Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/GG.jpg
Nikdo z nás se nediví,
že je sultán chamtivý.
Dceru slíbí tomu muži,
jenž se v darech nejlíp tuží,
dá mu to, co neviděl,
by mu každý záviděl!

12. kapitola – Sultána – li získáš darem, dá ti klidně celý harém

Ani Edwarda by nenapadlo, že si splete v té tmě okno. Málem se zřítil zase pěkně těch dvacet pater, nebo kolik to bylo, dolů, když uviděl jisté odhalené partie sultána, předkloněného k čemusi na zemi. Bože, tohle se děje snad jen tady a ve sprchách!

Tichoučce přehmátl a sešplhal o patro níž. Ten pokoj už vypadal víc holčičí, i když tady v tom baráku je to vážně těžké říct.

„Pst!“ sykl do světla svíček a olejových lamp. Jestli na něj vyskočí zase někdo cizí, nedej bože paní sultánová, tak dobrovolně skočí. „Pst, Badralbudúro!“ Závoje okolo postele se zavlnily a ve škvíře mezi nimi se objevilo hnědé oko, které by normální smrtelník neviděl, ale Edward normální nebyl. Tedy, normální smrtelník.

„Hele, mohla bys aspoň – já nevím – zahmovat? Nebo zabručet, zahučet, zakrákat? Je depresivní vidět oko a nic neslyšet.“ Teď mluvil doslova. Věděl, že je to na devadesát procent ona, protože tu bylo dokonalé ticho. I myšlenkové.

„Jsi zloděj?“ kníklo oko a zornička se rozšířila.

„Jaká odpověď je správně? Aládín byl zloděj, ne? Ale… uf…“ Vůbec mu to neulehčuje. „Vylez, sakra.“

„Ty jsi Aládín?“

„No tak!“ zaúpěl a vlezl konečně do komnaty. „Nedělej scény a vylez.“

„Scény?!“ zalapala po dechu a ve stejnou chvíli se matrace zhouply, závěsy zavlnily a samozřejmě rozestoupily tak imbecilsky, že si do jednoho zachytila nohu a druhou si to všechno ještě přišlápla. Byl u ní hned. Nejen kvůli tomu, že hrozil pád na drž… ehm, pusu, ale i kvůli bublajícímu křiku v jejím hrdle, které si snad ona sama ani neuvědomovala, zato on to slyšel.

„Pšt, nebo sem přijde ten prdelník seshora.“

„Dík,“ vydechla úlevně, když ji vymotal. Pak jí došlo, co říkal: „Kdo?“

„No, sultán… vylezl jsem moc vysoko ve špatnou chvíli… ve vězeňských sprchách by dlouho nepřežil,“ konstatoval vážně.

„Proč jsi sem vůbec lezl?“ udeřila na něj už podstatně uvolněněji.

„Zachránit tě přece, Badralbudúro. Musíme odtud zmizet.“

„Prosím tě, jestli to pitomý jméno ještě jednou uslyším, asi skočím z okna,“ prskla na něj. „Jmenuju se Bella, mimochodem. A vím, že nejsi Aládín, jsi Edward.“

„Jak to víš?“ podivil se.

„Třeba umím číst myšlenky,“ pokrčila rameny a Edwardovi zaskočilo. Že by? Má stejný dar jako on?

„Anebo mi to řekla Rose,“ dodala a Edwardovi se ulevilo. Nechtěl, aby mu četla myšlenky. To by taky věděla, jak strašně se mu v tom kostýmu líbí. Na spaní se toho zjevně v Orientu oblíkalo ještě míň než ve dne. A hlavně neměla přes obličej žádný závoj a on si konečně mohl zblízka prohlídnout ten malý nos s několika pihami, růžovou pusu a oči hnědé jako hořká čokoláda. Hernajs, líbila se mu až moc. A jak voněla!

„Ale utéct s tebou nemůžu,“ zavrtěla hlavou smutně.

„Proč?“ zeptal se zmateně.

„Protože by popravili moji chůvu. Sultán to má dost jasně naplánovaný. Jak zmizím, šmik!“ přejela si prstem pod krkem. „Má strach, že kdyby mě neprovdal za jednoho z vás, nemohl by si nechat ty dary. Je děsně lakomej!“ odfrkla si.

„Tak co budeme dělat?“ zeptal se malomyslně.

„Budeš muset nad tím Haš – Ášírem vyhrát. Nemělo by to být tak těžký. Jestli jsi tu za Aládína, máš přece lampu, ne?“

„No, to mám,“ připustil Edward, a pak se zarazil. „Počkej, ty věříš na kouzelný lampy? A že jsme v pohádce?“

„No, jo,“ pokrčila rameny. „Buď to, anebo se mi to zdá. Možná taky Alice něco nalila do vody, když jsem se nedívala, protože mi furt opakovala, že jsem ušlápnutá a vůbec nemám fantazii, ale to by snad neudělala. Každopádně jsem se vždycky chtěla dostat do pohádky, tak si to hodlám pořádně užít. Ať už při vědomí, nebo sjetá. Sice bych brala spíš Pána prstenů, ale tam by mě zase mohli sežrat skřeti a kdoví, jestli bych mohla být Arwen. Při mým štěstí by ze mě byla Eówyn a ta pořád máchala mečem – se svou šikovností bych si určitě vypíchla oko. A taky dobře, že mě to nešouplo někam k Andersenovi nebo ke Grimmům. Zaplaťpánbůh, že Alice nesehnala kostým Malé mořské víly. Tahle pohádka alespoň končí dobře, pokud vím.“

Edward stál s pusou víc a víc dokořán. Ta holka ale měla vyřídilku. Absolutně vynahradila to svoje myšlenkové ticho, proboha! Ale co už. Není to fuk? Koutky se mu roztáhly v užaslém úsměvu. Byla vážně praštěná! Ale krásně. Ještě se mu nestalo, aby si s holkou povídal déle než pět minut a nezačal se nudit. Navíc jak jim viděl do myšlenek a sledoval tu přehlídku pitomin, na které obvykle myslely, míval toho plné zuby. Ale tohle děvče bylo – záhada sama. Do hlavy jí neviděl a z pusy jí padaly tak překvapivé věci, že se nemohl dočkat, co řekne příště. Až se vrátí domů, musí se s ní zase vidět. A ne jednou.

Jenže teď nezbýval čas. Zatímco si totiž Bella vylévala Edwardovi své emoce a roztoužení nad tím, že je v pohádce, venku začalo svítat. Přicházel nový den a s ním i povinnosti, a přestože by tu nejradši stál dál a povídal si s ní, musel zmizet, než ho tu najdou.

„Zadrž,“ začal a Bella se provinile chytila za pusu.

„Měla bych držet zobák, viď? Holky vždycky říkají, že musejí počkat, až se budu potřebovat nadechnout, aby se taky dostaly k řeči. Už mlčím,“ zesmutněla a najednou mu připomínala ztracené štěně.

„Ale ne, nemyslel jsem, abys držela pusu. Vlastně jo, ale ne proto, že by se mi nelíbilo, jak moc mluvíš. Ale svítá. Dopovíme si to potom, až převezu Hašašíru, jo?“ navrhl a Bella váhavě kývla. Napadlo ji, jestli by neměla dělat trochu drahoty, ale když on se jí tak líbil! A ani mu nevadilo, jak je užvaněná!

„A vlastně, něco bys držet mohla,“ napadlo Edwarda. „Ale pusu ne. Spíš palce. Mně. Pusu, tu držet nemusíš. Tu bys mi mohla spíš dát,“ podíval se na ni s nadějí. „Pro štěstí, třeba,“ nastavil tvář. Jenže když se k němu Bella váhavě s našpulenými rty přiblížila, rychle otočil hlavu a už ji měl! Vlastně dvě. Polibek sice získal, ale k němu nádavkem i pěknou facku.

„Podvodníku,“ mračila se na něj Bella a mnula si ruku. Měla matný dojem, že to trochu přehnala. Jestli jeho bolí tvář tak, jako ji dlaň, musela mu vyrazit nejmíň dva zuby. Nebo má ocelovou čelist.

„Promiň, zašklebil se Edward. „Nešlo odolat. Moc ti to sluší a toho štěstí budu potřebovat přímo pohádkové množství.“

Jenže slunce už vážně vystrkovalo první paprsky přes obzor, a tak se noční návštěvník s nevolí přehoupnul přes okenní římsu a se zavřenýma očima – ty výšky ho lehce vyváděly z míry – sešplhal dolů.

„Hej, Aládíne!“ ozvalo se seshora, a když vzhlédl, uviděl Bellu, jak mu ukazuje obě sevřené pěsti, mačkající palce uvnitř. „Jestli to dobře dopadne a řekneš si, místo abys podváděl…“ nechala na konci nedokončené věty významné ticho. Edward se zakřenil a tiše doufal, že tu pauzu pochopil dobře.

Sotva dorazil do domu své - vlastně Aládínovy – matky, začal vehementně třít lampu, takže když se objevil Džin, svíral svůj kouřový ohon, co měl místo nohou, a sfoukával z něj plamínek. Tvářil se přitom jako sto čertů.

Edward naprázdno polkl.

„Jsem Džin bla bla bla, co chceš?“ frkl Džin, když konečně přestal doutnat.

„Je čas oslnit sultána.“

„A?“

„A…“ zarazil se Edward. Džin trpělivě čekal.

A čekal.

A ještě čekal, až měl Edward pocit, že kdyby vážně měl nohy, začne netrpělivě podupávat.

Zachránilo ho až klepání na dveře.

Džin zakoulel očima a ukryl se do Edwardova stínu.

„Kdo je?“ zeptal se Edward, než otevřel.

„Posel našeho sultána, nejvyššího vládce.“

„A co chceš?“

„Nesu dopis,“ ozvalo se rozmrzele. Tady jsou všichni tak milí!

Edward otevřel a převzal psaní ve zlatem zdobené schránce. Pošťák Ondra se uklonil a rozeběhl se pryč, jako kdyby v té truhličce mělo být TNT. A co když… Edward rázně zavrtěl hlavou, přesto natáhl ruku kamsi za sebe, kde čekal zvědavého Džina.

„Co já s tím?

„Nemáš pocit, že v tom něco třeba tiká?“ zeptal se opatrně Edward a Džin přiložil ucho k víku.

„Nemám.“

„Fajn, vezmi to a jdi s tím tak deset kilometrů odtud, otevři to a přines mi, co je uvnitř.“ Prevence je prevence. Ani upír není nerozbitný, zato Džin je jen kouř, ne? On se zase někde shlukne, smrad jeden protivnej.

Džin se na něj znovu zamračil, ale zmizel. Než stihl Edward mrknout, byl zpět a strčil mu pod nos ruličku.

„Dopis, přesně, jak říkal ten posel,“ zavrčel Džin.

„No jo, pořád…“ frkl Edward a rozbalil to. Otráveně mlaskl a znovu natáhl ruku k Džinovi. „Neumím arabštinu, co tam píšou?“ vztekal se. Džin se vítězoslavně ušklíbl a Edward si uvědomil, že ten čmoud má zase navrch.

„Píšou tu, že tvůj první úkol je překvapit sultána jedinečným darem.“

„Čtyřicet beden šutrů mu je málo?!!!“ zděsil se Edward.

„Jedinečným, ne samozřejmým, ty vůbec neposloucháš. Chce něco, co nikdo tady nemá…“

„Rozum?“ sykl Edward. „Zjisti mi, co vymyslel Hašašíra…“ rozzářil se vítězoslavně Edward.

„Nejsem-“

„Dělej, prosím tě. Nemám na tebe čas!“ rozvztekal se a modrý Džin vybledl. Pak zmizel.

A pak se vrátil.

„Létajícího koně,“ oznámil mu.

„Vykrádat antické mýty, to by mu šlo… hm… chci vrtulník. Vyčaruj mi velký vrtulník.“

„Jakej?“ vyhrkl Džin.

„Co já vím?“ hekl Edward, ale pak si vzpomněl na tu Esmeinu knihu… „Chci Echo Charlieho!“

„Koho? Co je vrkulník?“

„No něco jako letadlo!“

„Cože? Hele, tak to neklapne, nevím, co to je, takže to neví ani lampa. Neumí to, chápeš? Musí to být něco, co existovalo při jejím vzniku.“

„Hm, takový czechšmejd," ušklíbl se otráveně Edward a zakoulel očima. „Nechceš se přestěhovat?" navrhl.

„A kam asi?" zděsil se Džin.

„Já nevím, třeba do termosky?" pokrčil ležérně rameny Edward. Ale už mu začínalo být jasné, že vrtulník u Džina nevyrazí. Něco, co tady nikdo jiný nemá… Co takhle něco z jiné pohádky?

„Tak hele,“ zakýval prstem na Džina, a když se ten neochotně přiblížil, začal mu něco šuškat. Džin jen vrtěl hlavou a mračil se, občas vykvikl šokem, nebo se plácl do čela nad idiocií svého pána, ale nakonec přece jen váhavě kývl. A zmizel.

***

Druhý den před sultánovou trůnní pohovkou stál Edward znovu i s turbanem, o kterém pevně doufal, že ho má na hlavě naposled v životě, a nervózně přešlapoval. Potila se mu hlava a vážně doufal, že mu nevypadají vlasy. Upír neupír. Kouzelník Haš – Ášír vedle něj se mračil a oči se mu pod huňatým obočím zlověstně blýskaly. Vypadalo to, že umí nějak blokovat telepatii, protože stejně jako u Belly, i v jeho případě Edward zjistil, že je mu jeho dar na houby s octem. Ale vzhledem ke vzteklým pohledům, kterými po něm jeho sok střílel, se dalo ještě docela dobře odhadnout, na co myslí. Odhadoval by to minimálně na vraždu.

„Tak copak jste mi přinesli,“ těšil se na trůně sultán, komíhal nožičkami a skoro nadskakoval nedočkavostí. „Sem s tím, honem, honem!“ tleskal jak dítě před cukrárnou.

Haš – Ášír zkřížil ruce na prsou, uklonil se, poodstoupil stranou a teatrálně ukázal rukou na koně v téměř životní velikosti, vyřezaného z ebenového dřeva a vykládaného zlatem a slonovinou. Sultán se zamračil. Edward se přidusil smíchy.

„Kůň? Co s koněm? Koní mám plné stáje, a živých! Statnějších! Hezčích!“

„Tento kůň není jen tak obyčejný, můj pane. Ten kůň létá. Chcete si ho vyzkoušet?“

„Zbláznil ses?“ zaječel jak eunuch a splašeně se škrábal co nejdál od toho monstra.  „Nesnáším výšky! A i kdybych chtěl lítat, od zetě, co si loni vzal mou předposlední dceru, se tu v komoře ještě někde válí ten koberec. A stejně ho jenom žerou moli,“ odfrkl si sultán, mávl buřtíkovou ručkou posázenou rubíny a už zjevně neúspěšnému nápadníkovi nevěnoval pozornost, protože zlato na jeho ruce hodilo moc pěkné prasátko.

„A co ty?“ obrátil se po chvíli na Edw- Aládína. „Co máš pro mě ty?“

„Něco daleko lepšího,“ uklonil se Edward. „Ale abych ti to ukázal, musíme vyjít do zahrad.“

„Já nikam nejdu. Do zahrad? To je spousta schodů, a než seženu nosítka, to zas bude doba,“ trucoval sultán. Edward chvilku zvažoval, že ho prostě vyhodí z okna a dole jej možná – vážně jen možná, pokud se mu bude tedy chtít – opět chytí, ale vzdal to. Dokonce s velkým sebezapřením se ani neušklíbl. Kořínkovou na něj, na čuně tlustý, líný, ošklivý.

„Tak alespoň k oknu,“ smlouval Edward a mačkal v kapse zlatý vlašský ořech, výsledek noční strategické porady s Džinem.

Když se celá společnost namačkala k oknům (k jednomu to nešlo, protože se sultánem by se k jednomu nevešli), vytáhl Edward zlatý ořech z kapsy, jako salónní kouzelník ho ukázal publiku, a pak ho hodil z okna.

Ořech se kutálel po trávě na zahradě, až najednou cink! Rozloupl se. A z něj se vykulil palác, proti jakému by i Barbie dům byl špeluňka. Zářící bílé zdi, vykládané mozaikami, zlaté střechy a kopule věží, mramorové podlahy, lesknoucí se jako sklo. Kolem vyrostly fontány a jezírka, stromy, květiny a keře. Ve větvích stromů zpívali ptáci, zrálo kdejaké nevídané ovoce, květiny voněly tak, až všichni skoro začali kýchat, a z jezírek a fontán vyskakovaly a šplouchaly zlaté rybky.

Jenže sultán se zase zamračil. „A co s tím? Měl jsem palác, teď mám dva. A ještě abych se rozhodoval, ve kterém bydlet.“ Rozhodně ho měl vyhodit z okna a zakecat se s někým na schodech!

„To není jen tak ledajaký palác,“ usmál se zrzavý Aládín přezíravě. „To je cestovní skládací. Proč každý večer na cestách stavět stan, když může člověk pohodlně přespat v prachových polštářích?“ Luskl prsty, palác venku se poskládal jak origami, pak to cvaklo, skočil do rozloupnuté skořápky ořechu, ta se zavřela a vlétla zase zpátky Edwardovi do nastavené ruky.

Sultán zamrkal. Tohle se mu docela líbilo. „Tak jo, vyhráls,“ pokrčil rameny a zatleskal. Zpoza zástěny vyběhla Badralbudúr jako fretka a už se tulila k Aládínovi. No, tulila. Skoro. Ale za ruku se ho chytila! Jestli se usmívá, to pod závojem nebylo poznat, ale Edward doufal, že ano.

Zato Haš- Ášír se neusmíval. Naopak. Mračil se jako obloha v Kansasu těsně před tornádem. Nebyl zvyklý prohrávat. Najednou popadl Bellu za druhou ruku, až jí v rameni zapraskalo, a už ji táhl k té své ebenové herce. Vysadil ji nahoru, a než se sultán stačil vzpamatovat, vyskočil za ni, zmáčkl koni knoflík pod levým uchem a už si to svištěl otevřeným oknem ven. Zůstal po nich jen kouř, který vycházel neznámo z které části koně. Za nimi se neslo jen sultánovo vzteklé kvílení.

Ale ani Edward nestál jak špatně vyřezaný svatý. Honem přeleštil lampu, a ještě než se Džin stačil pořádně zmaterializovat, vyhrkl to první pohádkové lítací, co ho napadlo: „Koště, bleskem!“ V ruce mu přistál zánovní kousek, Edward na něj nasedl a odrazil se – viděl to v nějakém filmu – ale nic se nestalo. Džin na něj zíral s obočím v půli čela. „Myslel jsem létací!“ vrčel a zameták vyhodil z okna. Džin jen protivně mlaskl a zase se vypařil. Když se vrátil, držel smeták s čadícím koncem. Edward se nad tím raději ani nepozastavoval. Nasedl, vyskočil z okna a až tam se modlil, aby to Džin zase nepodělal.

Bella si připadala jako v podivném snu. Jí se často zdávaly praštěné sny, ale tahle realita předčila i nejbláznivější z nich. Nejen, že se zčistajasna stala orientální princeznou, nejen, že ji přišel vysvobozovat ten nejhezčí kluk, jakého kdy viděla, ale teď ji ještě ke všemu unesl na lítajícím koni z kolotoče nějaký střelený kouzelník a ten její nápadník ji stíhá na koštěti a vypadá jako rozzuřená Grangerová z Harryho Pottera! Turban mu někde po cestě spadl a zdálo se, že to koště je alespoň Kulový blesk, protože už je zaplaťpánbůh doháněl.

A taky dohnal. Kouzelník se vztekle snažil o nějaké kouzlo, ale s kroutící se, škrábající, kousající, ječící, svíjející se a kopající Bellou před sebou se mu to moc nevedlo, v jednu chvíli se tak-tak vyhnul jejímu ostrému lokti a vzápětí ho uzemnila Edwardova pěst. Kouzla nekouzla, pohádky nepohádky, Edward už toho měl plné zuby. Stáhl si Bellu před sebe na koště, kouzelníka nechal, ať si i s koněm letí, kam chce – stejně tam určitě neměl GPS -, a sám nabral směr úplně jinam než k sultánově paláci.

„Kam to letíme?“ zajímala se Bella, když se trochu vzpamatovala a uvědomila si, že tu závrať nemá ani tak z výšky, jako spíš z toho, že se k jejím zádům tiskne klukovská hruď a mezi nohama má násadu od koštěte. Pěkná ta hruď, samozřejmě. A namakaná. Svaly má jako kámen, uvědomila si.

„No k sultánovi zpátky ne,“ odfrkl si Edward. „Mám už všech těch hašašírů po krk. Beru to rovnou k bráně a domů. Debila jsem ze sebe dělal už dost dlouho, chci pryč.“

„Tak fajn,“ souhlasila Bella, vykoukla mu přes rameno a zjistila, že to právě zmiňovaný nevzdal. „Ale hoď sebou, honí nás.“

„No tak ale! Mám já tohle zapotřebí? Připadám si jako lady Diana, ty vole,“ vrčel vztekle, až z toho šel Belle zrak kolem a ani nepozdravil. „To stihnem,“ prohlásil nakonec a nahrbil se. Bella byla v sedmém nebi, jak se k ní vinul, i když chápala, že je to kvůli aerodynamice. Koště přidalo. Musela chvíli mlčet, jinak by jí vítr roztrhl pysk, jak byl silný. Ono se tím stejně nic nezkazí, napadlo ji.

***

Dole u lesa stál Baldrián a Apolenou a sledovali, jak koště se dvěma pasažéry sviští k obzoru a za ním se žene ebenový kůň.

„To už je třetí, co se snaží zdrhnout,“ konstatovala Apolena.

„Já už toho mám taky plné trenky,“ vztekal se Baldrián. „Dělají nám tu z těch pohádek guláš.“

„A čí to byl nápad, nacpat ty holky do příběhů podle kostýmů?“ zeptala se kousavě Apolena.

„No ještě to budeš svádět na mě! Já jenom neprotestoval,“ bránil se Baldrián. „A teď už je to stejně jedno. Musíme to dotáhnout do konce.“ Luskl prsty a Haš –Ášír na ebenovém koni zmateně zíral na prázdnou oblohu před sebou.

Koště s oběma uprchlíky bylo fuč.

Hanetka

MisaBells

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

11)  kajka (20.03.2016 21:42)

Edward se nám nějak rozjel. Žádnej zakřiknutej a tajemnej klukopír, ale krásně drzej a chytrej mužskej, co si podfukem získal políbení. Dokonce je sprostej. Hezký.
Vážně píšete krasný poťouchlosti.

RenyNew

10)  RenyNew (18.11.2013 18:34)

Popravdě, v téhle vaší verzi mám Edwarda a Bellu (ehm, Aládina a Badralbudúr) jako pár nejradši :) Narozdíl od knížek.
Začátek se sultánem - chudák Edward :D :D :D
Pošťák Ondra mě taky dostal.
A koště. A zlatej ořech s cestovním palácem :D
A Ed tu je nějak kapánko míň zdrženlivej, ne? Jedna pusa, druhá pusa... a ta třetí bude, nejspíš, novomanželská, což? :D

9)  MayaMystery (15.09.2013 19:19)

Anna43474

8)  Anna43474 (15.09.2013 12:07)

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (13.09.2013 23:19)

Dievčatá,vtipné,milé,pekné...ako vždy.Pekná bodka za dnešným
dňom.;) :)

Empress

6)  Empress (13.09.2013 17:39)

No teda, dnešná kapča je fakt vydarená
Edouš s Bellou na metle a za nimi Hašašíra na kolotočovom koni... A konečne som sa bez zaseknutia naučila vysloviť Badralbudúra B) :D

Marvi

5)  Marvi (13.09.2013 17:20)

Dneska jsem se u toho řechtala jak pominutá :D :D :D Pošťák Ondra, Charlie Tango, no jedna perla za druhou!!! Paráda děvčata teď se budu těšit na šťastné shledání děvčat a bratrů, jen ten konec co plánují Apolena s Baldriánem ten se jim asi nebude líbit. No uvidíme, jak to ještě dopadne.

Kate

4)  Kate (13.09.2013 16:43)

Kde jsou? Kde jsou všichni? Prvně zmizí Alice s Jasperem, pak Rose s Emmettem a teď ještě Bella a Edward. Kam zmizeli? Těším se, co bude dál.

Jalle

3)  Jalle (13.09.2013 16:00)

užvanená Bella
pošťák Ondrej
Musela chvíli mlčet, jinak by jí vítr roztrhl pysk, jak byl silný.
skvelé

Nosska

2)  Nosska (12.09.2013 23:53)

Normálně nevím, čemu se smát víc.
Předpokládám, že příště už se všechny tři dvojice potkají a bude se chystat pohádková svatba

Rowana

1)  Rowana (12.09.2013 20:56)

Huh, tak tohle bylo pěkně akční. Spousta adrenalinu - šplhání do okna, šplhání u sultána, únos princezny a pak ještě únos od Apoleny s Baldriánem. Fakt, prostě samá akce. ÚŽASNÝ - strašně moc se mi to líbilo. A ta uloupená pusa byla prostě mňam.
To jsem zvědavá, co ti dva pohádkoví intrikáni mají vlastně za lubem.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek