Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Začnou se dít věci, které si jediná Dia nedokázala přiznat... Umírá, to věděla, ale jak s tím naloží dál? Sundance

I když jsem svého třídního učitele proklínala, že si našel stejnou práci, jako mám já, teď jsem za něj byla vděčná. Nejenom že jsem nestíhala svoje stoly obsluhovat, já neměla čas ani na objednávky. Nebylo to tím, že by bylo moc lidí, i když v těchto parných dnech jich tu samozřejmě sedělo dost, ale vinu na to měla hlavně moje nemoc. Pracovala jsem asi od deseti hodin ráno, teď jsou čtyři odpoledne, což znamená, že jsem si za těch šest hodin udělala v hlavě pořádek. Dospěla jsem ke dvěma závěrům, které mi už nikdo nevymluví.

Za prvé, že jsem neodvratně a nemilosrdně vtažena do boje na život a na smrt – a že ten boj nejspíš prohraju. Nikdy jsem se nezalekla žádné výzvy, ale tohle i můj mozek vyhodnotil jako stav krize. Moje tělo si odmítalo přiznat, že by s ním něco bylo, zato můj mozek se ozýval každou hodinu čím dál hlasitěji. Jako by křičel: I když jsem pořád tady, už na tom nejsem nejlíp, tak se zahrabej hluboko pod zem a vyčkej, dokud to neskončí.

A za druhé, že si budu posledních pár měsíců užívat, jak nejvíc to půjde. I když nemůžu dělat tolik věcí jako předtím, hlavně proto, že se strašně snadno zadýchám, budu se snažit, aby život, který mám možnost žít, za to stál.

Diano Kataríno Těreškovová!“

Trhla jsem sebou a upustila půllitr, do kterého jsem zrovna čepovala pivo. Nerozbil se, protože dopadl na odkapávací mřížku pod pípou. Zvedla jsem pohled. Tohle bude zlý, hodně zlý. Nejenom proto, že dotyčná osoba použila moje celé jméno... Obrnila jsem se proti všemu, co se chystalo přijít.

To si z nás snad děláš srandu, ne?“ řvala na mě Ri a i s Davidem a Alexejem v závěsu se hnala až k baru. Zůstala stát přede mnou, z očí jí šlehaly blesky a já byla v tu chvíli ráda za pult, který se ocitl mezi námi. „Když jsme tě nenašli v posteli, byla to jedna věc, ale že tě najdeme tady?“ Hlas jí přeletěl o oktávu výš. „Ty nevíš, co ti řekl doktor? Zapomnělas, co ti řekl?“

S ledovým klidem jsem se na ni dívala a čekala, dokud to ze sebe nevyklopí. Byla prostě takový typ člověka. „Víš,“ začala jsem, když skončila, „jelikož jsem tu jako jediná produktivní členka společnosti já, tak si myslím, že mám právo na to chodit do práce. Pokud si tedy nechcete najít taky nějakou.“ Věta byla mířena jí a Davidovi.

Povzdechla si a už mírněji začala povídat: „Proč to děláš? Zrovna nám? Chceme ti pomoct a chránit tě.“

Chápala jsem to moc dobře, proto jsem nevěděla, co jí na to říct. Co by měl vypustit z pusy člověk, který je na pokraji života a smrti, ale nikdo o tom neví? Moji kamarádi vy nejspíš řekli něco ve smyslu: ,Neboj, mi to přežijeme.´ Ale bude to tentokrát stačit? Nikdo z nich nebalancoval na hraně, natož aby věděl, že z ní s jistotou spadne. Na kterou stranu? V mém případě to vypadá na tu horší. Ale jak bych mohla soudit, co je horší, zrovna já? V životě jsem udělala tolik chyb, že i kdybych měla tisíc prstů, nestačilo by mi to.

Ale je fér, aby mě za ně někdo soudil, když nezná celý příběh? Tolikrát jsem si říkala, že to, co dělám, dělám hlavně pro Alexeje. Samozřejmě ze ano, ale jak velká část to je? A co moji kamarádi? Snaží se mě chránit stejně jako já svého bratra... jenom na to mají své metody.

Poraženě jsem sklopila hlavu, ale ještě se nechystala vzdát úplně. „Všechno tohle chápu, ale co když jde jen o to, že zachránit nepotřebuju? Nebo že už to ani nejde?“

Lauřino obočí jí vyjelo skoro až do vlasů. Ona se ani jako jediná nesnažila skrývat svoje překvapení a nechápavost. „Definuj slova nepotřebuju a nejde.“

Pousmála jsem se. Jen si myslím, že to, co se děje v mém osobním životě, je prostě moje soukromí a do toho mi nemůžeš lézt ani ty. Promiň, Ri, ale za tím si stojím.“ Její bolestný výraz mi připomněl, proč jsem se tak rozhodla a proč si za tím stojím. Nikdo se nesmí dozvědět, že do tří měsíců budu mrtvá. Nikdo se mě nesmí pokusit zachránit. Nijak!

Pevně jsem se jí zadívala do jejích tmavých očí. Pohled mi opětovala, ale když jsme tam už nějakou dobu takhle stály, nakonec pohledem uhnula a povzdechla si. „Fajn, slibuju.“

Asi po dvou hodinách jsme se všichni spakovali a ráčili se odebrat domů. Byla jsem úplně hotová. Chtěla jsem jenom zalézt pod horkou sprchu, obléct se do pyžama, skočit do postele a spát celý den.

Osud tomu nepřál.

„Můžu s tebou mluvit?“

Je jedna věc, když se s dotyčným pohádáte a víte, že máte pravdu, druhá, když se ten dotyčný objeví před vašimi dveřmi, v ruce pugét růží a na tváři zmučený výraz. Zaručuji vám, že v tu chvíli vás všechen vztek přejde.

Přikývla jsem, pořád zírající na kytici v jeho ruce.

„Tak my, ehm, půjdeme dovnitř,“ vykoktal David a s nervózním výrazem zmizel i s ostatními v útrobách domu. Ještě chvíli jsem se dívala na zavřené dveře a pak pohled pomalu stočila k Paulovi.

Sledoval mě zasněným pohledem. „Takže... o čem chceš mluvit?“ zeptala jsem se a potlačila zívnutí.

Zamrkal, zatřepal hlavou a pak nasadil zase ten jeho typický ležérní úsměv. „No, myslel jsem, že bys chtěla vědět, jak probíhá přeměna, aniž by ses mě musela ptát otázkami, na které odpovím jen jednoslovně.“ Přistoupil ke mně o krok blíž. „Řeknu ti všechno, co chceš vědět, jenom mi odpusť. Celou dobu jsem se choval jako vůl. Záleží mi na tobě a nechci tě ztratit kvůli takovým blbostem.“ Teď stál jen pár centimetrů ode mě, shlížel na mě z jeho skoro dvoumetrové výšky a čekal.

Najednou se mi začalo strašně špatně dýchat. Možná to bylo jeho přítomností, možná jeho vodou po holení, hlavní bylo, že jsem musela o pár kroků couvnout, abych mohla zase racionálně myslet. Ignorovala jsem jeho bolestný pohled, který hned nahradil očekáváním. „Já...“ Nevěděla jsem, jak pokračovat, tak jsem jen semkla rty pevně k sobě, abych neřekla něco, co bych nechtěla. Co jsem vlastně měla říct? Že nemůžeme být přátelé, protože po mně jde chlap, který po sobě po celém světě nechává mrtvoly a napsal mi dopis, že je možné, že se něco stane i mým přátelům? Nebo jsem mu prostě měla nakukat, že se nedokážu kamarádit s někým, kdo se mění v obrovské stvoření pokryté srstí?

Neměla jsem ponětí, co mu říct, ale s určitostí jsem věděla, že to druhé není pravda. Tehdy v noci – když jsme se s Angelou chystaly na večírek – jsem si s ním připadala v bezpečí. Věděla jsem, že tam je, aby mě chránil... Ten pocit mi zůstal doteď.

„Víš... Měl bys něco vědět.“ A tak zvítězila druhá možnost. Řekla jsem mu poslední díl skládačky mého života. Věděl, že já i ostatní v mém době jsme utekli z Česka, z dětského domova a od svého života, ale nevěděl proč.

Pověděla jsem mu, jak se kolem mě začaly dít podivné věci, jak jsem se bála, že se něco stane i těm, koho miluju, že jsem stvůra, která ničí lidem života a přináší jim do nich jenom smůlu.

Celou dobu pozorně poslouchal a snažil se zachovat si odměřený výraz, ale po mé poslední větě to už nezvládl.

„A pak mi poslal dopis i sem. Našel mě i tady, proto umřel ten kluk před tím obchodem. Mohla jsem za to já a to je neodpustitelné.“ Sklopila jsem hlavu a zadívala jsem se na své nohy. Vědomí, že můžu za něčí smrt a už nemám čas to napravit, bylo k nesnesení.

„To nemyslíš vážně, že ne?!“ vyjekl. Přiskočil ke mně a popadl mě za ramena. Nebylo to hrubé ani to nebolelo, spíš to vyznělo naléhavě. „Nesmíš si dávat za vinu něco, za co jsi nemohla. To ten, co tě hodí, tě znehybnil. Nemohla jsi za to, vím, že by ses hned vyhrnula před toho kluka, ale nemohla jsi. Slyšíš? Nemohla!“ Zněl tak naléhavě, až mi to trhalo srdce na kusy. K čemu mi je, když vím, že jsem za to nemohla? K životu už ho nevrátím...

Zvedla jsem k němu pohled. „Jo, ale možná v tom je ten...“ Větu jsem nedopověděla. Ne že bych nechtěla nebo nevěděla co říct, spíš šlo o to, že jsem zahlédla něco, co mě celkem znepokojilo, i když jsem nevěděla proč.

„Tak konečně tváří v tvář, Diano. Dlouhou dobu jsem tě musel pozorovat jen z dálky, ale zblízka jsi ještě hezčí.“ Černá postava, která se zjevila na cestě, vedle které jsme stáli, šla blíž a blíž. Nešlo o to, že bych se bála někoho, komu nevidím do tváře. Takhle jsem tu viděla už dost lidí projít. Zarazil mě spíš pocit déjà vu – opět. Jedna z věcí, kterou jsem v tu chvíli proklínala, byla moje paměť. Proč si sakra nedokážu zapamatovat sny? Kdybych se ráno probudila a věděla, o čem se mi zdálo, téhle situaci bychom se vyhnuli. Vím, jak to skončí, a není to moc dobré, tedy aspoň pro nás.

„Kdo jsi?“ zavrčel Paul a ochranitelsky si stoupl přede mě, takže mě zastínil.

Ozval se strašidelný smích. „Teď ti o mně povídala. Bylo to docela srdceryvný a rád bych si to vyslechl až do konce, ale bohužel, tlačí nás čas,“ zvedl ruce a z nich se mu začala linout mlha, která pomalu mířila až k nám, „takže nejdřív bych poprosil toho tvýho psa obranáře, aby se dal na ústup a mě nechal pracovat.“

Bilý oblak se postupně dostal až k nám. Nejdřív se obmotal kolem Paulovy nohy. On sám pak začal kolem sebe mávat rukama. „Tos byl ty,“ vydechl těžce a sotva popadal dech. „To tys byl u Dii v domě. Tebe jsem cejtil, když jsem byl u ní. Cos tam hledal?“ zavrčel, ale dál koukal do prázdnoty. Nechápala jsem vůbec nic, co se dělo, ale jedno mi došlo hned.

„Tos mě celou tu dobu sledoval ty?“ vyhrkla jsem a tím přerušila jeho obranný proslov.

Prohnaně se na mě podíval. „Já osobně,“ uchechtl se. „No, ale myslím, že už bychom vážně měli pokročit dál.“ Předstíral zívnutí a mlha, která se už úplně obmotala kolem Paula, se začala šplhat na mě.

„Nech ji, ty grázle, to ti nestačím já?“ zakřičel na něj vlk, ještě párkrát zamrkal a pak už dokázal úplně normálně zaostřit. To bylo ale asi tak všechno.

Další strašidelný smích. „Ty? Ale prosím tě, odstřihl jsem ti smysly jenom proto, abych se snáz dostal k ní,“ rukou hodil k mé maličkosti, „až ji budu mít tak sto světelných let od tebe, pak tě teprve pustím. Musím ale uznat, že máš docela slušný odhodlání, jenom málo lidí se zbaví mlhy, která ti halí zrak. Smekám, ale teď se podíváme na zoubek té tvojí princezně.“ Postoupil o krok blíž k nám a my – respektive já – jsme mu konečně mohli vidět do obličeje. Byl mladý. Velmi mladý. Možná mohl být stejně starý jako já, ale vypadal jako chodící mrtvola. V obličeji měl bílou barvu, kůže vypadalo jako z papíru a oči byly tak chladné, až mě bolelo se na něj jen dívat. Nebylo to tím, jak se na mě díval, šlo spíš o to, čím na mě ten pohled upíral – červené oči. Ne, nebyla to typická červená, šlo spíš o rudou barvu, kterou měl orámované zorničky.

„Alec?“ vydechl překvapeně Paul, když si ho taky prohlédl. „Proč ty? Co po ní chceš?“

„Já? Nic, jen dělám svou práci.“

„A to je co?“

„Zrovna teď? Ukončit tenhle rozhovor a spakovat se i s ní, takže pokračujeme,“ mrkl na mě Alec a mlha se o další kousky začala přibližovat. A já začala couvat – pozdě.

Bílý dým se pomalu začal omotávat kolem mého těla, začal od nohou, a když se jich dotkl, nemohla jsem s nimi pohnout. Pokračoval dál, až se dotkl mých boků a špiček prstů, to jsem přestala cítit celé ruce. A když se mi mlha obmotala i kolem krku, nic jsem necítila, neviděla ani neslyšela.

To ticho bylo neúnosné. Na jednu stranu jsem ráda, když si vyhradím nějakou chvilku jen pro sebe, ale když to má být na úkor jiných – v tomto případě Paula –, tak si to klidně odpustím. Připadala jsem si jako v němém filmu, až na to, že chyběl i obraz. Nevěděla jsem, co se teď děje kolem, tak jsem se pokusila napnout všechny smysly, které mi zbyly – no, moc toho nebylo, ale stačilo to, aby se mi pomalu vracel zrak, sluch i hmat. Nebylo to nijak dokonalé, ale už jsem aspoň trochu mohla zrentgenovat své okolí.

„Nech ji na pokoji!“ křičel na něj zrovna Paul, ale nebylo mu to nic platné, protože se pořád nemohl hýbat. Kdo by si kdy mohl myslet, že Paul Lahote, slavný svou výbušnou povahou, se bude muset spokojit jen se slovy?

Alecovi připadalo pod jeho úroveň, aby mu odpovídal, tak se jen ušklíbl a dál kráčel ke mně. Jeho další věta byla mířená mně. „Slyšel jsem, že jsi dost ostrá. Nechceš to ukázat?“

Odfrkla jsem si a odplivla. „Ani kdybys byl poslední žijící organismus na světě.“ Chtěl ostrost? Měl ji mít.

Zatvářil se překvapeně. „Jak to, že mluvíš, vidíš i slyšíš? Neměla bys moct ani jedno,“ divil se a zastavil se. Stál tak dvacet centimetrů ode mě. Co mi bylo platné, že jsem mohla nadávat a ostatní věci, když jsem ho nemohla pořádně kopnout?

Ve chvíli, kdy ke mně natahoval ruku, se stalo něco úžasného.

„Nesahej na ni!“

Paul, který sebou celou dobu cukal a snažil se nějak od té mlhy vyprostit, nakonec dokázal pohnout nohama a po dalších pár vteřinách i rukama. Stačila mu jen sekunda, než přiskočil k Alecovi a zasadil mu ránu do obličeje. Tak nějak asi věděl, že mu to neublíží, tak se ohnal ještě jednou, kopl ho do břicha, až odlétl o dobrých dvacet metrů dál.

„Jak říkám, necháš ji bejt, jinak budu zlej,“ vrčel výhružně Paul, až jsem od něj o krok odstoupila. Stála jsem mu těsně za zády, ale bála jsem se ho. Vypadal jako... zvíře.

„Hmmm... Poklona, máš asi hodně důvodů, proč ji tak chránit, jinak by ses z mé mlhy nedostal, ale neboj, když vím, že ji dokážeš ochránit za každou cenu ty a jí nic nehrozí, tak vás nechám. Měl jsem za úkol jenom vyzkoušet tvou oddanost k ní – stačí to k tomu, aby se její export mohl o pár týdnů oddálit.“ Nic víc neřekl a neuvěřitelnou rychlostí zmizel v lese za silnicí.

A já se překvapeně podívala na Paula.

 


 

 

Trvalo to dlouho, ano, vím o tom, ale většinou mi nic nejde podle představ, takže se omlouvám všem, i když vás moc není, že jste museli čekat a doufám, že i do dalšího dílu budete netrpělivě vyhlížet.

 

Sun :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  leah (06.06.2014 22:46)

nechci aby to vyznělo nějak špatně, ale KDY UŽ TU BUDE DALŠÍ KAPITOLA?!
piš prosím rychle

2)  leah (01.05.2014 08:58)

super, ale jestli tu rychle nebude další kapča, tak se asi zcvoknuhysterical* *

1)  bara (05.03.2014 19:34)

skvely

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek