Sekce

Galerie

/gallery/iCanHelpYouB.png

O sedmičce se říká, že je šťastné číslo... Bude tohle platit i pro Edwarda a jeho druhé sezení s Bellou?

7. kapitola

EDWARD

Patricku!“

Pomalu jsem vzhlédl od novin, které jsem stejně nečetl, a podíval jsem se směrem ke schodišti, ze kterého se ozýval rychlý dupot Lissiných nohou doprovázený jejím hlasitým křikem.

„Kde mám učebnici do matiky?!“ Vtrhla do kuchyně jako velká voda, v šedivých očích blesky, ve tváři dokonale vytočený výraz. Patrick se při pohledu na ni na židli jenom instinktivně přikrčil. Ne že bych se mu zrovna divil. I já jsem měl co dělat, abych se pod tíhou jejího pohledu nezachoval stejně.

„Ještě večer ležela na stole,“ pokračovala dál a udělala další krok směrem k nám. Blonďaté vlasy měla stažené do obyčejného ohonu a neposedné prameny, které nebyly dost dlouhé na to, aby se daly chytit gumičkou, jí vlály kolem zrůžovělého obličeje, jak se hnala přes celý dům. „A teď? Jaksi se někam vypařila.“ Přivřela oči do úzkých štěrbinek a propálila svého bratra jedním ze svých přísných pohledů.

„Neviděl jsem je,“ pípl na svou obranu a pomalu se na židli trochu napřímil, jak se snažil nepůsobit až tak přiškrceně.

„Aha, jistě,“ ušklíbla se. „Hele, vážně nemám náladu na to se tu s tebou hádat. Potřebuju ji hned.“ Založila si ruce na prsou, takže hned navodila dojem, že jí není pouhých třináct, ale že je minimálně o dobrých pět let starší.

„Vážně nevím, kde jsou.“ Soudě podle jeho napůl vyděšeného výrazu a hlasitého polknutí, když se Liss postavila těsně vedle něj a rentgenovala ho těma svýma očima, jsem byl naprosto přesvědčený o tom, že zrovna on nemá důvod něco zapírat. Jo, ale to už jsem o Liss tvrdit nemohl.

„Dívala ses do šuplíků?“ vpadl jsem do toho rychle, snažíc se zabránit blížící se katastrofě. Když by se totiž ti dva zase pohádali, skončilo by to tak, že by se na další dva dny jeden z nich zamkl v jejich v pokoji a ten druhý by se uraženě zabydlel buď v obýváku, popřípadě v pokoji s Rose nebo s kýmkoliv jiným v tomhle domě. A my bychom se jenom dívali na to, jak se na sebe mračí, šklebí a vyplazují na sebe jazyky při každé příležitosti, kdy se jeden druhému dostanou do cesty. Ne, o tohle jsme určitě nikdo nestáli.

„Jo, dívala,“ odsekla. „A prohledala jsem i skříně a poličky.“

„A nemohla sis ji třeba už hodit do batohu a –“

„Ne!“ přerušila mě rázně a otočila hlavu mým směrem. „Prostě ji v pokoji nemám! Takže mi ji on zase musel někam zašantročit.“

„Ale já jsem ti s ní nic nedělal!“ Jeho tichý hlas nabral trochu na síle a postřehl jsem, že se v něm promítla i první známka odhodlané zatvrzelosti. I když jsem byl rád, že se zase po nějaké době v jeho projevu objevují i nějaké ty emoce, věděl jsem, že tohle nic dobrého nevěstí.

„Hele, co kdybychom se po ní ještě jednou podívali společně?“ Vstal jsem od stolu a rychle zamířil k ní.

„A jaký to bude mít význam? Říkala jsem, že už jsem ji hledala.“ Bojovně našpulila pusu.

„Dvoje oči toho někdy objeví více než jen jedny,“ prohodil jsem klidně a chytil ji za rameno, abych ji mohl nasměrovat směrem ke dveřím. „Tak pojď.“ Sice se trochu zdráhala, patrně se zase vzbudila s blbou náladou a měla strašnou chuť si ji na někom vylít – a Patrick se pochopitelně zdál jako nejsnadnější terč -, ale nakonec se trochu otráveně podvolila a nechala se odvést nahoru do toho jejich slavného království.

Tam se ale jenom posadila na svou neustlanou postel a opřela se zády o zeď. Několik dlouhých vteřin jsem se na ni vydržel dívat, vydržel jsem zkoumat její výraz, její podivně stažený obličej a její neslyšné bubnování prsty o své koleno. Pak jsem se s povzdechem odvrátil a začal jsem se rozhlížet okolo sebe.

Jejich pokoj byl celkem velký. Dobrých osmatřicet metrů čtverečních. A každý jeho kousek pokrývala část nepořádku, který se tady stal jakousi tradicí, již už se ani Esmé nesnažila napravit. Sice nad tím jen nechápavě kroutila hlavou, ale nějak už si zvykla na to, že i kdyby si dala tu snahu a uklidila tu, maximálně do dvou až čtyř hodin už by to tu vypadalo úplně stejně.

Přešel jsem k hromadě časopisů v rohu a sehnul se k nim, abych se jimi mohl prohrábnout a zkonstatovat, že kromě několika kosmetických rad určených pro náctileté tady nic nenajdu, a pomalu jsem se přesunul k několika kouskům oblečení rozházených okolo Patrickovy postele.

„Proč to děláš?“ ozvala se tiše Liss zrovna ve chvíli, kdy jsem bral do ruky bílé tričko převrácené naruby.

„Proč dělám co?“

S neslyšným zaklením jsem z něj vytřepal částečky prachu, co se na něj stihly nalepit, a usoudil jsem, že je vhodné tak akorát na praní. Zmuchlal jsem ho a mrskl směrem ke dveřím s tím, že až půjdeme, hodím ho do koupelny do koše na prádlo.

„Vždycky se zastaneš Patricka. A nejen ty, vy všichni jste pokaždé na jeho straně.“ Pustil jsem nohavici jeansů, se kterými jsem se právě chystal naložit stejně jako s tričkem, a otočil jsem se k ní s napůl nevěřícným výrazem ve tváři.

„To přece není pravda,“ namítl jsem pomalu a pátravě jsem se jí zadíval do očí. Sálala z nich krutá upřímnost a tvrdé smíření. Emoce, které se pro někoho tak mladého zdály skoro nepochopitelné, a přece to působilo dojmem, že tam patří, že jsou přesně na tom místě, kde mají být. V tu chvíli mi připadala až podivně vyspělá.

„Je to tak vždycky. Ty menší prostě mají všichni pokaždé radši.“

„Liss…“

„Je to tak odjakživa. I když byla máma s tátou ještě naživu, vždycky měli radši jeho.“ Odvrátila ode mě pohled a několikrát rychle za sebou zamrkala. Nechtěla, abych viděl slzy, které se jí při zmínce o rodičích vehnaly do očí. Byla to naprosto přirozená reakce na tyhle vzpomínky, byla to naprosto přirozená reakce na všechno to, co se tady dělo. Přesto se mi ale při pohledu na ni sevřelo srdce.

Tiše jsem několika kroky překonal vzdálenost, která mě od ní dělila, a pomalu jsem se posadil vedle ní na postel.

„Takhle to ve skutečnosti není,“ snažil jsem se říct co možná nejvíce konejšivě, přesně tak, jak bych měl mluvit s dítětem v její situaci. „Je pravda, že více lidí si to myslí, ale –“

„Ale co?“ přerušila mě, aniž by se na mě podívala. „Nesnáším, když se to někdo snaží obkecávat. A nesnáším, když se mi někdo snaží tvrdit, že si to celé jenom namlouvám. Protože si to nenamlouvám!“

„Přiznávám, že když spolu soupeříte, většinou se zastáváme jeho.“

„Tak vidíš,“ ušklíbla se tvrdě.

„Ale rozhodně to není proto, že bychom ho měli radši. Oba dva vás máme rádi naprosto stejně, nemáme důvod jednoho z vás vyvyšovat nad toho druhého.“

„Ale děláte to.“

„Liss…“ Opatrně jsem se odhodlal jí položit ruku na rameno, obávajíc se, že přede mnou ucukne, že mě setřese a odtáhne se. Ale ona naštěstí zůstala v klidu sedět, a já jsem si tak mohl trochu oddechnout. „To, že se občas zastaneme spíš jeho než tebe, je jedině proto, že na něj občas vystartuješ naprosto bezdůvodně.“

Bezdůvodně?“ zopakovala po mně s notnou dávkou nevěřícnosti. „Ale já přece pokaždé mám dů-“

„Vždyť se tě bojí. Prostě jsi na něj někdy až příliš tvrdá.“ Vzpomněl jsem si, jak se ještě před pár minutami krčil na jídelní židli a snažil se co nejvíce splynout se světle zeleným opěradlem.

Zatvrzele se obrátila směrem ke mně, oči zalité slzami, které se tak vehementně snažila udržet v tajnosti, tváře načervenalé. „Protože si to skoro vždycky zaslouží.“

„Vždycky ne. Tohle bys měla přiznat zase ty.“ Šetrně, berouc všechny ohledy na to, že se mi může vykroutit, jsem ji objal kolem ramen. „Záleží nám na vás obou úplně stejně. Věř mi.“

„To říkáš jenom proto, abys mě uklidnil,“ namítla, potěšeně jsem však zkonstatoval, že se ode mě neodtáhla.

„Říkám to, protože je to naprostá pravda.“ Povzbudivě jsem ji stiskl. „A teď už dost těch řečí a pojď se nasnídat, jinak oba přijdete pozdě do školy.“

„Nemám matiku,“ připomněla mi otráveně a doslova jsem cítil, jak protočila oči v sloup.

„Tak se učitelce pro dnešek omluvíš a do zítřka ji najdeme.“ Vtiskl jsem jí pusu do vlasů a pak už jsem se od ní pomalu odtáhl. Čas nás všechny trochu tlačil.

* * *

Dobře, fajn… Asi bylo konečně načase si připustit, že jsem byl pravděpodobně absolutně neschopný. A že kdybych si zopakoval vysokou školu, určitě by mi to neuškodilo.

Od chvíle, kdy dnes Isabella překročila práh mojí kanceláře, už uplynulo šestadvacet minut. Kromě toho, že se přesunula ode dveří ke stejnému křeslu jako minule, a když si sedla, založila si ruce na prsou, jsem nemohl říct, že by zrovna nějak extra měnila svou polohu. Stejně jako minule.

Zpočátku jsem na to chtěl jít trochu jinak než včera. Prohloubaná noc, kdy jsem se nedokázal začít soustředit na nic jiného a kdy jsem půlku své knihovny zaměřenou na lidskou mysl, psychologii a rady, jak lidem porozumět, celou prostudoval znovu, mi sice nepřinesla moc věcí, které by mi dokázaly pomoct a které by mě alespoň inspirovaly k tomu, jak bych měl k Belle dál přistupovat, ale aspoň mi trochu pročistila hlavu a já jsem se dokázal jakž takž uklidnit a zachovat si chladnou mysl. Jo, tohle platilo ráno. Teď jsem byl v koncích.

Na rozdíl od našeho prvního setkání jsem se nesnažil vyzvídat něco o ní. Předstíral jsem, jako by to fiasko včera vůbec nenastalo a jako by mi ona pověděla všechno, oč jsem ji žádal, a tak jsem přistoupil k dalšímu kroku. K tomu prvnímu jsem se koneckonců mohl vrátit kdykoliv, až bych uznal za vhodné, že se propracovala do toho stádia, kdy by byla ochotná mi něco říct.

A tak jsem zvolil úplně jinou cestu.

Ptal jsem se jí, jak se má. Neodpověděla. Ptal jsem se jí, jestli se dobře vyspala. Neodpověděla. Ptal jsem se jí, jestli se jí ve Forks líbí. A neodpověděla.

Podobné otázky následovaly celou tu dobu, co u mě byla. A když se mi od ní překvapivě nedostalo odezvy ani jednou, když jsem nikdy nezaznamenal, že by při zvuku mého hlasu směřovaného k jejím uším třeba jen pohnula brvou nebo se aspoň odvrátila, aby mi dala jasně najevo, že se mnou mluvit nechce, doopravdy jsem začínal mít chuť rvát si vlasy a musel jsem odolat nutkání na ni vystartovat s tím, jestli mi tohle náhodou nedělá schválně. Kdo ví, třeba se rozhodla, že přivede do blázince co nejvíce odborníku. No, a jak se zdá, zatím se jí to dařilo.

Zhruba před pěti minutami už jsem to vzdal. Uvědomoval jsem si, jak to bylo neprofesionální. A uvědomoval jsem si i to, že za to, abych s ní jen seděl v jedné místnosti, beze slova, bez komunikace, bez snah o ni, mi její bratr neplatil. Ale co jiného jsem mohl dělat? Vidina toho, jak mě bude dál okázale ignorovat a jak já si tady budu mluvit jenom pro sebe, mi nedodávala zrovna velké množství odhodlání. Spíš ve mně probouzela nutkání jít se okamžitě podívat do zrcadla, abych se ujistil, že třeba nejsem neviditelný. Protože ten dojem jsem zcela určitě měl.

Díval jsem se střídavě na ni, na hodiny, k oknu, ke dveřím… a pak zase dokola. Znovu a znovu. A přitom jsem počítal, kolik času už jsem stihl tak nečinně promarnit. Deset vteřin, třicet, minuta, dvě, pět, sedm, deset… Tik tak, tik tak, tik tak… Hlasitě jsem si povzdechl.

Snažil jsem se studovat její výraz, snažil jsem se v něm vyčíst něco, co by mi pomohlo. Něco, co by mi prozradilo alespoň nějakou maličkost, nějakou jednu věc o ní, něco, co bych mohl pokládat za pozitivní vjem a za něco, z čeho by se dalo dále pokračovat k něčemu dalšímu. Něco, co by mě ujistilo, že se s ní něco děje, že je doopravdy živá. Bože na nebi, když mi její bratr líčil, že v podstatě vůbec nežije, netváří se, že okolo ní existuje nějaký svět, nikdy by mě nenapadlo, že to mohl myslet až tak doslova. Kdybych neslyšel pravidelný, ničím nerušený tlukot jejího srdce, asi bych si vážně myslel, že přede mnou namísto lidské osoby sedí dokonale vytesaná socha, která jen klame svým dojmem, která je tak perfektně propracovaná, že skutečně vypadá jako živá.

Ale takhle? Co se to s ní dělo? Jak jsem jí mohl pomoct? Jak jsem mohl rozumět němému kusu kamene?

Složil jsem hlavu do dlaní a na nic jiného už jsem se nezmohl. S určitostí jsem ze dvou společných sezení dokázal konstatovat jen jednu jedinou věc. Tohle bude dlouhé. Hodně, hodně dlouhé …

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

8)  Jalle (25.12.2012 17:12)

Edward cvokatie

Lenka326

7)  Lenka326 (08.10.2011 22:23)

No, to bude asi fakt hodně dlouhé. Pokud to vůbec Edward vydrží a neuteče.
Patrick a Liss mají za sebou velké trauma, ale snaží se komunikovat a žít dál. Co je Belle???, nikde žádný náznak důvodu, proč je tak netečná. A tak čekám dál na nějaké vysvětlení...

Twilly

6)  Twilly (30.08.2011 17:54)

HMR

5)  HMR (10.07.2011 22:33)

eMuska

4)  eMuska (04.07.2011 01:06)

Bejby, taká sranda mi napadla - keby sa Bella stretla s Patrickom a Liss? Možno by si navzájom pomohli... to len tak mimo, kultúrna vsuvka, menší blik v mojej hlave. teraz k deju.
Ježkov zrak, veď ona nič nerobí!

3)  maily1709 (29.06.2011 10:49)

no tak to teda bude dlouhe :D :D som zvedava co jej je a hlavne ako sa k tomu edward dopracuje

milica

2)  milica (27.06.2011 21:23)

Zajímá mě co se Belle stalo, že je takhle "bez života".
Krásné, těším se na další

semiska

1)  semiska (26.06.2011 22:25)

Snad se mu nějak povede Bellu přimět žít, vždyť je to chodící mrtvolka bez duše bez života... Co za tímto jejím stavem stojí? Ztráta někoho? Trauma? Moc pěkné jinak.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek