Sekce

Galerie

/gallery/iCanHelpYouB.png

Tanya a Rosalie... Jak může seznámení těchhle dvou dopadnout? 
Dále prozradím, že Bellu propustí z nemocnice a Edwardovi konečně začne docházet pár věcí.
Kapitola je opět o něco delší. Přeji hezké čtení. :)

21. kapitola

ROSALIE

Emmett usnul ani ne hodinu po tom, co jsme dorazili. Po chvíli trapného žvanění a bezúčelného nervózního blábolení jsme se nakonec nějakým hodně divným způsobem dostali až k televizi, u které už otevřené oči moc dlouho neudržel.

Když se z jeho strany začalo ozývat pravidelné oddechování, na jednu stranu se mi ohromně ulevilo, jelikož jsem si najednou nemusela připadat tak trapně – jako že jsem se mu vetřela do domu, i když jsem na něm viděla, jak je unavený a jak se pravděpodobně nemůže dočkat, až bude konečně ve své posteli. Na stranu druhou jsem se ale cítila celá nesvá z toho, že kvůli mně musí spát v tak nepohodlné poloze zrovna na gauči. V sedě, s hlavou opřenou o zeď, ke které byla pohovka z jedné strany přiražená, s jednou rukou ochable položenou vedle sebe a druhou stejně tak bezvládně umístěnou na břiše. Jeho dlouhým a mohutným nohám bránil konferenční stolek v tom, aby je mohl pořádně natáhnout před sebe, a tak je měl obě zvláštně zkroucené na jednu stranu. Nemusela jsem být zrovna expert, aby mi došlo, že tohle pohodlí být nemůže.

S povzdechem jsem se postavila na nohy a zadívala se na něj shora. V zoufalé snaze aspoň něco udělat jsem se pokusila zvednout mu ty nohy a celého ho otočit, aby přinejmenším ležel. Ale jakmile jsem se ho jen nepatrně dotkla, ze spaní něco zamručel a trochu sebou trhl. Ihned jsem zacouvala zpátky. Probudit jsem ho přece nechtěla.

Bezradně jsem se rozhlédla kolem sebe. Obývák měli zařízený pěkně, to se muselo nechat. Bylo to něco úplně jiného než u nás doma – tady na rozdíl od naší prostorové extravagance bylo vše těsně vedle sebe, nábytek nebyl sladěný do určitých barev, ale různé odstíny dřeva byly nedbale rozestavěné po celé místnosti, v policích byly místo dekorací, sošek a různých váz jen knihy, cédéčka, dévédéčka, a spousty nějakých tlustých složek, dokumentů a fotoalb. Snad jen na okně jsem zahlídla jednu uvadající kytku.

Ale… vlastně to tu vypadalo hezky. Takové prosté a pohodové. Dýchala z toho příjemná hřejivá atmosféra domova.

Několikrát jsem se otočila kolem své osy, dokud jsem na jednom ze světlých křesel nezahlídla poskládanou tlustou deku. Bez zaváhání jsem ji popadla a Emmetta s ní přikryla, i když zima tu tak docela nebyla. Ale byla to aspoň jedna věc, kterou jsem pro něj mohla udělat.

Ještě dlouhou chvíli jsem tam stála a jen sledovala jeho klidný obličej. A přemýšlela, že ve spánku vypadal úplně jinak.

Pokojně a bezstarostně, jeho tvář nehyzdily ty obvyklé obavy, které tam měl skoro permanentně, a snad jediná jeho nedokonalost byly v tu chvíli pouze ty hluboké kruhy pod očima, které ještě nestihly vymizet.

Přešlápla jsem z nohy na nohu a neubránila se neslyšnému povzdechu. Skoro jako by to ani nebyl ten Emmett, kterého jsem poslední týdny vídala každý den v práci – natožpak ten, kterého jsem dneska vezla domů.

Nevěděla jsem, odkud se ve mně ta myšlenka vzala, ale najednou jsem si bůhvíproč přála, aby na mě takhle působil pořád. Aby z jeho obličeje jednou pro vždy zmizely ty starostlivé vrásky. Aby z jeho očí vyprchala všechna ta úzkost a stálá nejistota. Dokonce jsem se přistihla i při myšlence na to, jak to asi vypadá, když se usměje. Objeví se mu v očích veselé jiskřičky? Do jakého tvaru se vytáhnou jeho rty? A jak se -

Bože, vzpamatuj se!

Rychle jsem zatřepala hlavou, jako bych si z ní snad takhle ty myšlenky mohla vyhnat. Naposled jsem se na něj podívala a pak se rychle pozpátku vytratila do chodby. Zhluboka jsem se nadechla.

Do háje, tohle divné chování ke mně nesedělo. Udělala jsem několik rychlých kroků na opačnou stranu chodby a zase zpátky, dokud jsem se nepřiměla myslet zase objektivně. Očkem jsem se podívala na hodinky a zvažovala, jestli už bych přeci jenom neměla jít domů. Jasně, sice jsem ho původně nechtěla nechávat samotného. Ale teď spal a já jsem nevěděla, kdy se vzbudí. Bylo by správné odejít…

Jenomže jsem nohy nějak nemohla přimět k tomu, aby zamířily ke dveřím, i když jsem si přesně pamatovala, kudy se tam šlo. Místo toho jsem si jemně skousla spodní ret a znovu se pomalu otočila tak, abych viděla zpátky do obýváku. Jeho poloha se nezměnila, jen začal trochu nepatrně pochrupovat. Při tom zvláštním zvuku jsem se neubránila pousmání.

Nevěděla jsem, kde se ve mně všechna ta sentimentalita najednou vzala. Byla jsem si jistá, že ještě dnes v noci po ní ve mně nebyly ani stopy, ale… Ale nemohla jsem se zbavit té otravné myšlenky, že se mi líbí se na svého asistenta takhle dívat. Že se mi líbí mu být tak blízko a sledovat ho ve chvílích, kdy sám neví o světě a kdy ho jeho myšlenky přivádějí do sladké říše snů. To jsem mu záviděla. Ale samotnou mě překvapilo, že ne natolik, aby mě to donutilo být na něj kvůli tomu naštvaná a cítit se ukřivděně, že on je schopen něčeho, čeho já ne.

Hlasitě jsem si povzdechla a znovu se donutila sklopit pohled na podlahu.

Ne, ještě jsem odsud odejít nemohla.

V zoufalé snaze být aspoň nějak užitečná, když už jsem tu na bůhvíjak dlouhou dobu okouněla, jsem se otočila na patě a váhavě vešla do nejbližší místnosti.

Kuchyně. Zařízená stejně prostě a neuspořádaně jako obývák. Ale musela jsem se nad tím trochu pousmát, vypadalo to tak pohodově, originálně, ten zvláštní styl nebyl kopií žádného proslulého časopisu o bydlení, ale přesto by mnohým mohl konkurovat.

Očima jsem prozkoumala několik zákoutí místnosti, až jsem narazila na kupu neumytého nádobí ve dřezu. Několik dlouhých vteřin jsem se na ni jen nepřítomně dívala. Až jsem to nakonec nevydržela a s povzdechem přešla až k ní. Několik talířů, hrnce, pár skleniček… tohle se u nás prostě strčilo do myčky a nikdo se o to dál nestaral. Ale tady už to muselo ležet pár dní, z čehož se dalo soudit, že v tomhle domě se nádobí myje ručně.

Bez dalšího váhání jsem pustila vodu a opatrně brala do rukou jeden kousek za druhým, snažíc se působit co možná nejmenší hluk.

Sama jsem si sice nebyla tak úplně jistá, proč to dělám. Nádobí jsem myla naposled snad před padesáti lety ještě jako člověk – a ani to zas tak často, protože to většinou dělala naše hospodyně –, a tak jsem si vlastně ani nebyla jistá, jestli to dělám dobře. Ale jelikož špína účelně mizela, usoudila jsem, že tohle se špatně nejspíš ani dělat nedá.

A tak jsem prostě pokračovala.

Během následující hodiny jsem ještě stihla v malé místnosti vedle kuchyně objevit žehlicí prkno s hromadou čerstvě vypraného prádla vedle, a tak jsem se pustila i do něho. Nakonec jsem ještě zvládla i vytřít podlahu v celém spodním patře kromě obýváku, a zrovna když jsem se chystala zjistit, jestli nemůžu být nápomocná ještě v něčem, v domovních dveřích hlasitě zachrastily klíče a s tichým zavrzáním se otevřely dokořán.

Hlava mi rychle vylítla vzhůru a horečnatě jsem přemýšlela, kdo to může být. Pár vteřin mi trvalo, než jsem si vzpomněla na to, že Emmett má ještě jednu sestru, a vysokou blondýnku si do této role váhavě dosadila.

Ovšem podle toho, jak tázavě pozvedla obočí a pomalu přejížděla očima po stále vlhké podlaze, dokud se nezastavila pohledem na mně, jsem usoudila, že ona nejspíš nemá ani to nejmenší ponětí, kdo jsem .

Pomalu jsem opřela mop o stěnu a utřela si vlhké ruce do jeansů. Udělala jsem několik váhavých kroků směrem k ní – a dávala si pozor, abych šla co nejblíže stěně, abych na mokré plovoučce neudělala šmouhy, a váhavě k ní pravou ruku natáhla.

„Rosalie Cullenová,“ představila jsem se, zatímco se mi ramena automaticky narovnala do o něco serióznějšího postoje. „Vy asi musíte být Tanya.“

Pozvedla obočí ještě víc a odhodila kabelku na nízkou komodu vedle dveří. „Jo. Těší mě,“ ušklíbla se a zdvořile si s mojí rukou potřásla. Pak pohledem zabloudila zpátky k vytřené chodbě. „Vy nám tu jako děláte hospodyni?“ Její hlas zněl tak trochu pobaveně, když za sebou zavírala dveře a skopávala si z nohou boty na vysokém podpatku. Najednou už nevypadala tak vysoce.

„To ne,“ namítla jsem a zašklebila se nad tou představou. Práce hospodyně by byla někde hluboko pod mou úrovní. „Tohle je… výjimečná situace,“ zamumlala jsem nakonec s ušklíbnutím.

S mírně pohrdavým pousmáním lhostejně pohodila rameny. „Škoda. Uklízečka se vždycky hodí,“ prohodila, když se ladnou chůzí rozešla napříč chodbou. Na rozdíl ode mě ale nebrala vůbec žádné ohledy na to, že je čerstvě vytřená, a jasně viditelnou cestičku otisku svých nohou za sebou zanechala přesně uprostřed… Musela jsem zatnout zuby, abych na ni nezavolala něco velice nepěkného.

„A co tu teda vlastně děláte?“ Zabočila do kuchyně, a tak jsem pomalu zamířila za ní. Ruce se mi mezitím tak nějak samy od sebe založily na prsou… Že by přirozené obranné gesto?

„Přivezla jsem Emmetta domů z nemocnice. A jelikož usnul, říkala jsem si, že by nebylo od věci mu s pár věcmi trochu pomoct.“

Zastavila se u kredence, vytáhla z ní naleštěnou skleničku a bez zájmu mým směrem zamumlala: „Vy spolu jako chodíte?“

„Ne,“ odpověděla jsem se špatně skrývaným skřípěním zubů. Nemohla jsem si pomoct. Něco, aniž bych tušila co, mi v jejím postoji absolutně nesedělo. „Jsem jeho nadřízená. A můj bratr, Edward, se stará o vaši sestru.“

„Aha…“ Z jejího hlasu vystoupila vlna chladu. Rychle popadla z poličky láhev s vodou a naplnila s ní sklenici. „No tak to je potom pan doktor právě teď určitě u ní, co?“

„Ano.“ Tázavě jsem pozvedla obočí a nechápavě se na ni zadívala. Nerozuměla jsem tomu, kam tím vším míří. A proč se tváří tak rezervovaně. Zkusila jsem si její výraz ve tváři při řeči o Belle srovnat s tím Emmettovým… A ta kontrast byla i navzdory trochu podobných rysům neskutečná. To je jí to celé doopravdy tak lhostejné? Byla jsem z toho celá vedle… Ovšem ona se netvářila, že by se chystala mi to nějak objasnit.

Trochu křečovitě se na mě usmála. „Víte co, já si taky půjdu lehnout.“ Se sklenicí vody prošla kolem mě a zamířila ke schodišti. „Kdyby něco, budu nahoře!“ křikla ještě za sebou a pak bez dalšího slova zmizela v druhém patře. Ještě chvíli jsem se nechápavě dívala na místo, kde jsem ji viděla naposled.

Zvláštní… To bylo jediné, co mě ve spojitosti s ní okamžitě napadlo.

Hodně, hodně zvláštní.

S hlasitým povzdechem jsem si sebrala všechny své věci a vytratila se ven. Teď už jsem v domě déle zůstávat nemusela.

***

EDWARD

Bellu z nemocnice propustili během následujících dvou dní. Doktor se sice tvářil poněkud divně, když jsem ho přesvědčoval, že už je v pořádku - což určitě nebyla -, ale nakonec přeci jenom provedl pár posledních vyšetření a musel souhlasit s tím, že všechny její životní funkce fungují tak, jak mají, a že na psychický posudek tu jsem já a on do toho nemá co mluvit. Podepsal několik papírů a Bella byla volná.

Byl jsem připravený s ní trávit co možná nejvíce času. S Emmettem už jsem všechno probral do posledních detailů. Souhlasil s tím, abych Bellu vídával každý den, a bylo vidět, že se mu obrovsky ulevilo, když jsem mu řekl, že se mnou - sic krátce, ale přece - mluvila. Musel tušit, že i navzdory celému tomu incidentu jsme na dobré cestě. A byl ochotný udělat cokoliv proto, abychom na ní zůstali i nadále.

Za což jsem byl nehorázně vděčný.

Pomalu jsem vešel za Bellou do jejího pokoje. Až příliš jasně jsem si uvědomoval, že jsem v něm vlastně ještě nikdy nebyl, a proto nebylo divu, že ať už jsem chtěl nebo ne, oči mě neposlouchaly a pečlivě zkoumaly každičký jeho kout. Celou cestu až sem jsem byl přesvědčený, že tahle prostá místnost mi o Belle řekne hodně. Obecně se říkalo, že člověk si svůj vlastní pokoj zařizuje podle svého vnitřního světa a promítá do něj své myšlenky a pocity. A tak nebylo divu, že ve mně pulzovala značná dávka nedočkavosti, jak jsem se těšil, že konečně nějaký ten kousek z jejího nitra uvidím. Těšil jsem se na každou věc, a upřímně řečeno jsem i tak trochu doufal v to, že tam třeba bude mít nepořádek -  a aspoň to mě donutí pousmát se nad tím, že v sobě přeci jen má kousek nějaké té lidskosti.

No… jenomže když jsem se octl uvnitř a několikrát se pečlivě rozhlédl kolem, musel jsem si zklamaně připustit, že v tomhle případě jsem se šeredně mýlil. Téměř ve všem.

„Máš to tu pěkné,“ zamumlal jsem po chvíli rozpačitě. Věděl jsem, že mlčet jsem nemohl, ale nebyl jsem si tak docela jistý, co přesně bych jí měl říct. Pokoj byl pěkný, to ano, jen… Jen mi nepřipadalo, že by byl její. Všechno tu bylo tak prosté a neosobní… skoro jako bych se octl v pokoji pro hosty. Na psacím stole ani v poličkách nad postelí nebyly téměř žádné věci. Na světlounce vymalovaných stěnách nikde žádný obrázek, fotka nebo plakát. Vedle poměrně nového přehrávače ani stopy po nějakých cédéčkách nebo podobně. Jen na nočním stolku jsem vedle lampičky zpozoroval tlustou knihu, založenou někde v půlce, jejíž název mi nic neříkal. Skutečně tady někdo bydlel?

Jelikož mi Bella nijak neodpovídala, usoudil jsem, že nemá cenu na nějakou odpověď vůbec čekat. Položil jsem její skoro prázdnou cestovní tašku vedle postele a otočil se zpět k ní.

Stála u okna, ruce měla docela ochable založené na prsou a nepřítomný pohled upírala ven do lesa, na který měla z pokoje dokonalý výhled. Její obličej byl ještě stále o něco bledší, než by měl. Už cestou sem jsem si toho všiml. Stejně jako toho, jak si nervózně žmoulala v pravé ruce rukáv mikiny, což jí neopustilo ani teď.

Udělal jsem dva váhavé kroky směrem k ní a opatrně natáhl ruku jejím směrem. Během uplynulých dvou dnů jsem si více než potěšeně uvědomil, že když se jí sem tam někde dotknu, už se ode mě vyplašeně neodtáhne. A tak jsem si dovolil položit jí ruku opatrně na rameno a vychutnával si ten úžasný pocit, kterou mnou prostoupil pokaždé, když mě v dlani hřála, i přes vrstvu oblečení, její horká pokožka.

„Nejsi ráda, že jsi doma?“ zeptal jsem se tiše.

„Jsem,“ namítla šeptem. Jenomže podle toho, jak se jí hlas znatelně třepal, jak si skousla spodní ret a jak sklopila hlavu, co nejvíc to šlo, nebylo zas tak těžké poznat, že tu něco nesedí.

S povzdechem jsem se natočil tak, aby ke mně nestála napůl zády, zatímco jsem dlaň z jejího ramene ani na okamžik nespouštěl.

„Co se děje, Bello?“

Přerývaně se nadechla, zavřela oči a pomalu zakroutila hlavou. Tak neskutečně jsem si přál vědět, na co zrovna myslí! Když se pak ode mě chystala odvrátit, stiskl jsem jí rameno pevněji a naléhavě se na ni podíval.

„Něco jsi mi slíbila,“ zašeptal jsem. „Nechci na tebe naléhat, a ty to víš, ale jak se ti můžu snažit pomoct, když mi neřekneš, co tě trápí?“

Dlouhou chvíli se nic nedělo. Mlčela, pohled neodlepovala od podlahy a její srdce každých pár vteřin na malý okamžik nezvykle zrychlilo. Muselo tu být něco, co by mi měla říct, s čím se mi svěřit. Možností přeci bylo hodně, musela mi nějak pomoct najít v nich tu správnou.

Po dalších několika nekonečně dlouhých vteřinách už jsem to málem vzdal. Cítil jsem, jak se ve mně něco bolestně svírá, a ten pocit mi nedovoloval dál tady zbytečně doufat, že se vše napraví během pár krátkých dní. Už jsem se chystal od ní odvrátit, aby náhodou nějak neviděla tu bolest, která mi zcela jistě aspoň trochu musela zkřivit tvář, ale těsně před tím, než jsem to udělal, mě její jemný a nesmělý hlásek zarazil uprostřed pohybu.

„Nemohli bychom dnes jít raději ven?“ Opatrně na mě zpod řas pohlédla a hřejivá barva jejích hnědých očí měla magické účinky. Cítil jsem, jak se mi rázem jako mávnutím kouzelného proutku tvář rozjasnila do něčeho, co mělo hodně, hodně blízko ke šťastnému úsměvu. A líbilo se mi to. V její společnosti ano.

„To budu moc rád.“

***

Vypadalo to, že příchod zimy už je nenávratně tady. Země byla schovaná pod tenkou vrstvou námrazy, a teploty venku se pohybovaly jen okolo nuly. Bella měla ruce schované hluboko v kapsách bundy a líčka a nos měla červenější než jindy.

Přemýšlel jsem, jestli by přeci jenom nebylo lepší ji vzít zpátky domů. Nechtěl jsem, aby onemocněla, a nebyl jsem si jistý, kolik toho její obranný systém po všech těch zákrocích v nemocnici může snést. Ale stejně jsem se k ničemu nakonec neodhodlal, protože pokojný výraz v její tváři vypadal mnohem veseleji než ta nervozita, kterou oplývala v jejich domě. A o to mi přece šlo, nebo ne?

Už několik minut jsem sbíral odvahu k tomu, abych se jí na to znovu zeptal… Na to zvláštní chování, když jsem se kdykoliv zmínil o jejím domově. V nemocnici, a potom i tam… Takhle tomu přeci předtím nebylo, nebo ne? Měl jsem pocit, že se domů vždycky těšila. Nerozuměl jsem tomu, co se to tak najednou stalo, i když jsem si byl téměř jistý, že to celé souvisí s tím… incidentem. Ale proč? Tak to mi bylo záhadou.

Zhluboka jsem se nadechl. A pak ještě jednou. A konečně se k tomu odhodlal. „Bells, řekneš mi něco?“ začal jsem váhavě.

V pomalé chůzi se váhavě zastavila na místě, a když se na mě opatrně podívala, v jejích očích jsem zaznamenal smutek. Přál jsem si, abych měl tu moc ho z nich vyhnat. Ale to jsem bohužel nedokázal.

„Z čeho máš strach?“ Zněl jsem hodně, hodně váhavě. Po nějaké profesionalitě v mém hlasy už nebyly ani stopy. Teď jsem byl doopravdy pouze přítel s hlavou plnou obav, který ze všeho nejvíc toužil po tom, aby mu uvěřila, že si na ni nic nehraje.

„Já nemám strach,“ špitla. Kdybych jí neviděl do očí, ten odhodlaný tón bych jí možná i uvěřil. Jenomže jelikož jsem přesně viděl ty špatně skrývané náznaky paniky v jejích duhovkách, zevnitř mě začal ubíjet jeden špatný pocit za druhým.

„Víš… nechci, aby to teď vyznělo nějak krutě nebo tak. Ale skutečně se nemusíš stydět za to, co cítíš. Vidím to na tobě, Bello, něco s tebou není v pořádku. Jen mi napověz, co se děje. Doopravdy mě strašně deptá, když nevím, co pro tebe můžu udělat.“ Už jsem zněl fakt zoufale, ale neměl jsem sílu na to, abych to jakkoliv skrýval.

Když se na mě dlouhou chvíli jenom dívala, pohledem prosakující bolestí, smutkem a strachem, mísily se ve mně stovky a stovky naprosto šílených pocitů. Jako už tolikrát v její společnosti. Ale pokaždé to bylo ještě o něco silnější. A dnes už jsem měl pocit, že se to bůhvíjak vyhouplo na samý práh nesnesitelnosti.

Poháněn bůhví čím, jsem najednou mluvil a mluvil, aniž bych se k tomu musel nějak pobízet. Vycházelo to ze mě úplně samo. „Záleží mi na tobě, Bello. Už jsem ti tohle všechno jednou říkal, ale… nevím, mám takové burácení v hlavě, které mě nutí, abych ti to opakoval tak často, jak jen to bude možné. Dokud se mi tě o tom nepodaří konečně přesvědčit. Doopravdy chci, abys mi věřila. A chci, abys mi říkala všechno, na co myslíš, abys mi popisovala všechno, co cítíš. Ale jak tě k tomu můžu přesvědčit? Jak tě můžu ujistit, že mi můžeš věřit? Nejsem schopný to nějak zařídit a fakticky už si přestávám vědět rady. V jednu chvíli mám pocit, že se všechno ubírá správným směrem, ale někdy stačí i jediná vteřina k tomu, aby se všechno obrátilo o sto osmdesát stupňů… A já… doopravdy nevím jak dál.“ Hlasitě jsem si povzdechl a samou beznadějí zakroutil hlavou ze strany na stranu, zatímco se mi ruce v kapsách pevně zatnuly do pěstí.

A pak jsem se na ni znovu podíval.

Obočí se jí, možná nevědomky, trochu zkřivilo. A najednou z ní kromě toho všeho začal vyzařovat i nepatrný pocit zoufalství. Co to mělo všechno znamenat, krucinál?

Už jsem se nadechoval k tomu, abych pokračoval, když vtom najednou prudce několikrát za sebou rychle zamrkala. Jak jsem se na ni díval, najednou jsem zaznamenal, jak se jí v koutku oka třpytí maličká slzička. Doopravdy jsem neměl to nejmenší ponětí, co se tady děje, a už jsem se znovu chystal k tomu, abych se jí na to zeptal. Když mě ale najednou jedinou větou naprosto uzemnila.

„Nechtěla jsem se zabít, Edwarde, doopravdy ne.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

HMR

8)  HMR (16.10.2011 02:37)

Tak trochu jsem doufala, Rosalie Tanju trochu propleskne... pořád doufám:) :) :)

milica

7)  milica (03.10.2011 21:07)

Ach, chudák holka. Jsem strašně zvědavá co se jí honí v hlavě. A pořád se mi nezdá ta Tanya. No nic jdu na další.

6)  jenka (01.10.2011 00:50)


Tak to by mě ani ve snu nenapadlo! Taky se mi tak úplně nezdá, že by Tanya byla až taková mrcha, ale zatím mě jiné vysvětlení nenapadá.
Co se týče Rose - zajímalo by mě, jak se bude chovat (a hlavně cítit) další den s Emmettem v práci. Ale to, co udělala, bylo úžasné.
A jsem neskutečně ráda, že Bella mluví. Doufám, že příští kapitola bude v duchu odpovědí a ne že se Bella zse zasekne... Ale ať to bude jakkoli, moc se na ni těším!

eMuska

5)  eMuska (30.09.2011 23:35)

ježkov zrak! rose bola zlatá, spáok dokáže divy a je to jediná doba, kedy sa človek nemôže pretvarovať (pokiaľ nie je fakt macher). edwardovo zúfalstvo sa mi tu straašne páči a tvoja bella mi príde neuveriteľne inteligentná...

Twilly

4)  Twilly (30.09.2011 23:17)

já to věděla!

semiska

3)  semiska (30.09.2011 22:37)

Rose má se mnou stejný názor na Tanyu. Že by se nám tu zrodilo něco malého ze strany Rose? Nechám se překvapit. ;) Edward Bellu malinko zkloubil. Cítím z něho začátek něčeho, čemu by se mohlo říkat časem Láska. ;) Moc pěkné a povedené.

KalamityJane

2)  KalamityJane (30.09.2011 22:23)

Nedá mi to. Musím napsat ještě trošku střízlivější komentář:D Co se to u nich doma sakra děje? Nezdá se mi, že by Tanya byla až taková mrcha, že by chtěla Belle ublížit... Druhá teorie je, že Bella slyší nějaké hlasy - nějaký dar? Moc se mi líbí Rosalie, probouzí se v ní dosud nepoznané:) Moc se těším na další kapitolu a doufám, že bude hodně moc rychle:)

KalamityJane

1)  KalamityJane (30.09.2011 22:04)

och. Cože? COOOŽE????

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek