Sekce

Galerie

/gallery/Forrest%20Love.jpg

XVI. The Gift

XVI. The Gift

 

 

Pozorně poslouchal rozhovor v přízemí. A taky se soustředil, aby mu neunikla žádná z myšlenek nově příchozích. Probíhalo to dobře. Carlisle to zkrátka uměl podat a tak zatím zaznamenal spíš zvědavost, než jakékoliv negativní reakce. Byli na setkání s ní připraveni.

Sunny ho teď sledovala skoro dychtivě. Byla trochu rozrušená, takže se jí zrychlil tep, což způsobilo neparné zvýšení teploty jejího těla, což mělo za následek to, že se její vůně ještě zintenzivnila. To ho na okamžik vyvedlo z míry, takže si pomyslel, že by vůbec nemuselo být špatné tu návštěvu nechat ještě chvíli čekat. Bohužel, hlasy z přízemí se ignorovat nedaly, stejně jako skutečnost, že už jsou tam očekáváni.

Když scházeli ze schodů, držel ji za ruku, aby dal slovu přítelkyně jasný a nezaměnitelný význam. Šlo to dobře až do chvíle, kdy Tanyin pohled sklouznul právě k jejich vzájemně propleteným prstům. V tu chvíli se v ní zvedla vlna lítosti a… vzteku. Ona, nadpozemská kráska jeho druhu, se mu skoro plazila u nohou, aby si jí všimnul. A on? Už podruhé se zahodil s obyčejnou lidskou holkou. Jestli měla někdy opravdu chuť nechat svoji upíří podstatu vyplout na povrch, bylo to teď! Ani by nepotřebovala cítit tu její sladkou vůni. Úplně stačilo, co teď viděla. Jen ať se na ni ta coura zkusí podívat! Byla přesvědčená, že tentokrát by byla schopná zabít i pohledem.

Instinktivně se celý napjal, nespouštěl Tanyu z očí a byl připraven zasáhnout fyzicky, bude-li to nutné. Zatím ji zkusí zchladit slovy.

„Taky tě rád vidím, Tanyo!“ pronesl ledově, ve stejnou chvíli kdy musela Tanya uskočit před těmi padajícími hodinami.

 

xxx

 

Byla jsem si zcela jistá, že mě chce zabít. Zase jsem byla úplně paralyzovaná. Nemohla jsem se hýbat, mluvit, dýchat. Od krku dolů jsem necítila vůbec nic. Dokonce jsem ztratila i periferní vidění. Bylo to, jako bych já stála na jednom konci tunelu a ona na druhém. Mezi námi byly jenom tmavé stěny.

Pohnula se. To je konec.

Tunel se rozplynul a na místo, kde stála padaly starožitné, dvoumetrové kyvadlové hodiny.

Vládu nad svým tělem jsem znovu získala až v okamžiku, kdy tunel zmizel. Ve stejnou chvíli jsem ucítila, jak mi Edward silněji stisknul ruku a hlasem, který jsem nikdy předtím neslyšela a teď upřímně doufala, že už ani nikdy neuslyším, zavrčel:

„Taky tě rád vidím, Tanyo!“

Tanya, tak se ta vražedkyně s drobným obličejem a dlouhými světle měděnými vlasy jmenovala, už samozřejmě stála o dva metry dál. Padající hodiny ji aspoň donutily přestat se mě snažit zabít pohledem. A nejspíš taky Jasper, který ji teď upřeně sledoval. Trochu se našpulila a střelila po něm zlostným pohledem.

Nikdo se nehýbal, nikdo nepromluvil. Po celé místnosti se kutálely skleněné střípky z rozbitého skla hodin.

Musela jsem se Edwarda chytit i druhou rukou, jinak bych upadla. Objal mě kolem pasu a pevně mě k sobě přitisknul. Rozhostil se ve mně zvláštní klid.

„Ale, ale... Carlisle, ty jsi dnes samé překvapení! O tom hlavním jsi nám zatím nic neřekl!“ pronesl překvapeně jediný muž v pětičlenné skupince příchozích. Věděla jsem už, že se jmenuje Eleazar a jeho partnerkou musela být ta černovlasá kráska s hispánskými rysy. Carmen. Další dvě ženy tedy musely být Irina a Kate.

„Nechápu, o jakém překvapení mluvíš, Eleazare,“ podivil se Carlisle. A nechápal to zřejmě nikdo, včetně mě.

„To není možné!“ vyhrkl Edward.

„Ale ano, je. V tomhle se nikdy nemýlím. Je to přece můj dar, Edwarde.“ Eleazar se evidentně začínal bavit. A trochu mě znervózňovalo, že se u toho téměř nepřetržitě díval na mě. „Je to tak silné už teď, že o tom nemůže být žádných pochyb.“

„Eleazare?“ zeptal se za nás všechny Carlisle. Ti dva si tu povídali o něčem, co nám ostatním stále unikalo.

„Vaše nová přítelkyně má dar. Velmi silný. Jak bych to správně…“ prohlížel si mě přimhouřenýma očima od hlavy k patě. „Kombinace psychického a útočného fyzického štítu.“ řekl nakonec. „S něčím podobným jsem se nikdy nesetkal. U našeho druhu, natož u člověka!“ významně zvedl obočí.

Všichni zaraženě mlčeli.

„Máte pro to snad nějaké jiné vysvětlení?“ kývnul Eleazar hlavou k rozbitým hodinám.

Nedalo se říct, že bych vůbec nechápala, o čem Eleazar mluvil, ale této informaci už se prostě můj mozek vzepřel. Dost na tom, co byl přinucen za poslední půlrok vstřebat. A stále se nacházely nové a nové věci, týkající se Edwardovy existence. Ještě jsem nevěděla všechno. Jediný pevný bod, kolem kterého se teď otáčel můj značně pocuchaný vesmír, jsem byla já. Znala jsem se, se mnou bylo všechno v pořádku. Sama sebe jsem nemohla ničím překvapit.

Nedokázala jsem to zadržet. Hystericky jsem se rozesmála.

 

xxx

 

Dál už jsem nebyla schopná pořádně vnímat, o čem se baví. Jenom jsem chápala, že se rozhovor týká mě. A taky, že se vše točí okolo pro mě zatím spíš bájných postav jakési upírské šlechty, žijící někde v Itálii, o které mi už Edward něco říkal. Tehdy jsem ho ale poslouchala na půl ucha. Zčásti proto, že jsme tenkrát měli zrovna dům sami pro sebe, a to jsem se mnohem snáz soustředila na úplně jiné věci. A taky proto, že se mi to zdálo tak nějak vzdálené. Jejich existence pro mě byla podmíněna chvílí, po kterou jsem jim věnovala chabou pozornost.

Teď jsem znovu poslouchala povědomé informace o trojici vladařů, obklopených těmi nejtalentovanějšími a nejsilnějšími poddanými. Členy jakési gardy, která sloužila k jejich ochraně a zároveň prosazování zákona.

A taky o jejich sběratelské vášni. V jejich paláci se údajně nacházely ty nejkrásnější umělecké předměty a vzácná díla, která se v lidském světě považovala za dávno ztracená, nebo v jejich neprokázanou existenci věřilo jen pár bláznů.

Náhle jsem se přistihla, že poslouchám velmi pozorně. Moje tělo tak samovolně zareagovalo na šokující informaci o tom, že se jejich sběratelská vášeň týká i lidí. Lidí s potenciálem, který se dal využít. Lidí se zvláštními schopnostmi. Lidí jako já...

 

xxx

 

Musela jsem odejít. Na čerstvý vzduch. Seběhla jsem po schodech a doklopýtala na kraj lesa. Tam jsem se opřela o strom a snažila zhluboka dýchat.

Neslyšela jsem ho přicházet. Ale poznala jsem, že za mnou stojí. Vzal mě za ramena a otočil čelem k sobě.

„Nemusíš se ničeho bát. To se nestane. Nikdo o tobě neví a o tvých schopnostech se už vůbec nikdo nedozví," promlouval ke mně naléhavě. „Můžeš se spolehnout, že to zůstane mezi námi. Denalijští jsou naši přátelé. Těm důvěřujem, a s nikým jiným z našeho světa se nestýkáme. Neočekávané návštěvy nám může ohlídat Alice,“ přesvědčoval mě překotně a pak mě k sobě pevně přitisknul. „Sunny, prosím, věř mi. To nikdy nedovolím!“

Věděl, na co myslím, aniž by musel číst mé myšlenky. Za tu krátkou dobu, po kterou jsme byli spolu téměř nepřetržitě, jsme se poznali velmi dobře.

Samozřejmě jsme se o tom už bavili. O možnosti mojí přeměny. A oba jsme se v této věci dokonale shodli. Možná nás k té shodě nevedly stejné důvody, ale výsledek byl jasný. Ani jeden z nás s tím nesouhlasil.

Já jsem věděla, že všichni Edwardovi blízcí, byli tím, kým byli, protože to bylo nevyhnutelné. Nerozhodli se pro to. Stalo se jim to - byl to jejich osud. Ani by mě nenapadlo se pro takovou věc prostě rozhodnout. Vždyť jaká lidská duše by dobrovolně nastoupila cestu do věčného zatracení?

Jistě, uvědomovala jsem si, že čas je v mém případě neúprosně plynoucí fyzikální veličinou, kdežto Edwardovi splývá v jeden nekonečný okamžik. Ale mminčin náhlý odchod mě tím nejbolestnějším způsobem poučil o tom, co je v životě důležité. Naučil mě nevzhlížet k zítřku, protože zítra už nemusí být nic. Žila jsem dneškem. Zítřek byl nejistý. Neuvažovala jsem, co bude za rok, za deset let. Byla jsem mladá a stáří pro mě bylo jenom slovem. Ano, mohlo se to změnit, ale tehdy jsem to viděla takhle.

„Neopouštěj mě!“ zašeptal mi do ucha.

Blázen!

Vší silou jsem se k němu přitiskla. Jako bych tím mohla něco ovlivnit, nebo zmírnit strach, který mě svíral.

Když jsem pak pod ním ležela v měkké lesní trávě, sama sebe jsem se ptala, jak mohou chladné rty způsobit takovou horečku. Kde se v tak pevné náruči bere ta měkkost. A co způsobilo, že nejnebezpečnější predátor světa mě líbá s takovou něhou, až se mi z toho točí hlava.

„Edwarde?“ začala jsem opatrně, když se s povzdechem položil do trávy vedle mě poté, co jsme se dostali k tenké hranici, kterou jsme ještě nikdy nepřekročili. „Proč se mě Tanya pokusila…?“

Trochu se zamračil. „To nemá s tebou nic společného,“ zabručel, „spíš se mnou. Už několikrát jsem ji odmítnul.“

Úplně se mi sevřel žaludek. Takový pocit jsem ještě nezažila. Přesto jsem věděla co to je – žárlila jsem.

 

xxx

 

„Ale to bych si musela něčeho všimnout!“ namítla jsem vzdorovitě. „Nejsem žádný médium, nikdy jsem vlastní vůlí nepohla ani krabičkou od sirek!“

„Tomu milerád věřím," usmál se potutelně Eleazar. „Zřejmě jsi tuto svoji schopnost nikdy předtím opravdu nepotřebovala. Řekni, kolikrát v životě se na tebe pokusil zaútočit upír?“

Tuhle debatu už jsme vedli nějakou chvíli. On zkrátka trval na svém a já se bránila zuby, nehty.

„Tak počkat, to mi něco připomnělo!“ vztyčil se náhle Emmett z pololehu na sedačce. „Tenkrát, na louce, když jsem jejího tatíka převálcoval, tak u toho Sunny taky byla, ne?“

Chvíli se na něj jen zaraženě dívali.

„Ovšem,“ řekl nakonec Carlisle s náznakem vědeckého nadšení v hlase, „tím by se to dalo vysvětlit.“

„Copak?“ ozval se Eleazar, „Takže to dnes nebylo poprvé?“

Carlisle Eleazarovi vylíčil události z baseballové louky. Při informaci o mém, vlastně taky nadpřirozeném, původu všichni Denalijští zpozorněli. Zdálo se, že se na mě teď dívali tak trochu s respektem. Vyrozumněla jsem, že o vlcích z Olympského poloostrova jsou dobře informováni. Nakonec se všichni shodli na tom, že za tátovým záhadným zraněním stojím já.

Už jsem se nemohla ani smát.

Tanya se už po zbytek návštěvy nijak negativně neprojevila. Dalo se říct, že se mi v podstatě vyhýbala. Nemluvila na mě, nedívala se na mě. Úplně mi to vyhovovalo. Při vzpomínce na naše první setkání jsem si byla jistá, že od nynějška už navždy budu brblající Rose vnímat, jako svoji nejlepší kamarádku.

 

xxx

 

Blížil se konec června. A taky den mého odletu domů. Helen už byla ve Forks. Byla ve zkouškovém období trochu pilnější, než já a už se nemohla dočkat, jak s Kevinem vyrazí cestovat po Státech. V podstatě jela domů na otočku a pak měli v plánu strávit dva měsíce spolu.

Jak já jí to záviděla! Táta si vymínil, že budu doma aspoň měsíc v kuse. Asi doufal, že odloučení našemu vztahu s Edwardem prospěje. Stále to nevzdal, ani jsem nic jiného nečekala.

Zrovna jsem se pokoušela balit. Ale pokaždé, když jsem uložila nějakou věc do kufru, záhadně se znovu objevila na svém původním místě.

„Edwarde, to už vážně není vtipný!“ zamračila jsem se na něj naoko. Seděl na posteli, opřený o zeď, kotník prvavé nohy ležérně položený na koleni levé a zaujatě sledoval mouchu, která poletovala pod stropem. „Jestli mám zítra odletět, budeš toho muset nechat! A nemysli si, že jsem tě tentokrát neviděla!“ Jasně, že jsem ho neviděla. Byl pekelně rychlý.

„Já ale nechci, abys odletěla!“ Najednou stál u mě, vzal mi z ruky nějaká trička, co jsem chtěla už popáté zabalit a hodil je na postel. Byl jako malé dítě, kterému chtějí vzít hračku. Ale způsob, jakým mě teď přesvědčoval, abych zůstala, by žádné dítě nepoužilo!

„To já přece taky ne,“ vydechla jsem, když své rty přesunul na můj krk.

„Tak nejezdi,“ zavrněl. To už byl u mého ucha. Proč jsem mu o tom místečku jenom říkala?! Teď snad vážně neodjedu!

Zazvonil mu mobil. Nespokojeně zabručel a vytáhl ho z kapsy.

„Alice?“ skoro zavrčel do telefonu. Pak chvíli poslouchal. „Dobře, hned tam budem!“

 


 

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Evelyn

1)  Evelyn (11.05.2010 13:00)

Aaaa, Bye, to bylo opět úžasné. Já to tušila, že má schopnost, ale takovouhle dvojitou - to bylo překvápko. Ale že nechce být upír Jak to chtějí do budoucna udělat? No, vím, že jeden díl jsem právě pěkna za čerstva přečetla, ale už se nemůžu dočkat dalšího

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek