12.10.2011 [19:00], Shindeen, ze série Jen krůček k pochopení, komentováno 9×, zobrazeno 2035×

24. kapitola

ROSALIE

„Ne… tohle nemůžeš myslet vážně!“ Jasper se pohoršeně zadíval na svůj věrný odraz v zrcadle a hned vzápětí vrhnul ublížený pohled mým směrem. Nasadil neústupný výraz. „Toho motýlka si prostě nevezmu!“

Neubránila jsem se hlasitému povzdechu. A protočení očí taky přišlo tak nějak samo od sebe.

„Ale no tak, Jaspere, vždyť ti sluší,“ namítla Esmé jemným tónem a popošla až k němu. „Vypadáš dokonale.“ Upravila mu klopy saka a vřele se na něho usmála.

On se vyprostil z jejího pohledu a popadl do ruky jeden z hromady svatebních katalogů. S tvrdým výrazem ve tváři došel až ke mně a začal divoce gestikulovat. „Vidíš to? Ten chlap na té obálce má kravatu. Žádnej motýlek, ale kravata. Když ji dovolili jemu, já ji chci taky.“ S dalším hlasitým povzdechem jsem mu ten katalog vytrhla z ruky a hodila ho zpátky na stůl. Zatvářil se ukřivděně.

„Proč ti to vadí? Motýlek se k tobě hodí víc.“

Podíval se na mě jako na největšího idiota pod sluncem. Pozvedl jedno obočí, pomalu si založil ruce na prsou a několik vteřin si mě naštvaně měřil. „Já – chci – kravatu,“ zopakoval nakonec. Jeho arogantní postoj mě nehorázně vytáčel.

„Chováš se jako malý.“ Esmé nechápavě zakroutila hlavou. „I Patrick má víc rozumu než ty.“ Pak se k nám otočila zády a vrátila se zpátky do šatny.

Jakmile se za ní zaklaply dveře, Jasper už se znovu nadechoval k dalším protestům.

„Kdo se tu žení? Ty nebo já? Řekl bych, že to nejspíš budu já, takže mi prosím prokaž tu laskavost a tuhle blbost už mi víckrát neukazuj.“ S téměř pohoršeným výrazem na motýlka poukázal. „Alice mě má taky radši v kravatě,“ dodal ještě důležitě.

„Alice bude úplně jedno, co budeš mít na sobě. A k tomuhle obleku se prostě nosí motýlek, ne kravata.“ Stejně jako on jsem si založila ruce na prsou a nekompromisně se na něho zadívala.

Se zoufalým zalapáním po dechu popadl znovu ten katalog a strčil mi ho až pod nos. „Buď tak laskavá a vysvětli mi, v čem je tenhle oblek jinej než ten můj.“ Vrazil mi to do ruky a pak ode mě o krok poodstoupil a několikrát se otočil okolo své osy. „Vždyť je to všechno úplně stejné!“

„Nech toho.“

„Až se budeš vdávat ty, taky ti do toho nikdo kecat nebude.“

Fajn, jestli jsem doteď byla trochu naštvaná, teď už jsem k tomu slůvku trochu měla hodně daleko.

Co si o sobě do háje myslel!? Nebylo jediné věci, na kterou by si nestěžoval. Lilie? Ne, on přece musí mít růže. Svatba v kostele? K čemu, když to můžeme mít na zahradě. Třípatrový svatební dort? Jako proč, když ho stejně nikdo jíst nebude… Až doteď jsem mu to tolerovala. Ano, byla to jeho svatba, a ano, měl právo vyjádřit svůj názor. To ale přece ještě neznamenalo, že když se bude v budoucnosti ženit ještě minimálně milionkrát, musí všechno řešit takhle do detailů, ne?!

Už jsem se nadechovala k tomu, abych mu to od plic pěkně vytmavila. Věděla jsem přesně, co mu chci říct, co mu vytknout a za co ho pořádně seřvat. Ale těsně předtím, než jsem se na něco zmohla, mi v kapse začal hlasitě vyzvánět telefon.

Perfektní načasování. Fakticky.

Aniž bych se podívala na číslo volajícího, naštvaně jsem si ho přiložila k uchu. „Co je?!“ štěkla jsem značně podrážděně. Neměla jsem náladu na to se s někým vybavovat. A už vůbec ne na to, abych něco musela řešit. Jediné, po čem jsem toužila, bylo prostě na chvíli vypnout, nemyslet na práci, na svatbu a ani –

„Ahoj, Rose.“ Jo… a hlavně ne na něho.

„Co po mně zas chceš, Edwarde?“ Zaznamenala jsem Esmé, jak při zvuku Edwardova hlasu opatrně nakoukla dovnitř a tiše naslouchala. Jako vždy si o něho dělala starosti. Chtěla mu zavolat sama hned po tom, co nám Alice oznámila tu ohromnou novinku, že vzal i s Bellou roha, Carlisle jí to ale vymluvil a ona teď toužila po jakékoliv informaci o něm. Jak typické.

„Chtěl bych tě o něco poprosit…“ zamumlal, a i když jsem mu nemohla vidět do obličeje, dokázala jsem si jasně představit, jak se teď musel tvářit. Váhavě, opatrně, s tím svým odporně přesvědčujícím výrazem v očích.

„Tak hele, Edwarde.“ Hlasitě jsem se nadechla, doufajíc, že čerstvý vzduch mi pomůže na něj nevyletět hned. „Nemám tušení, co tě to popadlo, když jsi prostě zdrhnul a Bellu tahal s sebou. Netuším, z jakého důvodu jsi to udělal a ani za jakým účelem. Ale momentálně jsem na tebe dost naštvaná, takže tě opravdu žádám, aby sis ty svoje prosby nechal pro sebe.“ Esmé zkřivila obličej do smutné a nesouhlasné grimasy zároveň. Otočila jsem se k ní zády, abych se na to nemusela dívat. Byla jsem si totiž stoprocentně jistá, že se mi jakkoliv bude snažit naznačit, abych na něho byla mírnější. Jenomže to jsem já nechtěla.

„Nejde o mně, jasné?“ Zněl naštvaně, ačkoliv k tomu – podle mě – neměl ani ten nejmenší důvod.

„Ale jdi, prosím tě. Vždycky jde o tebe.“

Bylo slyšet jeho hlasitý povzdech. Asi dvě vteřiny mlčel, neodpovídal. Za tu krátkou chvíli jsem nabyla příjemného pocitu, že už mám vyhráno. I když jsem tak docela přesně netušila nad čím, nesmírně mě to těšilo.

Pak se ale musel znovu ozvat… „Fajn, jak jsi řekla. Jde tu o mě. Celé tohle jsem zavinil já. To já jsem Bellu odvezl a já jsem vám neřekl ani slovo. Nebudu se před tebou ospravedlňovat, že jsem nic takového v plánu neměl a že jsem prostě na poslední chvíli nemohl jednat jinak. Je mi jedno, co si o mně myslíš, a je mi jedno, co si myslet budeš. Ale ať už jsem zavinil cokoliv, momentálně prostě potřebuju tvoji pomoc, aby moje činy měly co nejmenší následky. Mohla bys být tak laskavá a pomoct mi?“

Přetočila jsem oči v sloup a s hlasitým povzdechem se svalila na pohovku. „Co chceš?“ odsekla jsem. Nezněla jsem zrovna ochotně. Ale ani jsem se o to nesnažila.

„Musíš zajít za Emmettem.“ Odpověď naprosto prostá. Stejně jako její význam.

A já jsem slyšela své vlastní zaúpění. „Proč zase já?“

„Protože mi připadá hloupé za ním posílat kohokoliv jiného. Ty ho znáš. A minule se ti u něj dařilo. Proč ti to teď tak vadí?“

„Protože.“ Nebylo to tak, že bych ho nechtěla vidět. Vlastně, když jsem se nad tím trochu zamyslela, bylo to přesně obráceně. Něco strašně hluboko ve mně, něco malého a něco, o čem jsem ani netušila, že to v sobě mám, se jemňoučce zatřepetalo pokaždé, když jsem na něj jen pomyslela… Nebylo to nepříjemné, spíš naopak. A právě proto jsem se tak bála ho znovu vidět. Co když by se to znova ozvalo? Kdekoliv mimo kancelář to prostě bylo moc nebezpečné.

„Rose…“ povzdechl. „Nechci po tobě nic světoborného. Prostě za ním zajdi, zjisti, jak na tom je, a snaž se ho nějak zabavit, aby nemusel myslet na Bellu.“

Fakt zajímavé, že mě při slově zabavit napadlo snad to úplně nejhorší… Bože! Měla bych se někde pořádně provětrat, můj mozek nutně potřeboval něco na vzpamatování.

„Třeba mu zadej něco většího v práci, nebo co já vím. Hlavně ať je v pohodě, jo? Já už budu muset končit. Pozdravuj doma. A díky.“

„Ale já jsem ti nic neslíb-“

Zrovna v tu chvíli to zatípnul. Ještě okamžik jsem poslouchala pravidelné pípání, dokud mé pomalu chápající mysli pořádně nedocvaklo, co tohle mělo znamenat. Zatnula jsem zuby a naštvaně se na ten pitomý přístroj zadívala. Skvěle… fakt skvěle.

Idiot jeden sobecká!

„Zajdi za ním, Rose,“ zašeptala Esmé. „Ten chlapec musí být strašně zmatený.“ Z každého jejího slova byla slyšet obrovská starost. Tak proč si za ním nezajde sama?!

„Jo, Rosalie,“ přisadil si Jasper. On naopak vypadal, že se náramně baví. V očích mu poletovaly veselé jiskřičky a rty měl vytaženého do opravdu velmi zajímavého úsměvu. Toho ničemu snad nikdy nic nerozhodí. „A hlavně ho nějak zabav, jo? Jakože pořádně.“ Teatrálně zahýbal obočím, čímž dal jasně najevo, co se mu honí hlavou. Bez přemýšlení jsem po něm hodila nejbližší polštář a sledovala, jak ho se smíchem bez nejmenší námahy chytá. „No co. Jenom jsem chtěl být upřímný.“

„Jděte se všichni bodnout,“ prskla jsem značně vztekle, a aniž bych na cokoliv čekala, vypadla ven z místnosti. Jejich společnosti jsem dneska fakt měla dost. A to bylo teprve osm ráno.

***

EMMETT

„Ježišikriste!“ Tanya silně třískla dlaní do stolu, a tím mě donutila odlepit pohled od země a nechápavě se na ni zadívat.

Upírala na mě mírně vykulené oči, pusu měla lehce pootevřenou, obočí nechápavě stažené k sobě a do toho všeho ještě nesouhlasně kroutila hlavou ze strany na stranu. Vypadala skoro dotčeně, ačkoliv jsem neměl ani to nejmenší tušení, jaký k tomu mohla mít důvod.

„Co je?“ obořil jsem se na ni. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl klidně. Ale neměl jsem zrovna pocit, že by se mi to nějak dařilo. „Dělám snad něco?“

„Ne,“ odsekla. Napřímila se na židli, a aniž by ze mě spouštěla ten svůj pohled, pokračovala. „Právě že ne. Do háje, vždyť celou dobu, co tu jsem, zíráš na jedno místo a tváříš se jak na pohřbu. A přitom k tomu nemáš nejmenší důvod.“

„Že nemám?“ S uchechtnutím, které mělo k jakési veselosti na míle daleko, jsem nechápavě zavrtěl hlavou. „Tak to se omlouvám, že tě svou přítomností jakkoliv otravuju. Ale nikdo tě tu nedrží, takže jestli chceš, můžeš si klidně zase někam zmizet. Třeba nám pak oběma bude líp.“

Protočila oči a s povzdechem vzala ze stolu ten kus papíru. „Možná by sis měl konečně uvědomit, že osmnáct už jí dávno bylo. Je dospělá. Vlastně ti tu ten vzkaz ani nemusela nechávat.“

„Jak bys to zcela jistě udělala ty,“ zabrblal jsem se značnou dávkou sarkasmu.

„Nech toho, jo?“ odsekla pobouřeně. „Jenom se ti snažím říct, že je nejspíš dostatečně zodpovědná za to, co dělá. A tím, že tu budeš sedět a deptat se, ji domů stejně nepřitáhneš.“

„Prosím tě, buď tak laskavá, a neříkej mi, co mám nebo nemám dělat, jasné? O tvoje rady nestojím.“

„Hlavně že já ty tvoje poslouchám v jednom kuse,“ ušklíbla se. Pak se ale s povzdechem pořádně opřela do židle a ruce si napůl založila do kapes jeansů. „Viděls, co psala, ne? Že nám chvíle bez ní určitě prospěje. Možná bys to mohl vzít na vědomí a konečně aspoň trochu žít. Posledních několik let jsi jako tělo bez duše. Nemáš žádné koníčky, nic tě nebaví. Jen pracuješ a pracuješ, anebo jsi doma a chodíš kolem Belly po špičkách, abys ji náhodou nějak nevydeptal. Jak se zdá, ona už se z místa pohnula. A tohle je nejspíš příležitost pro to, abys to konečně udělal i ty.“

Dlouhou chvíli jsem se na ni díval. Zamračený, pobouřený, s minimem pochopení pro to, co řekla.

„Šmarjá, začni se taky trochu bavit!“ vykřikla najednou naléhavě. „Jdi ven, projdi se, pozvi nějakou holku na rande, nebo co já vím. Měl jsi vůbec někdy nějakou ženskou? Jistěže ne! Protože pro tebe vždycky byla na prvním místě Bella. Bella, Bella a zase jen Bella. Ale ona tu teď není. A tobě je osmadvacet, proboha, tak se konečně pohni z místa.“

Naprosto nevesele jsem se zachechtal. Mým vlastním uším to znělo neskutečně zoufale, a o to jsem si připadal ještě hůř.

„Jak jsem mohl celou tu dobu dělat něco jiného, co myslíš? Když musel aspoň někdo vydělávat na všechny ty tvoje bujaré večírky, na všechny tvoje průsery a na všechno to ostatní, co bylo potřeba? Myslíš si, že i kdybych si někdy našel přítelkyni, měl bych na ni čas? A i kdyby, že kdybych někdy s někým chodil, mohl by to být normální vztah? Pomyslela jsi vůbec někdy na to, že já na rozdíl od tebe lidem při sebemenší ztrátě kontroly můžu zničit život?! Že jediná kapka mojeho jedu je může buď zabít, anebo proměnit v krvelačné příšery?! Nebo že -“

„A kdo říká, že musíš myslet hned na nejhorší?!“ přerušila mě dostatečně hlasitě a při tom se prudce postavila. „Jen jsem se ti snažila pomoct. Ale ty si prostě vždycky ve všem, co řeknu, něco najdeš. Nikdy nemůžu udělat nic, co by tě nevytočilo. A už se prostě někdy ani nechci dál snažit!“

Naštvaně popadla svoji kabelku, chvíli v ní něco zuřivě hledala a pak po mně mrskla bílou, objemnou obálkou. „Původně jsem ti to chtěla dát v klidu. Ale to nejspíš nejde.“

Zběsile vydupala ven z místnosti a nechala mě tam sedět. Naprosto zmateného a na nejvyšší míru vytočeného.

Nechápavě jsem se do obálky pomalu podíval. A vzápětí div nesletěl ze židle na zem.

„Co to má být?!“ křikl jsem za ní do chodby. Slyšel jsem, jak se s hlasitým doprovodem různého třískání a sprostého nadávání obouvá, a rychle jsem vyletěl na nohy a doběhl až k ní. „Kdes k tomu přišla?!“

Napřímila se. Hlasitě dýchala a z očí jí čišely blesky. „Tohle je moje první výplata, bráško. Doufám, že to aspoň z části splatí můj dluh, který u tebe mám.“ Sarkasticky se ušklíbla a už se otáčela ke dveřím. Ale včas jsem ji chytil za ruku a prudce otočil zpátky k sobě.

„Kde pracuješ?“ zeptal jsem tvrdě. Možná bylo konečně na čase, aby mi bez okolků řekla, kde tráví všechen ten čas, když není doma. Nebo alespoň jeho část.

„Do toho ti nic není.“

„Ale ano, je. Protože jestli jsi k tomu přišla někde v bordelu, tak s tím nechci mít nic společnýho.“ Násilím jsem jí obálku vrazil zpět do ruky a o krok od ní ustoupil. Zklamaně jsem zakroutil hlavou. O tohle jsem doopravdy nestál. Nejen že jedna moje sestra odjede. Ale ještě musím v ten samý den zjistit, že moje druhá doopravdy dělá štětku? Protože kde jinde by takhle velké prachy mohla vydělat?

Zadívala se na mě skelnýma očima. Bylo to snad poprvé, co jsem u ní viděl, že měla doopravdy na krajíčku. Několikrát se přerývaně nadechla a prudce zamrkala. Pak po mně tu obálku hodila zpátky. „Jen pro tvou informaci, pracuju v Port Angeles v pětihvězdičkovém hotelu. Jako recepční.“ S těmi slovy vyletěla ven, hlasitě za sebou zabouchla dveře od auta, a co nejrychleji vyjela z příjezdové cesty na silnici. Ani se za mnou neohlídla.

Zůstal jsem stát na prahu. Pusa pootevřená, celé tělo jako by mi najednou zkamenělo. Snad jsem ani nedýchal. Jen jsem sledoval mizející auto za zatáčkou, a hlavou se mi honila jedna pomatená myšlenka za druhou. Měl bych se za ní vydat? Ale jak, když jediným autem odjela ona? Nebo jí zavolat? Ale vzala by mi to, když byla v takovémhle stavu? Dokonce mě napadla i hodně pitomá možnost se rozběhnout a co nejrychleji ji dohnat, ale naštěstí mi zbýval ještě dostatek rozumu pro to, abych tuhle možnost co nejrychleji označil za neproveditelnou. Uměl jsem sice běhat rychle, ale sousedi v téhle ulici viděli a okamžitě zdrbli všechno.

Bezmocně jsem sklopil hlavu a volnou rukou si promnul oči. Připadal jsem si neskutečně unaveně. Napůl probdělá noc, ten vzkaz, Tanya… tohle všechno se na mně pořádně podepsalo a já jsem najednou netušil po ničem jiném než po spánku.

Věděl jsem, že bych neměl ani tu nejmenší šanci usnout. Na to jsem se až příliš dobře znal a byl jsem přesvědčený, že jakmile bych si lehl, před očima by se mi všechno začalo promítat jako v nějakém stupidním filmu, na který bych do kina určitě nikdy dobrovolně nešel, a já bych stejně tak akorát ležel a měl z toho všeho pořádně mizerný pocit.

Nebo bych se možná mohl zkusit opít. Nikdy jsem alkohol ve větším množství nezkusil, spíš jsem ho míval jen ve formě velice vzácných přípitků při nějakých příležitostech, ale jak se zdálo, na Tanyu jeho účinky působily dokonale. Možná, že kdybych se opravdu snažil, podařilo by se mi zpít do němoty…

Tenhle nápad se mi, ač jsem si připadal jakkoliv divně a nesvůj, zamlouval čím dál tím víc. Ještě chvíli jsem stál na verandě a rozmýšlel o něm, až už jsem se rozhodl a chystal se otočit čelem vzad a odněkud prostě nějakou flašku vyhrabat, najednou se ze zatáčky vynořilo další auto.

Až příliš známé auto.

Zhluboka jsem se nadechl. Čerstvý deštivý vzduch se mi dostal až do mozku a konečně v něm zasel aspoň náznaky jakéhosi rozumu. Opít se by nebyl nejlepší nápad… Opravdu ne.

Počkal jsem, dokud nezaparkovala před domem, jako bych snad i tajně doufal, že jen projede kolem, aniž by mě zaznamenala. Ale když pak vystoupila z auta a zadívala se mým směrem, měl jsem chuť se otočit a někam co nejrychleji zmizet. Nebo aspoň hodně hlasitě zaúpět.

Její obličej byl zamračený, tvrdý a nekompromisní. To jsem fakt zrovna teď potřeboval. Hergot! To se proti mně dneska všechny blondýny na téhle zeměkouli spikly?

„Ahoj,“ zavolala mým směrem. Neuniklo mi, jak překročila z nohy na nohu a založila si ruce na prsou, stále se tváříc stejně umanutě.

Zamumlal jsem cosi, co jen vzdáleně připomínalo pozdrav, a zůstal nehybně stát na místě. Jen jsem se jedním ramenem opřel o futra.

Netušil jsem, co tady dělala. Napadal mě ale jen jeden jediný důvod. A to, že ji stejně jako posledně přepadla vlna soucitu a rozhodla se mi nějak pomoct. Jenomže já jsem tohle nepotřeboval. Pevně jsem zatnul ruce i čelist a dál vyčkával. Nestál jsem o to, aby mě někdo litoval, utěšoval, nebo mi jakkoliv jinak dával najevo, jak je můj život naprosto podělanej. A byl jsem rozhodnutý jí to klidně i říct, kdyby se o něco z toho jakýmkoliv způsobem pokusila.

„Běž se obléct. Jedeme do práce.“ Její hlas nabral silný profesionální podtón. Přesně ten, jakým mě buzerovala několik prvních týdnů. A mě to vyvedlo z míry. A bůhvíproč i trochu uklidnilo zároveň. Práce… proč jsem na tu vůbec nepomyslel?

Svitla ve mně maličká dušička… Že by se přeci jenom jednalo o něco normálního?

„Na co čekáš?!“ sjela mě vzápětí a trochu mě probrala. Sklopil jsem pohled na svoje tepláky a staré obyčejné tričko. Vážně jsem nevypadal zrovna seriózně… „Potřebujeme vyřídit hodně věcí, tak hejbni kostrou. Máš na to tak dvě minuty.“ Pak se otočila, dvěma ladnými kroky se vrátila zpět ke svému nablýskanému autu a posadila se zpátky za volant.

Bez dalšího čekání jsem se pomalu a bez námitek vytratil zpátky do domu. Možná, že dnešek přeci jenom nějak přežiju. Bez spánku… I bez flašky.

***
EDWARD

Byl jsem rád, že aspoň něco jsem dokázal zařídit, aspoň v něčem být užitečný. Rosalie sice namítala, ale stejně… Znal jsem ji přece dostatečně dobře na to, abych věděl, že nakonec za ním přeci jenom zajde. I když jsem ho vlastně ani pořádně neznal, cítil jsem za Emmetta něco… možná by se to dalo nazvat i zodpovědností, ačkoliv to moc nedávalo smysl.

Bylo to zvláštní. Hodně. Ale ubránit jsem se tomu nemohl.

A i když Rosalie nebyla zrovna typ všudypřítomného optimisty, který by dokázal rozptýlit každého na potkání, měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem se obrátil právě na ni. Ačkoliv se to na první pohled jevilo jako hodně zvláštní nápad.

Tím mi jedna starost alespoň částečně odpadla. Ale bohužel to nic neměnilo na tom, že minimálně ještě dalších sto stále přetrvávalo.

S povzdechem jsem sklopil pohled na asfalt a veškerou svou pozornost se snažil věnovat jenom malému, špinavému nedopalku cigarety kousek od mých bot. Ano, snažil jsem se, to bylo to správné slovo. Protože valného úspěchu se mi nedostávalo.

Před očima mi stejně pořád dokola naskakovala jen Bella. A pro nic jiného tam nebylo místo. Její jemná pousmání, její roztomilé ďolíčky ve tvářích, její nesmělé klopení pohledu na své nohy, její nepřítomná gesta žmoulání něčeho v rukou, její jasné čokoládové oči, její plné rty, maličko se pohybující, když mi na něco odpovídala, její… její všechno.

A někde vzadu v mysli, v místě, kterému jsem se snažil co možná nejvíc vyhýbat, se mi jasně vybavovala i ta zoufalost z dnešní noci.

Čím víc jsem se snažil myšlenku na to potlačovat, tím víc na mě ta potvora dorážela. Spolu s sebou přinášela tázací slůvka, jako proč, jak, z jakého důvodu a podobně, a čím déle jsem seděl v jednom autě vedle ní, tím horší to celé bylo.

Když jsem před chvílí znovu zastavil na další benzínce, aby se Bella po pár hodinách jízdy mohla zase protáhnout, doufal jsem, že čerstvý vzduch mi pomůže se trochu lépe koncentrovat a já si aspoň o něco víc srovnám myšlenky a přesně si ujasním, jak bude dalších několik hodin v autě probíhat.

Ale… po deseti minutách tady jsem nebyl o nic moudřejší než předtím. A koutkem oka už jsem zaznamenal Bellu, jak se z toalet vrací zpátky k autu.

Ihned jsem zaznamenal, že vlasy, které měla až doposud volně rozpuštěné okolo obličeje, si stáhla dozadu do uzlu. A neubránil jsem se pomyšlení na to, jak moc jí to sluší.

Když se trochu víc přiblížila, rty se mi samy od sebe vytáhly do malého úsměvu. Jinak to prostě nešlo. Plaše mi ho jemným pousmáním oplatila a sklopila pohled. Jako vždycky.

S neslyšným povzdechem jsem jí pohotově, jako pravý gentleman, otevřel dveře spolujezdce a ona po vteřince zaváhání pomaličku nastoupila. Přesunul jsem se za volant a tiše za sebou zabouchl dveře.

„Koupil jsem ti horkou čokoládu. Ta předtím už musela být vychladlá.“ Sáhl jsem za sebe pro příjemně hřející kelímek a ruku s ním natáhl jejím směrem.

Nejprve se na ni zadívala tak trochu zaskočeně. Nejspíš nic takového ani v nejmenším nečekala.

Trpělivě jsem vyčkával. A dobře jsem udělal.

Asi po dvou krátkých vteřinách si ode mě ten kelímek zvolna vzala a tváře ji ozdobil jemňoučký ruměnec.

„Děkuju,“ špitla a automaticky se ode mě zase odtáhla. Jak kelímek objala oběma rukama a nenápadně k němu přičichla, bůhví proč se mi před očima vytasila jasná vzpomínka na to, jak byla u mě v kanceláři poprvé.

Na to, jak jsem před ni postavil sklenici vody, která celou hodinu zůstala netknutě ležet na stolku před ní. Na to, jak se jí ve tváři nemihl ani jediný náznak toho, že by o něco ode mě měla ten nejmenší zájem.

A pak jsem pomyslel na to, co se dělo teď. Sledoval jsem, jak odklopila víčko a trošku z horkého nápoje usrkla. Na vteřinku při tom zavřela oči a z úhlu, z jakého jsem ji pozoroval, to vypadalo, jako by si tu chuť užívala.

Když jsem to srovnal s tou původní myšlenkou na sklenku vody, jasně jsem cítil, jak se mi v hrudi téměř něco dme pýchou. Tohle už byl jeden pokrok. A doufal jsem, že zároveň taky jeden z mnoha.

Vrátil jsem se pohledem zpět před sebe a s náznaky příjemného pocitu někde hluboko uvnitř mě vyjel na silnici.

***

Mohlo být něco málo po půlnoci, když jsem po nekonečně dlouhé cestě projel obrovskou zlatou branou jednoho z luxusních hotelů, které mi GPSka byla schopna najít. Z toho mála, co jsem si ve stručném popisu přečetl, tenhle hotel mimo jiné poskytoval svým hostům i všemožné služby, ať už se jednalo o masáže, saunu, kosmetiku, nebo další nejrozmanitější způsoby relaxace.

Normálně bych nic takového určitě nevyhledával, tím jsem si byl naprosto jistý, ale ve spojitosti s Bellou mě to… vlastně by se dalo říct, že zaujalo. Netušil jsem, proč jsem si tím byl tak nějak podivně jistý, ale vlastně jsem byl svým způsobem tak trochu přesvědčený, že pár dní přesně takového odpočinku na ní může zanechat jedině pozitivní účinky.

Jestli o něco z toho samozřejmě bude stát. Jistě, že jsem počítal i s možností, že na to, aby se svěřila do takové péče, nebude mít dostatečnou odvahu. A tak jsem byl kdykoliv připravený znovu zvednout kotvy a jet zase dál.
Kvůli ní snad i na konec světa.

Zaparkoval jsem na parkovacím místě vyhrazeném pro hosty a mladíka v uniformě, který mě ode dveří váhavě sledoval a různými gesty mi naznačoval, že mi auto může odvést, jsem jen zakroucením hlavy ujistil, že to zvládnu sám.

Jelikož Bella klidně spala – a já jsem ji rozhodně neměl v plánu jakýmkoliv způsobem budit -, nehodlal jsem auto i s ní svěřit někomu jinému. To prostě nepřicházelo v úvahu.

Pomalu jsem vystoupil z auta, ze zadního sedadla popadl její cestovní tašku a pak se nerozhodně zastavil před dveřmi spolujezdce.

Asi tak tři vteřiny jsem zvažoval všechny možnosti. Až mi nakonec došlo, že jich vlastně ve skutečnosti zas tak moc nemám.

S povzdechem jsem ty dveře otevřel a opatrně jí odepl pás. Pak jsem z ní šetrně stáhl tenkou deku a tak opatrně, jak jen to šlo, si ji vyhoupl do náruče.

Trochu sebou trhla, pak ale hlasitě vydechla a ve spánku mi zabořila obličej hluboko do ramene. Ten pocit, který se mě vzápětí zmocnil… cítit její horký dech skrz látku na své kůži… to bylo něco nepopsatelného. Ještě dlouhou chvíli jsem stál na místě, neschopen pohybu nebo čehokoliv jiného, a dokázal jen přemýšlet o tom, jak neskutečně příjemná je mi i ta pouhá představa, že bych ji takhle na rukou mohl nosit častěji.

Možná i pořád, ozval se jeden vnitřní hlásek.

Bylo skoro až nechutně zvrácené, jak moc se mi to zamlouvalo.

A nejspíš bych byl schopen takhle uvažovat i nadále, kdyby se kousek ode mě neobjevil ten mladý kluk s přehnaně starostlivým výrazem ve tváři.

„Smím nějak pomoci, pane?“ Bylo skoro až komické, když se poklonil. Nicméně mi tím došlo, že bych měl nechat nesmyslných úvah a raději si pohnout, a tak jsem mu strčil do ruky alespoň tašku, abych na sebe nepoutal tolik pozornosti.

Normálnímu člověku by nejspíš i osoba v náručí způsobovala značnou námahu. Ale ani to mě nedonutilo ji vzbudit a postavit na vlastní nohy.

Spolu s ním jsem se rozešel k obrovským proskleným dveřím, za kterými stál luxusně vyhlížející pult a za ním postarší recepční.

Jakmile zpozorovala spící Bellu, její profesionální výraz se na okamžik změnil na nechápavý. Několikrát se podívala na ni, pak zase na mě, a zase na ni, až se jí obočí zformulovalo do zmateného výrazu. Nepotřeboval jsem jí vidět do hlavy, abych si domyslel, že něco takového se tu nejspíš každý den nevidělo.

Ale bylo mi to upřímně jedno.

„Dobrý večer. Odpoledne jsem si tady telefonicky vyřizoval rezervaci na jméno Cullen,“ zamumlal jsem. Jediné, co jsem si opravdu přál, bylo to celé co možná nejvíce urychlit.

Recepční se okamžitě vrátila do své opravdové pozice a po chvíli ťukání do počítače mi s přáním příjemného pobytu podávala tmavě modrou kartu.

Nechal jsem toho poslíčka, aby mě následoval s taškou až k výtahu, ale tam jsem ho přesvědčil, že to dál zvládnu sám.

Netvářil se sice, že bych ho nějak přesvědčil – nebo snad dokonce třeba i potěšil -, nicméně tašku s dalším pokloněním položil na zem vedle mě a s několika zpětnými pohledy přes rameno se zase vypařil.

Jakmile výtah s cinknutím zastavil v předposledním patře, s jistou úlevou, že na chodbě v tuhle noční hodinu není ani noha, jsem tašku bez námahy popadl a došel až ke dveřím s příslušným číslem. Rychle jsem zapadl dovnitř apartmánu a potmě okamžitě našel dveře vedoucí do jedné ze dvou ložnic.

Ačkoliv se mi nechtělo Bellu pouštět, s povzdechem jsem ji uložil do obrovské postele. Matrace byla měkká, což mě aspoň částečně uklidňovalo, že se možná konečně pohodlně vyspí. Po těch dvaceti hodinách ve zkroucené poloze v autě by si to rozhodně zasloužila.

Ještě jsem jí zul boty a pak přes ni přetáhl bělostně zářící přikrývku s malým logem hotelu vyšitým uprostřed.

Zrovna jsem se chystal vytratit do vedlejší místnosti, abych jí mohl dopřát dostatek klidu a soukromí, když se jí najednou oční víčka pomalu zatřepetala a upoutala na sebe veškerou mou pozornost.

Rytmus tlukotu srdce na okamžik znejistěl, až se nakonec rozeběhl mnohonásobně rychlejším tempem. Slyšel jsem tlumené zalapání po dechu a trvalo mi celé dlouhé dvě vteřiny, než jsem si uvědomil, že ona na rozdíl ode mě skrz černou tmu v pokoji nemůže nic vidět, a pohotově se natáhl k honosně vypadající lampičce na stolku opodál.

Jakmile pokoj zalilo tlumené světlo, přivřela oči a snažila se přizpůsobit náhlé záři. Několikrát zamrkala, dokud konečně nezaostřila pohled zpátky na mě. A její tlukot se pomaličku zase uklidnil.

Tiše vydechla. A ještě o mnoho tišeji zašeptala: „Ono se mi to doopravdy celé jen nezdá?“

Cítil jsem, jak mé tělo okamžitě zkamenělo. A vzápětí jako by moje dávno mrtvé a nehybné srdce začalo uhánět šíleně závratnou rychlostí, i když jsem dost dobře věděl, že to není možné. Ale přece…

Ona – vážně – promluvila?

Sama od sebe? Aniž by jednoslovně reagovala na nějakou moji otázku? Aniž by tiše a plaše odpovídala na něco, na co jsem se jí váhavě ptal?

Do háje, najednou jako by moje nohy byly příliš vratké. Připadal jsem si zvláštně. Ale naštěstí nějaká část mého mozku, ačkoliv hodně, hodně maličká, ještě stále zvládala myslet racionálně. A okamžitě mi vynadala za takovou reakci.

Bylo to neprofesionální!

Tiše jsem si odkašlal a kolísavě přešlápl z nohy na nohu. „Myslím, že tohle je realita,“ pousmál jsem se. Slovo myslím ale bylo skutečně na místě, protože momentálně jsem si ani já nemohl být stoprocentně jistý, že tohle není jenom nějaká hodně ujetá verze jakéhosi snu.

Pomalu se na posteli posadila a kolena si přitáhla až k bradě. Dlouhou, předlouhou chvíli se dívala kamsi před sebe, až se nakonec smutně zadívala zpátky na mě.

Celý její obličej byl už na první pohled strhaný, kruhy pod očima jasně vypovídaly o tom, jak dlouho se pořádně nevyspala, a skelné oči skoro jako by ji k tomu všemu ještě přidávaly na nezdravě vypadajícím dojmu.

„Nikdo pro mě nic takového ještě nikdy v životě neudělal,“ hlesla tiše a několikrát prudce zamrkala. Mělo to snad nějaký důvod?

Opatrně jsem se posadil na kraj postele a snažil si zachovat seriózní tvář, ačkoliv se ve mně střídal jeden pocit za druhým a z té šílené směsice toho všeho se mi div nezačala točit hlava. „Byla to samozřejmost,“ ujistil jsem ji a pokusil se aspoň o maličký přesvědčivý úsměv.

Němě zavrtěla hlavou a objala si kolena ještě pevněji. Zhoupla se dopředu a dozadu. Typická známka toho, jak se snažila působit co možná nejmenším dojmem.

Mlčela. Vražedně dlouho jen mlčela. Až se na mě nakonec znovu zadívala s téměř znatelným strachem v očích. Vyděsil jsem se.

„Nevím, co mě to popadlo. Nikdy se mi ještě nic podobného nestalo,“ přiznala se tiše. Zavřela oči a bradu si zabořila hluboko do kolen. „Všichni máte pravdu, když mě považujete za blázna, ale já… doopravdy nevím, co mám dělat.“ Něco podobného už mi jednou řekla. Ovšem teď to díky jasnému podtónu zoufalství znělo o mnoho přesvědčivěji.

„Bells… nemyslím si, že jsi blázen.“

„Kdyby sis to nemyslel, proč by ses obtěžoval se mnou jet až sem?“ Upřela na mě obrovské čokoládové oči. Plné smutku. Plné bolesti. Plné až nemožně velkého smíření.

Ale takhle to přece být nemělo! „Bello, to, co říkáš, není pravda,“ řekl jsem a s náhlou naléhavostí na posteli poposedl o něco blíž k ní. „Nejsi blázen, ani se k němu zdaleka nepřibližuješ. Vzal jsem tě tady, to ano, ale to s tímhle přece nemusí mít vůbec žádnou souvislost.“ Mluvil jsem rychle, na její uši možná až moc, jak jsem se ji co možná nejúpěnlivěji snažil přesvědčit o pravdě, kterou tak vehementně popírala.

„Jsi na všechny tak strašně hodný, Edwarde…“ hlesla s neslyšným povzdechem. „Ale já si tohle nezasloužím. Věř mi, že opravdu ne.“

„Takhle nemluv.“ Hlava mi sama od sebe střelila ze strany na stranu a můj pohled ztvrdl. Nehodlal jsem jí dovolit, aby si tohle myslela. A už vůbec jsem neměl v plánu ji podporovat v tom nabývání toho odporného a nežádoucího pocitu bezcennosti. „Možná máš pravdu v tom, že se ke všem chovám ohleduplně a přistupuju k nim mile, ale rozhodně nepřipustím, abys tvrdila cokoliv v tom smyslu, že ty si něco takového nezasloužíš. Protože ty si zasloužíš mnohem víc.“

Dlouhou chvíli na mě hleděla. Původně skelné oči pomaličku čím dál tím víc nabývaly na vlhkosti. Stálo mě téměř veškeré úsilí zůstat sedět nehnutě na místě, nepřitisknout si ji na hruď a nenechat ji, aby všechny ty hrozící slzy nechala vsáknout do mé košile. Bylo nemožné ji neobejmout a konejšivě nepohladit po vlasech.

A rozhodně bylo nelogické to, jakým způsobem jsem to najednou uvažoval.

„Můžu ti něco říct?“ zašeptala najednou jemňoučkým hláskem.

„Můžeš mi říct všechno, co chceš,“ ujistil jsem ji okamžitě a možná se najednou zatvářil až příliš horlivě. Ještě stále se mi tak docela nechtělo tomu všemu věřit.

S povzdechem si přitáhla přikrývku blíž k sobě a pevně ji oběma rukama stiskla. A až po několika mučivě dlouhých vteřinách se nadechla. „Víš… od doby, co se Emmett poprvé rozhodl mě poslat nejprve k psychologovi, jsem se ještě nikdy necítila nějak… hezky. Ale ani špatně,“ dodala rychle. „Nevěděla jsem, co se se mnou děje, a každé ráno, když jsem se probudila, jsem při pohledu do zrcadla najednou nabývala takového zvláštního, nicneříkajícího pocitu, že to vlastně ani nejsem já, na koho se dívám, ale že je to někdo úplně jiný.  Cizí.

Chodila jsem do školy, měla dobré výsledky, doma jsem se učila, ale… nikdy jsem nebyla přesvědčená o tom, že žiju. Spíš jako bych byla jen někdo malý a nepodstatný, kdo život té holky v zrcadle sleduje odněkud zpovzdálí. Špatně se to vysvětluje,“ hlesla a zoufale se na mě zadívala. První slza už jí putovala po tváři a zanechávala za sebou lesklou stopu.

„Vím, co máš na mysli,“ zašeptal jsem se zatajeným dechem. Netušil jsem, jak jsem se tvářil. Jestli vyděšeně, překvapeně, anebo snad dokonce třeba nadšeně, že jsem od ní slyšel tolik slov najednou. Ale ať už byl ten výraz jakéhokoliv rázu, moje mimické svaly se pravděpodobně naprosto vymkly kontrole, a tak jsem najednou ani nevěděl, co udělat, abych je zformuloval do jakéhokoliv jiného výrazu.

Znovu sklopila pohled někam na logo hotelu na přikrývce a ještě tišeji než předtím pokračovala. „Každý den to bývalo ještě silnější… a vlastně asi i šílenější. Ale já si to neuvědomovala. Necítila jsem nic, nevnímala jsem nic, nedokázala jsem si dokonce ani všimnout, co všechno to dělá s Emmettem. A dlouho mi trvalo, než mi došlo, že skoro všechny ty hádky s Tanyou, které jsem slyšela, byly vlastně kvůli mně.

Nedávalo mi to smysl. Neuměla jsem si představit, že bych zrovna já měla v jejich životech hrát nějakou roli. Že by jen ta obyčejná zubožená holka v zrcadle mohla mít na tohle všechno nějaký vliv.

Ale když jsme se přestěhovali do Forks a Emmett mě zavedl za tebou… Já nevím, co se ve mně zlomilo.“ Teď už jí po tvářích stékaly slzy v plném proudu. A já jsem je neuměl zastavit. „Ale jak týdny ubíhaly, najednou jsem si nějak začala uvědomovat, že tam někde uvnitř mě asi přece jenom je i nějaká dušička, nějaký opravdový život. A najednou jsem si připadala kvůli všemu strašně… Za celou tu chladnou a nepříjemnou atmosféru u nás doma jsem mohla já. Mohla jsem za to, že Emmett v noci pořádně nespal a že tvrdě pracoval od rána do večera. Mohla jsem za všechno špatné, co se u nás dělo. A bylo to čím dál horší. A včera v noci… Nevím přesně, co se mi zdálo. Nepamatuju si to. Ale vím jistě, že už toho na mě najednou bylo moc a já jsem to nedokázala snést. Prostě jsem musela pryč.“ Snažila se potlačit vzlyk, ale tak úplně se jí to nepovedlo. Zabořila obličej do kolen a ramena se jí maličko třásla. „Jsem strašná. Mýlíš se v tom, že si zasloužím mnohem víc,“ vzlykla téměř nesrozumitelně.

V náhlém popudu jsem se nahnul až k ní a jednou paží si ji přivinul blíž k sobě. A když se neodtáhla a naopak se mi zdálo, že se ke mně nepatrně ještě víc přimkla, objal jsem ji oběma rukama a stejně jako předchozí noc si ji přitiskl pevně na svou hruď. Přesně tak jak jsem to toužil udělat už dlouho.

„Nejsi strašná,“ řekl jsem. Můj tón byl tvrdý a žádné námitky ani zdaleka nepřipouštěl. „A nikdy jsi strašná nebyla.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!