Sekce

Galerie

/gallery/I kick your ass, life.jpg

Každý má občas chvilku, kdy se chová nevhodně. Někteří se mění časem, některé změní ostatní lidé, někteří přijdou na to, že jejich chování bylo jaksi mimo mísu. Ale jsou i tací, co se nezmění vůbec.

Edward:

Když jsem kolem ní procházel, všiml jsem si jejího vyděšeného výrazu. Snad bych jí i pomohl, kdyby se nechovala tak, jak se chovala.

„Nabonzovala jsi je fízlům,“ slyšel jsem naštvaný hlas jednoho z nich.

„Co? Ne! Já bych je nikdy nepráskla,“ dušovala se, ale v jejich myšlenkách byla viníkem prostě ona.

„Když se přiznáš, bude tě to bolet méně,“ slíbili jí. V jejich světě se tohle řeší hodně bolestivě.

Slyšel jsem její zběsilý tlukot srdce, přes Jaspera, který na mě společně s Emmettem čekal v autě, jsem cítil obrovský strach a z jejích myšlenek jsem vyčetl jen dvě slova: „Prosím, pomoc.“

Moc dobře jsem si pamatoval svůj slib, že se jí budu vyhýbat, ale nemohl bych žít s pocitem, že jsem nic neudělal, když jsem jí mohl pomoct. Sakra! Zavřel jsem oči, abych našel ztracenou rovnováhu, a potom se k nim vrátil.

„Nechte ji napokoji!“ zavrčel jsem a postavil se mezi ně a Isabellu.

„Hele, tebe se to netýká, tak odjeď, než se ti něco stane,“ radil mi Tony.

„Dobře,“ souhlasil jsem.

Viděl jsem jejich vítězné úsměvy a musel se v duchu usmát. Otočil jsem se na Isabellu, která na mě upírala své vyděšené, vlhké oči. Chytil jsem ji za paži, a než se stihl kdokoliv z nich vzpamatovat, odvedl jsem ji pryč.

„Hej, my jsme spolu ještě neskončili,“ křikl za námi.

„Jak vidíš, tak jo!“ odpověděl jsem, aniž bych se otočil. Rozeběhli se za námi.

„Běž domů,“ nakázal jsem ji. Nadechovala se na protest, ale důrazným Hned! jsem jí sebral veškerý zbytek odvahy. Přikývla a rychle se rozeběhla z parkoviště. Naštěstí to měla jen pár minut.

„Říkal jsem, že se do toho nemáš plést!“ křikl na mě.

„Nebo co? Ublížíš mi?“ sykl jsem k němu.

„Hmmm… jo! S námi si nezahrávej. Nejsme pro tebe moc bezpeční,“ vyhrožoval.

„Máš pravdu, jako bodyguardy bych si vás nenajal. Bál bych se, že nezvládnete ani obyčejnou holku,“ ryl jsem do něj a snažil se získat pro Isabellu co nejvíce času.

Hlasitě oddechoval a přimhouřil oči. Snažil se mě vyděsit a liboval si v tom, že je jich víc. Na jednoho to bude stačit. Nepočítali však s Jasperem a Emmettem, kteří uznali za vhodné ukázat se dřív, než bychom se poprali. Jasně bylo vidět, kdy si všimli Emmetta. Úsměv na jejich tvářích zmizel a vystřídal ho vyděšený pohled.

„Kašli na ně, Tony,“ radil mu jeden z jeho kumpánů.

„Jo, kašli na nás. A na Isabellu taky, jasné?!“ zavrčel jsem. Sice neochotně, ale otočil se a vypadli.

„Idioti!“ ulevil jsem si.

„Vrátí se ještě někdy?“ zeptal se s nadějí Emmett. Musel jsem se zasmát. Byl jak malé dítě.

„Ne. Jsou to jedni z těch, kteří mají silné řeči, ale skutek utek,“ odpověděl jsem mu a jeho koutky stáhla zemská přitažlivost.

„Mohli alespoň  něco zkusit,“ řekl smutně Emmett. „S člověkem jsem se ještě nepral.“ Chápavě jsem ho poplácal po rameni a shovívavě se na něj usmál.

„Tak jedeme domů. A, Emmette, opovaž se o tom doma ceknout. Nestojím o další hádky s tvojí ženou,“ upozornil jsem ho. Postavil se do pozoru a zasalutoval.

„Rozkaz, pane!“ Opravdu byl jako malé dítě.

 

Bella:

Hodiny v kuchyni otravně tikaly a lehký vítr si pohrával s větvemi stromů. Na tyhle dva zvuky jsem si už zvykla, každý jiný mě však dokázal vyděsit. Byla jsem si plně vědoma toho, co se teď mohlo dít s Edwardem. Moc dobře jsem věděla, jak suroví kluci jsou. Moc dobře jsem věděla, že pokud se jim něco nelíbilo, nebyli daleko od rány. A to, že mě od nich Edward odtáhnul, se jim rozhodně nelíbilo. Chtěla jsem mu říct, ať mě nechá a vypadne, ale bála jsem se natolik, že jsem to nedokázala. Jestli se mu něco stane…

Něco tvrdě narazilo do okna a já vyjekla. Nechtěla jsem se ani podívat z okna, ale potom jsem  usoudila, že bude lepší znát nebezpečí dřív, než se mu objevím tváří v tvář. Nadávala jsem si, když jsem zjistila, že venku nikdo nestojí a zřejmě to byla jenom větev. Vrátila jsem se zpátky na postel a zahrabala se pod peřinu. Nějakým způsobem mě to uklidňovalo. A málem mě to uklidnilo úplně.

Jenže pak se ozvalo odemykání zámku a moje srdce okamžitě zrychlilo. Do očí mi vyhrkly slzy a já se ještě více nacpala pod peřinu. Snažila jsem se být zticha, i když mi to zřejmě vůbec nepomůže. Slyšela jsem prudké stlačení kliky a pomalé šoupavé zvuky. Pevně jsem drtila peřinu v ruce a tiskla zuby k sobě. A potom jsem uslyšela mámin hlas.

„Jsem doma! Udělám oběd.“ Shodila jsem ze sebe peřinu a vyčerpaně sebou praštila na záda. Snažila jsem se uklidnit a najít svůj hlas.

„Už jdu!“ křikla jsem a protřela si oči. Už vážně začínám bláznit. Ještě chvíli jsem se uklidňovala, a potom se vydala za ní. Zrovna dávala na pánev smažený sýr a když se na mě otočila, nadzvedla obočí.

„Ty ses ještě nepřevlekla?“

„Ne.“ Jen co jsem vpadla do domu a pořádně za sebou zamkla, vletěla jsem pod peřinu a vylezla až před chvílí. „Byla jsem moc unavená, abych se převlékala,“ dodala jsem na vysvětlenou.

Povzdechla si. „Myslela jsem, že sis to rozmyslela a šla jsi na policii.“

Protočila jsem oči a opřela se o kuchyňskou linku.

„O tom už jsme mluvily. Nepůjdu tam. Nikdo mě tam nedostane,“ řekla jsem a nachystala dva talíře.

„Dobře, jen jsem to zkoušela. Nechci se hádat,“ zahnala hádku dřív, než vůbec začala. „Jak bylo ve škole?“

„Nuda,“ odpověděla jsem. Nakrájela jsem zeleninu a rozložila ji na talíř. Máma dodělala večeři a i s talíři si přisedla ke mně ke stolu.

„A jak ti škola vůbec jde?“ zeptala se, jen aby řeč nestála. S vidličkou v puse a nechápajícím výrazem jsem k ní zvedla hlavu. „Co?“ zeptala se zmateně.

Jen jsem zakroutila hlavou a odpověděla, že zatím prolézám.

„Měla by sis zjistit povinnou četbu na příští rok,“ řekla opatrně, snad i trochu nervózně.

„Proč? Stejně mám polovinu už dávno přečtenou.“

„Aby sis mohla zavčas sehnat knížky, aby ses na tom táboře nenudila.“ Vidlička mi vypadla z ruky a můj nevěřícný pohled se zvedl přímo naproti tomu jejímu.

„Prosím?“ zeptala jsem se naštvaně. Pořád mi její slova zněla v uších a vážně to nebylo moc příjemné.

„Už jsem ti o tom jednou říkala. Zařídila jsem ti tábor. Pojedeš tam, ať se ti to líbí nebo ne.“

„Děláš si ze mě prdel?“ vyhrkla jsem a postavila se.

„Uklidni se, sedni si a přestaň mluvit sprostě!“ zvýšila hlas. Neposlechla jsem ji. „Ten tábor je to nejlepší, co pro tebe můžu udělat. Taky mi to není zrovna po chuti, ale způsobila sis to sama!“

„Sama!“ odfrkla jsem si. Samozřejmě, že jsem byla jediná, kdo za to mohl. Přece mi v tom všichni zabraňovali, všichni mi pomáhali překonat ten zážitek. Nikdo se ke mně neotočil zády. A už vůbec ne máma. „Víš, kdyby ses na mě tehdy nevykašlala a pomohla mi, vůbec jsem nemusela být tam, kde teď jsem. Stačila alespoň špetka tvého zájmu a obě jsme mohly být naprosto jinde!“ křikla jsem a odešla do pokoje. Naštěstí se mě nesnažila zastavit a ani mi nelezla do pokoje. Vlastně jsem ji ten den už neviděla.

Když jsem vstala, už poletovala po kuchyni a chystala si snídani. Nepozdravily jsme se, nekývly jsme si na pozdrav, vlastně jsme o sebe ani nezavadily pohledem. A oběma to vyhovovalo. Byla jsem tvrdohlavá a rozhodně jsem nemínila začít hovor jako první. A taky jsem v tomhle byla po ní, takže jsem byla smířená s tichým ránem. A vůbec mi to nevadilo.

Jediná věta, kterou za celé ráno pronesla, byla, že za pět minut vyjíždí. Ať už se mnou, nebo beze mě. Měla jsem nutkání se loudat a až by odjela, prásknout sebou na postel a dneska nikam nejít. Nebo alespoň jít pěšky a nestihnout začátek školy. Jenže potom jsem si vzpomněla na včerejšek a najednou jsem měla hrozné nutkání vědět, jak je na tom Cullen. A hrozně mě štvalo, že mi na tom záleželo. Bála jsem se o něj a kdyby se mu něco stalo, vyčítala bych si to. Jenže to bych si vyčítala, i kdyby to byl někdo jiný.

V rychlosti jsem si sbalila věci a stepovala u auta, než máma zamkla dům. Za pět minut mě už vysazovala před školou. Nevěnovaly jsme si jediný pozdrav.

Po cestě do školy jsem se rozhlížela po parkovišti a hledala jeho auto. Nemohla jsem ho nikde najít. Na jeho místě dneska stál velký Jeep, což mi způsobilo menší zakolísání srdce. Jestli se mu něco stalo…! Cítila jsem, jak se mě zmocňuje menší panika a po cestě do učebny angličtiny jsem se to snažila rozdýchat. Ruce se mi lehce třepaly a dech se zrychloval. Potom jsem si uvědomila, že tuhle hodinu má se mnou a o trochu zrychlila. Zarazila jsem se ve dveřích a pohledem vyhledala naši lavici.

Byl tam. A zdál se v pořádku. Úlevně jsem vydechla a s mírným úsměvem jsem se vydala za ním. Nevěnoval mi jediný pohled, nebo jsem si ho alespoň nevšimla, ale mně to bylo jedno. Byla jsem ráda, že se mu nic nestalo. Dneska jsem se výjimečně nudila. Jediné, při čem jsem zpozorněla, bylo rozdání papírů s povinnou četbou na příští rok. Okamžitě mi o pár stupňů klesla nálada, když jsem sis vzpomněla na ten tábor. Nechápala jsem, kdo jí takový blbý nápad podstrčil. A rozhodně jsem věděla, že na žádný tábor nepojedu.

Po dlouhém utrpení hodina konečně skončila. Židle vedle mě se prakticky okamžitě vyprázdnila a já si musela schovávat věci za běhu, abych ho ještě dostihla.

„Edwarde, počkej!“ zavolala jsem na něj. Slyšel mě a zastavil se. Alespoň že tak. „Chci s tebou mluvit,“ řekla jsem zadýchaně, když jsem ho doběhla.

„Já vím, nemám se plést do tvých věcí. Vím, že jsem ti to včera slíbil a porušil, ale myslím, že jen díky tomu jsi v pořádku, ne?“ Překvapeně jsem zamrkala a zakroutila hlavou.

„Ne, tohle jsem říct nechtěla,“ řekla jsem provinile. Vážně jsem byla nesnesitelná. A asi hodně, když to došlo i mi. „Jen jsem ti chtěla za ten včerejšek poděkovat. Vlastně… za všechny ty dny, kdy jsi mě zachránil.“ Tentokrát překvapeně zamrkal on.

„Ehm… aha,“ vymáčkl ze sebe zaraženě.

„A omlouvám se za to, jak jsem byla protivná,“ řekla jsem se skloněnou hlavou.

„Jasně,“ vykoktal. Stále byl zaražený změnou mého chování a prudce vydechl při mé další větě.

„Ehm… Jak se ti mám odvděčit?“

„Hele, nejsi tajné dvojče Isabelly Swanové?“ zeptal se s mírným úsměvem a já se musela zasmát.

„Ne, vážně, čím se ti mám odvděčit?“ Podívala jsem se do těch jeho dokonalých očí a v tuhle chvíli bych udělala snad cokoliv.

„Nic nechci. Snad jen jedno vysvětlení. Řekneš mi, co se tehdy stalo?“

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

9)  Twilly (08.12.2011 16:09)

Zlato, místo práce čtu, co myslíš???

Evelyn

8)  Evelyn (29.07.2010 21:23)

Jo, Emmetta bych se taky bála a sklapla. Teď jen doufám, že se v příští kapitole dotvím, co to Bellu přivedlo k drogám

7)   (29.07.2010 20:38)


No krása. Začiatik dokonalý- Emmett nemal chybu
A konečne zmena Belly... aspoň trošku a aspoň na chvíľu...ale predpokladám, že v ďalšej kapitole to zas bude obrat o 180 stupňov
Veľmi dobré, fakt výborné. už aby tu bolo pokračovanie

piskot94

6)  piskot94 (29.07.2010 17:40)

tak dnešní díl byl suprovejmoc se mi líbila Bella, jak se starala o Edwarda:) takovej ňufík jak se jí začal omlouvat jsem zvědavá na další díleček

Ajjinka

5)  Ajjinka (29.07.2010 12:54)

Ňuf, takoví broučci Poví mu to, nebo nepoví? Áchjo. Asi si budu muset počkat na další díl, že.. :/

semiska

4)  semiska (29.07.2010 11:33)

Ree, tka tahle kapitolka byla fakticky skvělá
Jsem zvědavá, co je to za tábor? A taky, jestli tam náhodou nejede taky Edward?

Ewik

3)  Ewik (29.07.2010 11:24)

No konečně
Naprosto souhlasím s Nebraskou.
Ten konec byl skvělý!

Nebraska

2)  Nebraska (29.07.2010 06:34)

Ha! a je to! Mluvěj! Usmívaj se!
Já vím, ono se to určitě ještě třikrát podělá, ale tenhle díl byl takový... Naplnil mě nadějí. Děkuju

anamor

1)  anamor (29.07.2010 01:30)

Další perfektní díl
Miluju tuhle povídku
Konečně se to trochu pohnulo a mluvěj spolu celkem normálně, jsem zvědavá, jestli mu to řekne a co se bude dít dál.
chci další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still