Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/IMSNV.jpg

Jak se k dívce z budoucnosti zachová Edward? A co si o celé situaci asi myslí Bella?

Chtěla bych jen poznamenat, že Bella je tak trošku samorost, protože po smrti rodičů to neměla dvakrát lehké, tak musíte nad jejím chováním někdy přivřít oko. Často i... co na srdci, to na jazyku. Edward je naopak gentleman, který sice žije na začátku dvacátého století, ale duší je rozhodně daleko starší. Tradicionalista po rodičích. :) Jak to asi tihle dva zvládnou? P.s. A ano! Edward je člověk!

h

„Co to je?“ bafnul, když hbitým krokem došel až ke mně. Kabonil se přitom jak podmračená obloha.

„T-telefon,“ oznámila jsem pokorně a namáhavě polkla. Možná se i poddajně nahrbila. Doufám jen, že opravdu nemá v plánu mi ublížit.

„Telefon?“ zopakoval zmámeně a okouzleně si tu černou krabičku v mé ruce prohlížel. Tvář se mu na okamžik rozjasnila. „A kde má dráty?“

„Nemá,“ dodala jsem zděšeně a otočila se k tomu obrovskému statku.

Záchrana!

Nečekala jsem už na nic dalšího a rovnou se rozběhla směrem k domu. Jo, zdrhala jsem takovou rychlostí, jakou mi to nohy dovolovaly a teď by mi jistě záviděl i Usain Bolt. Téměř s větrem o závod. Vyděšeně jsem očekávala, kdy se o slovo přihlásí věčná nešikovnost, ale pravá noha se s levou střídala v dokonalé synchronii a prozatím mě bezchybně odnášely k cíli.

„Počkejte! Stůjte!“ řval ten pomatený mládenec, já ho však rozhodně poslouchat nehodlala. Už jsem se nemohla dočkat ředitele tohohle podivného blázince. Někdo to přece vést musí! To nejde, aby se jim tu svěřenci projížděli takhle sami bez dozoru a… na koních. Kdo to kdy viděl?! Ztropím tu takovou scénu, že si to za rámeček hodně dlouho nedají! Copak pořádají kurzy jízdy na koních pro chovance? To muselo být protizákonné!

Do uší mi dolehl dusot kopyt… A blížil se.

Byla jsem už téměř u verandy, když se mi v zorném poli a nejen v něm objevil on na tom impozantním zvířeti. Opět seskočil tak rychle, že se mi zasekl i vzduch v plicích. Jedna noha mi nečekaně ujela a já už parkovala v jeho otevřeném náručí. Tvářil se dost překvapeně. Mé tělo do něj narazilo takovou silou, že to neustálo ani to pako. Přistála jsem obkročmo přímo na něm a tváří se ještě uhodila o ten rozložitý hrudník. Sakra. Do nosu mi okamžitě vklouzla příjemná vůně. Vznášela se kolem a snad se mě i snažila zlákat na něco víc. Naše oči se konečně střetly.

Dech se mi z toho toužebného pohledu zadrhl, aby pak mohl spustit tu svou trhaně obehranou písničku. Detailně jsem si prohlížela tu hezkou tvář. Dokonce přišel i o ten otřesný klobouček a vlasy, které pod ním ukrýval, byly prostě dokonalé. Ta barva perfektně ladila k těm nejhlubším zeleným očím, jaké jsem kdy viděla. Vlastně, tohle byly první v životě. Škoda jen, že takový krasavec se zbláznil…

Pozoroval mě a dech se krátil i jemu. Občas očima uklouzl níž, k tomu lákavě hlubokému výstřihu, ale tak co, jen ať se koukne, když to doma neměl. A jakmile se ty dvě zelené tůně nadobro vrátily vzhůru, pohled měl tak nějak temnější. Doutnal, a v tom samém okamžiku i příjemně hřál.

Na nohy jsem vyskočila ihned, co se mi mozek konečně restartoval. Ty nestabilní vachrlaté špejle mě nezradily! Sláva a třikrát hurá! Automaticky jsem k němu natáhla ruku. Němě se chytil a já mu pomohla vyskočit na nohy. Otřela jsem si zaprášená kolena a pak se podívala do jeho najednou se poulících očí. Aby mu vážně nevypadly.

„Otoč se,“ poručila jsem pevně.

„Prosím? A to proč?“ vyžbleptl překvapeně a pravou rukou si prohrábnul vlasy.

„Opráším tě, ne?“ broukla jsem hlasem, který já používala u méně inteligentních jedinců. „Máš špinavý celý záda a zadek,“ objasňovala jsem sladce a myslí mi proklouzla nejedna všetečná myšlenka… Jak asi vypadá ve spodním prádle?

„Když nejde hora k Mohamedovi -“ zahuhlala jsem si vztekle a přesunula se mu za záda.

„Čtete?“ vydechl překvapeně.

Pche, jako by to snad bylo neslýchané.

„Jistě, studuju,“ odbila jsem ho dotčeně a překřížila si ruce přes prsa, ačkoliv to neviděl. Copak si myslí, že jsem nějaká nevzdělaná husička?

„Vážně? Dívky ani ženy v dnešní době moc nestudují. Většinou to nepotřebují,“ ohradil se nevěřícně. Ts! Ten mě ale dokázal ve vteřině znovu naštvat. Tenhle blbeček asi zamrzl v devatenáctém století nebo na počátku dvacátého, že? To oblečení by tomu napovídalo, jenomže mé domněnky byly získané pouze z filmů a některých oblíbených knih.

„Cože?!“ vyštěkla jsem tentokrát už opravdu uraženě a jednu pořádnou mu přes ty očištěné hýždě pleskla. Vyjekl a otočil se s mírně nakrknutým pohledem.

„Nehněvejte se, ale jste velice svérázná a drzá dáma,“ brouknul s jemným úsměvem.

„Vy zase vypadáte, že jste velice nadržený mladík,“ zahihňala jsem se té mírné vyboulenině, kterou najednou prozíravě ukrýval pod čepcem, který stihl pohotově sebrat ze země. Teď se zas tvářil naštvaně. Rudá ve tvářích však mluvila jasně i o studu. Samotnou mě překvapilo, že už z něj nemám takový strach jako prve. Vypadal docela na gentlemana.

„Nedivte se, když jste s prominutím oblečena jako nějaká raj- “ Fajn, beru zpět!

„Tak a dost!“ To si snad dělá srandu! „Mám až po krk těch nejapných urážek, blbečku!“ vybouchla jsem a ruce se mi ofenzivně rozletěly do okolí. To mě chtěl nazvat… rajdou? Courou? Zřejmě asi jo, idiot jeden opožděnej!

„Blbečku?“ zlobil se pro změnu on. „Jsem Edward. Edward Anthony Masen a vy?“

„Bella, teda Isabella Marie Swan,“ představila jsem se celým jménem a tak, jak to umí jen Bond, „to je vlastně úplně jedno. Mě nezajímá, jak se jmenuješ, ale -“

„Ale?“ zopakoval chladně.

„Podívejte, vím, že to tady musí řídit nějaký důležitý člověk. Ředitel…“ Přes tvář mu přeletěl stín bolesti a smutku, přesto se držel.

„Myslíte mého otce?“ pověděl klidně, ale sanice mu zběsile pumpovala.

„Třeba,“ dodala jsem spokojeně. Hlavně když to bude někdo, s kým se dá normálně mluvit.

„Matka i otec jsou už dva roky po smrti!“ vydechl tak jaksi uboleně a docela bych ho i chápala, kdybych nevěděla, že tenhle člověk si žije ve svojí vlastní fantazii. A už mě začínal vážně štvát. „Zemřeli na nějaký neznámý virus,“ dodal tiše a já vypoulila oči.

„T-to je vtip?“ zaskřehotala jsem hystericky. „V jednadvacátém století? O ničem takovém jsem rozhodně neslyšela! Tohle… už přesahuje hranice mého porozumění.“ Dobře, je to sice blázen, ale má to teda promyšlené do nejmenších detailů.

„Jednadvacáté století?“ usmál se shovívavě. Jako bych tu padlá na hlavu byla já. „Píše se rok devatenáct set pět,“ pověděl smírně a o krok se přiblížil. Srdeční rychlost se mi snad ztrojnásobila a já zběsile zamrkala. Nedostávalo se mi kyslíku a ten tlak na plicích mě nakonec strhnul do okamžité a klidné temnoty. Alespoň se konečně z toho šíleného snu proberu.

Fajn, ten Edward je sice krásnej, ale prosím, já chci zpátky do mého bytu a měkounké postele. Bývalej už mě nebude zajímat, když se nějakým zázrakem proberu v Seattlu, vysílala jsem tichou modlitbu k tomu nahoře. Má noční můra však neměla jen tak skončit, protože když jsem opět nabrala vědomí, ležela jsem sice na měkkém, ale moje postel to rozhodně nebyla. Neudržela jsem jedno rozladěné zaúpění.

„Konečně!“ Přiskočil ke mně ten podivín. Tvářil se vystrašeně a já stejně tak. Nakonec se mu tvář zachmuřila a nahodil starostlivý výraz. Jistě teď bude chtít využít situace, když tě má tam kde chtěl, vykvikl na mě vyděšený rozum, co se jak strašpytel schovával kdesi uvnitř mé pochroumané lebky. Nebo, co když už to dávno udělal? Zatraceně! Ne, to nemohl… to bych přece cítila, že? Rifle navíc byly pořád na tom samém místě, a to včetně pásku. Oddechla jsem si. „Neudělala jste si nic?“

„Aj, zatraceně! Bolí mě hlava,“ postěžovala jsem si v okamžení, kdy mi to dost opožděně došlo, ale pud sebezáchovy byl vždy na prvním místě.

„Upadla jste velmi tvrdě,“ pověděl tiše a mým roztěkaným smyslům došlo, že za okny už je totální tma. A hustá temnota se vkrádala i do tohohle téměř prázdného pokoje. Byla tu jen postel, obrovská dřevěná almara, prádelník, noční stolek s lampou a z druhé strany křesílko. Pod okny stál menší pohublý stolek se stejně chudou židlí. Žádný počítač, televizi nebo telefon jsem nezmerčila, ale pokud tenhle člověk mluvil pravdu, což nebylo možné, byl tohle skutečně začátek dvacátého století?

Vždyť ženy ještě ani neměly volební právo… Už jen myšlenka na něco tak děsivého, jako být pouhým otrokem mužů, jejich hračkou, a bylo mi znova na omdlení. Největší absurdnost, co mě kdy mohla napadnout! Hned jakmile se odtud konečně dostanu, jistě padnu v okolí na někoho normálního. Tenhle magor mě do té svojí fantazie prostě najednou vtáhl, ale… byla totální šílenost, abych se ocitla v jiném století. Jsem normální, zdravá a rozumně myslící žena!

„Tady, pokud se neurazíte, bych vám nabídl noční košili,“ pověděl mile a napřáhl ke mně tu dlouhou paži. Na dlani mi podával úhledně poskládané bílé cosi. Té látky bylo nějak moc? Opatrně jsem se posadila, vzala si tu věc a roztáhla ji. Vypadalo to jak plachta na letadlo!

„Díky,“ odvrkla jsem kysele. Tahle babičkovská hrůza byla tak dlouhá, že bych v tom mohla nejen spát, ale spodkem rovnou vytírat i podlahy.

„Nic jiného nemám. Pokud nechcete spát v tom, co máte na sobě, nezbude vám jiná volba.“ Opravdu chytrej jak rádionka.

„Hm…, fajn a klíček od pokoje asi nedostanu, co?“ postěžovala jsem si oprávněně.

„Proč? Nikdo vás zde rušit nebude, nemusíte mít strach,“ dodal klidně.

„Jistě…“ A pak se probudím a zjistím, že mě ten šmírák při spaní lačně pozoruje, a přitom si ho ještě honí, ne? Upřímně, nejenže mě to pořádně děsilo, ale v miniaturním koutku mého zřejmě nedovyvinutého mozku mě ten nápad i mírně vzrušoval. Jo, zřejmě jsem neměla všech pět pohromadě, ale to já vlastně nikdy. Navíc ta rána do hlavy… A pak, žádná normální holka by si přece nezačala s Mikem Newtonem, no ne?

„Každopádně, pokud byste se bála o vaše bezpečí, klíč najedete samozřejmě v zámku. A jestli budete cokoliv potřebovat, spím hned o dva pokoje dál,“ ubezpečil mě v rychlosti. „Koupelna je v přízemí, takže pokud si chcete dopřát koupel nebo...“ Větu nechal taktně nedokončenou. Poslouchala jsem ho se zatajeným dechem. „Služebná tu je každý den od pěti od rána do sedmi do večera. Zítra jí o vás povím, aby nedošlo ke zbytečným mýlkám, a vždy když budete něco potřebovat, obraťte se na ni,“ zakončil mírně domýšlivě. Asi si myslel, jakej to není frajer, že má hospodyňku. Podle mě to však byla sestřička pro choromyslné, což tady pan Masen se vší pravděpodobností byl. Určitě o něj pečovala a dneska shodou okolností měla dovolenou.

„Děkuji,“ pověděla jsem konečně mile a dokonce se i lehce pousmála. Jeho tvář najednou roztála a i on mi oplatil vytáhlými koutky. Oči mu tak podivně zazářily a mě ten svěží zelenkavý pohled naplnil příjemným teplem. Nebo se mi možná jen začaly zapalovat lejtka?

„Tak dobrou noc, Isabell,“ dodal spokojeně a nepřestával mě zaujatě pozorovat.

„Dobrou, Edwarde,“ pípla jsem rozpačitě a cítila, jak se mi tváře nezadržitelně nalévají horkou krví. Zatraceně.

Naštěstí mě v tom dlouho nenechal, protože se na patě otočil a pak ráznými kroky vypochodoval z pokoje. Nezapomněl za sebou i galantně zavřít. Samozřejmě jsem se okamžitě zamknula. Jistota je jistota. Nevím, kolik bylo hodin, ale mobil tvrdil, že je osm ráno… Za okny však byla tma jak v pytli. Zatáhla jsem teda závěsy, protože žaluzií bych se asi nedočkala a začala se vysvlíkat. Ta dámská antikvariátní košilka nakonec na kůži nebyla až tak hrozná. Dlouhé rukávy, žádný výstřih a zapínání vysoko ke krku. Vypadala jsem jak na dušičky, převlečená za ducha bílé paní. Ještě v tom děsu někoho postrašit.

Zavrtala jsem se do té šílené duchny a hlavu uložila do nadýchaných polštářů. Leželo se mi hrozně. Ta matrace byla příliš prkenná, peřina teplá a těžká, polštáře vysoké a tvrdé tak, div jsem si na nich nezlomila krk, nemluvě o noční košili. Při každém pohybu se motala okolo nohou a znemožňovala pohyb. Doslova jako ve svěrací kazajce.

Nevím, kdy jsem nakonec opravdu vytuhla, ale trvalo to neskutečně dlouho. Jistě uplynuly i hodiny, než jsem konečně zabrala.

A polštáře skončily na křesle.

l

Tak jak na vás zapůsobila druhá kapitola? Kdo myslí, že se Bella opět probudí ve své době? A pokud ne, jak asi bude vypadat společné ráno Edwarda, a jeho nové svěřenkyně?

Za komentáře moc děkuji! Hrozně moc a moc! :* Kikky

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SestraTwilly

11)  SestraTwilly (02.01.2015 17:14)

No,Bella ale má dobre nevymáchanú držtičku.Tie ich dialógy nemajú chybu .

10)  Markéta Kupčáková (06.12.2014 12:22)

9)  Lucka (01.12.2014 20:37)

no řekla bych, že se Bella neprobudí ve svém století. Edward dostává tedy zabrat. :D :D :D Bella si myslí, že je v blázinci a řekla bych, že Edward si o ní musí myslet, že je trochu taky pomatená. Už se moc těším na další zábavnou kapitolu

kikketka

8)  kikketka (01.12.2014 10:57)

DopeStar! JJ Bella si i přes všechno divné myslí, že je v psychiatrické léčebně... A prozradím jen, že v příští kapitole svoje přesvědčení pořád ještě nezmění... Chudinka Edwrad, protože Bella ho má za magora, ale kde je pravda??
Julka - Jj si piš. Hlavně s tou její svéráznou povahou...
Niki - Toho se taky dočkáte. Tak nějak průběžně. Nemůže to na něj vybalit hned všechno, když si navíc myslí, že je v ústavě...
Evelsten - Přesně! Tenkrát už se vzdělávalo, ale ne tak jako dnes, že? Hodiny žehlení, vaření, správná výchova budoucích manželek... :D :D :D :D :D
A s tou chemií se nemýlíš, i když... se budou ještě chvíli škádlit, teda Bella Eddieho...
Kala -
Dennniii - To uvidíš... ;)
Danje - Hi, tys na to kápla. Přesně tak!!! Kdy Edwardovi rupnou nervy!!! Už brzoooooooo!!! A následky si ponese sám... :D ;)

Ještě jednou moc děkuji za každý komentář, každé povzbuzující slůvko, každé písmenko. Jsem za ně neskutečně vděčná!!!

7)  danje (01.12.2014 09:36)

Pěkné. Řekla bych, že Bella (zatím?:p )zůstane v minulosti. Aby zmoudřela?:) Jsem zvědavá, jestli z ní někdy Edwardovi rupnou nervy . Ráno si představím, jen snídani s "očumováním se" . Dál mi to nejde. A těším se na to, co jsi vymyslela.

Dennniii

6)  Dennniii (30.11.2014 23:19)

Krásná nová povídka, moc se mi líbí a už se těším na další kapitolu!!!!! Galantní Edward a svérázná Bella skvělá kombinace už se těším jak se bude jejich vztah vyvíjet.

kala

5)  kala (30.11.2014 22:33)

To je úžasné... Já se tak těším na pokračování. Děkuju

4)  evelsten (30.11.2014 22:27)

Skvelá kapitolka Veľmi sa mi páčil ich rozhovor o čo sa týka vzdelania žien v tedajšej dobe, bolo to zábavné a neuveriteľne sa teším na ďalšiu kapitolku, určite bude skvelé ich raňajšie stretnutie:D A Edward je v tejto poviedke úžastný a krásny a som rada, že tu v podobe človeka, je to niečo nové, osviežujúce pre zmenu a Bella je skvelá a tak sa mi zdá, že už pomaly začína fungovať chémia i napriek rozdielnym dobám teším sa

3)  Niki (30.11.2014 22:22)

Edward asi bude čumět až mu Bella trošku povypráví o jejím století

2)  Julka (30.11.2014 22:15)

nemyslím si, že se probere ve svém století, minulost jí to dá ještě pěkně vyžrat těším se, myslím, že to bude ještě pěkná prča, než pochopí, jak a kde se to milá Bella ocitla (určitě pokračuuj:-)))

DopeStars

1)  DopeStars (30.11.2014 21:58)

Tak toto bolo úžasné! Neskutočne som sa pobavila! Chudák Edward myslí všetko vážne a Bella si myslí, že je v ústave... to ešte bude zaujímavé :D A nezdá sa mi, aby sa prebrala zas vo svojom storočí, na to sa toho udialo ešte málo.... teším sa na pokračovanie!!!
Kikky, si úžasná!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek