Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/smutn%C3%A9%20srdce.jpg

Taková krátká věc...

 

 

Tuhle část dne jsem měla nejraději. Tělo vlastně ještě spalo, ale do snů už problikávaly kratinké jasné myšlenky o tom, že jsou to jen sny…

Kupodivu je to napojení na realitu činilo krásnějšími – všechno jsem vnímala napůl probuzenými smysly – vychutnávala jsem si to. Jeho doteky. Jeho polibky. Cítila jsem jeho dech, jak mě lechtá na krku, když mi šeptal do ucha ty sladké hloupé fráze milenců. Pokaždé mě znovu dokázal rozechvět. Když mě dostal k hranici touhy, která už se nedala odbýt lehkým vzdychnutím, a já ho potřebovala obejmout a pevně přitisknout k sobě, definitivně mě probudil skutečný pohyb mých spánkem ztuhlých paží.

A všechno bylo pryč.

Už to tolik nebolelo. I mé podvědomí už dokázalo vstřebat ten fakt, že zmizel. Žádné horké slzy.

Díra v hrudi byla mou přirozenou součástí, nedokázala jsem si představit, že jsem někdy skutečně byla úplná. Ano, měla jsem dost krásných a živých vzpomínek na dobu, kdy tomu tak bylo.

Vzpomínka na naši první schůzku na sluncem ozářené louce byla nejkrásnější, ale zároveň jsem o ní nejvíc pochybovala. Vážně se to někdy stalo? A tohle mě poslední dobou děsilo nejvíc – ne mé nenapravitelné poškození, ani ta všudypřítomná otupělá a otupující bolest. Děsila jsem se toho, že se mi jednou ráno vzpomínky definitivně prolnou se sny a já skutečně uvěřím tomu, že jsem blázen.

Právě když mě téměř ovládla panika, vstoupila do mého pokoje Anna. „Ahoj, Bello,“ mrkla na mě přátelsky. „Jdeme na to?“ Annu jsem měla ráda. Nechovala se ke mně jako k postižené chudince. Občas jsme si velmi příjemně popovídaly. Nikdy jsem jí při odchodu nezapomněla poděkovat. Viděla jsem na ní, že z toho má opravdovou radost. Navíc jsme si byly dost fyzicky podobné. Když jsem to poprvé vyslovila nahlas, nejistě se zastavila před mou toaletkou a pohladila si své lesklé hnědé vlasy. Ano, ta zářivě bledá pleť, teple hnědé oči, dokonce základní kontury obličeje.

Nakonec se usmála a dala mi zapravdu.

Trhla jsem sebou a uvědomila si, že Annin příchod byl posledním z mých dnešních ranních snů. Definitivně mě probralo až skutečné zaklepání. Vzápětí dveře bez pozvání rozrazila Kitty. Nestála jsem jí za pohled. S třísknutím položila na stolek tácek s léky a lehkou snídaní.

Naklonila se k mému dennímu záznamu a místo pozdravu na mě houkla: „Stolice už konečně byla, madam Swanová?“ Vyhrkly mi slzy. Nedokázala jsem nic říct. Netrpělivě podupávala špičkou boty a se zdviženým obočím stále čekala.

Oči jí sklouzly zpátky k papíru. „Á! Slečna má dnes narozeniny!“ vyjekla nepřirozeným ječákem. Kdovíproč mě zamrazilo. Zapomněla jsem. Leknutí vystřídalo zděšení.

Všichni přijdou a já nemám nic připraveno. Nemám ani umyté vlasy. Nic slušného na sebe… Ano, je to jen blbej ústav, ale aspoň na svoje narozeniny se dám do pořádku…

„Kitty,“ vymáčkla jsem ze sebe konečně. „Copak, chceš pomoct s mejdanem?“ zeptala se jedovatě.

„Kitty, já vím… vím, že se musí návštěvy nahlašovat. Nevíte… nevíte, jestli se nahlásil ještě někdo kromě mých rodičů a Jacoba Blacka?“ Skousla jsem si nervózně ret a doufala, že se nezeptá na konkrétní jméno. Od jeho odchodu jsem ho stále ještě nedokázala vyslovit.

Podívala se na mě a její oči byly ledové.

„Zlatíčko,“ zašeptala, „tvoje máma nepřijde. Ani táta. Ani podělanej Jacob Black. Budeš si muset vystačit s náma. Serou na tebe. Všichni. Dávno.“

Proč to dělala? Vždyť věděla, že mě rozpláče! Že budu strašně brečet a křičet. Věděla to, a proto to udělala. Protože po každém záchvatu přišel trest. Přišel doktor Chambers s velkou stříkačkou a já pak hrozně moc hodin spala. A máma s tátou a s Jacobem přišli, oni je ke mně zavedli a hned je zase poslali pryč, protože jsem stejně byla mimo…

Nenávidím Kitty…


xxx

 


Nevím, jak dlouho jsem spala. Probudil mě Kittin řehot. Seděla na okraji mé postele a kývala nohama. Nedělalo mi to dobře. Po sedativech mi vždycky bylo zle od žaludku…

Držela v ruce nějakou krásnou zlatou kartu se spoustou drobných růží. Pořád houpala těma svýma tlustýma nohama a pokřikovala do otevřených dveří směrem na chodbu:

„Hele, Anno, tohle si poslechni!

 


Bello,

lásko moje, jsem šťastný. Znovu jsem Tě viděl. Znovu jsem Tě držel za ruku. Znovu jsem hladil Tvou krásnou tvář.

Ach, lásko, každý den se modlím, abys mi odpustila. Dnes v noci jsem přesvědčil sám sebe, že se toho možná jednou dočkám. Vypadalas tak klidně – žádný křik, žádný pláč…

Miláčku můj, nezapomeň na můj slib. Setkáme se. Nenechám Tě samotnou.

Miluji Tě navěky.

Tvůj Edward.

 


Anna stála ve dveřích, poslouchala a upřeně se na mě dívala. Na konci zavrtěla hlavou. „Stejně je záhada, kde se to tu každý rok vezme. Ten dort, přání, kytky a všecko. Teď už aspoň nemusíme řešit ty cennosti, ale nemáš zdání, jakej je problém uložit někam stříbrnou růži osázenou perlama.“ Viděla jsem, že se Kitty ušklíbla. Anna se tvářila pouze ustaraně. A soucitně. Vzala do ruky velký nůž a znovu se na mě podívala.

„Tak co, Bello, nakrojíme ten tvůj úžasnej dort?“ Po sedativech jsem ještě nemohla mluvit. Jen jsem mlčky na znamení souhlasu na chvíli zavřela oči.

Anna se rozmáchla a rozřízla velkou osmdesátku přesně napůl.

„Je to tvůj den, tak všechno nejlepší, Bello…“

 


Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4

Karolka

2)  Karolka (27.10.2010 00:40)

Fakt jsem se rozhodla, že nebudu sprostě nadávat. Alespoň tedy ne sem. To co si tady brumlám pod nos, to se přeci nikdo nedozví, že ne?
Ty! Jedna!!! Grrrrrrrrrrrrr!
Už bys měla pochopit, že semtexu stačí dávat malinko. Na lidský srdce toho nepotřebuješ vagon!
A mám u tebe panáka za tohle!
A stejně tě miluju!
A mám ti napsat, jak je to napsaný? Vražedně krásně...

MisaBells

1)  MisaBells (27.10.2010 00:39)

holka, já tu řvu jak želva! A v tomhle stavu mám jít spát??? Není slovo, které by to vystihlo. Bylo to ách! Fňuk! Jé a ou... Totálně moc! Ani nevím, co to vlastně píšu. Přes slzy nevidím. Tys mi tedy dala.:'-( Nádherný

«   1 2 3 4

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek