Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/fenix-maly.jpg

Embry myslí na Fí stejně jako ona na něj. Sejdou se ještě?

Předem díky za komentáře.

Embry:

Bylo to už dva dny, co jsem potkal s tou zvláštní holku a její tvář v mojí hlavě nebledla. Jak by taky mohla, když se mi ji nepovedlo zahnat na déle než pár minut. Kluci už si ze mě kvůli tomu utahovali, ale já si prostě nemohl pomoct. Hlídal jsem se, abych myslel jen na její tvář. Nechtěl jsem, aby věděli, že se přeměnila a už vůbec ne, že jsem ji viděl nahou. Bylo to vážně zvláštní - vždyť jsme si ani neřekli jména…

Ve škole jsem se rozhodl, že odpoledne věnuji tomu, že ji zkusím najít. Musel jsem využít, že jsem pro jednou neměl hlídku. I Sam uznal, že občas potřebujeme trochu volna a já poslední dobou běhal denně. Byl pro to samozřejmě dost dobrý důvod. Ta zrzavá upírka, co se snažila dostat k Forks, to čas od času zkoušela vždycky znovu. Museli jsme být ve střehu.

Sotva jsem si hodil věci domů, vyrazil jsem. Po cestě jsem přemýšlel, co o ní vlastně vím. Dokázal bych ji někde jako by náhodou potkat? Asi těžko. Nevěděl jsem vlastně nic kromě toho, že skládá. V tom případě mi nezbývalo nic jiného, než se vrátit tam, kde jsme se potkali. Třeba budu mít štěstí…

Když jsem dorazil na palouk, vypadal přesně tak, jak jsme ho opustili. Nikdo tu od té doby nebyl a já se ani nedivil. Na to, aby na něj kdokoli narazil náhodou, byl dost hluboko v lese. Zastavil jsem se a doufal jsem, že ji tam nějakým řízením osudu znovu potkám. Třeba jsme nějak propojeni a moje bezhlesé volání ji přivede. Sedl jsem si na zem a vdechoval voňavý vzduch. Samozřejmě, že její vůně už tu být nemohla, ale přesto se mi najednou vybavila tak dokonale, jako by tu se mnou znovu stála.

Po hodině čekání jsem musel přiznat porážku. Nepřijde. „Holt nemám přímou linku na Boha.“

Nezbylo mi tedy, než se snížit ke stopování. Ne, že by mi to vadilo, ale přece jen to pro ni nemusí být úplně příjemné, kdyby se mě zeptala. V lidském podání to má tak nějak negativní význam. Jako šmírování. A to já rozhodně nedělal.

Stačilo mi jednou proběhnout palouk a bezpečně jsem našel cestu, kterou se dala. Lidé za sebou nechávají snadno sledovatelné stopy, ať si to uvědomují nebo ne. Jediný problém, kterým jsem se ale momentálně nehodlal stresovat, by mohl být, kdyby bydlela příliš blízko Forks. Sam jasně zakázal, aby se tam ochomýtali. Nemohl bych neposlechnout.


Ulevilo se mi, když jsem od posledních stromů spatřil menší dům. V okolí jsem ucítil její vůni právě takovou, jak jsem si ji pamatoval. Vyšel jsem na příjezdovou cestu a všiml jsem si motorky. Páni, tak to je něco. Zajímalo by mě, jestli má bratra, nebo na ní jezdí sama. Dokázal jsem si dost dobře představit, jak by jí to na ní slušelo. Zevnitř jsem uslyšel harašení hrnců a přerušované hraní odněkud zeshora. Takže zase skládá?

Přejel jsem se pohledem a byl jsem v tu chvíli rád, že jsem oblečenější než obvykle. Není doma sama a kdybych přišel jen v kraťasech, vypadal bych v téhle zimě asi trochu podezřele. Takhle jsem si jen dopřál uklidňující nádech a zazvonil.

Hraní okamžitě ustalo a musel jsem se usmát, když jsem svým vlčím supersluchem zaslechl tichou kletbu. Doufal jsem, že mi promine, až uvidí, že to jsem já.

Vzápětí se ozval ženský hlas, který volal, že otevře. Rachocení hrnců přestalo, a tak jsem tipoval, že jsou doma jen ty dvě. Trvalo jen pár vteřin a dveře se otevřely. Přede mnou stála menší žena se štíhlou postavou. Byla hezky upravená a podoba s dívkou, která už zase skládala, napovídala, že jsou příbuzné. Zvědavě se na mě dívala a čekala, co řeknu. Rychle jsem tedy ze sebe vychrlil: „Dobrý den, paní. Jsem kamarád vaší…“

Nechal jsem větu nedopovězenou, protože jsem si nebyl jist, co vlastně je. Nehodlal jsem ji urazit – na babičku nevypadala, ale na mámu byla zase poměrně stará. Žena to naštěstí pochopila a usmála se: „Vnučky. Jsem Martha. Pojď dál, zavolám ji.“

Následoval jsem ji do obýváku. Pak se otočila: „Kdo mám říct, že tu je?“

Omluvně jsem se usmál: „No, nejsem tak docela kamarád. Viděli jsme se jen jednou, a ani jsme si neřekli jména.“

Sjela mě trochu zamyšleným pohledem. Kývla, příliš se nad tím nepozastavila a rychle vyběhla nahoru. Když zaťukala, zaslechl jsem hněvivé zasyčení, které mi znovu vehnalo úsměv do tváře.

Dokázal jsem si představit Marthin výraz, když jsem uslyšel její trochu poťouchlý tón: „Fí, máš dole návštěvu. Nějaký chlapec… prý se znáte, ale jeho jméno ti nic neřekne.“

Byla zticha. Hořel jsem zvědavostí, jestli jí došlo, kdo jsem. Přál jsem si, aby mě taky chtěla vidět. No, za chvíli už se to dozvím. A co bylo ještě lepší – konečně jsem znal její jméno. Fí.


Fénix:

Babička pobaveně sledovala mou reakci. Překvapeně jsem vytáhla obočí a vzpomněla si na nedávné setkání v lese. Je možné, že by to byl on? Nikdo jiný by se neodvážil. Ale jak by věděl, kde bydlím? Tenkrát mě přece nedoprovázel…

Odložila jsem kytaru a zvědavě sešla dolů. Cestou jsem se ujistila, že vypadám jako obvykle – nic k vyděšení náhodného kolemjdoucího. Opravdu to byl on. Čekal v obýváku a vypadal docela nervózně, jak se snažil zaměstnat ruce a oči mu těkaly z místa na místo. Když zaslechl mé kroky, rychle se zvedl a usmál se. Mávnul na pozdrav: „Ahoj… Nechtěl jsem jít dovnitř, ale Martha na tom trvala…“

Martha? Podívala jsem se přes rameno na babičku, která na mě šibalsky zamrkala ze dveří kuchyně, kam se nenápadně přesunula. Sešla schody hned za mnou. Zamračila jsem se na ni, ale ona se místo zlobení sladce usmála a poslala mi vzdušný polibek. Byla jsem ráda, že mu cloním výhled, takže to neviděl.

Netušila jsem sice, co tu chce, ale rozhodně jsem nehodlala mít obecenstvo. Sama jsem věnovala přemýšlením o tomhle vlčím klukovi víc času, než bylo normální. Houkla jsem na babičku: „Půjdeme ven, babi.“

Dala jsem si záležet, aby nepřeslechla moje oslovení a vesele jsem se ušklíbla, když jsem zaslechla její mumlání. „Do tmy jsem zpátky. Hlad nemám.“

Otočila jsem se na kluka: „Nevadí ti to?“

Vypadal, že se mu docela ulevilo. „Rozhodně ne. Prima nápad.“

Byl ve dveřích dřív, než jsem stihla udělat krok. Ještě zavolal: „Rád jsem vás poznal, Martho. Nashledanou,“ a byl venku.


Automaticky jsme nabrali směr k lesu. Oba jsme nejspíš cítili, že tam je bezpečnější zóna, i když by se to někomu mohlo zdát postavené na hlavu. Šli jsme vedle sebe a mlčeli. Teplo, které sálalo z jeho pokožky, mi bylo příjemné. Byl jako můj soukromý ohřívač. Fungoval i na dálku, i když o té se moc mluvit nedalo. Šel tak, že kdybych víc máchla rukou, dotkla bych se ho.

Když už ticho začalo být příliš dlouhé, otočila jsem se k němu. Zároveň se i on otočil ke mně. Všimla jsem si, jak se nadechl, aby něco řekl. Vteřinu jsme se na sebe dívali a pak jsme se oba rozesmáli. Naznačil rukou, že mám přednost a já se zeptala: „Jak jsi mě našel?“

Usmál se a lehce si poklepal na nos: „To je tajemství toho zvířete ve mně.“

Zasmál se vlastnímu vtipu. Nikdo jiný by ho nepochopil, ale já ho viděla přeměněného, takže jsem se taky usmála. Slušelo mu to. I jako vlkovi. Znělo by divně, kdyby na rovinu řekl, že mě vyčmuchal. Trochu mě tím ale přivedl do rozpaků, a tak jsem se rozhodla pro škádlivý tón: „Není to narážka na to, že bych měla víc dbát na osobní hygienu?“

Rychle zavrtěl hlavou: „Voníš moc hezky.“

Tentokrát jsem se začervenání neubránila, a tak jsem trochu sklopila hlavu, aby mi vlasy, které jsem měla výjimečně rozpuštěné (tužku, která mi původně držela účes, jsem totiž právě používala, než zazvonil), zakryly tvář: „Hm…“

Přemýšlela jsem nad tím, jak se zeptat na jeho jméno, ale ulehčil mi to. Po straně se na mě podíval a prohodil: „Takže Fí? Jako to řecké písmeno?“

Zavrtěla jsem hlavou: „Fí jako fénix.“

Ušklíbla jsem se trochu a on překvapeně zvedl obočí: „Cože?“

„Proto mám to tetování. Moji rodiče jsou trochu praštěný, ale jinak normální lidé. Žádní čarodějové. Nejde mi do hlavy, proč se to stalo…“

Nechtěla jsem použít slovo proměna nahlas, jako by ji to mohlo znovu odstartovat. To byl taky můj problém. Pořád jsem nevěděla, co ji spustilo. Byl to šok, to každopádně, ale možná bych si to čas od času dokázala užít. Dokud jsem se ale musela bát, že se to stane neovladatelně, nemohla jsem v nové schopnosti najít to pravé zalíbení.

Místo toho jsem tedy prohodila: „Ty nechodíš k nám do školy, že ne?“

Zavrtěl hlavou, zastavil a natáhl ke mně ruku: „Ne, mimochodem, jmenuju se Embry. Embry Call. Chodím do školy v rezervaci.“

Indián – to mě mohlo napadnout. Potřásla jsem mu rukou a znovu jsme vyrazili hlouběji do lesa. Přemýšlela jsem nad otázkami, na které jsem chtěla znát odpovědi. Kterou položit první? A jak mu pomoci, aby ho zas nedusil ten roubík, přes který nedokáže odpovědět?

Nakonec začal on: „Jak ti je? Teda, jak ses s tím srovnala?“
Zatvářil se tak, že mi bylo jasné, že mluví o přeměně. Bylo pro něj zřejmě jednodušší mluvit o mně. Proč ne? Něčím přece začít musíme.

Pokrčila jsem rameny: „Snažím se na to moc nemyslet. Teda… Bylo by to snazší, kdybych věděla, co tu přeměnu spustilo.“

Zamyšleně jsem se na něj zadívala a on se trochu ušklíbl: „Nevím, jestli je to stejné jako u nás, ale prvním spouštěčem byl vztek. Musí to být nějaká silná emoce.“

Vzpomněla jsem si, jak šťastná jsem se v tu chvíli cítila. Skoro jako bych měla křídla. Možná to bylo ono. Možná má Bůh nebo ten někdo nahoře trochu drsnější smysl pro humor. Možná mi chtěl připomenout tu starou pravdu, že si máme dávat pozor na to, co si přejeme. Mohlo by se to splnit… a u mě se to bohužel opravdu stalo.

Potřásla jsem hlavou: „Skvělé, tak aspoň něco vím. … No, já nebyla naštvaná, ale bylo to hodně silné – přesně, jak jsi říkal.“

Embry přikývl a čekal, jestli o tom budu chtít mluvit dál. Ocenila jsem, že ze mě nic nepáčil. Nejspíš mu taky nebylo úplně příjemné, mluvit o svých pocitech při přeměně. Bylo to prostě příliš soukromé.

„No a proč jsi za mnou vůbec přišel?“

„Vadí ti to?“

Embry se na mě tázavě podíval a já měla pocit, že jsem v jeho očích zahlédla obavu. Myslel svou otázku doopravdy. Rychle jsem tedy zavrtěla hlavou: „Ne, jen jsem zvědavá.“

Embry stočil pohled na zem a přísahala bych, že trochu zčervenal, i když díky jeho opálené kůži jsem si nemohla být jista: „Nějak jsem na tebe nemohl přestat myslet. Chtěl jsem tě vidět znovu.“

Mrknul na mě téměř omluvně a pokrčil rameny: „Může za to samozřejmě i ta tvoje písnička a zvláštní okolnosti našeho setkání, ale hlavně ty.“

Tentokrát bylo jeho červenání evidentní. Rozpustile jsem se zazubila a zakryla tak pocit štěstí, který mě zalil. Cítila jsem to stejně.

Ani on ale neodolal otázce: „A ty? Proč jsi se mnou šla?“

Byla řada na mně, abych přiznala barvu… a červenala se: „Měla jsem to stejně… a navíc to byla slušnost,“ ušklíbla jsem se při představě, jak bych vysvětlovala Marthě, proč s ním nejdu. Ne, to bych neriskovala.

Ani jsem si neuvědomila, jak se to stalo, ale najednou jsem nešla. Stála opřená o strom a Embry se ke mně skláněl. Jak se dokázal pohybovat tak rychle? Můj výraz musel být dost vyděšený, a tak jsem prudce zamrkala, abych se aspoň trochu vzpamatovala.

Embry se pousmál: „Promiň, Fí. Nechtěl jsem tě vyděsit.“

Rozpačitě jsem natáhla ruku a dotkla se jeho horké tváře, která byla jen pár centimetrů od té mojí: „Hm, budu si muset zvyknout.“

Embry se usmál víc a můj pohyb napodobil: „Ty jsi taky rychlá.“

Nakrčila jsem nos: „Všimla jsem si, že od té přeměny lítám i bez křídel.“

Embry mi přesunul ruku za krk. Jeho dotyk hřál – málem pálil, ale přesto mi způsobil mrazení po celém těle. Ještě vteřinu se mi jen díval do očí, jako by mi chtěl dát šanci protestovat, a pak smazal vzdálenost, která nás dělila. Nejdřív jsem ucítila jeho rty, pak ústa a nakonec jazyk. Každý dotek byl tak neskutečně dokonalý… Prostě úžasný první doopravdický polibek.

Nechal zavřené oči a já doufala, že je to proto, aby si tuhle chvíli zapamatoval co nejlépe. Se Pohladil mě po tváři a zašeptal: „Hm… krásně líbáš.“

Usmála jsem se a trochu roztřeseně mu kompliment vrátila: „Ty taky.“

Otevřel oči a překvapil mě spoustou něhy a snad… lásky, která se v nich zračila.

 


 

3. kapitola - 5. kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SarkaS

6)  SarkaS (19.07.2011 11:58)

Teda vzpomínám si když mi tohle naposledy kluk řekl, trapnost té chvilky mě málem donutila zahrabt se pod zem, hlavně když jsem mu nemohla říct to samé... Brrr... od té doby na mě každá taková scéna působí nevýslovně trapně. Ale nijak to nesnižuje tvoji úžasnou kapitolu

Kristiana

5)  Kristiana (15.07.2011 14:28)

Stále mě překvapuješ. Čekala jsem, že se spíš někde náhodně setkají. Možnost, že by si ji Embry vyčmuchal mě ani nenapadla. Krásný.
Přiznání Marthě jsem taky nečekala a její reakce! Ona je vážně moc fajn.
Jejich polibek byl ááách... dokonalý. Miluju scény, kdy si dají hlavní hrdinka a hrdina svůj první polibek.

4)  mary (21.09.2010 23:22)

skvělá povídka

Linfe

3)  Linfe (20.09.2010 15:08)

přesně nadávkované :-)

lied

2)  lied (20.09.2010 14:48)

perfektní hezky je to k sobě táhne

1)  CAlen (20.09.2010 11:43)

Jo jo zase pěkná kapitola, už se nemůžu dočkat další.
Jen se nemůžu dočkat až se dozvim jakou v tom všem budou hrát rolu Cullenovi a směčka. :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still