Sekce

Galerie

/gallery/Forrest%20Love.jpg

VII. The Bear

VII. The Bear

 

Na Geologii nepřišel. Ani Jasper Hale, jeho bratr, který s ním na ni chodil.

V hlavě jsem měla zmatek. Přeci jenom jsem si nebyla jistá, co přesně se mu stalo. Znovu jsem si v hlavě přehrávala náš rozhovor. Bylo vůbec možné, že se ho zmínka o smrti mojí maminky nějak dotkla? Nebo si opravdu vzpomněl, že musí něco zařídit? A kdo byla ta Bella, jejíž jméno vyslovil na letišti? Tuto poslední otázku jsem vytěsnila z hlavy. Odpověď na ni byla nedostižná.

Večer na koleji jsem to musela Helen celé dvakrát převyprávět.

„No, to, že je divnej, jsem věděla. Ale že až tak?“ kroutila hlavou. „Říkám ti, je to blázen. Drž se od něj dál! Nerada bych tě tátovi vezla domů v penálu. Nikdy nevíš, co takovýhle typy udělaj!“ Zdůraznila slovo „typy“.

„Nepřeháněj. Moc koukáš na televizi,“ řekla jsem schválně ležérně. Ani jsem nevěděla, proč ho bráním. Snad proto, že mi s ním, až na ten konec, bylo dobře. Nebo proto, že mi byl sympatický, a u takových lidí mám vždycky tendence přimhouřit oko.

Vyhýbat jsem se mu rozhodně nehodlala. Získal si moji pozornost. Jenom jsem si nebyla jistá, jestli se teď spíš nebude vyhýbat on mně.

Nevyhýbal se mi. Ani nemohl. Nepřišel totiž druhý den do školy. Ani další den. A taky nikdo z jeho sourozenců.

Ze školy jsem nic nevnímala. Pořád jem ho měla v hlavě. Mezi přednáškami jsem bloumala po kampusu a nevědomky těkala pohledem, jestli ho někde nezahlédnu. Dokonce jsem prošla tunelem. Poprvé od našeho prvního setkání tady. Už mi nepřipadal tak děsivý. Spíš děsivě prázdný.

Dostal se mi pod kůži. Nepoznávala jsem se.

V pátek, po přednášce z Biologie, jsem se probrala.

Tak a dost! Nakázala jsem si v duchu. Okamžitě se koukej vzpamatovat! Místní blázen tu s tebou prohodí dvě věty, a ty tu panáčkuješ jak ratlík! Byl to prostě nějakej jeho ústřel. Jinak jseš mu volná, jak sis jistě všimla! Tohle ty nemáš zapotřebí. Dobře, zacloumaly s tebou hormony. Stalo se. Teď na to zapomenem. Začneš se zase chovat normálně!

A abych dodala svým slovům váhu, hned jsem zavolala Helen, ať sežene kluky, a přijdou do bistra u knihovny. Mám pro ně návrh!

„Já jsem pro. Kdy vyrazíme? V sobotu, nebo v neděli?“ Kevinovi svítily oči nadšením. Jemu jsem udělala radost dvakrát. Půjde na trek do hor, a zároveň stráví den s Helen.

„No, co já vím, tak na sobotu je předpověď ještě příznivá, ale v neďěli má začít lejt. A navrch mám v neděli zápas,“ řekl Mark a přesně mířenou ranou umístil lahev od Coly do odpadkového koše na protější stěně.

„Fajn, takže je rozhodnuto. Kevine, vybereš nějakou pěknou trasu?“ požádala jsem ho. Pokud jsem věděla, vloni tu už párkrát v horách byl.

„Není problém, vezmu vás asi k jezeru Kenai, tam to mám prošlý, a je to moc pěknej vejšlap. Myslím, že abysme něco viděli, bylo by dobrý vyrazit brzy. Takže v sedm na parkovišti?“ zvednul obočí a všechny nás sjel pohledem, jestli nebudou nějaký protesty. K jeho údivu jsme všichni souhlasili.

Mark se ještě nabídnul, že můžem jet jeho autem.

„S tou Heleninou kraksnou by to byl možná tak výlet na první křižovatku a zpět,“ uchichtnul se. Tak tomu jsme se zasmáli všichni.

„No dovol?! Ještěrka je v perfektní kondici!“ oponovala mu Helen. „Ale nafta není zadarmo, takže už se na tebe nezlobím,“ naklonila hlavu, strojeně se na něj usmála a několikrát rychle zamrkala.

Večer jsem si ještě vyšlápla na kole z místní půjčovny k Univerzitnímu jezeru. Abych měla jistotu, že všechny nežádoucí myšlenky budou potlačeny, pustila jsem si do uší Island Volcano. Bylo mi blaze.

 

xxx

 

Vyrazili jsme v půl osmé.

„No tak jsem zaspal, no. Vám se to nikdy nestalo?“ bručel rozespalý Kevin v autě, když vyslechl všechny naše kousavé poznámky.

Nebylo tak krásně, jak předpovídali. Slunce v podstatě vůbec nesvítilo a taky nebylo nejtepleji. Takže ideální počasí pro naše účely.

Do půl hodiny jsme dorazili na malé parkoviště v Bear Valley, odkud Kevin plánoval vyrazit.

V kopci nad parkovištěm, částečně skrytý mezi stromy, upoutal moji pozornost nádherný dům. Vlastně srub. Tedy obrovský srub. Miluju dřevěné stavby, ale kdyby mi takto velkou někdo popisoval, vyhodnotila bych to jako obludnou zrůdnost. Takhle naživo byl prostě dechberoucí. Přestože byl velký, působil velice útulným dojmem. Ten, kdo ho stavěl, nemohl pro něj nalézt vhodnější místo. Dům jakoby vrůstal do svahu. Přízemí se vstupem do domu bylo postavené z hrubých kamenů. Velká okna zřejmě vpouštěla do domu spoustu přirozeného světla. Patro a podkroví už byly dřevěné. Z pravé strany k domu naléhala patrová terasa, podepřená dřevěnými pilíři, ukotvenými k zemi ve velkých hromadách kamení.Levou stranu kopírovalo dřevěné schodiště, vedoucí do patra a k zákoutí pro posezení a velkému kamennému grilu. Kolem domu nebyla zahrada, ale – jak to popsat? – upravený les!

„Tak Sunny, cváláme, ať to má nějakou vejšku!“ zahlaholila na mě Helen od tabule s mapou parku, kterou společně s kluky studovala, a vyrušila mě tak z kochání. „Nebo jdeš radši ke Cullenovým na kafe?“ kývla hlavou k objektu mého dosavadního zájmu.

No, tak to se ti povedlo, Kevine, pomyslela jsem si. Teď vím, kde bydlí. A taky v čem. O důvod víc na něj zapomenout!

Zvolna jsme stoupali úpatím Chugachských hor. Zvlněná krajina podhorských luk a křovin se změnila v příkřejší a lesnatou. Nakonec jsme šli hustým, tichým lesem.

Po poledni jsme dorazili k Shadow Fall, vodopádu na říčce Bear Creek. Vodopád hučel tak, že jsme neslyšeli vlastního slova. Takže jsme mlčeli. Posedali jsme si na balvany, které byly na jaře zjevně součástí koryta, a sledovali to přírodní divadlo. Vodu a oheň můžu sledovat donekonečna. Nikdy vám nepředvedou stejný kousek dvakrát.

Usrkávala jsem horký čaj z termosky a pomalu žvýkala obloženou housku.

Bylo to takové temné lesní zákoutí. Vzduch byl prosycený jemnou mlhou, vznášející se od vodopádu. Všechno kolem bylo vlhké, a tak nějak barevnější, jakoby umyté.

To tam jsem začala mít divný pocit. Jakoby les kolem nás měl oči.

Po dalším půl kilometru chůze jsem ho uviděla. Přesněji řečeno, kus jeho obrovského chlupatého hnědého zadku v houští, asi padesát metrů před námi.

To bylo málo. Moc, moc málo!

Okamžitě jsem ztuhla a přidržela Helen za cíp bundy.

„Co to…“ otočila se na mě s nechápavým výrazem. Nedívala jsem se na ni, jen jsem upřeně sledovala houštinu vlevo před námi a pomalu jsem tím směrem kývla hlavou.

„Zkameněly jste, nebo co?“ Právě nás ze zadu došli Mark s Kevinem.

Pomalu jsem zvedla ruku a ukázala jim důvod našeho zcepenění.

„A doprdele!“ zašeptal za mnou Mark.

Grizzly.

Najednou na nás z křoví koukala obrovská hlava.

„Ani se nehněte!“ procedila jsem skrz zuby.

Vylezl ven, nasál vzduch a postavil se na zadní.

Nevím, komu ruply nervy jako prvnímu. Začali utíkat.

Jako kdyby jste zamávali býkovi červeným hadrem před očima. Odfrknul si, s vědomím převahy žuchnul na všechny čtyři a rozeběhnul se. Pud sebezáchovy na mě vřískal: BĚŽ!, ale věděla jsem, že kdybych začala utíkat teď, neměla bych šanci. Pohyblivé cíle ho naštěstí zaujaly víc než já, takže mě minul a běžel za nimi nějakých padesát metrů zpátky.

Využila jsem toho a nenápadně se snažila dostat po cestě co nejdál od něj. Sakra, všimnul si toho. Otočil se mým směrem a zase zapanáčkoval. S vypětím všech psychických sil jsem se donutila nepohnout. Srdce mi divoce bušilo až v krku. V uších mi hučela krev. Měla jsem pocit, že už se snad nikdy nenadechnu.

Prosím, ať není hladovej! Prosím, ať není nasranej! Modlila jsem se v duchu.

Vychutnával si chvíle převahy. Když ale viděl, že na honěnou si s ním hrát nebudu, zhnuseně si odfrknul, padnul zpátky na přední, pomalu se otočil a zmizel v lese.

 

xxx

 

Helen a kluky už jsem neviděla. Zpátky za nima jsem se neodvážila, mezi námi byl čtvrttunový grizzly.

Měla jsem jedinou možnost. Pokračovat po cestě dál, narazit na rozcestí a pokusit se vrátit oklikou.

Nasadila jsem ostré tempo. Rozbušené srdce mi divoce pumpovalo adrenalin do žil. Necítila jsem únavu, zostřily se mi smysly, zrychlilo myšlení.

Za chůze jsem si stáhla batoh ze zad, vylovila z něj mobil a vytočila Helen. Po druhém zazvonění pípnul - baterie vybitá. A zdechnul.

Debile! Nadávala jsem si v duchu. Na co jsi včera myslela? To ani nemůžeš říct tátovi. Jedno ze základních pravidel. Nabitý baterky v čemkoliv.

No nic. Další krok. Nedělat ze sebe chodící návnadu. Znovu jsem zalovila v batohu a vytáhla z něj načatou tabulku čokolády a jablko. Vlevo od cesty se terén svažoval k nějaké říčce. Hodila jsem jídlo tím směrem co nejdál.

Tak, a je to. Víc se dělat nedalo. Hnána vlastním strachem, letěla jsem po cestě jako srnka.

Opravdový problémy s medvědem začnou až tehdy, když se ztratí z dohledu. Teď jsem naprosto přesně chápala, co tím táta myslel, když nám to vtloukal do hlavy.

Byl hravej. Sledoval mě. Slyšela jsem ho funět vpravo v lese nad cestou.

To nebylo dobrý!

Zkusím říčku. Tak mě to učil táta.

Odbočila jsem vlevo do lesa a seběhla jsem po svahu k říčce. Stáhla jsem si trekový boty a ponožky. Vykasala jsem si nohavice. Voda byla jako led. Teď jsem měla šanci začít se vracet. Vyrazila jsem korytem říčky dolů po proudu. Musím vydržet co nejdýl. A pak vylézt na protějším břehu.

Postupovala jsem jak nejrychleji to šlo a doufla, že mě ten pacholek nesleduje někde z břehu. Mohla jsem ujít nějakých dvěstě metrů. Nohy už jsem dávno necítila. Musela jsem z vody. Vyškrábala jsem se na břeh a chtěla si nazout boty.

Do prdele! Do prdele! To snad není možný! Neměly by kameny v řece být hladký a obroušený?

Na levém chodidle jsem měla asi sedmicentimetrovou hlubokou řeznou ránu.

 


 

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)   (21.04.2010 03:23)

tak bye, toto prekonalo všetky moje očakavania, skratka perfektne.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek