29.06.2010 [19:45], sfinga, ze série Blackovi II. - Eli Blacková, komentováno 34×, zobrazeno 6632×

Pro Nebrasku, Bosorku, DeSs, Radusssku, Dennniii, Krista81 a Misabells, kterým bylo líto, že Bobby dostal tak málo.

Holky, tahle kapitola je pro vás.

16.  Sladká pomsta

Probudila jsem se první. A ve své oblíbené poloze. Nohu a ruku přehozenou přes něj, hlavu na jeho rameni, jeho ruce ovinuté kolem sebe. Šťastně jsem vzdychla. Už jsem se nebránila pocitu naprostýho štěstí, který mě naplnil vždy, když jsem byla s ním. Až díky němu jsem se stala to novou Eli. Stará, zahořklá, permanentně naštvaná Liz, někam zmizela. Jestli táta dokáže z každýho vytáhnout to nejlepší, tak Seth mu zdatně sekunduje.

Cítila jsem, že tahle noc byla zlomová. Týhle noci jsem se znova narodila. Panebože, to zní jako strašný klišé. Jenže je to pravda. Konečně jsem se posledním drápkem pustila svý minulosti, a přestože se mi na krku houpal řetízek od Patrika, začala jsem žít přítomností a těšila se na budoucnost.

Spokojeně jsem zavrněla a chystala se ještě na malou chvilku zavřít oči, když se ozvalo klepání na dveře.

„Eli, Sethe, snad neprospíte celý den?“

Máma.

Mžouravě jsem koukla na hodiny. Poledne. A jéje.

„Jo, mami, už vstáváme,“odpověděla jsem a líbla probouzejícího se Setha na tvář.

„Už, nebo teprve?“ slyšela jsem mamčin smích.

„Teprve, Ness, navíc se nám hrozně nechce,“ zívl Seth.

Za dveřmi se ozvalo další chichotání. „Upozorňuju vás, že volala Bella, že se sem za chvíli přižene Emmett s Jazzem a jestli nechcete, aby vám vtrhli do pokoje…“

Sakra. Emmett si určitě rejpne. Ono se mu to mluví, když nespí.

Vylítla jsem z postele a hnala se ke dveřím.

„Eli!“ ozval se pobaveně Seth. „nevadí ti, že jsi nahá?“

Ups. No jo, vlastně. My byli tak utahaní, že jsme ani neměli sílu, něco si oblíknout. Seth v klidu vstal a pomohl mi do županu. Vběhla jsem do koupelny. Když jsem si odbyla ranní, či spíš polední, hygienu, a oblíkla se, byla jsem schopná myslet normálně. Teda, co s námi ti chlapi dělají, že?

Přihnali jsme se do jídelny tak rychle, že tátovi zaskočilo sousto. Následovalo krátký intermezzo, ve kterým ho máma bouchala do zad. Když se napil vody, a byl schopen normálně mluvit, postěžoval si: „Mám já to, ale dceru. Nejdřív se snaží mlátit lidi v klubu, pak okupuje postel až do oběda a nakonec jednoho málem udusí.“

„Už jsem ti to, tati, jednou řekla, ale klidně to zopakuju. Co jste si pořídili, to máte,“ zašklebila jsem se.

„Hele, ono je to normálně drzý,“ divil se táta. „Sethe, nevím, nevím, jestli ti ji dáme. Leda s podmínkou, že si ji trochu srovnáš.“

„To půjde dost těžko, nemyslíš. Když vezmeš v potaz, že je moje Alfa a já jí nic nařídit nedokážu,“ smál se Seth.

„Tak já budu mít ještě drzýho zetě? To za našich mladejch let nebývalo.“ Šklebil se táta.

„Jacobe, někdy se fakt chováš jako kluk.“ Přidala se mamka.

„Ale já jsem přece kluk, lásko, jestli sis nevšimla, je mi navěky třiadvacet.“

Všichni jsme se rozesmáli. Koukala jsem na tátu a fakt viděla bezstarostnýho kluka s krásným úsměvem, který právě zamilovaně koukal na svou životní lásku. Jak jsem kdy mohla bejt tak pitomá a hádat se s ním. Asi jsem musela vyrůst.

V tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř se přihnal Emmett s Jazzem. Přelítli pohledem nás všechny a Emmett se zatvářil zklamaně. Beze slova natáhl ruku s bankovkou k Jasperovi. Ten ji strčil do kapsy a potom ho popíchl: „Nemáš se sázet.“

„O co jste se vsadili?“ zeptala jsem se, i když jsem to tušila.

„Emmett říkal, že po tý včerejší akci v klubu, ještě určitě spíte,“ vysvětlil Jazz.

„Tak jo, prohrál jsem, ale vždyť mě snad znáte, ne? Sázím, sázím.“ zašklebil se Emmett.

„Tak jdi sázet cibuli, strejdo,“ poradila jsem mu a on se jen smál.

„Posílá nás Alice, že všichni jedeme nakoupit a nemáte se plašit, prý se musí nakoupit věci do školy, když v srpnu budete v La Push.“

„Necháte nás aspoň dojíst? Já nevím jak komu, ale mě nestačí cucnout si krve,“ remcala jsem a ládovala se steakem.

„Nevíš, o co přicházíš, neteři,“ nedal si pokoj Emmett.

Po obědě jsme se sešli u Cullenů. Myslela jsem, že hned pojedeme, ale nejdřív nás čekal důležitý rozhovor. Kruci, co se zase děje?

„Nebudu chodit kolem horké kaše,“ spustil Carlisle. „Elizabeth a Seth nastupují po prázdninách na vysokou školu. Jsme tu už šest let a bylo by záhodno zvednout kotvy. Našel jsem město, které nám vyhovuje absencí slunečních paprsků i prostředím. V místě je nemocnice, střední škola a dokonce vysoká škola. Není to žádná prestižní univerzita, ale to nám snad nevadí. Mohli bychom tam pár let zůstat.“

Poslouchala jsem ho a zaplavovalo mě zklamání. Takže my budeme na Harvardu a je uvidíme jen o prázdninách? Ale já chci být s nimi. S rodiči, bráchou, Alicí, Rose, Bellou, Esmé, Carlislem, Edwardem, Jazzem a Emmettem. Chyběli mi víc, než jsem tušila a já se s nimi nechci loučit. Já vím, v normální rodině, kdybych odešla na vejšku, by to tak bylo. A pak Setha to čeká taky. Jenže, já nejsem z normální rodiny. Já chci být s nimi.

Edward se na mě díval a usmíval se. Jak to ví? Přece mi nedokáže číst myšlenky. No jo, asi je to zklamání na mě vidět. Jenže, co Seth? Jak se na to bude tvářit? Edward nepatrně kývl hlavou směrem k Sethovi a přikývl. Dodalo mi to odvahy.

„Stěhujeme se s vámi,“ řekla jsem odhodlaně.

Kdybych hodila do místnosti bombu, nezpůsobila bych větší poprask. První se vzpamatovala mamka.

„Co to říkáš? Jste přijati na jednu z nejprestižnějších univerzit. Přece nebudete chodit na nějakou místní provinční vysokou?“

„Mami, já prostě nedokážu být bez vás. A jestli to znamená oželet Harvard, udělám to. Klidně. Byla jsem bez svý rodiny dva roky a zjistila jsem, že mi chybíte, všichni. Sethe, co ty na to? Já vím, znáš naše jen chvilku, takže to nemůžeš chápat. Proto se tě ptám. Chceš na Harvard za každou cenu?“

„Ne, nechci. Budu s tebou, ať už se rozhodneš jakkoliv. A to, že jsi moje Alfa, v tom nehraje žádnou roli,“ odpověděl, vzal mi obličej do dlaní a nedbaje přítomnosti ostatních, vášnivě mě políbil.

„Myslím, že nebude potřeba se vzdávat Harvardu,“ řekl najednou Edward. „Naposledy jsme tam studovali v sedmdesátých letech, což je dostatečně dlouho.“

„Edwarde, já ti rozumím, ale takhle narychlo vás tam nedostanu ani já“ řekl smutně Carlisle.

„Nemusíš, já nás přihlásil všechny. Padělat podpisy ještě umím, ne?“ zasmál se můj skvělej prarodič.

„Edwarde?“ udiveně pronesla Bella. „Já myslela, že umíš číst myšlenky a ne že předpovídáš budoucnost.“

„To taky neumím, jenže jsem se mínil k Elizabeth vecpat. Taky se mi po tobě stýskalo, uličnice jedna.“ Usmál se na mě a rukou mi rozcuchal vlasy.

„Mám tě moc ráda, ty můj naprosto dokonalej dědo.“

Jenomže, zapomněli jsme na jednoho důležitýho člena rodiny. Bráchu. Má tu Dianu a jeho věk ještě není nápadný.

„Tristane, nikdo se nezeptal tebe. Chceš se stěhovat? Co Diana?“ otočila jsem se na bráchu, kterej seděl v koutě a mlčel.

„Eli, já oceňuju, že jsi první, kdo se ptá na můj názor, ale nemusíš si dělat starosti. Ono to mezi mnou a Di v poslední době moc neklape.“

„Jak to? Vždyť seš u ní pořád?“ divila jsem se.

„Jenže Di začala mluvit o budoucnosti, víš. Je jen o rok starší než ty, ale chce se vdávat. Hned a mít děti. Podívej, víš moc dobře, že já děti mít nesmím, abych jí neohrozil na životě. A upřímně, opravdu ji mám rád, ale není to stejný jako u našich, nebo u Edwarda a Belly. Prostě, i kdybych nebyl upír, asi bychom se stejně rozešli. Nechci jí ale ublížit a tak se mi to stěhování, jak důvod, docela hodí.“

„Víš co? Poohlídnem se po nějaký upírce pro tebe. A hodně vášnivý.“ Skočila jsem bráchovi kolem krku.

„Něco jako Tanya mixnutá Rosalií, ne?“ zašklebil se Emmett a vysloužil si od Rose dloubnutí pod žebra.

Takže, jestli tomu rozumím, stěhujeme se do Harvardu. No tak to bude honička. Musíme koupit dům…“ začal vypočítávat Carlisle.

„Máme dva, stejně jako tady,“ smál se Edward.

„Poohlídnout se po místě pro mě…“

„Nabídky máš na stole v pracovně.“

„Díky, Edwarde. Takže nám opravdu nezbývá nic jiného, než jet nakoupit nezbytnosti.“ Dodal Carlisle a usmál se na nás.

Víte, co to je, když se Cullenové a Blackovi vydají na nákupy? Než se dohodnou, kdo pojede, kterým autem? Jak dlouho trvá, než Renesmé dokáže rozmluvit Jacobovi nápad, jet na motorce? Ale samotný nakupování nebylo zlý. V první řadě se pořizovaly nový notebooky pro mě a Setha a další záležitosti kolem studia. Sice jsem neodolala naléhání Alice a nechala se zatáhnout do butiku, ale nechala mi při výběru garderóby právo veta.

„Podívej, já vím, že se tomu svému nejvíc líbíš jen tak, ale uvědom si, že na škole musíš zazářit.“ Vysvětlovala mi teta, když jsem odmítala jedny, podle mě, moc honosný šaty.

„Alice, nezní naše heslo: Hlavně nenápadně?“

„Eli, smiř se s tím, že tolik krásných lidí vzbudí pozornost, i když budou oblečení v pytlech. Takže to ještě trochu podpoříme a budeme nápadně nenápadní. Ty šaty ti sluší. Já vím, že máš nejradši džíny, ale aspoň pár kousků pěknějších věcí, bys mít mohla. Máš vysokou postavu. Na tebe se kupuje jedna báseň. Udělej mi radost a něco si vyber, prosím. Když ne tyhle, tak jiné.“ Udělala na mě psí oči.

„Dobře, ukecala jsi mě.“ Kývla jsem a zamířila ke stojanům.

Po půl hodině jsem měla vybrané tři modely. Jedny společenský šaty, jedny na večírky a jedny, který mě po zaplacení donutila teta hned oblíct. Když jsem se v nich viděla, nemohla jsem se poznat. Byla jsem to já a přece nebyla. Nebyly to vlastně šaty, ale hedvábný letní kostým bronzové barvy. Tvořila ho volná dlouhá sukně a přiléhavá halenka bez rukávů. Na ramínku to vypadalo docela nevinně, ale když jsem si ho oblékla…Wow!  Hedvábí se mi ovíjelo kolem nohou a kopírovalo křivky. Halenka byla sice bez výstřihu, ale měla naprosto skandální záda – z průsvitný látky.

„Tak pod tohle nemůžu vzít podprsenku, teto.“

„A potřebuješ ji? Ne. No tak. Chce to ještě boty a budu spokojená.“

Alice byla milosrdná. Koupila mi balerínky stejné barvy jako šaty a necpala žádný jiný doplňky. Vlastně je teta fajn.

„Tak pojď, ostatní už na nás čekají.“

„Já se jen převlíknu, jo?“

„Opovaž se, jdeš takhle a bez debaty.“

Vyšly jsme z obchodu a já na sobě cítila pohledy všech mužů, které jsme míjeli. Cítila jsem se…žensky a nebyl to nepříjemný pocit.

Došly jsme k autům, kde se čekalo jen na nás. První si nás všiml Jasper a spadla mu čelist.

„Aby ti tam nevlítla moucha, Jazzi,“ zavtipkoval můj Seth a otočil se, aby se podíval, co ho vytočilo.

„Páni!“

Stála jsem, usmívala se a bavila se. Všichni na mě koukali vyjeveně, ale Seth vypadal jako kocour, před kterýho dáte misku smetany. Mlsně. Jsem ochotná absolvovat s Alicí víc takových nákupů, jen abych viděla tenhle pohled.

Prošla jsem kolem něj, abych dala tašky tátovi do auta a tím mu ukázala záda. Vzdech a ještě jeden. Otočila jsem se. Vypadal naprosto rozhozeně.

„Tys mu dala,“ šeptl mi Edward.

„Na co myslí?“ zeptala jsem se tak, aby to neslyšel vlk, ale upír ano.

„Chceš to opravdu vědět?“ usmál se a pomáhal mi srovnat věci v kufru.

„Asi si to domyslím,“ vrátila jsem mu úsměv. Od tý naší trapný scénky na téma: já, Seth a jeden pokoj, se Edward choval naprosto normálně. Zaplať pánbůh.

Dojeli jsme domů a já si odnášela oblečení do pokoje. Seth popadl notebooky a přislušenství a hnal se za mnou. Sotva jsme byli uvnitř, zabouchl nohou dveře a vše co nesl, dost nešetrně odložil na stůl. Stejně tak i moje tašky. Pak už jsem jenom cítila jeho vzrušený tělo na svým.

„Jestli mě chceš takhle provokovat, tak mě příště aspoň upozorni,“ zavrčel a pokoušel se mě z kostýmu vysvlíct.

„Poděkuj za to Alici,“ vysvětlovala jsem a na oplátku mu rozepínala košili.

Ne, nedopadlo to jako ve špatným filmu. Nikdo nevrazil dovnitř, nikomu z nás nezazvonil telefon a milovali jsme se jako o život.

◊ ◊ ◊

Každé odpoledne jsme si vyjížděli na motorkách. Seth na Jazzově a já na tátově. Byl to takový náš rituál. Na pár hodin jsme mohli zapomenout na upíry, vlkodlaky a všechno to nadpřirozeno, co nás obklopovalo. Vždycky jsme se někde stavili, dali si kafe nebo colu a kecali a kecali… o všem a o ničem. Domů jsme se vraceli až večer.

Dávno jsem už zapomněla na Bobbyho urážky, ale to jsem neměla. On na svou veřejnou pohanu a rozbitý nos nezapomněl. Věděl jsem, že je z bohatý rodiny a není zvyklej na odpor, ale že je schopen dojít až tak daleko…

Byl večer a nám zbývalo domů pár mil. Jeli jsme po silnici vedoucí lesem, Seth první, já za ním. Najednou se mi zdálo, že se před námi ve výšce hlavy něco zalesklo.

„Sethe, před tebou,“ stačila jsem zařvat a on zareagoval. Zahlídl to taky, a protože už v plný rychlosti nestačil zabrzdit, strhl motorku. Ta mu podklouzla a on skončil na silnici. Protože jsem jela kus za ním, povedlo se mi zabrzdit včas. To něco, bylo tenké ocelové lanko, natažené přes cestu. Lumpárna. Kdybychom si toho nevšimli, uřízlo nám to hlavu.

Odhodila jsem motorku a letěla k Sethovi, který se pomalu sbíral ze země.

„Lásko, jsi v pořádku?“

„Vcelku jo,“ sykl. „Asi jsem si zlomil ruku, ale to nic. Za pár hodin se to zahojí.“

„Vezmu tě ke Carlisleovi, aby se na tebe pro jistotu podíval.“

Najednou jsem ucítila pach nejméně tři osob. Z lesa se k nám blížili dva týpci, na první pohled bouchači, s baseballovými pálkami v rukách. Tak tohle smrdí a moc. Alice nás nevidí a zavolat tátovi už nestačím. Seth opatrně vytáhl ruku z rukávu a přitiskl si ji na prsa.

„Zapni mi přes ni bundu, Eli,“ přikázal. Se znehybněnou rukou se rozkročil. „Ty toho vpravo, já toho vlevo,“ šeptl.

>„Sethe!“

„Aspoň jednou poslechni, ty mě. Neboj, zvládnem je.“

Sundala jsem helmu. Chlápek se na mě rozeběhl, ale ránu pálkou jsem zablokovala. A znova zaútočil. Uskočila jsem a chlap máchl do prázdna. Rozpřáhla jsem se a vší silou ho praštila do hlavy. Ozvalo se křupnutí. Helma nebo hlava? Hlava! Svalil se jako podťatý. Pro jistotu jsem ho popadla a třískla mu hlavou o asfalt. Pak jsem se otočila na Setha. I přes své zranění si poradil výborně. Povedlo se mu odzbrojit útočníka a jeho vlastní pálkou mu přerazil nohu. Chlap ležel na zemi, nohu v nepřirozený pozici a řval. Chytila jsem ho za krk.

„Povídej, kdo vás poslal? Proč jste nás chtěli vyřídit? Slyšíš? Vyklop to, nebo ti přerazím i druhou nohu.“

„Nějakej Smith,“ skučel chlápek. „Slíbil nám každýmu deset táců, když vás dostaneme do špitálu nejmíň na měsíc.“

„Ty vole, kdybych si nevšimla toho lanka včas, tak jste nás dostali do márnice! A Smith se jmenuje každej druhej. Celý jméno, dělej!“

„Robert Smith, dělali jsme nějaký fušky pro jeho tátu a tak si nás najal. Šel s náma, někde tady bude. Chtěl to vidět.“

Třetí pach! Zavětřila jsem a vydala se po stopě. Táhle je. Zblikl mě a začal zdrhat. Jenže utýct vlkodlačici a ještě naštvaný na nejvyšší míru, to se mu nemohlo povést. Skočila jsem po něm a srazila ho k zemi.

„Ty grázle, ty hajzle, co jsi to proved‘?“ Pustila jsem se do něj pěstmi. Pár ran mi vrátil, ale sílu měl jak vrabec. Skoro jsem je necítila. Zato on, ty moje, víc než citelně.

„Nech mě Blacková, nebo si příště najdu jinačí machry,“ pokoušel se vyhrožovat. Dostal ránu do zubů, až mu v nich křuplo.

„Nemám z tebe strach, ale ty se boj nás. Protože to vyklopím naší rodině a jestli já, nebo Seth budeme mít jen ulomený nehet, pustí se do tebe oni. Viděl jsi bráchu a viděl jsi mý nevlastní sourozence. Ti se s tebou nebudou párat jako já.“

Vyskočila jsem na nohy a vší silou mu dupla na zápěstí. Zařval.

„To máš za Setha.“ Popadla jsem ho za nezraněnou ruku a táhla ho k silnici. Tam Seth mezitím hlídal ty dva. Ten, co jsem ho uvedla do bezvědomí, se právě probíral.

„Tady je ještě jeden.“ Přistrčila jsem Bobbyho k ostatním. „Co s nima?“

„Něčím přijeli, ne? Kde máte auto?“ zeptal se Seth Bobbyho.

„Za zatáčkou v lese.“ Ustrašeně prozradil Bobby. To už nebyl ten namyšlenej frajírek. Tohle byla hromádka rosolu. „Co chcete dělat?“

„Trochu vám pocucháme auto, aby to vypadalo na nehodu. Vysvětlí se tím vaše bolístky,“ zasmál se Seth. „Eli, prosím tě, smotej to lanko, ale v rukavicích. Určitě na tom bude jejich DNA. Necháme si to jako pojistku, spolu s jejich doklady.“

Za patnáct minut jsme odjížděli pryč a za sebou nechávali spoušť. Jejich auto jsme nabourali do stromu. Uvnitř jsme našli jsme hotový poklad - kleště, kterými štípali lanko. Zabavili jsme je jako důkaz.

Sethova motorka byla naštěstí pojízdná. Sice jsem se bála, jak to s jednou rukou zvládne, ale byl v pohodě. Domů jsme dojeli a to bylo hlavní. Odvedla jsem Setha ke Carlisleovi a zavolala tátovi. Vyklopila jsem všechno, co se stalo. Táta vzteky zatínal pěsti. Kluci chtěli okamžitě jet za těmi třemi, ale Carlisle je zarazil.

„Podle Elinýho popisu dostali dost. Teď se musím postarat o zraněného.“

„Jazzi, tvoje motorka… bude potřebovat generálku. Mrzí mě to.“přiznala jsem.

„Neblázni, Eli, za to nemůžete. A pak, jsem rád, že jste v pořádku. Motorku si můžu koupit novou, ale vás dva mi nikdo nenahradí.“ Jasper mě jemně pohladil po tváři.

„Tak chlapče, je to opravdu zlomenina. Naštěstí se rvačkou kosti neposunuly. Zafixuju ti to a za pár hodin budeš v pořádku.“ Vynesl verdikt Carlisle.

Díky bohu.

Incident měl dohru druhý den ráno.

Emmett přilítl a vyhrkl: „V celou si vylaďte stanici VKZ, něco uslyšíte.“

Nechtěl nám nic víc říct a tak jsme tu půlhodinu museli vydržet.

„Posloucháte stanici VKZ pro Redemption a okolí. Je devět hodin ráno a následují zprávy. Zpráva dne: Syn místního podnikatele Jonaha Smithe, devatenáctiletý Robert měl včera večer vážnou dopravní nehodu. Jeho vozidlo dostalo, na přehledném úseku silnice, smyk a narazilo do stromu. Řidič Robert Smith vyvázl s rozdrceným zápěstím a zlomenou čelistí. Jeden ze spolujezdců má zlomenou nohu a druhý utrpěl těžký otřes mozku. Všichni tři jsou mimo ohrožení života…

Tak teď už snad dá pokoj.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

34)  maryblack (19.09.2012 22:58)

Téééda, dostali pěkně naprdel Super

33)  Empress (30.11.2011 17:31)

Skvelé, skvelé, skvelé... Konečne ten idiot dostal co proto

31)  SarkaS (06.10.2010 16:26)

Parchant jeden mizernej Zaslouzil si vic nez jen zlomenou celist a zapesti

26)  Kiana (30.06.2010 20:12)

Skvělý!

25)  Ewik (30.06.2010 12:47)

Moc hezký díl

24)  Melani (30.06.2010 10:55)

Krása

23)  Silvaren (30.06.2010 08:45)

Vypadá to, že rodinka už nemůže být šťastnější a najednou pokus o dvojnásobnou vraždu! Nádherně napsané, užila jsem si to!

22)  Hanetka (30.06.2010 08:04)

Sfingo, tleskám, užila jsem si tu kapitolu po ránu jako pěknou snídani, energeticky vyváženou. Romantika, akce, vzrušení a vtip: přesně dávkované koření.

21)  Bosorka (30.06.2010 07:13)

Fuj jsme to ale krvežíznivé potvory! Ti upíři na nás nechávají stopy...
Sfingo - jak to kulantne vyjádřit - jsi dobrá, jsi dobrá, jsi dobrá (a tvou zlou kolegyni, nechť si Aro vemzme!)

20)  Amisha (30.06.2010 06:41)

Souhlasím s holkama dostal málo! Vždyť mohl Sethovi ušmiknout hlavu!
Ty jsi moje zlatíčko, krásně píšeš a přidáváš brzo a já mám na tvých povídkách závislost...

19)  sakraprace (30.06.2010 06:14)

Jasper a Emmett byli super. Úplně jsem viděla jak byl Emmett zklamaný. Seth a Eli, chjo,
A Bobby si chtěl hrát zmetek jeden. Moc jsem si užila, jak mu to nandali.
Sfin, nádherný díl, užila jsem si áchání, smích i vykulené oči a krásnou pomstu. Díky

18)  JEAKS (30.06.2010 00:10)

nádherný

17)  krista81 (29.06.2010 23:38)

Tak to krásně začalo a pak takovej nervák, krve by se ve mě nedořezal když jsem si přečetla to s tím lankem - ten h***l, to dostal ještě málo.
Chudák Seth - ještě, že se hojí tak rychle .
Ale už se těším jak to bude na Harvardu - doufám, že další dílek bude co nejdříve.
PS: a moc děkuji za věnování

16)  Linfe (29.06.2010 22:37)

Wow zvladla jsem to v kine kdyz se predemnou rvali dva vlkodlaci, eli byla vetsi zabava diky ivus

15)  Bye (29.06.2010 22:10)

Jen tak mimochodem... v rezervaci je pořád ještě jedna opuštěná mladá vlčice... ale Ty to víš, viď!
A teď k tomu ostatnímu:
Seth a Eli
Jazz a Emmett
O chudáčka Steha jsem měla úplně strach, to víš, já na ty špinavý indiány z rezervací hrozně trpím!
Ale krásně´s je z toho vyvedla.
Teď jsem zvědavá co bude až ta jejich nenápadná bandička napochoduje do Harwardu
Vlastně nejdřív La Push...

1 2   »