Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/eakas.jpg

Pohřeb a setkání. Duch, člověk, nebo ještě něco jiného?

Kapitola sedmá


Pomalu otevřela oči, když na tváři ucítila tetelivé teplo podzimního slunce. Na chvíli se všechno zdálo perfektní. Jenže neležela ve velké posteli jejich pařížského bytu, ale ve známé místnosti, kde strávila svoje dětství. Tady nemohla předstírat, že to všechno byl jen sen. Nemohla předstírat, že nezná příčinu svého návratu domů.

Slunce, na Forks s nezvyklou silou, upíralo své paprsky přímo do jejího okna a jí to přišlo stejně nevhodné, jako obléct si dnes růžové šaty. Na jeho pohřeb, na ten příšerně truchlivý den, přeci nemůže být krásné počasí! Vyhlédla z okna a kupící se mraky na horizontu jí alespoň trochu zvedly náladu. Chtěla, aby pršelo, chtěla prožít ten den, který měl být nejhorší mezi všemi, aby už nic horšího nemohlo přijít. To snad byla její jediná útěcha. Nic nemůže být horší.

Pomalu sešla do jídelny a předstírala, že nevidí ty nešťastné pohledy svých rodičů. Snídaně proběhla v tichosti. Na hoře v pokoji si pak dopřála jen krátkou pauzu, kdy s obličejem v dlaních seděla na posteli a snažila se přemoct ten plíživý pocit samoty. Tentokrát už slunce do pokoje nesvítilo. Mraky se přihnaly příliš rychle, jako by i ony chtěly být svědkem té nadcházející události.

Otevřela skříň, kam si včera pověsila své černé šaty a vytáhla je na světlo. Tmavá barva šatů ještě víc zčernala na místě, kam dopadla první slza. Oblékání jí trvalo déle, než bylo nutné. Připadalo jí, jako by se na sebe dívala z vrchu. Viděla téměř nezdravě hubenou dívku, jak si na nohy s vyčnělými koleny natahuje nejdříve jednu punčochu a pak druhou. Šaty jí byly velké, ale na tom beztak nezáleželo. Zip vzadu si se značným úsilím zapnula bez pomoci.

Chvíli jen tak stála a zírala na sebe do zrcadla. Tmavé stíny pod očima se pokusila zakrýt make-upem, ale stejně upoutávaly pozornost k jejím očím, které se v posledních dnech zdály více černé než hnědé. Jako by se dívala do hrobu. Jediné šperky, které si nechala, byly dva prsteny. Zásnubní a snubní. Jeden z nich chtěla hodit do jeho hrobu. Ještě nevěděla který.

Dveře se otevřely a vešla její matka, už oblečená. Jemně sevřela křehká ramena a donutila ji posadit se na postel. Pak jemnými a přesnými pohyby prsů vytvořila z dlouhých kaštanových vlasů decentní uzel. Díky němu vypadala skoro jako porcelánová panenka – s tou útlou šíjí, propadlými rameny a vyčnívajícími klíčními kostmi. Nakonec ji objala, ale Bella jako by to ani nevnímala. Jen bezvládně stála s dlaněmi u těla a nechávala se konejšit slovy, která stejně neslyšela.



„Je to špatný nápad,“ varoval ho Carlisle a sledoval nového člena své domácnosti, jak si uvazuje vázanku. Nevěděl, jak by měl Edwarda odradit od toho bláznivého činu. Jistě, bylo úžasné, že ho láska k lidské dívce dokázala tak změnit, ale nebylo to správné. Alespoň k Isabelle Blackové.

„Alice viděla, že to vyjde,“ ohradil se dotčeně a se zalíbením pozoroval svůj odraz v zrcadle. Černá barva mu vždycky slušela. Jaká škoda, že byla tehdy u dvora nepřípustná. Dokud trval smutek za jeho otce, neodvážil se před krále postavit. A pak, když se vrátil vířící barevnými obleky, byla tam Kasandra. Jistě by ho milovala, kdyby…

„Ne, viděla vás spolu hovořit. To znamená, že ji oslovíš první. Jak na to Isabella zareaguje, to žádná vize předpovědět nedokáže.“

„Ty víš, jak upíra povzbudit.“ Smetl si z ramene smítko a otočil se ke dveřím. Když ráno vyšlo slunce, byl téměř stavu někoho usmrtit. Ale mraky se připlížily se západu a dovolili mu tak promluvit s jeho vyvolenou.

„Edwarde, nedělej to,“ zkusil to ještě jednou blonďatý upír, ale Edward se ani nezastavil. Pln sebevědomí vyšel do šedého světla sobotního dne, aby proměnil budoucnost v realitu.



Pohřeb proběhl v tichosti. Snažila se, ale lítost v očích lidí ji mučila. Znala je všechny, ale nejvíce si cenila účastníků z rezervace, kteří se přišli rozloučit s jejich bratrem. Dokonce přišel i Sam Uley se svou ženou Leah a dvouletým synkem. Zdálo se, že mu není dobře a jeho dlaň, když jí přál upřímnou soustrast, pálila. Musel být nemocný, a přesto se přišel rozloučit s člověkem, který ho nikdy neměl příliš rád. Dojalo ji to.

Nakonec tam zůstala sama. Stála nad nezakrytým hrobem a zírala do hloubky, na jejímž dně ležela dřevěná rakev. Z nebe se spustil déšť a ona tam stála dál a v ruce svírala svůj snubní prsten a odhodlávala se k činu. Bojovaly v ní dva hlasy. Ten první patřil Isabelle Swanové-Blackové, uznávané kunzhistoričce, která si vážila každé cennosti a nikdy by nedovolila něco takového zničit. Druhý hlas se ozýval hlasitěji. Byl to hlas Belly Blackové, která přišla o manžela kvůli své touze zachránit starý palác, protože jeho majitelce patřil i ten prsten.

Držela ho kousek od prostředníčku, nevědouc, jestli ho má vrátit na své původní místo, nebo zahodit, když jí z ničeho nic někdo přehodil přes ramena kabát. Otočila se a téměř reflexivně si prsten navlékla zpátky na prst. Chtěla poděkovat a požádat o chvíli samoty, ale slova jí uvízla na rtech.

To je on!!!

Stál přímo vedle ní, ještě krásnější než na těch obrazech. Napadlo ji, jestli se už nezbláznila. Ale oči měl jiné, sice se zeleným tónem, ale podivně nahnědlé, téměř oranžové. Ta barva ji přišla nepřirozená.

„Není vám zima?“ Konečně promluvil a znělo to jako rajská hudba, jeho hlas v ní vyvolával pocit něčeho měkkého a sladkého, něčeho heboučkého, ale současně tvrdého. Zvládla jen zavrtět hlavou a odměnou jí byl ten nejkouzelnější úsměv, jaký kdy spatřila.

„Smím se představit? Jsem Edward Cullen,“ řekl ten mladík a podával jí ruku. Krátké pomlky mezi jménem a příjmením si nevšimla. Bezmyšlenkovitě ho chytla za ruku a tělem jí proběhl náboj statické elektřiny, jako by se dotkla živé energie.

„Bella Blacková,“ špitla tiše. To jméno jí připomnělo proč tu je a rychle mu vytrhla ruku z dlaně. Probůh, vždyť ona se tu rozjímá nad cizím mužem nad hrobem svého manžela. Jenže to nebyla tak úplně pravda. On nebyl cizí, byla si jistá, že ho zná. A nejenom z těch obrazů, vždyť i k nim ji vždy cosi táhlo. Jakýsi nevysvětlitelný magnetismus. A teď stál před ní, živý a krásnější, než si mohla představit.

„Promiňte, neviděli jsme se už někdy?“ zeptala se a snažila se neznít příliš toužebně. Znovu předvedl svůj křivý úsměv.

„Setkali, ale už je to dávno. Jsem si jistý, že si to nepamatujete.“ Byla to celkem normální věta, ale tón, s jakým to řekl, byl v něčem zvláštní. V tu chvíli, jako by se probudila. Probůh, vždyť ona tu mluví s člověkem, který jako by z oka vypadl Edwardovi de Masen. A také se jmenuje Edward. To nemůže být náhoda!

„Pamatuji, tenkrát jste se jmenoval Masen,“ zkusila to a v tutéž chvíli to chtěla vzít zpátky. Co to tu zkouší na cizího člověka? Málem by se propadla hanbou, ale to by nesměl vyslovit to jméno, které ji ve snech občas strašilo.

„Kasandro?“ Ani si neuvědomila, co dělá. To nemůže být náhoda. To přeci nemůže být náhoda. Stále měla živě v paměti ten obraz, který našla v Masenovském paláci. Obraz ženy, která vypadala jako ona. A to jméno. To samé jméno, které vyslovil, bylo napsáno i na obrazu. To vážně nemůže být náhoda. Že utíká, si uvědomila až teď. Zastavila se a ohlédla se zpátky k hřbitovu, ale on už tam nebyl. Možná by se měla pořádně prospat, když se její noční můry promítají do běžného života.


Té noci se jí zdál zvláštní sen. Seděla v bludišti ze křoví a na sobě měla nádherné šaty. Ale důležitější než to všechno byl on. Také měl na sobě dobové oblečení a ty oči byly zelené. Říkala mu něco o lásce a on ji oslovoval Kasandro. Nakonec odešla a v srdci cítila obrovskou bolest, protože ho milovala a on se to nesměl dozvědět.


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Kitsune

4)  Kitsune (10.10.2013 10:54)

emam: děkuji za komentář, však brzy uvidíš :)
E.C.M.: Páni, takovou slohovku jsem ještě pod článkem nenašla :D A děkuji. Moc dobře chápu tvůj problém s Jasperem, abych se přiznala, byl to nápad okamžiku - ta jeho tajuplná věta - ale protože příběhy většinou tvořím za pochodu a kolikrát ani neskončí tak, jak bych chtěla já, má už i tahle věta svůj důvod. A trochu se bojím, co má hlava zase vymyslí, až se to stane :) Děkuju za rozbor :)
Romy: Děkuju za komentář ;)

3)  Romy (09.10.2013 17:06)

Tak tohle taky vypadá zajímavě.

2)  E.C.M. (08.10.2013 20:00)

Jo, ten konec mě taky dostal. Že by měla vzpomínky Kasandry? Jinak si to nedovedu vysvětlit. Hmmm, akorát nechápu funkci Jespera, to by spíše měla Alice předvídat, ne? Přece jenom: tmnota si pro tebe přijde, není věta, kterou říkáme každý den, že? A já Edwardovi přeji, ať mu to dobře dopadne, protože přce jenom kvůli "Kasandře" se hodně snaží změnit, ačkoliv zabil Jacoba, jenomže on je upír, a to samo o sobě vypadívá, že je temperamentní a navíc se živil lidskou krvý. Podle mě by měl upír představovat trochu mýstickou a krutější bytost a ne být hned předvídatelný, (což znamená že se Belle začne hned dvořit, je sladkej jako cukrová vata, samá ochrana a je o hodně milejší a má čistější duši než který koliv jiný člověk, jak ho autorky v mnoha povídkách vyobrazují) já si myslím, že by měl mít nějaké charakteristické vlastnosti z upíra. Takže když zabil Jacoba, protože žárlil, tak je to celkem pochopitelné, protože on měl utvořené jakési pouto ke "Kasandře" dříve, takže je jasné, že si nárokuje nějaká práva a stejně si myslím, že se ještě na upíra, který se živil lidskou krví choval mírně. Navíc pokud jsem to pochopila, tak i Jacob byl v této povícdce vlkodlakem, jinak by Edwarda necítil, tato zkutečnost určitě také přispěla k jeho vraždě. Jsem zvědavá, jak si Edward povede dál v dobívání Kasandřina/Bellina srdce. Jo a také si slibuji od této povídky spousty akce a ne jenom sladké řečičky a sex.

emam

1)  emam (07.10.2013 11:26)

Že by jeden z převtělovacích příběhů? Jinak nevím, jak si ten sen vysvětlit;) Doufám, že se to brzy dozvíme:)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek