Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/fenix-maly.jpg

Fí zjistí, že neměla halucinace, když se jí zdálo, že někdo poslouchá za dveřmi, zatím co skládala. Byl to Edward Cullen. Dají si menší "rande".

Samozřejmě, že jsem jejím výčitkám tak úplně neutekla, ale dost ji obměkčila písnička, kterou jsem jí večer zahrála. Na klavír zněla taky dobře. Usmívala se a na další hubování zapomněla. Martha byla spolehlivý indikátor, jestli je píseň vážně dobrá. Měla absolutní sluch a vkus. A byla občas až nepříjemně upřímná. Když se jí něco nelíbilo, řekla to a nijak zvlášť si nebrala servítky.

Naštěstí mi nebránila, když jsem se rozhodla zapadnout nahoru dost brzy. Byla jsem podivným způsobem unavená a do postele jsem se doopravdy těšila. Sotva jsem však ulehla, spánek udělal místo vzpomínkám. Vlastní přeměna byla určitě námět k zamyšlení, ale víc času jsem strávila vzpomínáním na toho kluka. Chtěla jsem si vybavit každý detail jeho tváře a všeho, co řekl. Chtěla jsem najít nějaké vodítko, které by mi napovědělo, kde ho hledat. V tom, že ho chci vidět znovu, jsem měla jasno.

Nakonec jsem usnula až po jedné v noci. Zdál se mi zvláštní sen – létala jsem nad lesy ve své ptačí podobě a snažila se najít zdroj táhlého vytí. Vždy, když se ozvalo, dotýkalo se mého srdce. Bylo jako volání. Vábení. Ostřížím zrakem jsem prohledávala zem pode mnou, abych objevila jeho původce. Byla jsem si jista, jak vypadá. Hnědý vlk s šedou maskou kolem očí.

Objevila jsem ho na sluncem prosvětlené loučce. Seděl a táhle vyl, jako by mě volal. Snesla jsem se k němu a jeho pohled se mi vryl přímo do srdce. Byl tak moudrý a něžný… Přistoupila jsem až k němu a s důvěrou jsem položila hlavu na jeho tvář. Byl teď o hlavu větší než já. Z jeho hrdla vyšlo konejšivé, spokojené zabručení. Natočil se tak, abychom se co nejvíc dotýkali. Byl to velmi uklidňující pocit. Jako bychom byli pro sebe stvořeni… V dálce jsem zaslechla několikanásobné vytí, ale nebála jsem se. Znělo spíš jako požehnání než výhružka. A navíc – když jsem byla se svým vlčím princem, věděla jsem, že jsem v bezpečí.


Nenáviděla jsem budík, který mě z toho krásného snu probudil. Toužila jsem znovu zavřít oči a usnout. Martha to ale nejspíš vytušila, a tak nakoukla do mého pokoje, aby se ujistila, že nebudu zvonění ignorovat. Přetáhla jsem si deku přes hlavu a zabručela jsem (skoro jako „můj“ vlk ze snu): „No jo, už vstávám.“

Nikdy jsem nebyla právě ranní ptáče. Podle toho taky moje rána vypadala. Tentokrát byla moje nálada horší než obvykle. Martha mě naštěstí nenutila mluvit. I tak jsem se ale rozhodla pro jednou vynechat snídani a vypadnout. Potřebovala jsem být sama. Martha to asi čekala, protože snídani bez poznámek zabalila do svačinového pytlíku, a když mi ho podávala, ještě na mě zahrozila: „Rovnou do školy. Ne, že mi budou volat, že ses ulila.“

Ušklíbla jsem se, vzala si svačinu a pak jsem škádlivě zasalutovala: „Rozkaz, velitelko. … Neboj, Martho. Vždyť jsem slíbila, že tam budu chodit. Jsem ráda, že u tebe můžu být a nehodlám ti dělat potíže.“

Přepadl mě záchvat vděčnosti a při vzpomínce na včerejšek jsem měla pocit osudovosti. Zasloužila si vědět, co cítím. Jen pro jistotu - kdyby se něco stalo…

Martha překvapeně zvedla obočí – nejsem právě typ, který by se vyžíval v podobných výlevech. Najednou mi bylo trapně, ale zpátky jsem to vzít nechtěla (a ani nemohla). Místo toho jsem se na ni zazubila, popadla batoh se školními věcmi a mávla ve dveřích.

Těch pár metrů ke své motorce jsem přeletěla jako nic. Že bych se od včerejška změnila? Tak rychle jsem ještě neběžela. Ale co… Tahle změna je rozhodně neškodnější než ta včerejší proměna. Snad to byla jen výjimka…, a nebo to časem dostanu pod kontrolu. Ve škole bych se měnit nechtěla.


Když jsem dorazila na školní parkoviště, všimla jsem si menšího srocení. Všichni se dívali jedním směrem. Nechtěla jsem zírat, ale přece jen jsem neodolala krátkému pohledu, abych zjistila, co je tak zaujalo. Velký indián na obrovské černé motorce a kousek od něj Bella a ten kluk s bronzovými vlasy. Jeden z Cullenů. Hm, ta motorka stála za pohled. Ne, že by ten kluk nestál, ale… já teď měla v hlavě jiného. Zamkla jsem svou helmu a propletla jsem se skupinou zvědavců. Nehodlala jsem se stát jednou z nich.

Cestou jsem zaslechla, jak se sází, kdo vyhraje. O indiánovi mluvili jako o Jacobovi, ten druhý se jmenoval Edward. No, aspoň něco jsem se dozvěděla. Nezáviděla jsem Belle rozhodování, i když ona vypadala, že si je svým výběrem jista. To by mě zajímalo… Ale co je mi do jejího života? Ať mezi sebou mají, co chtějí, moje starost to není.

O chvíli později se ozval zvuk motorky. Byla jsem právě u vchodu do školy. Hlava se mi automaticky otočila a já spatřila, že na ní sedí dva. Takže Bella to dneska vzdala. Ucítila jsem bodnutí žárlivosti. Proč se někdo může ulít a já ne? Ach jo. Život je nespravedlivý. Určitě bych si vymyslela lepší program, než se nudit ve škole.

S povzdechem jsem se natáhla, abych sáhla na kliku. Než jsem ji ale stihla stiknout, moje ruka se dotkla jiné – ledové. Zároveň jsem uslyšela ten nejsvůdnější hlas, který jsem kdy slyšela: „Prosím, slečno.“

Zvedla jsem oči, překvapena tou galantností. Stál tam Edward Cullen a díval se na mě stejně zvláštním pohledem jako včera. Přiváděl mě tím do rozpaků, a tak jsem okamžitě sklopila oči. Zamumlala jsem: „Díky, pane,“ a protáhla se kolem něj.

Prošel dveřmi hned za mnou a srovnal se mnou krok. Znovu mi přišlo na mysl, jak se asi cítí, když jeho přítelkyně právě frčí na motorce s někým jiným.

Nevesele se ušklíbl a tiše prohodil: „Není to právě to, co bych si přál.“

Vyděšeně jsem se na něj podívala. Co to bylo? On mi přečetl myšlenky? Zamračil se, jako by svých slov litoval a rychle převedl řeč jinam: „Včera jsem tě slyšel. Hezky zpíváš. Co to bylo?“

Aha, takže jsem neměla halucinace, když jsem slyšela kroky. Opravdu tam byl. Trhla jsem rameny: „Já. Občas píšu písničky.“

Edward se zatvářil trochu překvapeně a zvědavě si mě změřil pohledem, jako by nemohl věřit. Ušklíbla jsem se – kdybys věděl, kdo je pak zpívá…

Doprovázel mě k učebně, kde jsem měla první hodinu. Už jsem nezkoumala, jak ví, kam jít. Příliš otázek, na které bych zřejmě stejně nedostala odpověď. Zíralo na nás spousta lidí a nebylo to jen proto, že jsem tu byla nová. Cullenovi se podle Jessiky s nikým nebavili. Tedy kromě Belly, samozřejmě. A občas vzali na milost nějakou její kamarádku, pokud to vyžadovala slušnost.

Edward nejspíš čekal, jestli dodám ještě něco, a pak ztišil hlas, jako by se přiznával k nějakému příšernému zločinu: „No, já taky. Tak trochu. Občas. Rád bych si tě poslechl znovu, kdyby ti to nevadilo.“

Komukoli jinému bych řekla rozhodné ne, ale když jsem se mu podívala do očí, nedokázala jsem to. Podivným způsobem jsem mu chtěla dokázat, co opravdu umím: „No… já ale normálně nezpívám. Hraju na kytaru nebo na klavír.“

Edward přikývl: „Fajn. Mohl bych tě pozvat k nám domů, ale na to se známe trochu málo, co? To samé nejspíš platí i o tvém domě, takže co kdybych sehnal klíče od školního sálu a sešli jsme se tam po vyučování? Končím ve tři.“

Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. Jak by to chtěl dokázat? Určitě přece klíče nepůjčí jen tak někomu proto, aby si tam mohl hrát. A proč se se mnou vlastně baví?

Edward se pobaveně usmál: „Neboj, chci tě vážně jen slyšet. Líbí se mi tvůj styl. Na oblbování mladých holek jsem poněkud zadaný,“ dodal ještě významně.

Zaškaredila jsem se na něj – mladých? O kolik mohl být starší? O rok? Asi, když byl ve čtvrťáku. A navíc – i kdyby mě pozval, nepřijala bych to. Jednak právě proto, že byl zadaný a navíc nebyl můj typ. Ani náhodou. Znovu jsem si vzpomněla na kluka z lesa a na okamžik zapomněla, kde jsem.

Edward po mně vrhl rychlý překvapený pohled a pronesl úplně nesouvisející varování: „Víš, lesy tady nejsou tak bezpečné jako kdysi. Nedávno si lidé stěžovali na potulování obrovských vlků a teď to pro změnu vypadá, že v okolí řádí vrah.“

Co ho k tomu přimělo? On snad vážně čte myšlenky. To už je po několikáté, co reaguje na ně, místo na to, o čem jsme mluvili.

Edward si to nejspíš taky uvědomil, protože se zeptal: „Tak přijdeš? Je to ve stejné budově jako tělocvična.“

Duchem nepřítomna jsem přikývla a on se spokojeně usmál: „Prima, tak zatím…“

Otočil se a zvonění doprovázelo jeho rychlou chůzi na svou vlastní hodinu.

Zavrtěla jsem hlavou, abych se probrala a vstoupila do učebny těsně před profesorem. Zapadla jsem rychle na své místo dozadu a nevšímala si zvědavého pohledu Jessiky. Nejspíš se třásla na to, abych jí řekla, co jsme spolu probírali. To máš ale smůlu, kamarádko. Ze mě drby nedostaneš.


Hodiny plynuly a já je vnímala jako v mlze. Naštěstí jsem uměla dobře napodobit výraz naprostého soustředění, takže mě profesoři neobtěžovali. Podařilo se mi vyhnout Jessice, i když jsem nepochybovala, že jsem ji tím smrtelně urazila. Rozhodně lepší, než abych jí řekla do očí, ať se jde se svou snahou vypáčit ze mě nějaké šťavnaté detaily vycpat.

Po poslední hodině jsem si zamkla batoh s učením do skříňky a vyrazila k budově s tělocvičnou. Edward už tam byl. Stál rovně jako svíčka a byl ztělesněním trpělivosti. Vypadal tak dokonale a nadpozemsky, že mě uklidnilo, když jsem zaslechla, jak si v kapse cinká s klíči od sálu.

Otočil ke mně hlavu, jakmile zaslechl mé kroky a usmál se: „Ahoj, prima, že sis to nerozmyslela.“

Oplatila jsem mu úsměv a rozhodla se převzít iniciativu, aby bylo naše setkání trochu normálnější. Natáhla jsem k němu ruku: „Jo, možná bychom se mohli představit. Já jsem Fí Ardenová.“

Edward mi potřásl rukou a zamyšleně se na mě zadíval: „Fí jako…“

V mysli mi okamžitě naskočilo mé plné jméno, ale silou vůle jsem ho potlačila. Stručně jsem podotkla: „Prostě Fí.“

Přikývl, pustil mou ruku a otočil se, aby nás pustil do sálu: „Edward Cullen, ale to už víš, co? Jessica na nás nikdy nezapomene upozornit,“ prohodil trochu kysele.

Uvnitř bylo dost šero, a tak jsem trochu tápala. Edwardovi zřejmě problém nedělalo, protože bez sebemenšího zaváhání vyrazil správným směrem. Sledovala jsem jeho siluetu až k pódiu. Tam bylo světla daleko víc a navíc si moje oči konečně zvykly.

Edward usedl ke klavíru a tázavě na mě mrkl: „Nebude ti vadit, když začnu? Chtěl bych ti dokázat, že jsem si nevymýšlel.“

Němě jsem přikývla a přitáhla si židli blíž piánu. Edwardovy dlouhé prsty se rozběhly po klávesách v tak úžasné melodii, že jsem si okamžitě připadala jako trapný začátečník. Přesně proto jsem začala psát vlastní hudbu. Tyhle nesmírně složité skladby mě nikdy nebavily. Neměla jsem dost trpělivosti se je učit a zírat pořád do not mě zoufale nudilo.

Jeho prsty byly tak hbité – hrál prostě úžasně. Nechápala jsem, proč už dávno nekoncertuje. Určitě by se mohl stát špičkovým klavíristou s vyprodanými sály. Edward se lehce usmíval a melodie, kterou hrál se změnila. Měl zavřené oči a nechával se jí unášet. Zajímalo by mě, jestli dostal nový nápad, který zatoužil rozvinout, nebo jen přešel na píseň.

Měla jsem co dělat, abych udržela zavřenou pusu, protože každá další skladba mě okouzlila víc než ta předešlá. Vydržela jsem sedět bez pohnutí téměř hodinu, než dohrál poslední tón a složil ruce do klína. Vypadalo to spíš jako dokončení nějakého osobního rituálu, než že by jim chtěl dopřát odpočinku. Vůbec se zdál neúnavný. Rozhodně jsem si ale byla jista, že si hraní užil.

Vesele na mě zamrkal, když vstal, aby mi uvolnil místo: „Tak, teď je řada na tobě, Fí.“

Zhluboka jsem se nadechla. Náhle jsem si uvědomila, že jsem nejspíš podvědomě zadržovala dech. Neměla jsem ani tušení, jak dlouho to trvalo. Vážně jsem potřebovala dýchat. A nebo za to mohla nervozita?

Přesedla jsem si na jeho židli, položila ruce na klávesy a okamžik tak zůstala. To byl zase můj rituál. Měla jsem zavřené oči a snažila se vytěsnit ze své hlavy vše kromě tónů mojí písně. Slyšela jsem Edwardovy pravidelné nádechy a snažila se vnímat hladkost kláves. Po půl minutě jsem ucítila, že si mé prsty zvykly na nový povrch a touží se po něm rozběhnout. Nedokázala jsem odolat, a tak jsem je nechala. Bylo to, jako by je vedl někdo jiný. Užasle jsem poslouchala nádhernou melodii, kterou jsem vyluzovala. Přesto jsem se cítila být spíš posluchačem než její autorkou.

Zalitovala jsem, že jsem předtím nespustila diktafon. Vzápětí jsem zaslechla cvaknutí – Edward ho držel v ruce a s úsměvem zapnul nahrávání. Usmála jsem se na něj zpátky a on jen kývl. Nepotřebovala jsem to slyšet nahlas – čte myšlenky, to je jasné, ale právě teď jsem za to byla vděčná. Tahle melodie stála za zaznamenání.

* * * * *

Domů jsem se vrátila dost pozdě s hlavou plnou nádherných tónů. Ještě nikdy se mi neskládalo tak dobře. No, přesněji – ještě nikdy jsem nedokázala složit nic ve společnosti někoho jiného. S Edwardem to bylo ale překvapivě snadné. Jsme úplně rozdílní snad ve všem, ale hudba nás spojuje. Myslím, že jsme oba cítili, že když jsme tam seděli za piánem, vezli jsme se na jedné vlně.

Martha se párkrát snažila začít konverzaci, ale když viděla, v jakém jsem stavu, vzdala to a jen mi dala večeři. Nebyla jsem prostě schopna mluvit, i když jsem si vzdáleně uvědomovala, že by se mohla cítit dotčeně. Martha naštěstí obvykle nebývala vztahovačná. Místo omluvy jsem tedy vyndala diktafon a pustila to, co jsem ten den nahrála. Její tvář se rozzářila pochopením a nadšeně se zaposlouchala.

Pro výstrahu jsem zamumlala: „Jsou to zatím jen nápady, na kterých budu muset zapracovat, tak buď, prosím, shovívavá.“

Martha kývla jako by mimoděk a naznačila mi, abych nerušila. Byla ztracená v tónech jako já celé odpoledne. V tomhle jsem babičku milovala – rozuměly jsme si beze slov.


2. kapitola - 4. kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SarkaS

6)  SarkaS (19.07.2011 11:49)

Já ci takýýýý. Proč já jen s tím piánem jako malá sekla, den ode dne mě to štve víc a víc. Ale tohle bylo krásné

Kristiana

5)  Kristiana (15.07.2011 14:12)

Marhta se jeví jako chápavá a tolerantní ženská. Líbí se mi.
Mezi Fénix a Embrym není otisk, toho by si všiml, ale o co jde? Že by láska na první pohled?
Scéna s Edwardem byla kouzelná. Úplně jsem ty dva viděla - sedí vedle sebe u klavíru a střídavě prsty jednoho a potom druhého z nich běhají po klávesách. Nédherné.

4)  Aalex (19.09.2010 13:42)

Díky moc za krásné komentáře. Jsem ráda, že se vám povídka líbí. :D

3)  FIDLA (19.09.2010 12:14)

Krása!!!!Tvou povídku jsem začala číst dnes a moc se mi líbí.Už se těším na další dílek.A úplně souhlasím s CAlen,je to jejich chyba že to nečtou.Moc dobrý nápad,musím tě pochválit,protože mě by tohle určitě nenapadlo.Jak už sem řekla těším se na další díleček.Jsem zvědavá jestli se dá s naším vlkouškem dohromady nebo ne.

lied

2)  lied (19.09.2010 10:08)

perfektní dílek Jessica musí zvědavostí šílet nemůžu se dočkat až se zase potka s Embrym

1)  CAlen (19.09.2010 09:36)

Musím přiznat že tahle povídka se mi díl od dílu líbí víc, ale je škoda že ji nečte víc lidí (jejich blbost že se o ní připravují) a nezbývá mi něž přiznat opět za jedna.
A jen doufám že ji budeš psát dál protože je fakt fakt super.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Riley, Victoria and Edward