Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/foto_70.jpg

Příběh, který lze najít na youtube a mnou jen dosazený do příběhu o Belle a Edwardovi. Neznámá dívka potká na hřbitově Edwarda a dá se s ním do řeči. Předem varuji že to dobře nedopadne.

P.S.: Edward je člověk

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova, byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v době, která náležela téhle fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát…

„Kdekoli budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle.“

Tomu chlapci mohlo být tak osmnáct let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy… já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho. Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se nepodíval jinam, než na tvář té dívky.

Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a ani by mě nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla… bylo mi divné, že takový kluk není teď někde na koupališti, kde by byl obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že se si s někým povídá, ale nikdo tu nebyl… až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla… až po chvíli vzlyk zesílil a on zašeptal.

„Proč jsi mi odešla?“ V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mě. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný. Promluvil sametově měkkým hlasem.

„Ahoj, něco potřebuješ?“ zeptal se šeptem. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a já se najednou rozbrečela.

Přišel ke mně.

„Nebreč,“ zašeptal. „Život je zlý,“ utišoval mě. Dovedl mě a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle.

„Promiň, já nechtěla,“ začala jsem se omlouvat.

„To nic,“ řekl a po chvíli ticha mi začal vyprávět svůj příběh.

„Jmenovala se Isabella. Chodili jsme spolu. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě… Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů… Druhý den jsme byli na koupališti, kde jsme se také poprvé líbali. Potom nastalo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si naproti ke škole… jen jednou jsme se spolu pohádali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ‚snoubenci.‘“ Když mi o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem já a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy… jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět kluka brečet.

„Když jí bylo sedmnáct, chodili jsme spolu rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom plánovat celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami. Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě.“ Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzami. Potom začal vyprávět ten smutný den.

„Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodli, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Bella byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný… večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár. Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem… naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát.

Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli těžce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel… Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu… řekla mi. ‚Nechce se mi umírat, ale musí to být.‘ Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který jí byl tak cizí , řekla: ‚Za všechno, co jste pro mě udělali, vám děkuji.‘ Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ‚Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretiny a nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě.‘ Potom usnula a my jsme museli odejít. Její matka se zhroutila a její táta s očima zalitýma slzami ji podpíral. Já vyběhl ven, začaly mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali jí jen malou šanci. Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije. Svítalo a nastával nový den, ale mně to bylo moc divné… zemřela ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mi povolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tak na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná láska zemřela a že ji už nikdy nepolíbím, neobejmu…  celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na to místo, kde jsme spolu byli šťastni. Bylo mi vše úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, nic by se jí nestalo. Narazil do nich opilý řidič.

Již rok sem chodím den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím, ale cítím, že jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech se ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech me tu prosím samotného.“

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý! Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu, ale psali jsem si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít. Tak uplynul čas a on má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě.

Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ‚sebevrah‘, ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození. Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkami bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretinu. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi – jsou tu se mnou.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Ewik

3)  Ewik (16.05.2010 15:09)

Moc smutné :'-(:'-(, přesto krásné.

Popoles

2)  Popoles (15.05.2010 17:09)

:'-(:'-(:'-(
Krásné a smutné...

1)   (15.05.2010 10:37)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella