Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/fenix-maly.jpg

Začátek mojí kapitolovky je tradiční - do Forks se stěhuje nová holka. Není to Bella, ale Fenix - zkráceně Fí. Je vcelku normální, nebo si to aspoň o sobě myslí. Uvidíme, jaká překvapení ji tu čekají.

Budu ráda za komentáře - předem díky.

„Fénix, jak mi vysvětlíš, že ani dneska jsi nebyla ve škole?“

Protočila jsem oči a byla jsem ráda, že to máma nemůže vidět. A jéje, Martha splnila slib a opravdu mě práskla. To jí asi budu muset na protest říkat babi, jak jsem pro změnu slíbila já.

„Klídek, mami. Určitě jsem nepřišla o nic, co bych nemohla dohnat.“ Abych předešla dalšímu kázání, dodala jsem rychle: „Vážně jsem se tam už chystala, ale napadla mě jedna melodie a já se do ní tak ponořila, že se mi škola vykouřila z hlavy. Není to ale takový problém, když o mně ještě nevědí, ne?“

Mámin hlas zněl náhle sladce – pomsta byla její: „To je právě důvod, proč jsem tam dneska zavolala a přihlásila tě, Fí. Takhle bys tam totiž nedorazila nikdy.“

Zafňukala jsem: „Ale mami, víš sama, že škole je pro mě zbytečná. Co potřebuju, už umím. Hodlám se přece živit psaním písniček a na to nepotřebuju umět řešit matice a pitvat žížaly.“

Sotva jsem to dořekla, nejradši bych ta slova vzala zpátky. Máma zasyčela jako přetopený kotel a já vypnula vnímání. Přednášku na téma, jak je škola důležitá, jsem absolvovala za poslední rok a půl nejmíň po sté. Oddechla jsem si, když skončila s tím, že zítra mě škola nemine, i kdyby mě tam měla dovléct osobně. Ujistila jsem ji, že to nebude nutné, ale v duchu jsem se tou představou bavila. Byli s tátou momentálně někde uprostřed pralesa. Jak by to asi tak chtěla udělat?

No, asi je na čase trochu vysvětlit rodinné poměry. Takže… Moji praštění rodiče jsou biologové. Oba mají dvě vysoké školy a pár titulů před i za jménem, což vysvětluje jejich posedlost tím, abych si udělala aspoň maturitu. Většinu času připravují expedice, kde se obvykle snaží najít dosud neobjevená zvířata nebo kytky. Párkrát už se jim to i povedlo. Obvykle jezdí jen táta. Máma se za ním stavila na pár dní, ale tentokrát dostali takový grant, že jim umožnil roční seriózní výzkum v nejzapadlejší části džungle někde na Borneu. Nejsem bohužel ještě plnoletá, takže nepřipadalo v úvahu, že bych zůstala doma. Dohodli se tedy s babičkou, že ten rok zůstanu u ní a rovnou tu odmaturuju.

Babička… to je taky případ. Zkuste ji tak oslovit a zlomí o vás koště. Dodneška mi všichni vypráví, že jsem to co by dvouletý capart vyzkoušela a ona mě honila přes půl Forks. Vzhledem k tomu, že jí v tu dobu bylo 35, dá se to docela dobře pochopit. Je hrdá na svůj vzhled a na to, že je stále mladá.

Máma začala stejně jako babička brzy, ale nevšimla jsem si, že by kdy litovala. Začátky musely být hodně krušné, na druhou stranu si obě pochvalovaly, že aspoň měly brzy dost staré děti, aby mohly vyrážet ven.

Říkám jí tedy Martha, stejně jako máma a ostatní. Obvykle je skvělá, jenže podobně jako naši, nechápe, že já si svou cestu už vybrala.

A není to žádný sen. Už teď se psaním písniček dost slušně živím. Kdybych vám řekla, pro koho píšu, nevěřili byste. Byla to šílená náhoda a nehorázné štěstí, ale momentálně mám připravit písničky pro naše druhé společné album. Jakmile mě chytne inspirace, nedokážu prostě odolat.

Ne, že by se mi do té školy chtělo, ale fakt jsem měla v plánu tam jít – jako už dvakrát před tím. Jsem tu čtvrtý den a babička se konečně vážně naštvala. Ach jo, zítra mě to nemine… a při tom vědí, že mi stačí málo a mám samá áčka.

Jo a abych nezapomněla. Vrtá vám hlavou moje jméno? Fénix! Nikdo, kromě mých rodičů, mi tak neříká. Nenávidím to srovnání s mýtickou bytostí. Zakázala jsem jim říkat mi tak, sotva jsem začala brát rozum. Ne, že bych měla něco proti fénixovi… Pták, který povstává z vlastního popela. Není špatné mít do života takový dar. Taky jsem si loni na protest nechala jednoho nádherného růžovozlatého fénixe vytetovat na ruku. Hlava s kouzelnýma očima mi začíná na rameni, krk, křídla, tělo a nohy mi obtáčí paži a jeho dlouhá ocasní péra mi končí na zápěstí. Máma se tenkrát málem zjevila, když zjistila, že jsem zfalšovala její podpis na povolení, které jsem potřebovala do tetovacího salónu. Táta si obrázek jen se zájmem prohlédl a nakonec pochválil jeho zpracování. Měla jsem co dělat, abych na mamku nevyplázla vítězoslavně jazyk. Chudák táta ale poslouchal po zbytek noci přednášku.


Druhý den mě Martha důsledně vyhnala z postele a dohlédla, že skutečně odcházím. Smířená se svým osudem a s tím, že se budu několik hodin nudit ve škole, jsem si přibalila svůj blok na písničky a diktafon, bez kterého poslední dobou nevycházím. S notama si totiž tykám jen, když mám čas nad nimi přemýšlet. Když mám ale nápad, jako na potvoru si na ně nemůžu vzpomenout. I proto mám radši kytaru než klavír. Akordy se mi píšou líp, než notový záznam, podle kterého hraju na klavír. Nejjednodušší tedy je, prostě si melodii přehrát podle toho, jak mi zní v hlavě, a nebo (když je vážně nejhůř a v okolí není žádný nástroj, na který bych hrála) zazpívat.

Samozřejmě, že jsem tušila, že budu atrakce. Byla jsem  nová ve škole na malém městě, kde se nic nedělo. Pozornost jsem upoutala už svým příjezdem. Ani tady, na nejdeštivějším místě  západního pobřeží, jsem se totiž nedokázala vzdát svojí motorky. Je černá, velká a rychlá. Možná by stálo za zmínku, že nejsem zrovna Barbie typ. Ráda se oblíkám pohodlně, což většinou znamená volnější kapsáče a pevné boty. Hlavně díky mámě jsem se naučila nezakrývat, že jsem holka, takže nosím trička a topy, které mě obepínají. Nemám se za co stydět a i když to nedávám najevo, baví mě pohledy kluků. S vlasy si starost nedělám. Mám je tmavé, o něco delší než po ramena a obvykle si je smotám do neuspořádaného uzlu, který nedrží gumička, jak byste asi čekali, ale tužka. Kdysi jsem viděla pořad o Japonsku a zaujaly mě ty tyčinky, které jim drží vlasy. Tužka je pro mě praktičtější, protože když mě něco napadne, mám ji pořád při sobě. Stačí sáhnout do vlasů… a je to stylovější než ji nosit za uchem, nebo se na ni napíchnout při každém sednutí.

Tady ve Forks se nedalo vyjít bez něčeho teplejšího a pokud možno nepromokavého. Prakticky tu neexistovalo jiné počasí než déšť, těsně před děštěm nebo chvíle po něm. Ty dva poslední druhy navíc většinou splývaly v jeden.

Vyřídila jsem nezbytné formality ve školní kanceláři a nasadila jsem odhodlaný výraz. Nejsem zrovna společenský typ, jak už jsem naznačila. Nepřála jsem si nic, než přetrpět tu nudu a věnovat se zase tomu, co mě opravdu baví. Hudbě.

Nemohla jsem se samozřejmě tak úplně vyhnout přátelení. Schválně jsem se dívala jen před sebe a snažila se vypadat nad věcí. Škola byla tak malá, že nebyl problém za pomoci plánku v pohodě najít kteroukoli učebnu.

Profesoři byli většinou v pohodě a neměli ke mně zvláštní poznámky. Obvykle mě nechali někam zašít a jen se zmínili o tom, že je ve třídě nová studentka. Postarala jsem se o to, aby na archu, který měli podepsat, a který jediný je o mně informoval, bylo jen F. Ardenová. Nestála jsem o žádné domněnky, spojené s mým neobvyklým jménem.

Většinu spolužáků jsem dokázala udržet v dostatečné vzdálenosti předstíráním soustředění na výklad. Po chodbách jsem se přesouvala se sluchátky v uších a očima zabořenýma do plánku. Můj energický krok je nejspíš přesvědčil, že vím, co dělám a nestojím o pomoc ani o společnost. Změnilo se to až těsně před obědem. Sotva zazvonilo, přemýšlela jsem, jestli ho riskovat, nebo se pro dnešek obejít bez něj. Neměla jsem příliš chuť hledat jídelnu a zjišťovat co a jak. V tu chvíli se před mou lavicí zastavila menší holka, která zrovna sálala energií. Po obou stranách měla kamarádky. Usmála se na mě: „Ahoj, já jsem Jessica. Ty jsi tu nová, viď? F. Ardenová, že jo? Co to znamená?“

Vychrlila toho na mě tolik, že jsem stihla jen přikývnout. Nenechala mě říct ani slovo. Byla jako lavina – absolutně se nedala zastavit. Ani jsem nevěděla jak a seděla jsem s Jessikou a jejíma kamarádkama a obědvala. Omezila jsem se na poslouchání a Jessica toho využívala. Hrnula na mě takovou spoustu informací a místních drbů, že jsem za tu půlhodinu, kterou jsem s nimi strávila, věděla něco snad o každém ze školy.

Doufala jsem, že můj mozek neusoudí, že to jsou životně nutné informace a dokážu se jich zase rychle zbavit. Měla jsem totiž dokonalou fonetickou paměť. Stačilo poslouchat na hodině a už jsem doma nemusela otevřít sešit.

Bylo mi jasné, že to málo, co jsem jim o sobě stihla prozradit, bude do večera vědět celé Forks, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že to aspoň vědí ode mě. Nebude tu žádná Fénix, ale jen Fí. Typy na mé jméno se budou určitě pohybovat na bezpečnější půdě – někde okolo Felicity. V záplavě informací, které na mě navalila, jsem si nemohla nevšimnout, že má pifku na těch šest, kteří seděli stranou. Pět jich bylo nepřirozeně bledých a podivně nádherných. Šestá dívka nebyla ošklivá, ale normální. Jak se Jess zmínila, byl to poslední přírůstek do zdejší školy – Bella Swanová. Studovala tu už rok. No, jak jsem řekla. Byla jsem žhavá novinka.

Přejela jsem je pohledem stejně jako ostatní a trochu mě udivilo, když se můj pohled setkal s pohledem kluka s rozcuchanými vlasy, sedícího vedle Belly. Vypadal zaujatě, jako by poslouchal něco neuvěřitelně zajímavého. Nevypadalo to ale, že by někdo z nich mluvil. Lehce jsem pokrčila rameny a zase jsem si hleděla svého. Snažila jsem se vypnout, ale Jessičin hlas se mi do hlavy dostal i přes mou snahu. Byl vážně neodbytný.

Byla jsem ráda, když jsem se dostala z jejích spárů. Ještě chvíli a rozbolela by mě z ní hlava. Příští hodina pro mě byla horší než Rohypnol (prášek na spaní). Profesorův výklad byl neskutečně nudný, a tak jsem se přepnula do svého „skládacího“ módu. Zírala jsem z okna, po kterém stékaly kapičky deště a skákala od jednoho nápadu k druhému. Zamyšleně jsem ťukala tužkou o sešit a snažila se zachytit něco smysluplného. Najednou mi v hlavě naskočila tak úžasná melodie, až jsem sebou škubla. Musím odtud vypadnout, jinak ji zapomenu!

Vyhrabala jsem v tašce diktafon, šoupla si ho do kapsy a omluvila se profesorovi, že mi není dobře. Naštěstí nedělal problémy. Zapadla jsem na první toalety, které jsem cestou potkala a trochu zoufalá, že tu nemám nic lepšího než svůj hlas, jsem zapnula nahrávání a snažila se vybavit si melodii, o kterou jsem nechtěla přijít.

Sotva jsem otevřela pusu, přestala jsem vnímat okolí. Tak je to vždycky. Melodie mě úplně pohltila. Jednu chvíli jsem měla sice pocit, že jsem zaslechla tiché kroky, které se zastavily přede dveřmi toalet, ale když nikdo nevešel, aby mě odtud vytáhl a dopravil tam, kde jsem měla ve skutečnosti být – totiž na hodinu, hodila jsem to za hlavu.

Než hodina skončila, stihla jsem si svůj nápad ještě přehrát. Znělo to skvěle. Nemohla jsem se dočkat, až budu doma a budu ho moct rozvinout. Do třídy jsem se vrátila se zvoněním a věnovala profesorovi omluvný úsměv, abych rozehnala jeho rozmrzelost nad mou nepřítomností. Příští hodinu mi to dá nejspíš vyžrat. Budu si muset zapamatovat, že mi hrozí zkoušení. No, čeká ho zklamání. Mě nenachytá!


2. kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

SarkaS

7)  SarkaS (19.07.2011 11:32)

Ááá tak teď jsi mě dostala, taky nosím tužku ve vlasech Má pravdu holka, je to vážně praktické

Kristiana

6)  Kristiana (15.07.2011 13:36)

Fénix je tichý rebel. Zamlouvá se mi, zdá se, že s ní nebude nuda.
Vsadím se, že si s Edwardem sednou díky hudbě, ale jinak mě vůbec nenapadá o čem by povídka mohla být. Těším se ažs e začtu do dalších kapitol, máš velmi čtivý styl.
Skvělý začátek.

Elizabeth

5)  Elizabeth (17.09.2010 13:07)

Začína to zajímavě, těším se na další

lied

4)  lied (14.09.2010 12:36)

strašně se mi tahle povídka líbí

Linfe

3)  Linfe (14.09.2010 08:56)

Aalex, taky se přidávám a tahle kapitolka se mi moc líbila. Fí se mi líbila její styl je blízký tomu mému. Až na tu motorku bohužel.... :-)

2)  CAlen (14.09.2010 08:38)

Zajímavý nápad s tim že je rodina Culenova komlpet i s Bellou, a první kapitola se rohodně povedla, takže dávám za jedna.:D

Nebraska

1)  Nebraska (14.09.2010 07:10)

Aalex, první kapitola vypadá hodně dobře! Bavilo mě to její maskování ve škole a jsem si jistá, že Edwardovi se melodie budou líbit
Jo a v Marthě vidím obrovský potenciál!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek