Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/IMSNV.jpg

Tak je tu má nová povídka. Doufám, že se vám bude líbit. :) Prolog se ještě odehraje v současnosti, ale první kapitola už bude zasazená do začátku 20. století.

Bella se nějakým zázrakem dostává do minulosti, a to rovnou na statek Masenů. Jak na ni zareaguje Edward? A jak se s celou situací vypořádá ona sama? PS: Momentálně nemám korektorku, tak se za případné chyby velice omlouvám...

d

Prolog


Dveře bytu za mnou hlasitě práskly, až podlaha jemně zavibrovala. Taška s knihami bez ladu a skladu letěla přímo do kouta, kousek od věšáku a s hlasitým žuchnutím přistála tak, že se z ní polovina věcí vysypala po zemi. To byl zase nepořádek.

Tak ať!

Vyzula jsem si mokré boty a naštvaně odkráčela do kuchyně. Nádobí z včerejšího večera a dnešního rána zůstalo tak, jak bylo, což znamenalo špinavý, ve dřezu a naskládaný do vachrlaté pyramidy. Zmučeně jsem si povzdechla a pokoušela se přijít na to, proč se mi najednou celý život sype pod rukama. Co dělám špatně? Automaticky jsem při tom hlubokosáhlém přemýšlení vyštrachala i nějaké starší pečivo, protože mi žaludek vztekle nadával. Stres, nervy a kávový maraton. Nic z toho mu neprospívalo. Hladově jsem se do toho okoralého kousku zakousla, a to nevypadal nijak vábně ani měkce.

Celý půl rok, co chodím s Mikem, jsem se připravovala na den, kdy do toho opravdu praštíme a… Dneska mi Jessica milostivě oznámila, že to prý několik dní nazpět dali dohromady. Jo! Byl to šok a příjemný asi tak, jako když vám někdo nafackuje týden leklou rybou. Žaludek se mi z toho zvedal úplně stejně. Bylo mi mdlo a myslela jsem, že tu lstivou štětku naporcuju francouzským nožíkem na sýry. Hm, mlasklo si chutně nedočkavé podvědomí nad těmi detailními představami. Jo, rozhodně by si to zasloužila, ale vážně jsem pochybovala, že někdy dospěju do tak šíleného stádia, abych tenhle plán uskutečnila.

Ne kvůli těm dvěma.

Tak proto byl ten hajzl pořád rádoby nemocný a nechodil na přednášky? Nechal všechno na té hloupé blonďaté huse, která mi to stejně pověděla až dneska. Přitom se celý týden usmívala jak měsíček na hnůj a hrála hru na dokonalé přítelkyně. A já kráva se jí předevčírem svěřila, že bych se s Mikem ráda přesunula na další metu. A ona? Jen se potutelně usmívala… Grrr!

Zhnuseně jsem si nad tou představou odfrkla a vztekem se mi opět rozhořely tváře. Taky se můžu na všechno vykašlat, že? Teď už byly veškeré mé sny, naděje a plány na společnou budoucnost s tímhle maloměstským klukem pouhopouhou minulostí. Koho by však napadlo, že to pokazí závistivá Jessica? Vždyť ještě včera to byla má vrba, co mě vždycky pozorně vyslechla. Kamarádka.

Kdybych se jí už od začátku tak důvěřivě a naivně nesvěřovala, možná bych si stále razila cestu mým pevně daným, nalinkovaným životem. Chtěla jsem ho dál vdechovat plnými doušky a létat si v oblacích. Všechno samozřejmě společně s… tím kreténem Mikem.

Bezcitně mi přistřihli křídla.

On tě stejnak nechtěl! Vysmíval se mi v hlavě pořád dokola ten falešně sladký Jessicin hlas. Sokyně odporná! Ačkoli potom, co s ní můj ex přítel vlezl do postele, neměla jsem už o co bojovat. Použité zboží nebyl zrovna můj šálek kávy. To však neznamenalo, že mě ta zrada a zlomené srdce nebolelo jako čert.

Nechápala jsem to… Nezavolal, nenapsal a všechno prostě a jednoduše nechal vyřídit Jessicou. Copak jsem mu za to nestála?

A ona? Zahrála tu nejlepší a nejpřesvědčivější hru na nejlepší kamarádky, kterou já slupla i s navijákem. Taková natvrdlá blbka! Hodila jsem jí Mika přímo do chřtánu a ona si na něm bez mrknutí oka pochutnala.

Nenávidím je oba dva!

Život vážně není fér!

A jestli skutečně existovala nějaká vyšší síla, určitě jsem nebyla jejím oblíbencem.

Mechanicky jsem to tuhé cosi žvýkala a zapíjela studeným mlíkem rovnou z lednice. Děsnej blaf, jenže já neměla nejmenší sílu, či chuť si cokoliv připravit. Kdo by taky po dnešním kouzelném dni, plném úžasných překvapení, měl?

Já tedy ne!

Jakmile jsem - za stálých, otravných a nenávistných vět mentálně směřovaných těm dvěma grázlům - dojedla, unavené nohy mě odnesly rovnou linkou přímo do ložnice. Naprosto vyřízená a na nule s energií, sebou moje tělo oddaně prásklo do peřin. Tak moc jsem si přála sprchu, ale svalstvo stávkovalo. Cítila jsem se napjatá a celkově moc rozrušená, než abych v sobě našla dostatek sil a provedla vytouženou očistu. Chtěla jsem ze sebe smýt hlavně tu slizkou vzpomínku na Jessicu, a dnešní kyselé věty.

Ložnici naplnilo další tiché povzdechnutí.

Pohledem jsem se zastavila na obrovské zarámované fotce. Byla jedinou výzdobou v celém tomhle miniaturním bytě, který jistě navrhoval nějaký japonský šílenec. Obraz byl prostý, černobílý a já na něm byla ještě jako několikaměsíční mimino v náručí René. Charlie mámu zezadu objímal kolem pasu s bradou položenou na jejím rameni a dělal na mě opičky.

Do očí mi i proti mé vůli znovu hrkly slzy a jícen se bolestivě stáhl. Ani polknout jsem se neodvážila.

Zamlžilo se mi před očima a opět jsem se ocitla na zadním sedadle našeho rodinného auta. Z té živé vzpomínky mě v okamžiku polil studený pot a žaludek se zas mučivě scvrknul. Hlad s tím tentokrát neměl co dočinění.

Podle policie ten řidič kamiónu, který to do nás tak nemilosrdně napálil, usnul za volantem. Takže to všechno nakonec uzavřeli do jednoho jediného slůvka. Mikrospánek. Byla jsem na tohle dlouhé slovíčko přímo alergická. Neznělo nebezpečně, ale ve skutečnosti měl jeho dopad na řidiče přímo katastrofální - smrtící - následky. A ačkoliv diagnóza byla jasná, pro mne za všechno mohla jen lidská bezohlednost a egoismus.

Člověk si často neuvědomoval, co měl, dokud mu to někdo nebo něco nesebralo. A i když je to už dlouhých osm let, pořád to bolí úplně stejně.

Vlastně… mnohem víc, jak nějaký všivý Mike a jeho podraz.

Do uší jsem si nacpala sluchátka a pustila na plné pecky muziku. Smutnou a depresivní… Oči se samy od sebe zavřely a pod víčky se mi v okamžení začal odehrávat dnešní rozhovor s tou blonďatou mrchou. Nemělo to takhle skončit! Konečně jsem se do toho chystala jít. Žádné další vytáčky, protože zůstat panna nadosmrti, tak to ani omylem! A… takhle se mi to všechno sesypalo.

Pěst naštvaně bouchla do matrace a z oka se mi skutálela jen další horká slza. Jak jsem mohla být tak pitomá?

Už nikomu neuvěřím!

„Kéž bych je už nikdy nemusela potkat! Prosím, já už nechci být sama… Už nikdy,“ šeptala jsem tichounce do šera pokoje a svaly v celém těle mi pomaloučku těžkly. Byl to zvláštní pocit. Všechno mi lehounce mravenčilo, ale pořád to nebylo dost na to, aby mě nějaké hloupé vjemy mého těla vytáhly z ponuré nálady. Hořkost a zlost se mi rozlévala každým koutkem poraněné duše. Chci opravdovou lásku! „Je ti to jasné?!“ rozkřičela jsem se hystericky na čtyři prázdné stěny, má slova však byla určena někomu o dost dál. „Už tu nechci být, rozumíš?!“ zavrčela jsem vztekle a prudce si otřela hřbetem ruky mokré tváře.

Chvilku jsem v tichosti čekala, ale žádné kloudné odpovědi se mi stejně nedostalo. A jak by taky ano? Vždyť nic vyššího neexistovalo. Ne! Byla jsem tu jen já a má věčná smůla! Brnění ve všech nepředstavitelně unavených údech nepolevovalo, třebaže jsem to dokázala bez větších obtíží ignorovat. Bylo to jen tím dnešním dnem. Fiasko na všech frontách. A jen… pro mě.

Znovu jsem se smířená ponořila do truchlivé melodie, která se mě snad ze soucitu snažila ohlušit, a oči se mi pomaloučku únavou zavřely. Chtěla jsem je nechat odpočinout jen okamžik, a pak si dopřát pořádně dlouhou a horkou sprchu, než půjdu spát…

Jenomže ve vteřině po mně drapla temnota a už nepustila.

 


f

 

f

 

1. kapitola


„Slečno?“ oslovil mě kdosi cizí, jehož hlas já v životě neslyšela, a aby toho nebylo málo, doprovodilo ho hlasité zaržání koně.

Cože?

Kůň?

Vyděšeně jsem otevřela oči a v tu ránu mě oslepilo ostré slunce. Teplo a hřejivé paprsky by ještě byly celkem fajn, kdyby mi ihned nedocvaklo, že v Seattlu se tenhle nádherný ohnivý kotouč moc nevyskytuje, a navíc měla být chladná podzimní noc. Zmateně jsem vyskočila na nohy a srdce se mi v hrudníku rozbušilo jako blázen. Něco mi spadlo na zem… Aha, sakra, přehrávač. Automatiky jsem jej sebrala, smotala sluchátka a zastrčila do kapsy černé motorkářské bundičky.

Kde to zatraceně jsem?

A kdo je… on?

Prohlížel si mě stejně zděšeně jako já jeho. Ten klobouk by ještě nebyl tak hrozný, ale oblek?! Tohle snad nosil můj praděd!

„Kde to jsem?!“ okřikla jsem toho přiblble ohozenýho magora, co si tady zřejmě hrál na Byronského hrdinu, a který si mě pořád tak užasle prohlížel. Snad nikdy neviděl normálně oblečenou holku? To je vrchol! Asi ne, protože ty zářivě zelený oči se nepohnuly ani o píď. „Neslyšels? Na něco jsem se tě ptala, ty… podivíne,“ utrhla jsem se na něj nedočkavě a pokoušela se mírnit slovník. Tenhle trapnej žert se mi přestával líbit.

Čí to tak mohl být nápad?

Jessici? Mika? Obou…?

Tohle musela být noční můra!

On však pořád jen zarytě mlčel, tak jsem si ho alespoň pořádně prohlédla a poprvé si uvědomila, že je to vážně… kousek. Na to jak hrůzostrašně byl oblečený, se jeho krása nenechala přebít ani těmi nevkusnými hadry. Představila jsem si ho v sepraných džínech a černém, upnutém tričku… Mňam, mlasklo si v duchu nad tím božským obrázkem mé najednou rozjitřené nitro.

Kde je teď ta uplakaná a zamilovaná Bella?! Hm?

Tenhle týpek byl divnej, a stejně tak i všechno okolo. Kde to k čertu teda jsem? A jedna z nejzáhadnějších otázek asi byla – Jak jsem se sem, ksakru, dostala!?

Vzduch voněl tak… čistě? Žádnej smog, motory zběsile uhánějících aut a jejich kvílivé klaksony. Hudba běžného dne tady najednou úplně chyběla. Ticho, ten absolutní klid mě na okamžik iracionálně vyděsil, pak mi však došlo, jak blaženě to na vystrašené smysly působí.

Možná to nakonec nebude tak zlý sen?

„Madam, jste v Chicagu, a jestli se smím zeptat…, co to máte na sobě?“ pověděl zvědavě a nepokrytě mi koukal do výstřihu. Ten drzou… Cože to řekl?

„Chicago?“ vyjekla jsem hlasitě. „Jak jsem se sem, sakra, dostala!?“ Srdce mi v hrudním koši zakoplo o mega překážku, a pak se rozběhlo jako splašené.

„To nevím a neklejte. V tomhle ošacení byste se na veřejnosti ukazovat neměla, lidé by to nemuseli vzít dobře,“ osvětloval mi ten rozumbrada.

Nejsi náhodou nějak moc chytrej, hošánku?

„Fajn,“ vyštěkla jsem nakrkle, „můžete mě alespoň hodit na policii? Tam už se o vše postarají. Musím se dostat na letiště!“ dokončila jsem vztekle a horlivě přemýšlela, co je tohle za divnýho vidláka. Modlila jsem se a tajně doufala, že neviděl například film Psycho nebo Mlčení jehňátek. Jeden nikdy nemohl vědět, na koho venku narazí.

„Letiště?“ vydoloval zmateně.

„No… jo, takový to místo, kde se shromažďují lidi, aby nasedli do přístrojů s křídly, a mohli cestovat -“ Roztáhla jsem u toho ruce a horlivě se pokoušela napodobit letadlo.

„Možná bych ji měl dopravit spíše k lékaři, protože jediní, kdo byl kdy pořádně ve vzduchu, byli bratři Wrightové, a i ti se tam prozatím neudrželi nijak dlouho,“ broukal si tiše pod nos a mračil se u toho tak moc, že jsem si jen nafoukle odfrkla. Překvapeně se podíval mým směrem a znovu mě sjel od hlavy až po paty.

Ts, slušného chování ani co by se za nehet vešlo!

Začínala jsem panikařit. Okolo nebyl nikdo a nic. Pusto. Jen za mými zády stál obrovský a staře vyhlížející barák. Teda ne že by se rozpadal, vypadal nově, jen postavený ve starém stylu.

„Vy jste mě unesl!?“ vyjela jsem ostražitě a div výhružně necenila zuby, abych ho alespoň trochu postrašila. Tak jak to dělají vzteklí psi.

„Dovolte?“ obořil se, pořád však v rámci slušnosti. To jsou nervy. „Projíždím se tu po svém pozemku a našel jsem vás tu ležet. A pak v tomto podivném oblečení,“ stěžoval si naštvaně.

„Divný? Tak to těžko, ty džíny mě stály tři sta dolarů! Musela jsem na ně šetřit čtyři měsíce!“ ohradila jsem se lehce výbušně tomu sprostému nařčení. Jestli tady někdo neví nic o módě, pak je to tenhle tlučhuba a podivín. Mé oblečení se pánovi nelíbí, ale sám se tu promenáduje v té pytlovině na obilí, a oči se mu nějak často vracejí k mému docela hlubokému výstřihu. To už jsem nevydržela. „Oči mám výš!“ vyštěkla jsem tentokrát vážně rozzlobená.

„P-promiňte,“ omluvil se pohotově, a přitom se červenal jak rak, když se ta jeho kukadla konečně přinutila vzhlédnout nahoru. Tváře mu studem výmluvně zářily, a mně se samovolně pozvedly koutky rtů. Prozatím ten chudáček na nějakého zvrhlíka nevypadal, ale kdo ví? „Však to vaše o-ošacení…, takhle se slušné ženy neoblékají ani na lože,“ osvětloval mi a já si začínala uvědomovat, že jsem se snad musela zbláznit. Jo, jsem v psychiatrické léčebně. Nic jiného tohle být nemohlo.

„O tom dost pochybuju, dnešní ženský chodí spát v dost lehčích a odvážnějších věcech, než jsou tyhle,“ dodala jsem a máchla rukou po mém triku.

„Ta vaše mluva, to je…“

„Moje? Spíš ta tvoje! Jak nějakej zastydlej chlapec!“ vyštěkla jsem zhurta.

„Slečno,“ oslovil mě chladně. „Nejsem žádný chlapec, a už vůbec ne zastydlý, ale muž, a byl bych rád, kdybyste mi vykala. Mimochodem, to rozlehlé sídlo za vámi mi patří,“ povídal zapáleně a měřil si mě zpod výhružně přivřených víček. Štvát opačné pohlaví se mi vždycky dařilo na výbornou.

„No- Wow,“ hvízdla jsem obdivně, když mi oko spočinulo na tom… Spočinulo? Co to tady válím za hlášky? To začíná být na pováženou.

Ten dům za mými zády byl obrovský a nádherný, ale tak nějak jsem pochybovala, že je jeho. To určitě. Jistě to bylo nějaké sanatorium, ve které se o toho duševně chor- Mobil! Zapělo mé podvědomí a já začala zběsile šacovat kapsy, než jsem v dlani konečně sevřela poklad.

S vítězným výsknutím, až i ten temně černý kůň nespokojeně odfrkl a pohodil hřívou, jsem ho vytáhla z přední pravé kapsy. A chystala se vytočit Jessicu, ale prst se mi na jejím jménu zastavil a přesídlil na Angelu. Ano, to je ono. Ta mi pomůže. Ta holka byla srdečná, chytrá a milá, a já najednou nechápala, proč jsem neměla ji jako nejlepší přítelkyni. Ona nebyla falešná.

Pozdě si cokoliv vyčítat!

Zmáčkla jsem teda zelené tlačítko volat, ale neozvalo se vůbec nic, až na staré známé ‚tý tý tý...‘ Tehdy mi opožděně došlo, že ten symbol, co hlásal signál, zel prázdnotou. Nešťastné povzdechnutí opustilo má ústa, a já začala rukou šermovat okolo, natáčet ji všemi směry, jen abych lapila alespoň jednu zatracenou čárečku. Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak mě ten neznámý sleduje s pusou dokořán, a v duchu se nad tou podívanou uchechtla.

„Ať ti tam nevletí moucha,“ dobírala jsem si toho sedláka. On je jen jedním rychlým pohybem zavřel, a že to byly zatraceně dokonale tvarované rty, jak mi oznámilo najednou dotěrné podvědomí, a pohotově seskočil z koně. A teď, když stál na vlastních, mi vystrašeně docvaklo, jak zatraceně vysoký je. Doslova obr. Teda na mě. Jenže co já můžu vědět? Vzrůstem jsem připomínala spíš trpaslíka.

Ouha, co když je to opravdu nějaký zvrhlík?

A teď mě znásilní…

g

 

Tak copak říkáte na první kapitolu? Má cenu v povídce pokračovat? A jak na vás působí Bella, a jak Edward? A myslíte, že poslední Belliny myšlenky jsou opodstatněné?


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

SestraTwilly

19)  SestraTwilly (02.01.2015 16:45)

Zatiaľ super poviedka. Zaujímavá zápletka. Páči sa mi stret dvoch úplne odlišných svetov...ako sa s tým vyrovnajú hl.hrdinovia? Uvidíme ;-),idem ďalej.

18)  Ropa (05.12.2014 00:08)

No páni! Publikuješ! To koukám! Těším se na další díly dvojnásob!

kikketka

17)  kikketka (01.12.2014 10:46)

Holky a ženský! Strašně moc Vám všem děkuju za nádherný komentáře! Vy víte jak nakopnout k dalšímu psaní, i když není čas! Jste moje zlatíčka!

16)  Teyla (30.11.2014 10:37)

Tak toto bolo úplne suprové! :D A Edward je človek?! Úúúúh! Už teraz tú poviedku zbožňujem...

kala

15)  kala (29.11.2014 23:43)


Děkuji

14)  Julka (29.11.2014 15:34)

Ahoj, určitě v povídce pokračuj! :-) ^.^ :) B)

13)  Markéta Kupčáková (29.11.2014 11:39)

12)  Lucka (29.11.2014 00:09)

perfektní

11)  janda (27.11.2014 19:54)

DopeStars

10)  DopeStars (27.11.2014 19:41)

Ty kks!!! Toto je bomba!!! Táto poviedka vyzerá byť naozaj super!! Prosím pokračuj!!! slušný Edward a moderná Bella, ktorá si nedáva servítku pred ústa... vražedne vtipná kombinácia!!

9)  evelsten (27.11.2014 18:36)

No pánečku, fakt skvelá poviedka sa nám tu objavila , ale však od autorky, tých najlepších a najoriginálnejších poviedok je to predsa samozrejmosť... Táto kapitola bola veľmi humorná, originálna a fakt zbožňujem túto Bellu, ktorá nie je žiadna ustráchaná, šedá myš, ale skvelá a krásna žena... a tie Edwardove pohľady do jej výstrihu a tie jeho rečí...no proste skláňam sa pred tebou, ako vždy a čakám nedočkavo na ďalšiu kapitolku :D

8)  Seb (27.11.2014 17:29)

Páni, tak rychle jsem tvoji novou povídku nečekala, to je hodně milé překvapení.
Moc se těším na pokračování, 1. kapitola se mi líbila, má to spád, o humorné situace asi nebude nouze, když je každý z jiné doby.
Budou tam vůbec upíři? Edward má zelené oči, no nechám se překvapit, aspoń doufám, že bude Edward ten správný džentlmen, ale Bella vypadá, že do takové doby zapadne opravdu velmi velmi těžko.

kikketka

7)  kikketka (27.11.2014 12:58)

Ženský děkuju moc za komentáře!! Danje!Ne, Bella nemá 16, ale po smrti rodičů má pubertu trochu opožděnou... Navíc se objevuje v neznámém prostředí a dezorientovaná. Má strach a snaží se to na sobě nedat znát... A Edward? To je člověk, který je ještě starší jak začátek 20. století. Tradicionalista... Proto je Bella v chování trošku extravagantní. Chci ty jejich problémy a rozdílnosti pomalu zaoblovat.

6)  danje (27.11.2014 12:39)

Kolik je Belle? S tím chováním :p 16? Jsem hooodně zvědavá ,
jaký časový úsek ta Tvoje povídka pojme.

5)  Šári (27.11.2014 09:49)

Jsem moc ráda, že pokračuješ v psaní povídek a už se těším na pokračování této. Budu doufat, že se někdy vrátí můza a dopíšeš i některou ze starších rozepsaných.

4)  maily1709 (26.11.2014 23:23)

wou wou wou milujem poviedky s historickým nádychom takže len tak dalej, ale je to fakt prekvapenie, že ešte stale má niekto chuť pisat, pomaly som strácala nadej, že si ešte prečítam nejakú fakt dobrú poviedku, takže si ma naozaj potešila, keďže ty si úžasna autorka :)

3)  Jaja.M (26.11.2014 20:12)

Kikketko , zatím dobrý, líbí se mi, že Bella i Edward jsou úplně jiní než v TW. a úžasně se bavím. Pokračuj dál,těším se na další kapitoly.

2)  betuška (26.11.2014 20:12)

ja sa tak teším

1)  Niki (26.11.2014 19:33)

no vypadá to zajímavě

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek