27.06.2013 [20:00], Kitsune, ze série Humanity, komentováno 5×, zobrazeno 1768×

Druhá kapitola. Druhé setkání, přitom každý z nich ví jen o jednom. A taky vzpomínka.

KAPITOLA DRUHÁ

Starý palác rodu Masenů stál na ulici Saint Antonie už po tři staletí. Jeho mramorová fasáda časem zšedla a popraskala, přesto zkušené oko mohlo poznat architektonický skvost, kterým palác ve své době býval. Jenže prastarý rod Masenů přišel o svého jediného dědice a král, kterému sídlo připadlo, nechal pro válečné účely rozprodat vybavení a dál ho už skvost Paříže nezajímal. Toto královo jednání nedokázala pochopit mladá žena, která palác zrovna míjela.

Zastavila se před kovanou bránou zamčenou řetězem s cedulí, na které bylo tučným černým písmem napsáno: ZÁKAZ VSTUPU, URČENO K DEMOLICI

Jako vždy pocítila nutkání ceduli strhnout, ale ještě neměla to oprávnění. Ještě ne. Už od desíti let si přála, aby jednoho dne mohla zachraňovat památky. Vždy ji fascinovalo procházet starými budovami a uvědomovat si, kdo na tom místě žil, čím byl významný, proč se jeho jméno nezapomenulo. Jenže majitele mramorového paláce na rue Saint-Antonie nikdo neznal. Teprve zvláštní souhra okolností ji zavedla zpět k tomuto místu, které několik let míjela s otázkou v tmavých očích.

Tehdy, když ji Jacob požádal o ruku, strávila hodiny a hodiny zíráním na svůj snubní prsten. Tak strašně moc se lišil od všech snubních prstenů, které kdy viděla, že si ho stáhla z prstu a s lupou si prohlédla každý milimetr toho zlatého zázraku. Možná že jen díky tomu si všimla maličkého textu na vnitřní straně prstenu: la propriété duchesse Élisabeth de Masen.

Majetek vévodkyně Elisabeth de Masen.

Trvalo jí půl roku, než zjistila, že právě této vévodkyni patřil onen starý palác. Zase tak těžké to nebylo. Jakmile to jméno znala, známky o životě této rodiny nacházela všude. Během dalšího půl roku sehnala dostatek materiálu, aby mohla svým nadřízeným předložit návrh na záchranu paláce de Masen. Znovu objevení významného francouzského rodu se stalo bombou roku. A jméno Isabella Swan-Black se začalo objevovat na seznamech nejlepších kunshistoriků ve Francii.

Jak se tak dívala skrz zrezlou bránu do tmavých oken paláce, zdálo se jí, že tam zahlédla nějaký pohyb. Kdoví proč si vzpomněla na včerejší ráno a toho povědomého mladíka, který ji minul. A z ničeho nic si vybavila obraz vévodkyně Elisabeth se svým synem, který náhodou objevila na exkurzi paláce rodu Valois. To byl také závratný den pro její kariéru, zjištění, že rod Masenů byl spřízněn s rodem Valois – právě přes lady Élisabeth. A vzpomněla si na prazvláštní barvu vlasů, kterou měla vévodkyně i její syn Edward, kterému na malbě nemohlo být více než 16 let. Přesně takovou barvu vlasů měl i ten mladík. Vlastně, byl velice podobný mladému Edwardovi de Masen. Ale to je hloupost, řekla si a odtrhla pohled od okna paláce, kde zahlédla Edwardovu tvář. Duchové přeci neexistují.

...

Edward tiše vystoupil ze stínů, když žena na ulici odvrátila pohled od jeho skrýše a pokračovala v chůzi. Sledoval její vzdalující se postavu a snažil se překonat zmatek v hlavě, který mu tam tohle setkání s duchem nechalo.

Všiml si té ženy už když přicházela, její chůze mu byla zvláštním způsobem povědomá. A pak, když se zastavila u brány a opřela si modrý deštník o rameno, šok ho přinutil uskočit do stínu svých starých komnat v jižním křídle paláce.

Kasandra.

Už dávno se smířil s myšlenkou, že svoji lásku nikdy neuvidí. Jenže najednou tu stála, stejně nádherná jako dříve a s prstenem jeho matky na prstě. Vždycky jí ho toužil dát.

Ale pak ten okamžik pominul. Odvrátila své krásné oči od paláce, který měl jednou patřit i jí a její vzdalující postava mu jasně připomněla, že mu nepatří a nikdy nepatřila. Její obličej se však stále vznášel pod jeho víčky a on si mohl dosyta užít své vidiny. Ten jemný bledý obličej, díky kterému byly tmavé oči s dlouhými řasami tak výrazné. Lehce zvlněné mahagonové kadeře rámující spanilou tvář a ústa. Ústa tak krásná a plná, rudá jako okvětní lístky růže a při tom tak jiná. Ano, teď si uvědomil, že ta ústa byla jiná, než si pamatuje. Tohle nebyla Kasandřina ústa bez jediné chybičky. Žena, jejíž postava právě mizela za rohem, nebyla Kasandra. Její obličej nebyl tak dokonalý. Ten plnější horní ret… ale přesto. Ta podoba byla tak jedinečná, tak zázračná, že ji prostě musel najít. Ženu, která byla téměř tak krásná jako Kasandra, třeba jen proto, aby si mohl ukrást polibek těch nedokonalých rtů.

Versailleský zámek, jaro roku 1679

„Kasandro! Neutíkejte přede mnou přeci!“ zavolal za ní mladý vévoda de Masen a marně skrýval v hlase roztrpčení. Současně s tím se těžko bránil okouzlení jejím dětinským chováním.

„Chyťte mě a už vám neuteču!“ pokoušel ho její hlas. Zahlédl její bleděmodrou sukni, jak mizí za zdí bludiště a rozběhl se za jejím smíchem. Nabídce krásné ženy se nedá odolat, vzpomněl si na slova svého otce. Bylo mu třináct let a tehdy čtyřiapadesátiletý vévoda de Masen dovedl do jeho pokoje hezkou plavovlasou služku. Krásná žena neodolá skvělému muži, ale nádherná žena… neodolá skvělému milenci. Tolik toužil sevřít Kasandru v náručí a přesvědčit ji, že on je nejen skvělým mužem, ale i skvělým milencem. Její smích však utichl. Motal se v bludišti a volal její jméno. Nakonec si sedl na kamennou lavičku a sevřel si hlavu do dlaní.

„Ach, milý Edwarde,“ zaslechl její tichý hlas. Nezvedl hlavu, ale slyšel šustot spodniček, jak se rozešla k němu. Nakonec si sedla vedle a lehkou ručku mu položila na paži. Vzhlédl přímo k jejím krásným očím. Trošku smutně se usmívala.

„Vezměte si mě,“ vypadlo z něj dřív, než si stihl uvědomit, co říká. Kasandra se zatvářila překvapeně a pak lehce zavrtěla hlavou.

„To nejde,“ povzdechla si. Edward se rychle otočil k ní a sevřel její dlaň do rukou. Studila.

„Ale proč? Jsem vévodou, král mě považuje za svého přítele a bohatství mé rodiny je ve Francii legendární.“ Kasandra se na něj zahleděla a z očí ji zmizela veškerá hravost. Když odpověděla, znělo to vážně.

„Ne všechno na světě se dá vyvážit mocí a penězi. To si zapamatujte, Edwarde. Jsou důležitější věci.“

„Co chcete slyšet, Kasandro? Že vás miluji? Ale to přeci víte!“

„Proč?“ To jediné slovo ho přímo přikovalo na místě.

„Co myslíte tím „proč“? Cožpak lze láska obhájit?“

„Víte, co si myslím? Milujete mě, to ano. Ale ne více, než sám sebe. Protože kdybych nebyla krásná a bohatá, pohledem byste o mě nezavadil. Ale sám sebe byste miloval, i kdybyste byl posledním zločincem. A proto si vás nikdy nemohu vzít. Vždycky by byl někdo, koho byste miloval více než mě. Sebe.“

Kasandra vstala, uhladila si šaty a beze slova zmizela za zelenou stěnou bludiště.

POVÍDKY OD KITSUNÉ

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Ivana (03.07.2013 15:47)

Uff, tak to som teda nečakala. Jacob dal Belle snubný prsteň, ktorý predtým patril Edwardovej mame. Kde ho ukradol? No asi nikde, ale...
Každopádne Kasandra a Bella. Žeby nejaký príbuzenský vzťah? Bella je jej potomok? Alebo potom niekoho z jej rodiny (sestry a pod.). Stále mám nové otázky a teším sa na odpovede.
Spomienka bola krásna. Kasandra zdá sa bola veľmi inteligentná žena a Edwarda odhadla presne. I keď... No uvidíme, či sa poučil.

4)  Kitsune (28.06.2013 13:52)

Evelyn: Děkuju K náhodám jsem poněkud skeptická, takže i tahle bude mít nějaké logické vysvětlení. Však uvidíte
emam: Děkuju za komentář Jsem ráda, že to na tebe takhle působí. To je můj záměr
maily1709: Jak už jsem naznačila, Kasandra nebyla zrovna ztělesněním cudnosti, ale její odmítání nutí Edwarda k tomu, být lepším člověkem. Nebo spíš nutilo. Jestli bude mít i Bella stejný vliv, na to si musíte počkat A děkuju za komentář

2)  emam (27.06.2013 21:17)

hmmm, začínám nad tím přemýšlet a čím dál víc mě to baví

1)  Evelyn (27.06.2013 20:56)

Líbí, líbí Jacob dal Bella prsten po Edwardově matce? Zajímavá "náhoda". Jsem zvědavá na pokračování

1