře pustila a nechala je za sebou prásknout. Vlnivou pomalou chůzí došla pod první lampu v baru a mně spadla čelist.

Byla to Kira. Vlasy měla ještě delší, jen ofinu rovně ustřihnutou. Pod očima se jí rýsovaly nafialovělé kruhy a byla snad ještě štíhlejší… Ne. To by nebylo přesný. Byla hubená. Kam se poděla její ženskost?

„Kiro?“ řekla jsem tiše a pozorovala ji. Kira ze mě nespouštěla oči, ale nepozdravila, prostě prošla kolem mě s tak ledovým výrazem na tváři, že mě z toho zamrazilo. Jako by ona byla šelma a já kořist.

To sis trošinku popletla, že jo??! Škodolibě se mi v hlavě smála Sue.

Odvlnila se k baru, něco tam chvíli hrabala, a pak se vracela, v ruce ovladač. Už se na mě ani nepodívala. Zamířila ovladačem k přehrávači a spustila písničku.

Tahle skladba ale vůbec nebyl její styl, jak jsem ho znala. Byla tak surová a násilnická, že mi z ní bylo nanic.

Kira vyskočila na molo a prohrábla si rukou vlasy. Začala se vlnit v bocích, přešla k tyči a tančila. Pozorovala jsem ji napjatě. Většina figur byla plná vzteku. Pak zas ponížení, to když se plazila po molu s tváří skloněnou, když ji zpěvačka doprovázela smutnou a jímavou melodií. Tenhle tanec mě nijak nevzrušoval. Ten tanec mě fyzicky bolel. Nikdy jsem podobný pocit z takového divadýlka neměla. Vůbec jsem tomu nerozuměla.

Písnička skončila a Kira v tu chvíli držela tyč oběma rukama v úrovni očí, tělo prohnuté dopředu jak luk, hlavu zvrácenou nazad a ústa otevřená. Přišlo mi, jako by měla křičet a tolik jsem se toho lekla, že jsem se musela podívat jinam.

Slyšela jsem její hluboké a zrychlené dýchání z námahy. Polkla a pustila tyč. Pak jsem slyšela klapot podpatků, jak odcházela pryč.

Seděla jsem chvíli sama a sbírala odvahu. Vítání se nekoná, Nessie. S tím jsi mohla počítat, ty tupko, když jsi tu nebyla takovou dobu.

Hlavně za to nenadávej mně!

Sklapni, Sue, buď od tý lásky.

Sebrala jsem se a vyšla za Kirou. Když jsem vylezla z baru, akorát práskla síťka jejích dveří o futra. Šla jsem za ní pomalu. Nevěděla jsem, co si na mě chystá.

Zaklepala jsem, a když neodpovídala, vlezla jsem dovnitř. V pokoji to vypadalo prakticky stejně, jen sprchová dvířka byla konečně spravená. Jinak stará pohovka a židle tu stály, taky prádelník. Jen všude byl neskutečný nepořádek. Pomačkané igelitky plné čehosi, co jsem podle zápachu něchtěla zkoumat. Všude možně se válely našpiněné svršky a na podlaze se v koutech válely cucky prachu. Co mě ale zarazilo nejvíc, byla právě Kira.

Seděla na pohovce, jen v prádle a průsvitném bílém triku s natrženým rukávem. Při jejím čísle jsem si ani nevšimla, v čem to vlastně je.

Pozorovala mě s pootevřenými rty. Trochu se třásla, ale nevěděla jsem, jaká emoce za tím stojí… Posunula svoji pravou ruku, na kterou jsem předtím neviděla, dopředu po pohovce. Držela v ní malou pistoli. Překvapeně jsem vydechla.

„Přišla jsi mě dodělat?“ řekla úplně tichounce, akorát pro moje uši.

Zírala jsem na ni s otevřenou pusou.

„Co?“ zamračila jsem se. Kira se roztřásla ještě víc a obličej se jí zkroutil vzteky.

„Jestli jsi mi přišla dát poslední ránu, ty blbá krávo! Tak tu pro tebe něco mám, abych ti to usnadnila!!!“ začala na mě křičet a vyskočila na nohy. Máchala ke mně pistolí, ale nemířila na mě hlavní, tou mířila na sebe. Byla jsem tak konsternovaná, že mě nenapadlo jí tu pistoli vzít. Jenže potom už bylo pozdě.

Přitiskla si hlaveň pod bradu a pažbu chytila oběma rukama.

„Kiro! Co to kurva děláš?!“ vmžiku jsem stála u ní a držela ji za zápěstí. Na člověka měla opravdu sílu… Ale přeprat mě nemohla. Vyškubla jsem jí pistoli zpod brady, když se ozval výstřel. Ze stropu se snesla sprška prachu. Pořád jsem nepouštěla její zápěstí, protože pistoli svírala úplně křečovitě. Teď ale opadla její maska plná vzteku a Kira se rozbrečela. Dívaly jsme se sobě navzájem do očí.

Přepadla mě ohromná lítost, když jsem viděla ty její nádherné velké oči, jak se zalévají slzami. Štkala a nespouštěla mě z očí, výraz plný výčitek a smutku.

Zvenku jsem slyšela dusot a dveře se najednou rozrazily. Dovnitř vpadl Chuck s děsem v očích.

„Co? Co?! En! Co si sakra myslíš, že děláš! Okamžitě zahoď tu bouchačku!!!“ Chuck byl bez sebe vzteky, ale bylo slyšet, že i strachy.

Pootočila jsem k němu hlavu, ale nespouštěla Kiru z očí.

„Ráda, Chucku. To ji ale nejdřív musí Kira pustit. Je to její zbraň,“ řekla jsem tiše. Chuck nevěřícně zíral a nevydal ani hlásku.

Obrátila jsem se zpět plně ke Kiře.

„Prosím. Pusť ji.“ Jemně jsem zatáhla jednou rukou za pistoli a Kira ji uvolnila ze svých prstů. Spustila ruce kolem těla a sklonila hlavu, aby se ještě víc rozbrečela. Podala jsem zbraň Chuckovi, který ji opatrně vzal a zajistil. Nejistě se po nás ohlédl a pak vycouval z pokoje a zavřel za sebou.

Vzala jsem Kiru jemně kolem ramen a pomalu ji k sobě přitiskla.

„J-jak jsi… Jak jsi mi to mohla udělat?“ plakala a opřela se mi hlavou o rameno. Ruce měla pořád kolem těla a tak jsem ji jen zlehka hladila po zádech, abych ji nevyplašila.

Nevěděla jsem, jak začít, a potřebovala jsem, aby mě plně vnímala, tak jsem ji jen začala kolébat a nechala ji vyplakat.

„Myslela jsem… Myslela jsem, že umřu… že… sama…“ vzlykla a zvedla ruce, aby mě objala kolem krku. Cítila jsem, jak i mně po tvářích stékají slzy. Dokolébala jsem nás k pohovce a zlehka Kiru položila na ni. Lehla jsem si k ní a znovu ji objímala a tišila a hladila po vlasech.

Tolik mi chyběla a já si to neuměla připustit. V tu chvíli mi to opravdu přišlo jako věky, kdy jsem ji neviděla. Vždyť to ale pro mě bylo opravdu pár týdnů, ne? Tak co je tohle, Susan?

Susan tentokrát opravdu mlčela. Možná mě už konečně nechala na pokoji, ta malá drzá ostřílená holka.

Kira plakala tiše, ale dlouho. Když se přestala třást a dech se jí začal zklidňovat, cítila jsem, že usíná. Chtěla jsem jí ukázat, jak to bylo, ale teď to počká. Usnula. Trochu jsem se uvolnila. Chvíli jsem ji hladila po vlasech. Pak jsem ji opatrně přikryla, a když jsem vycítila, že spí hluboce, vstala jsem a vyšla před domek. Ani mě nepřekvapilo, co jsem viděla.

Chuck seděl deset metrů ode mě. Vzal si s sebou z baru židli a postavil ji do prachu. Pistoli měl položenou na klíně a nejistě mě pozoroval. Přešla jsem k němu.

„To je opravdu její?“ nepatrně pohnul zbraní. Přikývla jsem. Chuck se zachmuřil.

„Tak to teda vážně nechápu, kde k tomu přišla. Ode mě ne,“ dodal trochu trucovitě.

„Věřím ti,“ pokrčila jsem rameny a strčila si ruce do kapes. Musela jsem je nějak zaměstnat, protože jsem cítila, jak se plíživě dostavují známky opožděného šoku.

Prudce jsem zatřepala hlavou při představě Kiry s prostřelenou... Kdyby zmáčkla spoušť... Otřásla jsem se.

„Můžeš mi dát jedny cigarety?“ Čekala jsem, že mě pošle do baru, ale on sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl načatou krabičku. Jednu cigaretu vyklepl a nabídl mi.

„Stačí takhle, nebo fakt potřebuješ celou krabku?“ zeptal se.

Váhavě jsem si od něj vzala. Schoval krabičku a vytáhl kovový zapalovač.

„Nevzpomínám si, že bys kouřil,“ řekla jsem nejistě. Pokrčil rameny.

„Měl jsem nějaký nervy,“ odkašlal si. „Když jsi odešla, musel jsem shánět rovnou dvě tanečnice, Kira se přes dva měsíce nehla. Trochu mě to všechno vzalo a doteď jsem se toho nezbavil. Myslim toho kouření, podnik jde jakž takž dobře.“ Cvakl zapalovačem a já se k němu naklonila, abych si připálila. Zamyšleně jsem potáhla, jak mi v hlavě hučelo tisíc výčitek.

Bude hůř. Tentkorát Sue jen zašeptala. Pokývala jsem hlavou. Jasně že bude, když toho mám tolik žehlit.

Sedla jsem si na schůdek dřevěné verandy, pozorovala Chucka, jak si hraje se zapalovačem.

„Zasr...“ zabrlbal pod fousy, ale já to samozřejmě slyšela. Sáhl do zadní kapsy a za chvilku jsme kouřili oba. Dívali jsme se jeden na druhého a mlčeli. Chuck byl pořád zachmuřenější a zachmuřenější... Až se nad něčím zarazil a pak se usmál. Nejdřív slabě. Pak se ale vyloženě zazubil.

„Co?“ řekla jsem nejistě a sklepla popel. Zavrtěl hlavou.

„Na jak dlouho se zdržíš?“ zeptal se. Trhla jsem sebou. Vyhání mě?

„Nevím. Neplánuju.“

„Ani tamto?“ vypálil.

„Ne. Neplánovala jsem zdrhnout, jestli myslíš tohle.“ Zdálo se, že mi věří, uvolnil se.

„Já jen, jestli bys mi tu nechtěla pomoct.“

„Jestli mi Kira neodpustí, tak i ty budeš mít peklo. Nevím, jestli mě tu chce.“ Potáhl a zamračil se.

„Tohle si holky musíte vyřídit mezi sebou. Kira na hnusná určitě nebude.“

Snad bych si ji mohla udobřit. Třeba by se to mohlo povést.

Odhodila jsem nedopalek a zašlápla ho do prachu.

„Kdy mám začít?“

„Hned. Pojď mi pomoct do kuchyně. Mám pocit, že těch sraček ve dřezu neubejvá.“ Vstal a šel zpátky do baru. Sledovala jsem, jak se mu pod tričkem vlní svaly, a musela jsem se uchichtnout. Otočil se s opatrným výrazem.

„Co zas?“

„Jsi fakt sekáč. Představila jsem si tě v obležení žen,“ usmála jsem se.

„Jo kéž by. Dvě tu byly, ale byly to hrozný mrchy,“ zakřenil se znechuceně.

Došla jsem ho a poplácala po zádech.

„To přijde, uvidíš,“ předběhla jsem ho u vchodu a rázovala do kuchyně. U nádobí snad vymyslím, co s Kirou.

„A ty bys mě nechtěla?“ zasmál se nervózně.

„Chucku,“ otočila jsem se výmluvně a podívala se mu do očí.

„Jen to tak zkoušim,“ mávl rukou a zazubil se. Měla jsem z toho divný pocit.

„Ještě jsem tě chtěl poprosit... Tancování nech na ní, jo? Aspoň pro začátek.“

Pokrčila jsem rameny. O to mi nešlo. Prostě tu být, to bylo... fajn. Myslím.

„A taky dostaneš boudu na druhý straně, jestli to nevadí.“

„Nedělej si se mnou starosti, Chucku. Dík,“ dodala jsem a pustila se do práce.

 


Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Anna43474

8)  Anna43474 (18.02.2012 20:00)

Týjo, tohle je fakt Dílo, Autorko
I love it
Spěchám dááál
TKSATVO

7)  SofiaN (01.01.2012 21:36)

miamam

6)  miamam (27.12.2011 18:14)

Fanny, někdy prostě chodím přes mrtvoly... Totiž v ději povídky, samozřejmě Ale děkuju, že jsi to se mnou nevzdala, zatím :D
Bos: Inu, Sue je trochu Ale kdo by nebyl. Mám dojem, že jí udělám zvláštní povídku... Pokud nenaštve mě nebo En.
Twilly; Soledat Darkness:

Fanny

5)  Fanny (26.12.2011 22:27)

Na tuhle povídku jsem tak trochu zanevřela... Ve čtvrté kapitole jsem se prostě nesmířila s dějem a teď moc dobře vím, že jsem udělala chybu, protože je to skvělá povídka. Zatím je tam spousty nejasností především Sue. No, jsem strašně zvědavá, jak to bude pokračovat... *fworks*

4)  SoledatDarkness (26.12.2011 12:23)

Bosorka

3)  Bosorka (25.12.2011 20:27)

Ségra, nejsi ty náhodou moje ségra? :D Jsem na to na chlup stejně!

Twilly

2)  Twilly (25.12.2011 20:21)

No zlato tuhle povídku žeru doslova i bez chleba, jak říká naše Mišut. Líbí se mi moc moc. Netuším čo bude dal, nevím čo bylo a to je to pravy. Tleskám.

Bosorka

1)  Bosorka (25.12.2011 18:26)

Nečekala jsem přivítání s otevřenou náručí, ale tohle... evidentně si Kira prošla svým vlastním peklem . Prozradí, co se za těch pět let všechno s ní dělo?
Mít "v hlavě" Sue, tak to bych byla asi zralá na špagát :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek