13.05.2010 [14:00], Bye, ze série Forest Love, komentováno 24×, zobrazeno 5053×

XVII. A Blood for a Blood

XVII. A Blood for a Blood

„Co se děje?“ zeptala jsem se Edwarda, když domluvil.

„Alice měla vidění,“ řekl tak nějak ustaraně. „Myslí si, že se týkalo nás, máme hned přijet domů.“

Ještě pořád mě jednou rukou držel kolem pasu. Telefon teď znovu strčil do kapsy, zamyšleně mě objal a chvíli jen tak tisknul svůj obličej do mých vlasů.

Alice o nás, lépe řečeno o mně, žádná vidění nemívala. Bylo to zvláštní. Až mě z toho zamrazilo.

No, takže balení ještě počká...

xxx

Byli tam všichni. Už na nás čekali. Rozsazení po zahradním nábytku, nebo postávající u zábradlí na velké terase.

Slunce zrovna kleslo pod příkrov mraků, a na tu chvíli, než zajde za obzor, vrhalo na zemi už téměř vodorovně skoro rudé paprsky. Zářili. V duhovém barevném spektru, s převládající rubínovou barvou.

„Budeme mít návštěvu, Edwarde,“ hlesla Alice, když jsme se posadili ke stolu naproti Rose a Emmettovi. „Demetriho s Alecem. Rozhodnutí už padlo, vyrazí zítra ráno,“ vzdychla. „To ale byla až moje druhá vize, když už jsem je sledovala. V první jsem je viděla tady. Vy dva jste tu nebyli,“ odmlčela se. „Tím myslím vůbec nebyli,“ dodala tiše a podívala se na Carlisla.

Edward vedle mě doslova zkameněl. Jestli jsem si někdy nebyla jistá, teď to bylo stoprocentní – nedýchal. Stále ještě nepustil mou ruku. Vlastně ji držel už od chvíle, kdy jsme odcházeli z pokoje na koleji. Sledoval Alicin pohled a tázavě se podíval na Carlisla. Musel vědět na co myslí, ale zdálo se, že to potřebuje slyšet.

„Vzali jsme v úvahu všechno, Edwarde, Sunny,“ promluvil Carlisle k nám oběma. „Myslím, že máte jedinou možnost. Vlastně Alicina první vize o tom svědčí. To, že přijedou právě teď a právě oni není náhoda. Myslíme si, že Volturiovi už o tobě vědí, Sunny,“ chvilku zaváhal jestli má pokračovat. „Je pravděpodobné, že vědí i o tvých schopnostech.“

Teď pohlédl na Edwarda. Ten jenom zalapal po dechu. „Denalijští?!“ vydechl a pak chvíli mlčel. „Ty myslíš, že Tanya…?“

„Nevím, Edwarde,“ zavrtěl hlavou Carlisle, „ale jiné vysvětlení pro to zatím nemám.“

Jenom pomalu mi docházelo, co se tu asi děje. A to mrazení v zátylku, které jsem cítila už na koleji, a potom i v autě, se najednou rozlilo do celého mého těla. Panika. Edward musel slyšet, jak se moje srdce snaží prorazit mi hrudník. Já to slyšela taky. Konečně se pohnul, pustil mou na kost zmrzlou ruku a pevně mě objal kolem ramen.

„Jak už jsem řekl,“ pokračoval Carlisle, „myslíme si, že teď máme jedinou možnost. Musíme zjistit co přesně chtějí, ale tak, abyste oba byli mimo nebezpečí pro případ, že by vás chtěli…“ zatěkal pohledem k ostatním, „…že by už ohledně vás měli nějaké rozkazy.“

Byla jsem si úplně jistá, že to nebylo přesně to, co chtěl říct.

„Je potřeba získat čas,“ mluvil dál, „a pokud možno co největší náskok před Demetrim. Musíte okamžitě zmizet, Edwarde! Víš, co máš dělat?“

„Jistě,“ hlesl Edward dutě.

xxx

Od té chvíle jsem dělala, co mi řekli. Jako loutka. Bez odmlouvání, bez ptaní a smlouvání. Viděla jsem, že mají strach. A to mi stačilo.

Alice zůstala s Jasperem na terase. Chtěla se soustředit jen na své vize. Esmé s Rose dostaly za úkol zajet na kolej a sbalit mi věci. Vzaly všechno, ale na cestu jsem měla připravený jen jeden kufr. Ostatní zůstane zatím u Cullenů. Carlisle zabukoval nejbližší let do Seattlu. Nevěděla jsem proč zrovna tam, ale neptala jsem se.

Mě teď čekal úkol, který za mě splnit nikdo nemohl. Ale bývala bych si to ze srdce přála. Musela jsem zavolat tátovi a pokusit se mu rozumně vysvětlit, proč zítra nepřiletím. A proč se tak nestane pravděpodobně ani v nejbližších dnech, možná týdnech. Moc se mi to nepodařilo. Byla jsem tak vystresovaná, že to skončilo hádkou. Řekla jsem tátovi, že jsem v podstatě dospělá a tím pádem si budu dělat, co chci. Nakonec mi telefon bez rozloučení položil. Přesně tak jsem to nechtěla.

Když jsem domluvila, mohla jsem konečně přestat zadržovat slzy. Edward, sedící vedle mě na sedačce v obýváku, ke mně zvedl ruku, ale pak zaváhal, jakoby přemýšlel, jestli ještě může.

Musel. Vlastně to bylo to jediné, co jsem teď doopravdy potřebovala. Vědět, že je tu se mnou, že je ještě všechno v pořádku. Sama jsem ho objala, položila mu hlavu na prsa a máčela mu tričko. Pevně mě svíral  a hladil. Pohupoval se mnou, jako s malým dítětem, ujišťoval mě, že nedovolí, aby se mi cokoliv stalo a že táta mi všechny ty hrozné věci, které jsem mu právě řekla, určitě odpustí.

xxx

Za necelé dvě hodiny už nás Carlisle s Esmé vezli na letiště. Rozloučení bylo krátké, o to definitivnější mi připadalo.

První třídou jsem letěla poprvé v životě. Kromě jednoho kulatého úředníka jsme tam byli sami. Když si Edwarda dostatečně prohlédnul – nejspíš se mu zdál prostě divně krásný – usnul. Ještě jsem naposledy vykoukla z okýnka na do tmy zářící Anchorage, vzdychla jsem a opřela se do sedadla. Konečně jsem mohla v klidu formulovat otázky.

„Proč Seattle?“ zeptala jsem se nejdřív.

„Něco důležitého tam vyřídíme a pak pojedeme dál,“ řekl a propaloval mě u toho zkoumavým pohledem. Za poslední dvě hodiny jsem skoro nic neřekla. Vypadal, že se zoufale snaží odhadnout, na co myslím.

„Co důležitého?“ Chtěla jsem vědět všechno.

Skousnul si ret – to doopravdy nikdy nedělal. „Potřebujeme doklady. Budeme teď hodně cestovat.“

„Já ale doklady mám.“ Tušila jsem o čem mluví, jenom jsem si to nechtěla připustit.

„No, nebudou to úplně naše doklady,“ řekl opatrně.

Otočila jsem se k okénku a v jeho odrazu spatřila svou vlastní bolestnou grimasu.

„Sunny!“ chytil mě za rameno. „Já vím, že mi to nikdy neodpustíš! Jsem jenom pyšný hlupák a v ničem jsem se nepoučil!" vybuchl najednou. „Neměl jsem právo tě k sobě připoutat. Já… tvůj táta měl ve všem pravdu,“ skončil rezignovaně.

„Edwarde!“ otočila jsem se k němu a spatřila bolestný výraz pro změnu v jeho tváři. „Tohle mi už nikdy neříkej!“ Svůj hlas jsem teď skoro nepoznávala. „To nebylo jenom tvoje rozhodnutí, ale i moje. Já už tehdy věděla kdo jsi, přesto jsem to udělala. A udělala bych to znovu, to mi věř!“

Štěstí, že úředníček spal, jinak by se nestačil divit, jak umí krásný chlapec vášnivě líbat...

xxx

Došel ke dveřím s cedulkou:

THOMAS SCOTT – ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ

Spolu s kanceláří, jejími klienty a všeho schopnou povahou zdědil pan Scott po svém otci i klientelu, o které s nikým nemluvil. Snad právě proto, že mu vynášela víc, než advokacie...

Zaklepal a rovnou vešel. V kanceláři seděla blonďatá dvacítka. V okamžiku, kdy k němu vzhlédla si zlomila pilníčkem nehet.

No páni, ty bys ale stál za hřích!

Cukly mu koutky. „Dobrý den, mám domluvenou schůzku s panem Scottem.“

„Vaše jméno?“ Kocourku!

„Edward Cullen.“

Hmm, i to jméno zní sexy.

„Ano, pan Scott už vás očekává.“ pokynula mu rukou ke dveřím na konci krátké chodby.

Bože a ta prdelka!

K panu Scottovi vešel s úsměvem.

„T. Jenks?“ položil krycí otázku malému růžolícímu čtyřicátníkovi.

„Pane Cullene,“ řekl T. Jenks rozechvěle, „jsem rád, že vás poznávám osobně!“ Ale nevypadal na to. Měl strach. „Pan Jasper tentokrát…?“ testoval opatrně situaci.

„Ne, tentokrát jen já." pronesl tak ledově, až se chlapík bezděky otřásl. „Potřebuji mezinárodní doklady pro sebe a pro tuto ženu,“ vytáhl z kapsy Sunnyin řidičák. „Troje. Pokaždé na jiná jména, samozřejmě. Ta nechám na vás,“ na chvilku se zamyslel. „Ale tak, abychom měli vždy stejná příjmení,“ dodal pak. Tomu nedokázal odolat.

T. Jenks si od něj třesoucí se rukou vzal Sunnyin doklad.

„Donesete mi je vy osobně večer do hotelu Edgewater,“ oznámil mu.

„Už večer? Ale to se nedá stihnout!“ vyjekl ustrašeně T. Jenks.

Vytáhnul z kapsy tlustou obálku a položil ji na stůl. „Jsem přesvědčený o tom, že vy to stihnete!“ řekl tvrdě a neuniklo mu, jak se T. Jenks znovu zachvěl.

xxx

Probrala mě jeho vůně. Byl tak blízko, až jsem sebou instinktivně cukla.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ zašeptal a odhrnul mi vlasy z tváře.

Honem jsem se snažila si vybavit, kde jsem a co tam dělám. Prospala jsem celé odpoledne. Únava po probdělé a procestované noci a po včerejším podivném odpoledni udělala své. Ležela jsem v obrovské posteli jednoho z nejlepších apartmá hotelu Edgewater s výhledem na Elliottský záliv. Býval by mi stačil obyčejný dvoulůžák, ale Edward trval na tom, že když už se řítíme do pekel, tak stylově. O tom, že bych něco platila já, nechtěl ani slyšet. Za prvé si neustále dával vinu za naši situaci, a za druhé mi teprve teď opravdu pořádně vysvětlil, jak moc jsou vlastně bohatí.

Přihlásily se mé lidské potřeby. Trochu nemotorně jsem se vyhrabala z deky a pleskala bosýma nohama ke koupelně.

„Omluv mě, jdu si zaplavat.“

„Prosím?“ vypadal opravdu překvapeně.

„Ty sis nevšiml toho bazénu v koupelně?“ střelila jsem po něm přes rameno.

„Lásko, tomu se říká vana.“ zavolal za mnou.

„Vanu už jsem v životě viděla, ta to určitě není,“ zavrtěla jsem hlavou a zaplula do koupelny.

xxx

„Kde jsme to…?“ zavrněla jsem, když jsem se znovu uvelebila přibližně ve stejné pozici – přitulená k Edwardovu boku.

Přitáhnul si mě ještě blíž a podsunul svoje rameno pod moji hlavu.

„Když jsi byla v koupelně, volal Carlisle,“ řekl vážně.

Do háje. A je po tulení!

„Zdá se, že už ví, odkud vítr fouká. Volal mu Eleazar. Irina zmizela.“

„Irina? Co ta s tím má společného?“ podivila jsem se.

„No, vypadá to, že dost,“ ještě víc mě k sobě víc přitisknul, „před třemi dny odešla na lov a už se nevrátila. Její stopa končila na letišti. Ozvala se jim až teď - z Volterry.“

„Tomu nerozumím. Jak to souvisí s námi?“ Marně jsem se snažila najít nějaké vodítko.

Nadechl se – to není dobrý…

„Podcenili jsme to. Před třiadvaceti lety přišla o svého partnera – Laurenta - v bitce s vlky. S tvým tátou... Teď, když se dozvěděla, kdo jsi - asi´s jí to všechno znovu připomněla a… myslím, že chce uplatnit zákon Krev za Krev.“

Jeho poslední tři slova se mi zaryla až do morku kostí. „Ona chce zabít tátu?“

Ucítila jsem, jak se celý napjal. „To ne, spíš se mu bude chtít pomstít…“

Přestal dýchat – to není dobrý!

Ta jistota mě doslova slisovala. Už jsem chápala, jaké to je zkamenět. „Chce zabít mě?!“

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

4)  Bye (13.05.2010 14:28)

ambro, udělej, udělej!!
A můžeš to zpracovat třeba jako článeček s konkrétními příklady mojí blbosti
Fakt se ráda zdokonalím!

3)  ambra (13.05.2010 14:22)

Strhující. Jedno slovo, ale lepší mě nenapadá. Chtěla jsem vypsat dva tři obraty či výrazy, které mě nejvíc nadchly, ale když jsem měla asi patnáctý, tak jsem to vzdala.
Jinak asi udělám nějaké kolektivní školení na vložené vedlejší věty. To se tady nějak kolektivně ignoruje. No jo no, poslední dobou to byla jen samá pozitiva, tak abych nevyšla z formy

2)  Lipi4 (13.05.2010 14:18)

Úžasné, dech beroucí, nepřekonatelné (no maximálně nějaká kapitolka Myšky by to překonala)......

Ale má to jednu vadu - Co ten konec? ....Doufám, že brzy bude velmi dlouhé pokráčování

1)  Evelyn (13.05.2010 13:29)

Bye, já nedýchám a jsem šíleně napnutá! Bylo to úžasné, strhující a doslova mě to připoutalo k obrazovce. Je mi líto Jaka a toho, jak musí takovou situaci snášet. Překvapila mě Irina, přiznávám, že na ni jsem ani nepomyslela. A ten konec... Jak mám teď myslet na něco jiného než na pokračování?


Btw, malá technická - máš dva způsoby odkazu na předchozí a dalšíí kapitolu. Stačí jeden

«   1 2