Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/thumbs/3f6b215eb4_55843635_o2.jpg

Tahle jednorázovka je hodně stará a tak bych se nedivila, kdyby v ní byly chyby, kterých jsem si nevšimla. Je o neočekávaném shledání Rose a Very.

Nikdy jsem neměla v plánu to udělat, takže Edward nemohl nic vyčíst v mojí mysli, aby mi v tom zabránil.

Ten den jsem chtěla jít na lov sama. Bylo to teprve pár let po mojí přeměně, pár let po přeměně mého milovaného Emmetta.

Rose, vážně nechceš, abych šel s tebou?“ zeptal se mě už po sté.

Emme, potřebuju si pročistit hlavu, já… Chci být chvíli sama,“ přesvědčovala jsem ho.

Políbil mě a já okamžitě vyskočila z okna a utíkala co nejdál od domu, aby Edward nemohl slyšet, co se mi honí hlavou. Když jsem se dostala dost daleko, mohla jsem přemýšlet.

Popravdě jsem se pořád nepřenesla přes tento život. Chtěla jsem být smrtelná, a když ne to, tak mrtvá. Abych nemusela snášet tu hloupou věčnost a setkala bych se tak s Emmettem v nebi.

Znovu jsem se dala do běhu, běžela jsem tak dlouho, dokud jsem nevyběhla na malou mýtinku, ze které bylo vidět na město, které mi bylo až moc povědomé. Automaticky mi ruka střelila k řetízku, který mám stále na sobě. To město se jmenovalo Rochestr.

Tolik vzpomínek na mé narození, můj život, mou smrt… Sundala jsem si řetízek z krku. Na slunci stříbro krásně jiskřilo. Otočila jsem ho z druhé strany, kde bylo malým zdobným písmem napsáno moje jméno, Rosalie Lillian Hale.

Řetízek jsem obracela v jiskřící dlani, když jsem najednou uslyšela povědomý hlas. Rychle jsem skočila do přilehlého křoví. Na louku vešla žena se svým tak pětiletým synkem.

Věděla jsem, kdo to je, jen jsem se podívala do Veřiny známé tváře a na roztomilého Henryho s kudrnatými vlásky a ďolíčky ve tvářích. Vera se kochala slunečným dnem a malý Henry si hrál v trávě.

Když doběhl k místu, kde jsem před tím stála, zadíval se na zem a potom zvedl něco blyštivého. Vylekaně jsem si všimla, že můj řetízek mi nevisí na krku. "Henry, copak tam máš?" zeptala se Vera a natáhla se pro můj řetízek, se kterým se k ní Henry vrátil.

To není možné,“ zašeptala si pro sebe Vera.

Kde jsi to našel?“ zeptala se nevěřícně.

Tady to nechala Rosalie,“ zasmál se Henry a otočil se směrem ke křoví, kde jsem stála. Viděl mě tam snad? A i kdyby ano, jak by si mě mohl pamatovat? Vždyť jsem ho naposledy viděla ten den, co se naučil sedět! Chtěla jsem tam vyjít, ale nešlo to.

Zaprvé na té louce svítilo slunce a já jsem na slunci jako diamanty, a za druhé bude lepší, když si budou i dále všichni myslet, že jsem zemřela. To vše jsem zvládla promyslet během vteřinky. Vera si sáhla na krk. Byl na něm ten samý řetízek, ale s jejím jménem. Tyhle řetízky jsme si daly na důkaz našeho přátelství.

Rosalie!“ zakřičel Henry směrem ke křoví a běžel tam. Už byl tak metr od mě, když jsem od tamtudy rychle zmizela. Možná až moc rychle. Můj přesun rozhýbal listí tak, že si toho všimla i Vera.

Rose?“ zeptala se nevěřícným hlasem. Ne, ne ne! Nejde to. Nemůžu tam jít. To prostě nejde. Riskovala bych odhalení našeho světa.

Vera se chvíli dívala do křoví a pak asi usoudila, že se jí to zdálo a sedla si na louku. V ruce převracela můj řetízek.

Ach jo, Rose, kdybys tak věděla, jak mi chybíš,“ zanaříkala si spíše pro sebe.

Však ty mně taky, Vero,“ odpověděla jsem jí neslyšným hlasem.

Mamí, kde je Rosalie?“ ptal se malý Henry. „Proč už šla domů?“ Vera zavrtěla hlavou

Rosalie tady není a ani nebyla. To se ti něco zdálo...“ zašeptala k němu. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Vera s Henrym odcházeli. Byla jsem rozhodnutá, že až se setmí, půjdu k nim domů a vezmu zpět svůj řetízek. Bylo to velmi riskantní, ale to se nedá nic dělat. Po setmění jsem šla za nimi. Prošla jsem kolem opuštěné vily Kingových. Potom nedaleko odtud byl krásný dům s velkou zahradou. Byl to ten dům, do kterého Vera s Henrym vešla. Nepozorovaně jsem vklouzla na zahradu a vplížila se pod okno.

Johne, já si to nevymýšlím, já… dokonce i Henry si myslel, že ji tam vidí!“ hádala se Vera. Očividně se snažila říct Johnovi, co se stalo dnes na té louce.

Ale Vero, to se ti jen zdálo!“ nalhával jí.

Tohle se mi zdálo?“ odsekla Vera a položila na stůl můj řetízek. „Johne, tenhle řetízek jsem jí dala a ten by nevydržel na louce tak dlouho, aniž by zčernal!“ protestovala.

Takový řetízek může mít kaž…“

Každý? Každý má řetízek se jménem Rosalie Lillian Hale?“ zahulákala Vera opět podrážděná.

Můj řetízek teď ležel na stole. Dobrá příležitost, jak si ho vzít, ale potřebovala jsem, aby Vera a John vyšli z pokoje. Napadla mě jen jedna možnost, jek je od tud dostat.
Oběhla jsem dům, až jsem našla Henryho pokoj. Zaťukala jsem na okno. Henry se rychle otočil

Rosalie!“ zavolal na celý dům. „Ty jsi tady!“ Usmála se a zamávala. Zjevně to fungovalo tak, jak jsem chtěla. Zachvíli do místnosti vběhla Vera a John.

Rosalie, tam!“ Slyšela jsem Henryho jak ukázal k oknu, kde už jsem nestála. Rychle jsem vběhla do pokoje a vzala si řetízek, který jsem si připnula na krk. Chytla jsem kousek papíru a psala.

Milá Vero,

Prosím tě, nehledej mě, ani nikomu neříkej, že jsem tu byla.

Mám se skvěle, jsem živá a zdravá. Omluvám se za to na té louce, nemohla jsem se prostě jen tak ukázat.

Přišla jsem se jen podívat, jak se vám daří, ale už víckrát nepříjdu.

Budeme navěky nejlepší přítelkyně.

Rose

Rychle jsem dopsala a odložila pero. Dopis jsem položila na místo, kde před tím ležel můj řetízek. Ještě jsem si stáhla z prstu prstýnek, na kterém bylo napsáno diamanty moje jméno a položila jsem ho k dopisu jako památku na mě. Už jsem chtěla jit. Ještě jsem se na okamžik zaposlouchala do zvuků města slyšela hlasy mých rodičů. Pak se ale stalo to, co se stát nemělo.

Rose!“ vykřikla Vera, která mě uviděla stát ve dveřich. Otočila jsem se na ni a usmála se. Chytla jsem se za řetízek a ona můj pohyb napodobila.

Omlouvám se, prosím přečti si to a slib mi, že to dodržíš. Tu poslední větu opravdu myslím vážně,“ řekla jsem a pokynula hlavou k dopisu na stole.

Slibuju,“ zašeptala. Věděla jsem, že je to hloupost, ale přiskočila jsem k ní a na okamžik ji objala. Potom jsem se otočila vyběhla z domu. Na loučce jsem se ještě naposledy podívala na Rochestr a rozběhla jsem se zpět domů do Forks.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Pegas99

2)  Pegas99 (01.07.2011 10:42)

Moc krásné! JE škoda, že to moc lidí nepřečetlo, protože to je naprosto brilantní!

1)  giselle (07.05.2010 13:15)

jů, moc krásná jednorázovka!

těším se, až si od Tebe přečtu něco dalšího!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek