Sekce

Galerie

/gallery/eb%20smutn%C3%AD.jpg

Pamatujete si na úžasnou sekvenci v BD, kdy Edward vzpomíná na své zlobivé časy? Co kdyby ta dívka, která odcházela z biografu, nebyla navždy neznámá?

Trocha pořádné upířiny ;)

 

Chicago 1930

 

 

V Chicagu jsem lovil teprve pár týdnů, ale uličky, v nichž jsem zpočátku tak snadno nacházel vhodnou kořist, už zely prázdnotou. Vrazi a násilníci zalezli do svých brlohů a čekali, až znovu přijde jejich čas. Město ovládl strach.
Představoval jsem si, jak si Carlisle objednává noviny ze všech větších měst ve Státech a pečlivě pročítá každou zmínku o řádění tajemného vraha zločinců. Sleduje mě po všechny ty roky? Ví o mně i teď? Nebo už to vzdal a snaží se zapomenout, že jsem býval jeho synem?
Musel jsem změnit taktiku. Vyhledávat místa, kde se nějakou dobu zdržuje množství lidí. Kde mám čas prozkoumat jejich myšlenky a najít svého vyvoleného.
Restaurace byly špatný nápad. Příliš mnoho světla, příliš mnoho podezřívavých pohledů, když jsem jídlo vracel téměř netknuté.
Divadla. Skvělé. A biografy. Ty byly ještě lepší. Protože do divadel chodili jen lidé z lepší společnosti. A když se ztratí někdo z nich – byť má duši černou jako nejkrutější vrah – vzbuzuje to nežádoucí pozornost.
A tak jsem sedával mezi upocenými dělníky, učitelkami v zašívaných punčochách, bankovními úředníky, kteří se ani večer nedokázali zbavit myšlenek na tisíce, jež jim denně projdou pod rukama, a na těch pár drobných, co je tlačí v kapse odřeného saka.
Téměř nikdy jsem neodcházel s prázdnou. Protože tak, jako jsem se mezi nimi mohl ztratit já, si svou neviditelnost užívali i ti druzí. Lidští vrazi. I oni větřili a vybírali kořist. I oni plánovali a těšili se na noční lov. Jen měli tu smůlu, že se v jejich teritoriu objevil predátor, s nímž se nemohli měřit.

 

 

xxx

 

 

Ten první večer dorazila pozdě. Na plátně už se nepřirozeně bledá herečka držela za srdce a omdlévala svému zhýralému milenci k nohám.
Ucítil jsem ji, jakmile za sebou zaklapla dveře. Daleko ode mě, ale krátký průvan způsobil, že ne dost daleko. Zadržel jsem dech a zaryl ruce do opěrek. Leštěné dřevo zapraskalo a muž na vedlejším sedadle se ke mně překvapeně otočil.
Pak prošla kolem. Stále jsem nedýchal, ale její vůně jako by se do mě vsakovala skrz kůži, o níž jsem si až dosud myslel, že je tvrdší než křišťál. Seděl jsem u hlavní uličky; ona si našla místo o několik řad níže, na opačné straně sálu, ale také u uličky. Zapomněl jsem sledovat svou dnešní kořist. Okamžitě jsem se soustředil na ni. Modlil jsem se, aby to byla ta nejzkaženější dívka ve městě. Abych v její hlavě našel vzpomínky na zabité děti, milence, rodiče. Protože pokud nic takového neobjevím, připravím dnes poprvé o život nevinného člověka. Tím jsem si byl jistý od první vteřiny. Bláhově jsem doufal v polehčující okolnost.
Její mysl byla tichá jako její dech. Povolil jsem ruce, složil je do klína a soustředil se na jediný nádech. Nepotřeboval jsem ho. Chtěl jsem ho. Chtěl jsem tu vůni cítit znovu. Naplno. Bolest v krku byla součástí budoucí slasti. Bylo to stejné jako v těch hloupých filmech. A možná i v hloupých lidských životech. Oddalování slasti způsobovalo, že prožitek byl potom mnohem intenzivnější.
Zíral jsem na tu štíhlou šíji napůl skrytou pod těžkým uzlem tmavých vlasů. Narodila se pro tuto chvíli. Narodila se pro mne. Nikdy jsem si ničím nebyl tak jistý. Pokud jsem měl občas pochyby, pokud jsem v duchu ještě pořád vedl nekonečné a destruktivní diskuse s Carlislem, teď jsem měl konečně ten správný argument. Ona je důvod. Ona je smysl. Pro naše setkání neexistuje jiné vysvětlení.
Tolik jsem se soustředil na to, co se odehraje za necelou hodinu, že jsem téměř potlačil myšlenky ostatních v sále. Byl to on, ten, který to měl spočítané dřív, než se objevila ona. Vybral si jednu z těch nápadných obarvených blondýn s rudými rty. Přišla s milencem, ale to ho netrápilo. Dnes v noci měli být oba mrtví. Ona později a ne tak rychle a bezbolestně jako její druh.
Jenže jsem nebyl jediný, kdo postřehl neodolatelné kouzlo pozdní návštěvnice. Když se těsně před koncem zvedla – herečka právě padla do náruče tomu pravému – a vybíhala široké stupně směrem ke mně a dále k východu, zvedl se z řady za ní tmavý stín. Nikdo se mu nepodíval do tváře, nikdo by ho později nedokázal popsat. Všichni s nadšeným výrazem sledovali sladký happy end plný extatických výkřiků a přepjatých vyznání.
Pokud si jeho stěží všimli, já se vytratil jako duch. Ani pohoršený soused nevzal na vědomí můj rychlý odchod.
Vybrala si postranní východ. Ústil do boční uličky; tudy odcházeli všichni, kteří neměli na tramvaj nebo kteří nenechali před budovou bývalého divadla vůz.
Dokud to šlo, dodržel jsem od jejího pronásledovatele stejný odstup, jaký dodržoval on od ní. Jeho představy se rychle vyhrocovaly. Už jsem to znal, ti, kdo se u soudů vymlouvali na to, že těsně před vraždou pozbyli soudnost, téměř nelhali. Jejich vnímání se skutečně dramaticky změnilo. Omezilo se jen na oběť, na její hrůzou rozšířené zorničky, na její sténání a prosby o milost. Ať už ty skutečné, nebo ty, na něž se teprve těšili. Ano, těšili. To byl ten důvod, proč si nikdo z nich nezasloužil milost. Okolní svět pro ně přestal existovat a zůstala jen slast. Nepředstavitelné uspokojení na hranici extáze. Za tu se dostali až při samotném činu.
Nenechal jsem nic náhodě. Dřív, než si ho stihla všimnout, skončil přimáčknutý ve výklenku mimo světlo pouliční lampy. Pil jsem jeho krev a cítil při tom její vůni. Bylo to stejné utrpení, jako když mě Carlisle těsně po přeměně vzal poprvé na lov. Ubohá náhražka, která nikdy nemůže uhasit ten žár. Když jeho ochablé tělo sklouzlo k zemi, ještě stále jsem slyšel vzdalující se klapot podpatků. Vytáhl jsem z kapsy plátěný kapesník a pečlivě si otřel rty. Několikrát jsem polknul. Najednou mi připadalo zvrhlé dotknout se jí ústy, ve kterých mám ještě krev jejího vraha. Udělalo se mi zle z představy, že se jejich krev ve mně promíchá.
V hlavě se mi ozvala známá bolest. Tak nepříjemná, že na chvíli přehlušila tu v mém krku.
Svědomí. Otravné a neutišitelné jako moje žízeň.
Vyrazil jsem za svou dokonalou dívkou dřív, než mi svázalo nohy a ruce.
Ve vteřině jsem se ocitl za ní. Přesto jsem se ještě ovládal. Poslední tři metry na přípravu. Poslední vteřiny před skutečným naplněním mé existence. Carlisle mi toho napovídal tolik, ale ty nejlepší a nejdůležitější věci vynechal. Dokonce je dokázal zamknout i ve svých myšlenkách. Nebo prostě neměl takové štěstí jako já. Nevěděl, že je něco takového možné. I díky tomu mohl hrát po staletí tu svou hru na upíra s duší.
Kromě jejího dechu, jejího srdce a jejích podpatků jsem stále nic neslyšel. Možná je to nakonec lepší, říkal jsem si. Pokud její duši netíží žádný hřích, je pro mne snazší neslyšet ji.
Jenže pak zpomalila a já zachytil první tichý vzlyk. A pak další. Plakala. Sáhla si do kapsy, asi pro kapesník a já se v tu chvíli bláhově proklínal za to, že jí nemohu nabídnout svůj. Nakonec se zastavila a začala prohledávat kabelku. Couvl jsem do stínu nejbližšího domu. Naklonila tu malou věc vonící po staré kůži a sušených růžových plátcích víc ke světlu lampy. Ozvalo se cinkání, jak se na chodník vysypaly všechny ty dívčí hlouposti. Jako by ji tahle drobná nehoda definitivně zlomila. Sesunula se do dřepu, vzlykala a tápala rukama po špinavých dlaždicích.
Kdybych byl u ní, v okamžiku by měla všechno zpět. I malé kulaté zrcátko s perleťovým krytem, které se odkutálelo až na silnici. Ještě si ho nevšimla, i když pro mé oči zářilo skoro stejně jasně, jako bílá pleť mé sladké nevinné oběti.
Nakonec přeci jen vytáhla kapesník, utřela si oči a nos a soustředěně se rozhlédla. I ona uviděla tu bezcennou drobnost. Možná díky světlům auta, které se k ní blížilo. Pochopila to, co já už nějakou dobu věděl. Zrcátko nemá šanci. Z podřepu, bez pohybu, který by mě varoval, se vrhla na cestu. Pravděpodobně by to stihla, ale nepostřehla, že si přišlápla sukni. Teď její drobné tělo letělo vzduchem přímo pod příliš rychlá a příliš velká kola.
Zřejmě jsem ji sevřel příliš pevně. Přesto nevydala žádný zvuk, kterým by dala najevo bolest. Stál jsem na chodníku, držel ji v náručí a zíral do dvou hrůzou rozšířených očí. Její zorničky byly tak velké, že z hnědé duhovky jsem zachytil jen úzký okraj. Okamžitě jsem si vybavil nechutné představy všech vrahů, v jejichž hlavách jsem pobyl. O tento výraz stáli. Na něj čekali.
Já ne. Já toužil jen po její krvi. Ale v tu chvíli i po tom, aby z těch krásných očí zmizelo zděšení. Hrůza. Nad nesourodostí svých přání jsem zakroutil hlavou. Nechtělo se mi rozhodovat se. Ne hned. Takže to, co jsem udělal, nijak nesouviselo s mou vůlí. Byl to jen instinkt. Něco hluboko zasutého. Něco, co jsem neovládal.
Usmál jsem se na ni. A na tu jedinou větu, kterou jsem ze sebe dostal, jsem spotřeboval všechen vzduch, který jsem tak křečovitě zadržoval.
„Už je to v pořádku, už ti nikdo neublíží.“

 

 

xxx

 

 

Zjistil jsem, kde bydlí. Zjistil jsem, kde pracuje. Zjistil jsem, jak se jmenuje. Ale stále jsem nedokázal zjistit, jak jsem ji až dosud nezabil.
Ten večer to nakonec bylo prosté. Ulice ožila. Objevily se hloučky lidí, kteří vycházeli z biografu. Za chvíli se ozval výkřik, když někdo uviděl to bezvládné bezkrevné tělo. Jen nerad jsem ji postavil na zem. Křečovitě držela klopy mého kabátu.
„Neodcházej,“ znělo mi v hlavě jako pozvání. Jako příslib toho, že se ještě nemusím vzdávat té příliš dostupné slasti. Řekla jen to jediné slovo, víc nestihla. Přesto jsem znal její hlas dokonale. Opájel se jím. Představoval jsem si, jak mě tím tichým zastřeným altem pozve k sobě. Jak mi sama a s úsměvem nabídne své hrdlo.
„Neodcházej,“ zopakuje a znovu sevře látku mého kabátu ve svých drobných pěstích. Představoval jsem si své rty na té jiskřivé bledé pokožce. Tu horkou slast, která konečně zahojí můj hlad. Představoval jsem si, jak mě při tom obejme kolem ramen a jak se jedna její ruka posune do mých vlasů.
Zešílel jsem.
Co se to se mnou děje? Co všechno mi Carlisle zamlčel?
Hledal jsem ji celé dny. A našel. A celé dny a týdny jsem nelovil. Žil jsem z její vůně. Žil jsem z přípravy na tu poslední večeři, při níž přijmu pod obojí. Její krev i její lásku.
Ano, zešílel jsem a můj hlad mé šílenství přiživoval. Slyšel jsem hlasy – její hlas, jak mě tím jedním slovem drží u sebe – a můj hlas, který jí slibuje rychlou a bezbolestnou smrt. A v tom všem, v mých rudých a horkých představách se najednou objevilo to nesmyslné a cizí slovo.
Láska.
Nejdřív jsem si myslel, že ta halucinace nějak souvisí s naším prvním setkáním. V tom filmu tehdy neustále někdo vzýval lásku. Hledal lásku. Odprošoval lásku. Ztrácel a nalézal lásku.
Já přeci nic takového nehledal! Snad jen tu dokonalou krev, která mě zbaví pochyb o tom, co dělám. Místo toho jsem našel…
Jmenovala se Isabella.
Pracovala jako pomocnice v lékárně. Večer co večer jsem stával za mléčným sklem malé laboratoře, kde soustředěně odměřovala všechny přísady, míchala masti a kapky, popisovala štítky a do tlustých sešitů sčítala vydané položky.
Napadlo mě, že ji takhle budu sledovat věčně. Den za dnem. Dokud neskončí její lidský život a můj upíří tím neztratí svůj smysl. Možná to nebyla špatná budoucnost. Jenže to trvalo příliš krátce.
Její pád tehdy na ulici nebyl náhodný. Všiml jsem si, že je nemotorná. Často klopýtala i o vlastní nohy. Ten večer zůstala v lékárně sama. Odešla do skladu a vracela se s velkou krabicí laboratorního skla. Slyšel jsem, jak nádoby cinkají jedna o druhou.
Tentokrát jsem ji nemohl zachytit. V okamžiku, kdy dopadla na zem a střep z široké kádinky jí ošklivě poranil hrdlo, jsem v chladném večerním vzduchu ucítil něco, co dostalo přednost.
Oslovil mě dřív, než jsem se k němu otočil.
„Celý se třeseš, kamaráde. Ale tahle bude moje. Jsem v Chicagu poprvé, takže očekávám, že se zachováš jako vychovaný hostitel.“
Upíři jsou rychlí. Ale v tu chvíli jsem si byl jistý, že čas nade mnou vyhrává. Vyhrává a tiše se mi směje.

 

 

 

 

 

 

povídky od ambry


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

TeenStar

8)  TeenStar (04.02.2012 11:52)

Woow, tak toto bolo naozaj nádherné. Nemám slov...
O tom, že si naozaj fantstická autorka, viem už veľmi dávno, ale aj tak ma tvoje diela dokážuje zakaždým zraziť na kolená. Je to... no proste nádhera!
Edwardove pocity sú také živé, také naozajstné, až je predstaviť si tú scénu predo mnou úplne jednoduché, neovplyvniteľné. A niečo také dokáže v človeku vyvolať len veľmi maličká hŕstka autorov, medzi ktorých bezpodmienečne patríš!
Naozaj sa veľmi, veľmi, veľmi teším na pokračovanie. Ani si len nevieš predstaviť, ako dúfam, aby sa tu objavilo čo najskôr.
Kúzelné prostredie, vnútorné boje, láska, strach, bezmoc nad sebou samým, zároveň obrovské sebazaprenie... Neuveriteľné. Áno, presne také to bolo.

Lenka326

7)  Lenka326 (03.02.2012 21:09)

Wow, Edward bojující sám se sebou, k tomu tmavé chicagské uličky plné tmavých zákoutí, potencionálních vrahů a uplakaných mladých žen. A tu jednu jedinou pak nemůže pustit z hlavy i očí. Ajaj, ale co ten konec? Poraněná Isabella a další žíznivý upír - zachrání ji Edward nebo bude ten druhý rychlejší??? Těším se.

6)  hanka (03.02.2012 20:42)

přijmout ji podobojí - to je krásný a všeříkající obrat :)

ta zpívající krev a niterný pocit lásky.to je tedy zázrak,doufám,že jim ho dopřeješ oběma

miamam

5)  miamam (03.02.2012 19:27)

Jéééé To bude asi babička? Nebo jen shoda náhod? Krásný

Silvaren

4)  Silvaren (03.02.2012 19:18)

Téda, už jsem se začínala děsit, kde je zbytek, ale pak jsem naštěstí zjistila, že je to 1/2 uffffff.
Celé jsem to měla před očima, to kino, tu uličku, zakutálené zrcátko... Jak Ty to děláš, že vše shrneš jedním slovem: "Neodcházej."
A že by tentokrát Edward nebyl tím nejrychlejším?

kytka

3)  kytka (03.02.2012 19:16)

Ty jsi skvělá. Že Ty máš nápadů plnou hlavu? Tohle byl pěkný horůrek. Ponurost uliček, přítmí biografu, opilci ... krásně vykreslená atmosféra.
Moc se těším.

Bosorka

2)  Bosorka (03.02.2012 18:26)

Uáááááááááááá Nádhera, Ambro!
Ta scéna v kině mě taky moc zaujmula, ale čekala jsem, že to pojmou víc - drasticky a upírsky....

ambra

1)  ambra (03.02.2012 18:03)

Ajji, ty jsi rychlejší než Eda

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek