Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Bez%20n%C3%A1zvu%203.jpg

Nadešel den odjezdu. Jaká bude cesta do Itálie?

Angie

Nastal den odjezdu. Nervózně jsem poklepávala nohou o zem a čekala společně s ostatními ze třídy, až přijede autobus, kterým pojedeme dohromady se třídou… z rezervace…

Těch posledních pár dní jsem chodila do školy jen z nutnosti a doma si pak stále dokonala četla jejich legendy. Prý že to mají vybraní jedinci v genech… jsou to potomci vlků, kteří se můžou přeměňovat kdykoliv budou chtít. To znamená, že když budou chtít, okamžitě na místě můžu být mrtvá… Pevně jsem sevřela batoh, ve kterém jsem měla pár věciček, které se na ně budou určitě hodit. Hlavně se nesmím prozradit, jinak bych mohla rovnou všechno zahodit. Legendy také praví, že tady jsou kvůli upírům, aby nás, obyčejné smrtelníky, chránily. Nevím proč, ale dost o takovýchhle věcech pochybuji. Svět přeci nikdy nebyl spravedlivý. Kdyby byl, tak by tehdy nějakej prašivej vlkodlak přiběhl a zachránil mámu…

Z přemýšlení mě vyrušilo skřípání brzd autobusu. Tak do toho, Angie… Zhluboka jsem se nadechla a vykročila směr autobus. Řidič okamžitě vyběhl ven a pomáhal nám naházet věci do úložného prostoru pod autobusem. Svůj batoh jsem si ale nechala v ruce s tím, že tam mám svačinu. Všichni ze třídy se pošťuchovali, bavili se a plní očekávání, jak budou vypadat ti z rezervace, nastupovali do autobusu. Já jsem bohužel nastoupila jako poslední. Nikdy jsem totiž moc do kolektivu nezapadala a tak jsem si moc přátel nenašla. Ale nikdy jsem si nestěžovala. Kdo by taky pochopil holku, které mámu zabila mýtická příšera… Se zasténáním jsem se rozhlédla po autobuse. Levá půlka byla obsazená naší třídou a pravá těmi z rezervace. A já měla tu smůlu, že poslední místo zůstalo vedle nějakého neznámého kluka… no to potěš pánbůh. To budu jako několik hodin sedět vedle kluka, kterého vůbec neznám?

„Slečno Johnsonová, mohla by jste si, prosím, konečně sednout?“

„A-ano,“ vykoktala jsem ze sebe a nejistě šla směrem k tomu klukovi. Dobře, možná bych to nějak dokázala přežít, kdyby to byl normální kluk. Jenomže on se pořád otáčel za sebe a blbnul s dalšíma klukama. Pořád se něčemu šíleně smáli a ukazovali na naší třídu. No bezva, to si budou určitě dělat srandu i ze mě. Stačí, že působím negativně na okolí, a co teprve oni? Jim budu připadat jako totální blázen. Autobus se rozjel a já málem spadla. Naštěstí jsem se stačila chytnout sedačky, takže to bylo v pořádku, ale co se nestalo – upozornila jsem na sebe většinu autobusu. To znamená, že ti kluci se okamžitě na mě otočili. Sklopila jsem pohled k zemi a přišla k prázdnému místu.

„Ehm… promiň, je tady… místo?“ zeptala jsem se ho nejistě a podívala se na něj. On se ale zatvářil tak jako… nevím, jak to popsat. Měl otevřenou pusu a zíral na mě jak… no na boha říct nemůžu, ale tak jako… zvláštně – s úctou a oddaností… v duchu jsem se musela zasmát. Tohle je dobrej fór. Zamávala jsem mu rukou před obličejem, ale on stále nereagoval.

„Jo, jasně, sedni si,“ odpověděl ten druhej kluk. Lehce jsem se na něj pousmála a sedla si. Najednou byli všichni tři ticho. Co je na mě sakra tak divného? Ten kluk se pořád na mě díval – stále s otevřenou pusou a s tím divným výrazem.

„Promiň, já… jsem Jared,“ řekl ten za mnou a podal mi ruku. Aspoň jeden z nich byl trochu normální.

„Jsem Angie,“ představila jsem se a stiskla jeho ruku, která byla… zatraceně horká! Rychle jsem se mu vyškubla a nevěřícně si ho měřila pohledem. I přes to triko, co měl na sobě bylo vidět, jak má velké svaly. Klid, Angie, jenom klid. Tohle ještě nemusí znamenat, že je… vlkodlak.

„A já jsem Paul!“ vykřikl ten druhý a chystal se mi podat ruku. Vypadalo to, že si na mně ničeho nevšiml. S úsměvem jsem mu podala svou ruku. A ta jeho byla… opět šíleně horká.

„Angie,“ řekla jsem opět a tentokrát jsem si dala pozor, abych se mu tak nevyškubla a jenom se z té jeho jemně vyprostila. Pohledem jsem sklouzla zpátky na  toho kluka, který stále na mě zíral, jak…

„Co je s ním?“ Už jsem to nevydržela a musela se zeptat.

„Embry! Prober se!“ zakřičel na něj ten Paul a strčil do něj. Ten zavrtěl hlavou a jakoby se probral z nějakého transu.

„Ehm… já jsem… Embry.“ Konečně promluvil, usmál se na mě a také mi podal ruku.

„Angie,“ řekla jsem prostě a stiskla ji. Opět horká. Tohle vážně nevěstilo nic dobrého. Chtěla jsem se mu vymanit, ale on mě stále držel.

„Embry, mohl bys…“ naznačila jsem mu a on mou ruku hned pustil.

„Promiň já jen…“

„To je v pohodě,“ odpověděla jsem mu okamžitě a pevně sevřela svůj batoh v rukou. Třeba to nejsou vlkodlaci… jen obyčejní kluci, co mají horečku… jasně, určitě jsou všichni nemocní… pak mě ale něco napadlo. Jestli to jsou opravdu oni, tak… na internetu jsem také četla, že jejich kmen má znak. Akorát nevím… otočila jsem se směrem k Embrymu, který se na mě usmíval (snad už při smyslech), ale nevšimla jsem si ničeho jako třeba nějaký náhrdelník, nebo tak něco.

„Tak co, jak se těšíš do Itálie?“ zeptal se mě po chvíli Paul. Rychle jsem se na něj otočila a snažila se, aby můj hlas zněl co nejnormálněji.

„No… jo, docela se těším. Ty?“ zeptala jsem se.

„Jo, řekl bych, že my si to pořádně užijeme, co, Embry?“ zeptal se a kopl do sedačky, kde Embry seděl. Ten se opět probral ze zamyšlení a naštvaně se na něj podíval.

„Co? Jo, jasně…“

„Hele, Embry, já nechci, aby sis to bral nějak… špatně, ale… to jsi vždycky v myšlenkách někde jinde?“ Už jsem to nevydržela, ale radši jsem se zeptala trochu opatrně. On na mě vyjeveně zíral a opět byl jinde… Jenom jsem si povzdechla a chtěla si vyndat nějakou knížku.

„No… víš, to je jenom dneska, on je tak trochu… vedle…“ Paul očividně nevěděl jak dál.

„… z toho, že pojedeme do Itálie. To byl totiž vždycky jeho sen.“ Jared se to sice snažil zachránit, ale já si myslela svoje. Zkrátka divnej člověk.

Cestou jsme občas prohodili nějaký to slovo (hlavně s Paulem, ten byl vážně v pohodě) a Embry na mě stále zíral. Nejdříve mi to bylo nepříjemné, ale pak jsem to dokázala ignorovat. Na chvíli jsem taky zapomněla na ty legendy a na to, že jsou to nejspíš vlkodlaci. Po dvou hodinách jsme ale zastavili na oběd v KFC. Rychle jsem si hodila batoh na záda a vyběhla z autobusu. Konečně trochu čerstvého vzduchu. Už jsem se chystala vejít dovnitř, ale zaslechla jsem zvláštní rozhovor těch tří kluků a napadlo mě, že by nebyl špatný nápad zjistit, o čem se baví.

„Sakra Embry! Prober se už!“ řval na něj Paul.

„Ale já za to nemůžu, když ona je tak… tak…“

„Jo, jasný, my tě chápeme, ale trochu se seber, jo? Budeš to zkrátka muset nějak překousnout a chovat se normálně.“

„Ale já to nechci překousnout! Ty ani nevíš, jaký to je, když…“

„Ale my to chápeme dost dobře! Tak se seber a zkus na tu holku nějak zapůsobit, jo?“

„Jo, Embry, je to vážně kus!“ Rychle jsem vběhla do KFC a šla si objednat. O čem se to tam do háje bavili? Doufám, že tím zkus na tu holku nějak zapůsobit, nemysleli mě. Protože to by jinak… rychle jsem zaplatila své menu a šla si sednout. Snad mě na chvíli nechají o samotě. Jo, bylo by to štěstí.

„Angie… můžu si přisednout?“ zeptal se Embry. Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale kývla jsem na souhlas.

„Paul s Jaredem se nepřidají?“ zeptala jsem se jakoby nic.

„No… oni… asi ne. Prý si potřebují něco vyřešit.“ No jasně… pomalu jsem vážně začínala věřit tomu, že po mně bude něco chtít.

„Já… chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem na tebe zíral.“

„To je v pohodě, jenom to prosím tě už nedělej, trochu mě to děsí.“ Sice jsem se snažila situaci trochu odlehčit, ale jemu do smíchu moc nebylo.

„Vynasnažím se.“ Lehce se pousmál a stejně jako já se pustil do jídla. Občas jsme prohodili nějaký to slovo a mně začínalo docházet, že to není zas tak špatný kluk. Byl docela v pohodě. Teda až na to, že jsem měla podezření na…

„Už bychom asi měli jít,“ řekla jsem po chvíli, když jsem si všimla, jak už učitelka stojí u autobusu.

„Jo, dobře.“ Rychle vstal a jako nějaký gentleman uklidil i můj tác.

„Děkuju.“ Usmála jsem se na něj a taky vstala. Vyšla jsem ven, kde už nikdo nebyl kromě Paula, Jareda a učitelky. Asi už čekali na nás… raději jsem přidala do kroku, aby mě učitelka nesjela (někdy byla docela přísná), ale to bych nebyla já, aby se něco nestalo. Jak jsem pospíchala, zakopla jsem a z ruky upustila svůj batoh, ze kterého se většina věcí vysypala – dva zapalovače, nůž a pár dalších ostrých a nebezpečných předmětů (v tuhle chvíli jsem byla ráda, že se učitelka zakecala s řidičem). Knížky naštěstí zůstaly na svém místě, ale to ostatní… no do háje! Paul, Jared a teď už i Embry přiběhly, aby mi pomohli všechno sebrat.

„To je v pohodě, klidně běžte do autobusu, já si to seberu sama.“ Všichni tři těkali očima ze mě na ty věci, ale k odchodu se v tuhle chvíli neměly (ani ke sbírání). Rychle jsem si tedy všechno naházela do batohu a běžela do busu. Tentokrát jsem si sedla na místo, kde předtím seděl Embry, protože se mi nechtělo čekat, až přijde. Batoh jsem si pečlivě držela v rukou a modlila se, aby to nerozebírali. Všichni tři udiveně přišli a sedli si na svá místa. Ve chvíli, kdy se autobus rozjel, se Paul a Jared opřeli o mojí sedačku a koukali na mě.

„Angie… ehm… tamto venku…“ Embry asi nevěděl, jak to má říct.

„Jo, tohle u sebe nosím normálně. To víš, moji rodiče chtějí, abych byla neustále v bezpečí.“ Snažila jsem se o úsměv, ale vyšel z toho spíš úšklebek. Všichni na mě sice ještě nějakou tu chvíli koukali, ale nechali to být. Potichu jsem si oddychla, vyndala si iPod a pustila si oblíbenou písničku, která mě snad trochu uklidní. Snad se už na nic ptát nebudou…

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

8)  Jalle (22.12.2012 18:57)

tie hlášky

7)  Jamiele (04.12.2011 15:12)

:D :D To jsou pitomci... :D Jinak super, docela jsem se pobavila... A ten konec, uá, teď si o ní musí myslet, že je pdychopat... Jinak super kapitolka, akorát trochu kratší, podle mého názoru. S tvými povídkami to hrozně utíká... :)

Kaca

6)  Kaca (04.12.2011 13:42)

Ehm, to jsou telata, neznát je, tak si podle jejich keců myslím, že to jsou upíři a chtějí ji sníst. Jooo Hambáč se otisknul :) Takže Půjde s ní na upíry, jen doufám, že zjistí, že bude stačit podpálit ten jejich hrad.
Páni! Doufám že je někde nepotká Heidy a nevezme je na prohlídku hradu... Nebo jo?

THe

5)  THe (04.12.2011 13:11)

PÁNI, to bylo úžasný! Angie je úplně skvělá a kluci, jak se snažili zamluvit Embryho otisk...
„…z toho, že pojedeme do Itálie. To byl totiž vždycky jeho sen.“ Tak z téhle věty jsem byla totálně mimo, řehtala jsem se jako pominutá, poté, co jsem si vzpomněla, co říkal v minulým díle.
Áááá, skvělá kapitola!

4)  Rossalliee (04.12.2011 13:06)

ODCULTI

3)  ODCULTI (04.12.2011 12:28)

nadhera překrásné je to hodně zabavn co nejdřiv novou pls

Baru

2)  Baru (04.12.2011 12:18)

Děkuju, hned si to jdu projít

Nebraska

1)  Nebraska (04.12.2011 11:16)

Projdi si, prosím, psaní přímé řeči: http://www.stmivani-ff.cz/articles/jak-spravne-psat/
Minimálně polovinu jsem ti musela opravovat.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek