15.08.2013 [16:45], Sundance, ze série Hope is always here, komentováno 2×, zobrazeno 1683×

Dia zakusí asi největší strach svého dosavadního života. ;) Sundance

Diana

Další den byl velmi podobný tomu předešlému. Ne jen v činnostech, které jsem celý den stereotypně dělala, ale také v mých pocitech. Začala jsem se těšit na večer s Angelou. Mohla by to být sranda, hlavně že na chvíli vypadnu z práce, jenom tu byl jeden zádrhel – kam mám dát Ala?

To se vyřešilo, když pro mě An přišla do práce. Bráška tam byl celý den se mnou, takže se už cítil unaveně a skoro nevnímal okolí. Ona si toho všimla a zamyslela se.

„Víš, mám taky mladšího bráchu, je asi ve stejným věku jako ten tvůj, a jeho hlídá moje babička, tak co kdybysme ho k ní taky hodily? Je to hodná ženská, miluje děti a určitě bude ještě radši, když k Jeremymu přibude ještě někdo. Mohli by si spolu hrát,“ navrhla, když jsem zametala za barem. Tohle byla poslední práce a mohly jsme jít.

Alovi jsem to podala tak, že tam bude mít kamaráda, tak nic nenamítal. K Angelině babičce jsem ho pomalu musela donést, jelikož jemu už se strašně pletly nohy. V baru nás navštívili kluci, kteří tam už dřív byli. Taková ta jejich smečka, jak řekl Alexej. Nebyli tam všichni, třeba Paul, Jake a ještě někdo, tak ti chyběli.

To, že se mi zdálo přesně to, jak do místnosti vešlo tolik indiánů, bych nějak přežila, ale že budou i říkat přesně to samé, co v mém snu, to už mi trošku v hlavě šrotovalo. Co to se mnou je? Připadala jsem si jako čarodějka se zvláštními schopnostmi, které já sama ještě pořádně nechápu. Musím se na to někoho zeptat.

„Takže kam míříme?“ zeptala jsem se své společnice, když jsem na sebe ve svém pokoji natáhla černou sukni, červený top a černé jehly a vlasy si jen tak rozpustila. Bylo tu hodně neobvyklé, že měl někdo zrzavé vlasy, takže bych tím mohla upoutat i docela slušnou pozornost. No, byl to nápad An, ale já souhlasila… Hmm, to bude ještě sranda.

Sešly jsme ze schodů a vyrazily do teplé noci. Nebrala jsem si žádnou mikinu nebo něco podobného, protože tenhle týden tu byla neuvěřitelná vedra a v noci se skoro nedalo dýchat, takže určitě neumrznu.

Vedla mě až skoro na samotný konec rezervace. Kousek před pláží se stočila a já se po písku, moři a skalnatých útesech jen smutně ohlédla. Někdy sem budu muset vzít i brášku. Snad co nejdřív, jelikož si mi zrovna nedávno stěžoval, že ještě nikdy neviděl moře.

„Angelo, neslyšelas někdy… no, o někom, kdo má věštecký sny?“ nadhodila jsem jen tak opatrně a čuměla do země. Šly jsme už dlouho po nějaké vyšlapané lesní cestičce, vedla lesem a nikde ani světýlko. Já osobně se tmy nebojím, ale viděla jsem, že An se klepe a zas taková zima nebyla.

„Moje babička vždycky říká, že ten, komu se sny plní, je velmi výjimečný a má povinnost, které se nevyhne. Když jsem byla malá, říkávala mi, že když se mi splní i ten nejhorší, vždycky je šance, že se uskuteční i ten nejkrásnější. Proč ses vůbec ptala?“ zeptala se najednou, jako kdyby se zrovna probrala z transu. Přišlo mi, že aspoň na chvíli zapomněla na to, že jsme samy potmě uprostřed lesa.

Zavrtěla jsem hlavou. „Jen tak.“

Nechala to být a šla dál. Následovala jsem ji, ale ne moc dlouho. Prudce jsem se zastavila a An čapla za ruku, když se před námi objevila mužská silueta. Vypadalo to na nějakého velkého hromotluka s naducanými bicepsy a tricepsy mu taky nechyběly.

Když ho spatřila i moje kamarádka, tak vyjekla a chytila se mě za paži. Cítila jsem, jak se rozklepala ještě víc, a tak jsem převzala velení a toho muže si přeměřila zlým pohledem. Byla už tma, ale mně došlo až o chvíli později, že to vidět nemohl.

„Kdo jste?“ ozvala jsem se po vytažení veškeré své odvahy. Myslím, že ani v patě mi už nic nezbylo.

Silueta se rozesmála. „Kdybych ti to řekl, nevěřila bys mi,“ odvětil mi sametový hlas. Obtočil se kolem mě jako tenká nit.

Vystrčila jsem bradu. „Tak schválně.“

„Věříš na upíry?“ doneslo se ke mně a já jen vyvalila oči. Nemyslela jsem – a ani jsem nechtěla –, prostě jsem jen stála na místě jako přikovaná a čuměla. Jak jsem si měla představit upíra? Malé, hubené stvoření s tesáky a papírovou kůží? Nebo snad vypadají stejně jako my? Jako obyčejní lidé?

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „ale věřím na blázny.“

Znovu se zasmál a rozešel se k nám. To mi už An drtila ruku. „Víš, neměla by sis zahrávat s někým, kdo je o hodně nebezpečnější než ty. Mohlo by se ti to vymstít.“ Stanul před námi a já málem omdlela. Měl úplně rudé oči a bílou kůži. Byla tu ta možnost, že měl jenom moc pudru a červené čočky, ale kdo by si to na procházku do lesa dělal?

„Co po nás chcete?“ zeptala jsem se relativně klidným hlasem. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale jako kdyby najednou někde poblíž byla osoba, o které jsem věděla, že nás ochrání.

„No,“ naklonil hlavu na stranu, „pro začátek bude stačit pár litrů tvé krve. Jsi dost bojovná a odvážná, takže to bude úplně ideální, ale potom -“ Přerušilo ho hlasité vrčení z křoví vedle nás. Jako kdyby se celý keř otřásal jen tím jediným zvukem. Tak strašlivým, ale přitom ochranitelským. Rozesmál se. „Copak, ty máš s sebou ochranářské štěně?“

Jen jsem se na něj zmateně podívala, ale ne na moc dlouho, jelikož to už se keř otřásl naposledy a najednou z něj vyskočil největší vlk, jakého jsem kdy viděla. Měl dlouhé, tmavě stříbrné chlupy, nádherné, ale povědomé hnědé oči a bláto snad po celém těle. Byl tak o půl metru vyšší než já, a to nejsem zrovna prcek se svými sto sedmdesáti pěti centimetry.

Dech se mi zasekl v hrdle a na povrch se dral můj vlastní výkřik, ale než jsem ho stačila vypustit z úst, ucítila jsem, jak mě pustila Angelinina ruka. Rychle jsem se ohlédla, ale to už stála za nebližším stromem a celá se třásla. Klepající se rukou ukazovala na zvíře před námi a něco koktala.

Sama bych nejradši vzala nohy na ramena, ale pohled toho vlka mě zastavil. Díval se na mě tak zvláštně, jako kdyby zrovna na něco přišel, na něco, co je až tak znepokojivé, že zavrtěl hlavou, hodil po mně posledním smutným pohledem a otočil se na to stvoření přede mnou.

„Ale, vlčku, copak bys mi ublížil?“ poškleboval se ten chlap.

Zvířeti se zase začal otřásat hrudník a pomalu se k němu přibližoval. Našlapoval tak tiše a měkce, až mě to překvapilo. Stála jsem jako přikovaná k zemi a nemohla se ani hnout. Připomnělo mi to ten den, kdy před obchodem auto srazilo toho chlapce, také jsem se mohla jen dívat, ale teď to bylo přeci jen v něčem jiné. Nehýbala jsem se proto, že jsem nemohla, ale proto, že jsem byla v šoku.

Kdo by nebyl? ozvalo se mi v hlavě.

Vlk už byl jen na krok od toho stvoření, netrvalo by dlouho a skočil by po něm, ale než to udělal, tak se po mně ohlédl. Čekala jsem, že si jako oběť vybral mě, ale jen ke mně došel a čumákem mi strčil do ramene. Nebolelo to, udělal to velmi opatrně na to, že to bylo jen pouhé zvíře.

Měla jsem zavřené oči a čekala, že jen zkoušel, jestli jsem živá, ale když to udělal znovu, přidal na síle a já o krok ustoupila, abych zase nabrala rovnováhu, a pootevřela oči jen na nepatrnou škvíru. Pokýval hlavou a znovu do mě strčil. Zase jsem udělala krok dozadu, a když jsem dál ustupovala už dobrovolně, jen mi zase pokýval a počkal, dokud nezmizím za větvemi stromů.

Dál už jsem ho neviděla, takže je možné, že zrovna to spustilo mou mysl, aby zase začala pracovat. Odkdy vlci nežerou lidi? A odkdy jsou tak jemní? Proč chtěl, abych odešla? Jaký vlk by byl tak klidný? Vždyť to jsou divoká zvířata.

Zamrkala jsem a zatřepala hlavou, když se ze zatáčky ozval jeden jediný skřek člověka, který zrovna pomalu přicházel o život.

„Pomóóóc!“ vykřikl někdo za mnou. Vyjekla jsem a málem se počůrala, když jsem si uvědomila, že tu se mnou vlastně byla An.

Odhrnula jsem větve a našla ji, jak se krčí u kmene stromu a hlavu má zabořenou v kolenou.

„An. An! To jsem já. Všechno bude v pohodě. Pojď, zmizíme,“ uklidňovala jsem ji a pomohla jí na nohy.

„D-Dio, ten vlk. On… on tě málem sežral,“ koktala mi do ramene.

„Ne, jenom mě chtěl odsunout trochu stranou. Jako kdyby nechtěl, abych to viděla. Nevím, proč to udělal,“ zamyslela jsem se. Byla jsem strašně zmatená a moc mi nepomáhala ani skutečnost, že Angela asi brzo omdlí. Musela jsem se nejdřív postarat o ni a až pak jsem mohla řešit sebe. „Pojď, odvedu tě domů,“ řekla jsem jejím směrem a vyšla z lesa na cestu. Ještě jsem se podívala, jestli tam náhodou ten vlk není, ale bylo tam jen prázdné místo bez sebemenší známky života.

„Ne, nemůžu jít domů, musím zajít pro bráchu k babče,“ vrtěla hlavou, ale nechala se táhnout. Jako kdyby neměla sílu protestovat.

„Dobře, odvedu tě k tvojí babičce, ale tam taky zůstaneš. Jsi v šoku a v takovým stavu tě nikam jít nenechám. Já tam vezmu Ala a půjdu s ním domů. Pozor,“ napomenula jsem ji, když se jí podlomila kolena a ona málem spadla do mechu pod sebou. Asi by to přežila, ale mně se ji doopravdy nechtělo tahat zpátky na nohy.

Cestu jsme tak nějak přežily, já jako v mrákotách odvedla Ala domů, byl už po večeři, takže se jen vykoupal a šel spát. Když An otevřela dveře od domu své babičky a už za dveřmi stála mile vypadající stará dáma a za ruku ji držel můj malý bratr, měla jsem pocit, jako kdybych ji znala odmalička. Předávala mi Alovu ruku, a když jsem ji přebírala, dotkla jsem se té její.

Ztuhla jsem. Viděla jsem plno barev, rozkvetlou louku, čiré moře, duhu… tolik krásných věcí, které byly na jednom místě, ale přesto něco chybělo. Nebo přesněji někdo.

Najednou se mi před očima objevil obraz Paula. Tak mě to zaskočilo, že jsem ani moc nevnímala, že se pomalu začal z člověka měnit v toho stříbrného vlka, kterého jsem dnes večer viděla stát přede mnou. To on byl ten chybějící kousek.

Rukou jsem rychle cukla zpátky k tělu a překvapeně se té ženě podívala do očí. Mrkla na mě, zamávala Alovi a pomalu za námi zavřela dveře.

Já sama jsem později bloumala domem jako duch – znám se, stejně bych neusnula. Několikrát jsem prošla kuchyní do obýváku, z něj to vzala po schodech k Alovi do pokoje, kde on už nějakou dobu pochrupkával, pak k sobě a nakonec jsem vlezla do koupelny, kde jsem se při mé poslední návštěvě zavřela a vlezla do sprchy. Potřebovala jsem ze sebe smýt všechno, co se dneska stalo.

Tak velký vlk, co to asi bylo za rasu? Řadí se vlci taky na rasy? Nebo je jenom jeden druh? Proč ale vyrostl tak veliký? Vždyť to není normální… nebo tady snad jo? Ale An nevypadala na to, že by to potkávala na denním pořádku. A co ten obraz v mé hlavě?

„Do prdele, do prdele, do prdele!“ ulevila jsem si a přitom mlátila pěstmi do dlaždic ve sprše.

Proč je život tak komplikovaný?

Uvědomila jsem si, že mi Paul jasně neodpověděl, jestli jsem Davidovi ten mail poslala. Měla bych se kouknout, a když tak něco sesmolit.

Vylezla jsem ze sprchy, omotala kolem sebe ručník a přes chodbu došla do mého pokoje, kde jsem se posadila ke stolu a zapnula počítač. Byl už starý, takže dělal strašný hluk a ještě k tomu mu trvalo dlouho, než se systém načetl.

Když mě už půl hodiny vítal, vzdala jsem to, došla zavřít dveře a chtěla jít do postele, když obrazovka zmodrala a na monitoru se objevila fotka mě a mé rodiny – konečně naskočila plocha.

Ahoj Davide,

nemáš se proč bát. Vždyť víš, že jsem velká holka, která se o nás dokáže postarat, a nikdy bych nedovolila, aby se něco stalo Alovi. Zůstali jsme v tom samém městečku v Americe, kam jsi posílal svůj dopis. Dál? Nemám tušení, ale našla jsem si dvě práce a do školy od zítřka taky začnu chodit. Brácha je tu celkem šťastný, tak uvidíme, jestli mu to vydrží i po prvním vyučovacím dni.

Díky, že se o nás tak staráš. Nevím, co ten mobil dělá nebo nedělá, když něco vyfotím, ale rozhodně ti musím strašně moc poděkovat. Jsi nejlepší kamarád, jakého jsem si kdy mohla přát.

Co bych bez tebe dělala? Laura… Prosím, nevzdej to tak snadno, jako česká policie. Miluju ji jako svou sestru, jako tebe, nesnesla bych pomyšlení, že ji už nikdy neuvidím. Doteď jsem se s tím nesmířila a ani nehodlám.

Doufám, že tady to bude náš nový domov, kde už zůstaneme, ale nikdo neví, co se bude dít. Ani jeden z nás na tebe nezapomene. Nikdy bych si nedovolila, abys mi zmizel z hlavy. Kdoví proč, ale prostě tam máš už svoje vlastní místečko. A Alexejovi tě budu taky pořád připomínat. Má tě rád, taky nezapomene. Já a kluk? To je zrovna teď moje poslední starost, ale okay, když si nějakého najdu, pošlu ti ho poštou ke schválení.

Jak už jsem psala, jsem zapsaná na zdejší střední, takže neměj strach, že bys musel zakročit.

Mám tě ráda,

Dia

Tohle byl text, který jsem poslala Davidovi. Všechno, co jsem napsala, byla svatá pravda. Jemu bych nelhala. I když jsem mu neřekla o dnešní návštěvě toho vlka, přesto pro mě byl on nejdůležitější člověk na planetě, s mým bratrem a Ri. Doopravdy nikdy bych na něj nezapomněla. Nikdy…

Lidičky, potřebuji vaši radu. Nejdřív ano, vím, že mi strašně dlouho trvalo, než jsem přidala další, ale měla jsem docela nabytý program. Nejdřív naši odjeli pryč, takže jsem musela být sama se sedmi kluky skoro nonstop celý víkend. :D Jo, byla sranda, dozvěděla jsem se zajímavou věc, kdyby někdo chtěl, povyprávím, je to jako komediální film. :D

No, ale teď k věci, nějak mě napadlo, že by se v téhle povídce mohlo ke konci něco stát, ale taky jsem si nejdřív myslela, že to dám až do nové povídky (schválně neříkám, co se stane, je to překvápko ;)), ale strašně by se mi to líbilo i v téhle. vadilo by vám hodně, kdybych to napsala i do téhle, i do té nové? Není to divný? Samozřejmě by se to v té připravované točilo jen kolem toho, v téhle o tom zatím nikdo neví.

Asi jsem vám zamotala hlavu, ale nejde jen o nějakou scénu, ale o něco, co změní hlavním postavám život. ;) Potřebuji znát váš názor. A díky za komenty u minulé kapitoly, věděla jsem, že vás je rozhodně víc, co to čtou. ;)

Díky,

Sun :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  THe (15.08.2013 19:12)

Vlčí Paul! Jsem zvědavá, jestli se ho Dia zeptá, jestli se vůbec dozví pravdu. Moc se mi líbí ten dopis pro Davida, skvěle vyjadřuje emoce.
A co se týče toho "něčeho", je těžké se rozhodnout, když člověk neví co. Radši to nechám na tobě - nebo na ostatních -, já do děje zasahuju nerada.

1