02.01.2011 [01:00], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 22×, zobrazeno 5541×

Mýty vs. skutečnost. Co je pravda?

Nevstávala jsem se zrovna skvělou náladou, takže když jsem v kávovaru viděla čerstvě uvařenou kávu, okamžitě jsem neváhala a nalila si ji. A potom jsem vytáhla tabulku čokolády, protože tohle se muselo pořádně zajíst.

Kanály v televizi se přepínaly moc pomalu na to, jak zběsile jsem mačkala ovladač.

Byla jsem na sebe naštvaná. Byla jsem naštvaná na svoje sny, na svoje pochybnosti, kvůli kterým odešel. A byla jsem naštvaná na svoje smysly, protože jsem všude kolem sebe cítila jeho vůni. Potřebovala jsem ten vztek vybít a přesně jsem věděla jak.

Zběsila jsem ťukala do písmenek, abych dala Benovi vědět, že potřebuju jednu partičku. Mohla jsem poprosit Brada, ale nedokázala bych snášet další jeho nabídky na rande.

Odeslala jsem to po cestě ke dveřím, na které se před chvílí ozvalo silné zaklepání. A když jsem je otevřela, najednou jsem věděla, že to nebyl jenom sen, a skočila jsem mu kolem krku.

„Říkal jsem, že se vrátím.“

„Já vím, jen… myslela jsem, že to byl jenom sen.“ Shovívavě se na mě usmál a políbil mě na čelo.

„Pustíš mě dál?“

Pozoroval mě při obědě a tvářil se trochu pochybovačně. No jo, ta jeho dieta. A potom mi došlo, že asi žádnou dietu nemá, a poprvé za ty dva dny jsem si plně uvědomila, kdo doopravdy je. A zase mi bylo mizerně.

„Stalo se něco?“ zeptal se s pohledem zaměřeným na mé zamračené čelo.

„Nic,“ usmála jsem se a zavrtěla jsem hlavou. Nevěřil mi, ale neptal se.

Než jsem stihla uklidit nádobí, vysvitlo slunce a vypadalo to, že jen tak zase nezaleze.

„Můžeme si jít lehnout na zahradu,“ navrhla jsem s úsměvem. Podíval se z okna a potom stejně zamračený výraz otočil na mě.

„Možná bychom si měli promluvit.“

„Dobře,“ přikývla jsem. „Zajdu pro deku. Můžeme si promluvit venku.“ Chytil mě za ruku a přitáhnul si mě až do klína.

„Měli bychom si promluvit dřív, než půjdeme ven,“ řekl zcela vážně, čímž naprosto zmrazil můj úsměv. Bála jsem se, co bude následovat. Možná mě nakonec přece jenom znovu opustí a vrátí se ke své rodině.

Cítila jsem, jak mi lehce zvlhly oči a raději jsem od něj odvrátila hlavu.

„Neodjedu, dokud to sama nebudeš chtít, přísahám,“ zašeptal mi do ucha a opřel si čelo o můj spánek.

„Tak o čem chceš teda mluvit?“ Odtáhl se ode mě a shrnul mi vlasy za ucho, aby mi viděl do stále odvrácené tváře.

„Zdá se, že si neuvědomuješ, kdo jsem. Co jsem.“

„Aha, o tom,“ hlesla jsem. Zrovna teď jsem se o tom nechtěl bavit. Měla jsem v plánu jiné téma hovoru. Jakékoliv. Popřípadě bychom rty mohli zaměstnat jinak.

„Jo, o tom,“ zopakoval a pohladil mě po tváři.

„Nemohli bychom to dneska vynechat? Proč si prostě nepůjdeme sednout ven a užívat si konečně slunečného dne?“

„Nemůžu ven. Právě proto, že je slunečno,“ vysvětlil. Nechápavě jsem se na něj podívala a zkoušela jsem si vzpomenout na to, co jsem na jeho druh „věděla“.

„Ale vždyť jsi říkal, že jsou to jenom mýty.“

„Nezabije nás, ale to neznamená, že na něm nejsme jiní.“

„Aha,“ hlesla jsem. Inteligentnější odpověď jsem vážně nedokázala v tuhle chvíli vymyslet.

Byl jiný. Už od začátku. Ale teď byl… jinak jiný.

„Takže když tě slunce nespálí na prach, co se s tebou teda stane?“

„Třpytím se,“ odpověděl obezřetně, ale s úsměvem.

„Cože?“ Další inteligentní otázka. Bude mít ze mě radost, jak mi to pálí.

„Viděla jsi někdy diamant na slunci? Tak nějak vypadáme i my.“ Překvapeně jsem na něj zírala a potom mě napadla naprosto nesmyslná otázka.

„Házíš prasátka?“ Chvíli mě pozoroval, jestli jsem v pořádku, a potom vybuchl smíchy. „Ehm… beru to jako ne.“

„Popravdě,“ řekl stále se smíchem, „nikdy jsem to nezkoušel. Ale jsem si jistý, že až to řeknu Emmettovi, rád to ozkouší.“ Paráda, pobavím celou rodinu. To jsem si vždycky přála.

„Hmm… a nemůžeš mi ukázat, co dokážete?“ snažila jsem se odvést konverzaci jinam a zároveň načít téma, které mě zajímalo.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zavrtěl hlavou.

„Určitě je. Já mám jenom dobré nápady,“ nedala jsem se. Pozorně se na mě podíval a potom smířlivě vydechl.

„Ale tady na to nejsou moc příhodné prostory,“ zvedl se a popadl mě za ruku. Když jsem poznala, že míříme ke dveřím vedoucím na zadní zahradu, překvapilo mě to.

„Neříkal jsi, že nemůžeš ven?“

„Budu doufat, že tam bude stín. A že nebude nikdo poblíž.“ Zadusila jsem v sobě další Aha, aby si nemyslel, že před ním utekly všechny moje mozkové buňky.

Nakonec měl štěstí, protože se slunce právě schovalo za jeden ze dvou mraků na obloze. Rychle jsme přeběhli do lesa a zůstali stát skoro na začátku, přesto tak, aby na nás nebylo vidět. Stál a pozoroval mě.

„Tak se ukaž,“ pokynula jsem mu nedočkavě.

„Nejsem si jistý-“

„Ale já jo! Tak šup, předveď, co dokážeš.“ Nešťastně se zamračil. „No tak, Edwarde. Proč se cukáš?“

„Není to tak dlouho, co ses mě bála. Nechci, aby ses bála znovu.“ Povzdechla jsem si a objala ho kolem hrudi. Nadzvedla jsem hlavu a hleděla mu přímo do očí.

„Prosím. Přísahám, že budu v pořádku a neuteču od tebe.“ Povzdechl si a sehl se pro krátký polibek.

A najednou jsem objímala vzduch a Edward nikde nebyl. Otočila jsem se dokola, ale nikde jsem ho neviděla.

„Tohle bylo podlé,“ zanaříkala jsem.

„Ale vůbec ne,“ ozval se nade mnou smích a někde v korunách stromů jsem ho zahlédla.

„Sakra, jak ses tam dostal?“ Místo odpovědi seskočil z větve a než jsem stihla vyjeknout, doskočil přede mě. Normální člověk by se zabil, ale Edward vypadal, že je naprosto v pořádku.

„Jsme rychlí,“ usmál se a najednou mi zaklepal na záda. Vyjekla jsem.

„Vidíš, jsi vyděšená,“ zasténal.

„Ne, já… jenom překvapená,“ usmála jsem se v rychlosti a objala ho, aby věděl, že to myslím vážně. Jo, byla jsem trochu vystrašená a srdce mi bušilo jako o závod. Ale rozhodně jsem to na sobě nechtěla nechat znát.

„Bello-“ začal přemlouvavě.

„Dělej, nebo si najdu jiného upíra, který mi to předvede,“ hrozila jsem mu. Díval se na mě a úsměv se mu pořád rozšiřoval. „No dobře, tak nenajdu.“ Popravdě se jich pořád ještě děsím. „Ale vážně to chci vědět.“ Zkusila jsem na něj zamrkat a on evidentně roztál.

„Taky jsme silní,“ řekl a mimoděk trochu bouchnul do smrku vedle sebe. Ten se s duněním vyvrátil.

„Ech…“ vydechla jsem. Jako dřevorubec by se uživil. „Všechno?“

„Krom toho, že máme lepší zrak – mimochodem, máš v pokoji komára,“ řekl, když se zadíval směrem k domu, „a lepší sluch – právě vám doprala pračka –, tak všechno.“

Kývala jsem, až jsem se nakonec odvážila zeptat.

„Ukážeš mi, jak záříš?“

„Zbývá mi něco jiného?“ zeptal se se smíchem. Zavrtěla jsem hlavou. „Tak pojď.“

„Ještě jednou, prosím,“ zakňourala jsem. Byla jsem jako malé dítě, ale vážně mě to hrozně fascinovalo. Natáhl ruku do strany a dlaň se mu začala třpytit jako tisíce malých diamantů.

Leželi jsme na dece na zahradě za domem. Na kraji stínu, takže stačil jeden pohyb a já na něj mohla zase fascinovaně zírat.

„Takže asi riskuješ, když chodíš ve dne po městě, když nevíš, jestli nevyjde slunce,“ konstatovala jsem. Zavrtěl hlavou.

„Díky Alice tohle můžu dělat bez jakýchkoli problémů,“ usmál se a potom se zamyslel. „Což vysvětluje, proč mi včera volala,“ řekl a podíval se na oblohu, která už byla naprosto bez mraků.

„Proč díky Alice?“

„Někteří z nás mají dary. Jsou to vlastnosti, které jsme měli za lidského života nejsilnější. Teď se nám ještě znásobily. Alice, Jasper a já takový dar máme. Alice vidí budoucnost.“

„Takže je takový Osud? Ví, co se ti v životě stane? Kam to dotáhneš?“ zeptala jsem se se smíchem. „Proto jste tak bohatí? Sázíte?“

„Bereš to hrozně na lehkou váhu, ale tohle je vážné,“ zlobil se. Zatvářila jsem se jako provinilé štěně, jen uši se mi nepodařily dostatečně sklopit.

„Haf,“ štěkla jsem a zaculila se na něj. Podařilo se mi ho rozveselit.

­„Alice nevidí všechno. Jen ty, které zná, a věci, které nějak ovlivní jejich osud. Jsou to subjektivní vize, takže se nemusí vyplnit. Rozhodně si s nimi ale připadá důležitější než Osud,“ zasmál se. „Ale několikrát nám tím zachránila zadek,“ dodal vážněji.

„To je dobře,“ přikývla jsem vážně, „tvůj zadek se mi fakt líbí. Byla by škoda o něj přijít.“ Hlasitě se rozesmál, obkročmo si na mě sedl a dlaně si položil vedle mé hlavy.

„Jsi vážně nemožná.“

„Ale taky milá, hezká a hodná,“ řekla jsem s úsměvem.

„No to rozhodně,“ usmál se a políbil mě.

„Říkal jsi, že Jasper a ty máte taky nějaký dar,“ připomněla jsem mu, když si zase lehl na své místo.

„Jasper cítí emoce a dokáže s nimi manipulovat. Dokáže proti sobě dva lidi poštvat stejně dobře, jako dokáže, aby se do sebe zamilovali.“

„Amor?“ zeptala jsem se a zadržovala smích, když jsem si ho představila v těch v těch naducaných plenkách se šípem v ruce.

„Ne,“ zasmál se, „tyhle emoce vydrží, jen dokud je v dostatečné blízkosti. Ale někdy se vážně hodí. Několikrát poslal učitelům tolik lásky ke svým studentům, že odložili písemky. Jenom proto, že se mu zrovna nechtělo nic dělat,“ rozesmál se

„A ty?“

„Já? Já bych nejraději měnil. Ať už s Alice nebo s Jasperem. Čtu myšlenky. Dvacet čtyři hodin denně. Nejde to vypnout.“

„Číst myšlenky, jo?“ zasmála jsem se nevěřícně. „To ti nevěřím. To přece nikdo nedokáže.“

„A proč věříš, že Alice vidí budoucnost a Jasper ovlivňuje emoce?“ zeptal se překvapeně.

„Taky občas vím, že se něco stane, než se to stane. My ženské prostě máme šestý smysl. A ovlivňování emocí? Když z někoho vyzařuje klid, taky mě to uklidní. Pokud je naštvaný, většinou se to přenese i na mě. Ale čtení myšlenek je něco jiného.“

„Nevěřila jsi mi ani to, že jsem upír,“ upozornil mě.

„Ale když si to tak vezmeš, upírem se můžeš stát, když ti nějak zmutujou buňky. Jak se z normální chřipky stala španělská, hm? To je podobné.“ Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Dobře, takže další věc, kterou si škrtám ze svého seznamu nemožného.“

„Je dlouhý?“ zasmál se.

„Už ne,“ přiznala jsem. „Většinu jsem zdolala sama,“ pochlubila jsem se.

„To mi ani neříkej,“ zavřel oči a přitiskl si mě k sobě.

„Takže se mám naučit plno básniček, co? Koho mám citovat?“

„Třeba Oscara Wildea.“

„Aha… A nestačil by ti Shakespeare?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Nemusíš recitovat nic,“ řekl se smíchem. Dneska jsem ho celou dobu bavila…

„Ale já chci. Věř mi, na takové myšlenky nemá žaludek ani upír.“ Musela jsem být červená i na ponožkách, ale jeho rty mi potvrdily, že mu to rozhodně nevadí.

„Věř mi, rád bych věděl, jaké máš myšlenky. Ale nějak to u tebe nefunguje. Zezačátku to šlo, ale po tom blbém táboře se tvoje mysl dala do pořádku natolik, že mi zůstala naprosto skryta,“ zamračil se. Vykulila jsem oči a vyskočila na nohy. Začala jsem tančit a bylo mi jedno, že vypadám jako blázen.

„Co děláš?“ zeptal se pobaveně.

„Oslavný taneček, to neznáš?“ odpověděla jsem se smíchem a vrátila se k němu.

„Jsi neuvěřitelná,“ zavrtěl hlavou.

„Říká upír,“ ušklíbla jsem se.

„Jo!“ rozesmál se a já se k němu přidala. Ale potom zvážněl a zadíval se k domu.

„Co je?“

„Máš návštěvu,“ zamračil se. Já?

Sakra! Ben!

„Do hajzlu,“ zaúpěla jsem a vyskočila na nohy. „Hned jsem zpátky.“ Proletěla jsem domem a otevřela hlavní dveře. „Bene, promiň, já na tebe úplně zapomněla,“ omlouvala jsem se.

„Hmmm… fajn,“ řekl zaskočeně a otočil hlavu k zahradě. „Hele, to auto na chodníku je-“

„Je moje,“ dopověděl Edward, který se najednou zjevil za mnou. „Ahoj.“ Překvapeně se na něj podíval a potom se na mě usmál.

„Tak jo, už ti odpouštím, žes na mě zapomněla,“ zasmál se. „Tak já nebudu rušit. O víkendu přijede Angela, tak jestli už se sami budete nudit, můžeme zase někam zajít.“

„Nebudeme!“ sykla jsem se smíchem a bouchla mu dveřmi před nosem.

„A chovejte se slušně,“ bylo ještě slyšet. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a zase se začala věnovat Edwardovi.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

22)  Jalle (16.12.2012 18:47)

máš v izbe komára

21)  Twilly (08.12.2011 23:42)

nádherná věta, Ree - Ukážeš mi jak se třpitíš?

20)  Ewik (04.01.2011 21:31)

Krásné!

19)  Kejt (02.01.2011 19:51)

krásné nějakým způsobem jsem se moc smála Belle a jejímu vyptávání nejlepší bylo "Házíš prasátka?" užasné nemá to chybu

16)  sakraprace (02.01.2011 13:55)

Paráda, romantické, něžné a moc vtipné. Výborně jsem se bavila a těším se na další díl

15)  piskot94 (02.01.2011 13:42)

tak dobrý, je z5
nová Bella mě začíná vyvádět z míry... budu si na ní muset zvyknout
tak co nám ještě dneska napíšeš?

13)  Evelyn (02.01.2011 13:16)

„Jsi neuvěřitelná,“ zavrtěl hlavou.
„Říká upír,“ ušklíbla jsem se.

12)  Yasmini (02.01.2011 13:15)

Tak doufám, že se chovat slušně nebudou Můj pubertální výlev promiň.
Zvládla jsem dvě kapitoly na ráz. Znáš to nový rok, alkohol, bolest hlavy, cesta domů. Náročný den.
K tvému dílku. Že jí pozoroval mě neudivilo. Je to typicky Edwardovské gesto. A že se dala dohromady z toho mám radost.
Krásně jí zahlcuje informacemi o rodině a sobě.
Líbací scény
Miluju oslavné tanečky, taky si je dávám. A na slunci bych ho možná i přikovala

Y.

10)  semiska (02.01.2011 12:14)

Jé, tak to bylo úžasný. Krásná kapitolka, pohodová, s občasnou romantikou, zábavná a naprosto skvělá. Doufám, že už je čekájí jen samé krásné věci a žádné problémy jako třeba možná s Bradem Fakt supr, Ree!

9)  Silvaren (02.01.2011 12:04)

Moc to Belle přeju. Nádherný, romantický, rozkošný a vtipný díleček. Doufám, že Bella zkousne Edwardovu upíří podstatu a budou moct být šťastní.
Házíš prasátka?

8)  lied (02.01.2011 11:10)

moc hezký díleček ty její nápady jestli hází prasátka a pak jak tancovala vítězný tanec jsem se fakt zasmála

7)  Fanny (02.01.2011 09:11)

Nevěřila jsem vlastním očím, že vidím další kapitolku! A ta je skvělá, bezkonkurenční! Pro dnes taky plná vtipu a jsem moc spokojená, že to Bella vzala, tak snadno.

4)  Marketa (02.01.2011 04:49)

Promiň že sem tak dlouho nekomentovala krásný kapitoly

3)  Nosska (02.01.2011 01:28)

Takhle se mi to líbí, když je veselo a klídek, špatnýho už si prožili dost

1 2   »