Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/eakas.jpg

Pondělní dílek je tady. Vzpomínka na setkání s naším starým známým.

Kapitola třetí


Listopad roku 2010, Paříž

Nikdy nebyla moc paranoidní, ale přesto se nemohla zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Něco. Sevřela papírovou tašku s nákupem pevněji v náruči a i přes vysoké polobotky přeběhla ulici dlážděnou kočičími hlavami, aby se konečně schovala v bezpečí vysokého cihlového domu. Pečlivě za sebou zamkla, zavřela deštník a ještě se podívala přes sklo dveří do tmavé, od deště lesklé ulice, aby se přesvědčila, že se jí to opravdu jen zdálo. Nevšimla si nehybného stínu, který do ulice nepatřil.

Belle trvalo vyběhnout shody do třetího patra jen chviličku. Měla déšť ve Francii ráda, tolik se lišil od plískanic z jejího rodného Forks a přitom jí domov připomínal. Kolikrát uvažovala o návratu, ale to nešlo. Její kariéra byla tady. V srdci umění a kultury.

Před dveřmi bytu znovu vytáhla těžký svazek klíčů, který jí jako obvykle vypadl z ruky a s cinkotem dopadl na dlažbu chodby. Čekala to. Sice svoji nemotornost po rocích v blízkosti uměleckých děl překonala, stále se však občas přihlásila o slovo. Naštěstí to tentokrát byly jen klíče a ne čínská váza. Sehnula se pro svazek, ale dveře se otevřely a snědá ruka je sebrala dřív, než to stihla sama. S úsměvem vzhlédla do hluboko posazených tmavých očí svého manžela a nechala se vytáhnout do stoje. Musel se pořádně sklonit, aby ji mohl doma přivítat polibkem.

„Jaku,“ zasmála se a trošku se odtáhla. „Mačkáš jídlo!“

Usmál se na ni a s rukou stále na jejím kříži ji vedl dovnitř, aby za nimi mohl zabouchnout dveře.


Edward sedící na vysokém stromě za oknem přimhouřil oči. Sledoval ji, udržoval bezpečnou vzdálenost, aby ji nevyplašil a případně se s ní pak mohl dát do řeči, jenže pak ho asi nějak vycítila            a zrychlila. Měl co dělat, aby vzteky něco nezničil. Cítil její rostoucí strach. Teď na ni nesměl promluvit. Mohl by ji tak ztratit. Takže bezmocně přebíhal z jednoho stínu do druhého, aby nakonec zjistil, kde bydlí. Když zaběhla do vysokého cihlového domu s okny lemujícími celé schodiště, vyšplhal na strom v zahradě vedlejšího domu a sledoval její štíhlé nohy, jak hbitě vybíhají až do třetího patra. Jenže ten dokonalý obraz se rozbil s cinknutím klíčů o bílé dlaždice. Dveře se otevřely a jakýsi vysoký snědý hromotluk chytil jeho Kasandru za ručku a pak ji i políbil. Edward sevřel ruku v pěst, až v kmeni stromu vyryl díru ve tvaru své ruky. Sledoval, jak se s úsměvem nechala zatáhnout dovnitř. Těsně předtím, než se dveře zavřely, pohlédla jeho směrem a on mohl přísahat, že ho viděla.

Seděl tam, rukou dál drtil mohutný strom a bojoval mezi dvěma pocity, které v něm zápasily. Ten první byla čistá radost. Protože i přestože ty rty nebyly stejné, tak úsměv stejný byl. Jak jen mohl pohybovat, že tahle žena nebyla stejná? Jenže pak tu byl ten druhý pocit, temná žárlivost, která bublala kdesi v jeho hrudi a tlačila se ven s tichým vrčením. Dovol si na ni šáhnout. Ten muž musí zemřít. Ještě dnes.

Vydržel čekat, dokud se tlukot srdcí v celém domě neuklidnil natolik, aby si byl jistý, že všichni spí. Okna ve třetím poschodí se nikdo nenamáhal zamykat. Stačilo pár sekund a byl v bytě dvojnice Kasandry a toho muže. Dovolil si krátký nádech, kterého hned vzápětí litoval. V krku mu vybouchly plameny, třebaže se ještě před chvilkou cítil sytý. Nevšímal si tichého vrčení, které se mu dralo z hrudi, a následoval vůni k místu, kde byla nejkoncentrovanější.

Byla to ložnice.

Kasandra i snědý muž tam spali vedle sebe, on na břiše, ona na zádech. Přes boky měli oba přehozenou lehkou přikrývku, která ale nic nezakryla. Oba byli nazí.

Touhu po krvi vystřídala jiná touha, když sledoval tu spící krásku, jejíž dlouhé tmavé vlasy byly rozhozené přes polštář a ňadra. Odolal pokušení přijít blíž a dotknout se její bledé kůže na těch místech, které si do té doby jen představoval. Žádná žena, se kterou do té doby byl, nemohla být dokonalejší.

Nedýchal, ale přesto každým pórem své kůže vnímal pokoj prosycený směsí těžké lesní a svěží květinové vůně. A byl by hlupák, kdyby neuhodl, komu ta zpívající krev patří. Kolikrát si představoval, jak by voněla? A přitom skutečnost byla tak drtivá, že sotva ovládal tiché bručení, aby nevrčel jako zvíře zahnané do kouta. Touha po krvi zápasila s vědomím, že tohle je přeci Kasandra, jeho vyvolená – které nesmí ublížit. Divoké zavrčení mu vyznělo z hrudi neschopný se ovládnout.

Dívce na posteli se zatřepotala víčka, než otevřela oči a rychle se posadila. Spánkem zamlžené oči se rozevřely úžasem a rty se pootevřely, že vidí v ložnici cizího muže – zvlášť toho muže, jehož přízrak ji od včerejšího rána provází. Chvíli si hleděli do očí, než se vzpamatoval a stejně rychle jako se objevil, zase zmizel.


Hlupák! Idiot!

„Imbécile!“ zanadával si hlasitě ve své mateřštině. Tentokrát dokázal utéct před tou touhou po krvi, ale kdo mu zaručí, že se mu to povede i příště? Nikdy si nic nezakázal, vždy si bral, co chtěl a bylo proti jeho přirozenosti, aby si teď vzdoroval. Tahle komplikace ho dováděla k nepříčetnosti. Ničila všechny jeho plány, naděje. Bylo absolutně nemožné, aby ji přeměnil, jak měl původně v úmyslu a pak si všemi způsoby snažil získat její lásku. Bylo nemožné, aby její zpívající krev pouze ochutnal a pak ji nechal dokončit přeměnu.

Přecházel po své staré ložnici v Masenovském paláci a snažil se vymyslet řešení. Jakékoli! Stále častěji si však o pozornost hlásila jedna vzpomínka. Vzpomínka, na kterou si dosud pamatoval jen s pohrdáním. Teď se k ní však obracel se zuřivou nadějí.


Francie, počátek osmnáctého století

Aukce se protáhla až do večerních hodin, takže se mohl maskovaný tmavou parukou a kloboukem s širokou střechou vtěsnat mezi překřikující se šlechtice na dražbě majetku rodu Masenů. Jeho matka zemřela před půl rokem a král bez prodlení zabavil veškerý majetek, který teď jako ubohé cetky předhodil lidským hyenám. Právě přiklepli diamanty osázené zrcadlo, které dříve zdobilo halu, Jeanu Racinovi, synovi známého dramatika, když se ohlásila další věc k dražbě.

„Zlatý snubní prsten vévodkyně de Masen, osázený diamanty,“ oznámil mužský hlas. Edward bezmocně sledoval, jak se přední šlechtici země perou o nejmilejší skvost jeho matky. Nikdy ho nesundala z prstu a oni se teď o něj rvou, zatímco její mrtvola hnije v hrobu. Přenici ukončila vysoká nabídka světlovlasého muže, kterou se nikdo neodvážil přebýt.

Edward by si toho muže vůbec nevšiml, jenže on teď vstal, stále k němu otočený zády a znepokojivě plynulým pohybem vypočítal částku a prsten schoval do svého kabátce. Když se otočil a Edward spatřil jeho bledé rysy, nedokázal potlačit překvapení. Upír!

Za těch několik let, které strávil na světě jako upír, se už s pár příslušníky svého druhu setkal. Samozřejmě, první byla jeho stvořitelka. Nechal ji žít jen dost dlouho na to, aby mu vysvětlila, čím se stal. Ostatní, které potkal, ji brzy následovali. Byl rychlý a vojenská výchova mu byla výhodou. Jenže ani jednou se nesetkal s upírem, jehož oči by byly zlaté. Netušil čím to je. Co když je ten upír starý a velice silný? Musel se ho zeptat. Na jeho zabití měl času dost.


Čekal venku, ve svých oblíbených stínech a sledoval první vločky padající na zem. Paruku a klobouk už dávno zahodil, stejně jako kabátec. Černá košile se stíny splývala líp. Konečně ten muž vyšel z budovy. Nezamířil ke kasárnám, kde kočáry čekaly na své pány, ale pustil se ulicí pěšky. Když míjel Edwarda, zastavil se a usmál do stínu.

„Myslel jsem si, že na mě počkáte. Jsem Carlisle Cullen. Angličan. Smím znát vaše ctěné jméno, pane?“ Jeho milé chování bez známky agrese Edwarda překvapilo víc, než podivná barva očí. Neochotně vystoupil ze stínu a předvedl náznak úklony.

„Edward,“ představil se a chvíli zaváhal se svým titulem. „Vévoda de Masen.“ Na tváři zlatovlasého muže přeběhlo překvapení.

„Tak teď už chápu, proč se někdo jako vy vydal mezi lidi bez úmyslu zabíjet. Rozprodávalo se vaše dědictví.“

„Co tím myslíte – někdo jako já? Nejste vy snad také -“

„Upír? Ano, to jsem. Ale mám poněkud jiný jídelníček,“ zasmál se zřejmě nějakému vtipu, který pochopil jen on. Jenže jeho myšlenky ho prozradily dřív, než stihl své tajemství prozradit. Edward chvilku mlčel zaskočen překvapením a nevolí.

„Živíte se krví zvířat?“ zeptal se nakonec zaskočeného zlatookého muže.

„Jak to víte, setkal jste se snad někdy s někým, jako jsem já?“ V jeho hlase i myšlenkách zaznívala naděje.

„Ne, to vaše myšlenky vás prozradily,“ řekl Edward povzneseně, jak předpokládal Carlisleův úžas. Nedostavil se. V jeho mysli si přečetl, že už se s čtenářem myšlenek setkal, třebaže nedokázal myšlenky číst na dálku. Byl to zvláštní muž, tenhle Cullen. Ještě si nebyl jistý, jestli ho nechá jít, nebo ho zabije, ale zvláštní rozhodně byl. Nevěděl, jestli se kdy setkal s člověkem, jehož myšlenky by byly tak čisté, oproštěné od násilí a přetvářky.

„Proč nechcete být tím, čím jste?“ zeptal se ho Edward, poprvé se stopou zájmu v hlase. Carlisle se smutně usmál.

„Není to přirozené, chlapče. Není to přirozené. Lidé mají žít a umřít. Jen existovat – k čemu to je?“ Edward by odpověděl, že k splnění všech tužeb, ale včas se zarazil. Zaskočil ho podivný pocit souznění, který k tomu muži cítil. A měl dojem, že by bylo špatné na jeho otázku odpovědět. Stejně jako se nemluví o bifteku k večeři před vegetariánem.

Ještě nějakou dobu na to setkání vzpomínal, než došel k závěru, že si ten muž zaslouží jen opovržení. Připustit si, že ten muž byl dobrý – to by znamenalo připustit si, že v tom případě je něco v nepořádku s Edwardem.


Stále si v hlavě přehrával onu myšlenku a snažil se rozhodnout, co je pro něj důležitější. Chvilka odepírání si lidské krve, nebo sladká věčnost s Kasandrou? Věděl, že to alespoň zkusí, zkusí se živit krví zvířat jako ten zvláštní dobrý upír, kterého před dvěma staletími potkal. Jinou možnost, jak Kasandru získat, neviděl.

 

POVÍDKY OD KISTUNÉ

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Kitsune

2)  Kitsune (03.07.2013 19:19)

Ivana: Děkuju za komentář :)Šok to jo, ale když ho vidí všude, snadno si to omluví tím, že to byl jen sen :) A máš pravdu, je to zvláštní... jenže Carlisle ho svým morálním pohledem na život tak rozhodil, že si na nějaký prsten ani nevzponměl :D

Ivana

1)  Ivana (03.07.2013 16:01)

Tak Bella musela mať poriadky šok, keď sa zobudila a nad ňou sa skláňal cudzí muž. I keď ja by som si dala povedať. Mňam. No... dosť o mne. Docela sa čudujem, že Edward ten prsteň od Carlislea nechcel, ale aspoň, že sa nakoniec prstienok dostal na tú rúčku, na ktorú patrí. Len škoda, že je od iného muža.
U Edwarda badať už náznak zmeny v správaní. Pokúsi sa Bellu získať normálnym spôsobom? Nebude si niečo vynucovať nasilu? Teším sa na ďalší diel.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek