Sekce

Galerie

/gallery/3378.gif

V mé nové povídce má Bella malý problémek. Prostě vytěsnila vše negativní, co se jí stalo, takže má v hlavě jen dvoje dveře. Na jedněch je napsáno „Před Volterrou“ a na druhých „Volterra“ a v té první komůrce je úplně vymeteno. Pomocí své nové rodiny i starých přátel hledá sama sebe. Miluji Ara jako hodného strýčka:-)

Hned úvodem probíhá setkání hlavních hrdinů. Ale nic není takové, jak má být. První kapitola je docela obsáhlá, ale vysvětlovat se prostě musí.

Domem zaznělo zvonění mobilu. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Každý v domě si pomyslel, že jako obvykle volají Carlislovi kvůli nějakému případu z nemocnice. Ale proti upířímu sluchu nic nenaděláte, takže když vzal Carlisle telefon se slovy „Prosím?“ a ve sluchátku se ozvalo: „Tady Aro“, během vteřiny stáli všichni v jeho pracovně s otázkou v očích.

 

Carlisle jen pokrčil rameny na znamení, že taky nic neví a odpověděl: „Aro, příteli, to je překvapení.“

 

„Carlisle, chtěl bych tě o něco požádat. Mohl bys přijet do Volterry?“

 

Carlisle s úžasem koukal na sluchátko a jeho výraz se shodoval s výrazem na tvářích celé jeho rodiny.

„No, snad bych se mohl v nemocnici na pár dní uvolnit, ale o co se jedná, Aro.“

 

„Potřebuji tvé zkušenosti coby lékaře,“ odpověděl Aro a dodal „a prosím tě, přijeď sám.“

 

„Dobře, přiletím prvním letadlem,“ řekl Carlisle a zavěsil.

 

Potom se podíval na svou rodinu, která stála kolem jeho pracovního stolu.

 

„Nevím víc než vy a teď musím zamluvit letenku do Itálie.“ S těmito slovy je v podstatě vystrčil z pracovny.

 

V tom se ozvala Alice, podle jejíhož soustředěného výrazu bylo jasné, že se pokouší vyvolat nějakou vizi ohledně Arova úmyslu.

„Vidím Ara, tebe a nějakou ženu, ale její tvář je zahalena mlhou, tu nevidím. Jste v zahradách hradu. To je vše.“

A pokrčila rameny na znamení, že z toho není moudrá. Byla z toho zoufalá, takže ji Jasper zezadu objal a zalil uklidňující vlnou emocí.

 

„Děkuji,“ otočila se ke svému manželovi a políbila ho na bradu, což bylo nejvýše, kam vzhledem ke své výšce dosáhla. Věděla, co ho to stojí úsilí, udržet poslední dobou v této rodině trochu dobré nálady. I přes Emmetovy žertíky a neutuchající optimismus to už v této rodině nebylo to samé, poté, co Edward odešel. Nejdřív donutil celou rodinu odejít z Forks bez slůvka rozloučení s Bellou a pak odešel také, protože nesnesl jejich soucit. A Jasper si to kladl za vinu, protože právě po těch katastrofálních Belliných narozeninách se Edward rozhodl Bellu opustit, aby ji už dál nevystavoval nebezpečí. Edward jí dokonce zakázal podívat se na Bellinu budoucnost, prý to tak bude lepší, Bella za čas zapomene a povede si dál svůj určený lidský život bez vlivu jakéhokoliv nadpřirozena. Už je to skoro 5 let, co Edward odešel. Jen díky svým vizím věděla, že je někde v Jižní Americe a relativně v pořádku. Což se ovšem o Belle říct nedalo. Nakonec se podívala, nevydržela to. Chtěla vidět, jak se má její přítelkyně, sestra. Nebyla připravená na to, co uviděla. Její uštvaný, ztrhaný výraz, pohublá postava, pohled jak klopýtá sama lesem. Kdyby mohla plakat, vehnalo by jí to slzy do očí. Řekla to rodině, Edward už tenkrát nebral telefon, tak se chtěla poradit. Nejraději by se hned rozjela do Forks. Chvíli se dohadovali, jestli ano nebo ne a pak když se na Bellu soustředila znovu, už neviděla nic, jen tmu a prázdnotu. Věděla, co to znamená. Bella je mrtvá.

Na pohřeb nešli, ale až když si byli jisti, že u jejího hrobu není žádný člověk ani vlkodlak, odvážili se blíž k jejímu hrobu. Na náhrobku bylo napsáno:

 

ISABELLA MARIE SWANN, milovaná dcera, přítelkyně.

 

Pak opustili Forks navždy.

 

Esme by nejraději jela do Itálie s Carlislem. Třeba by ve slunné Itálii přišla na jiné myšlenky. Co odešel Edward, už ji netěšila ani její práce. Stále musela myslet na to, jak je ta malá lidská dívka ovlivnila, jak obohatila jejich život. Edward s ní byl tak šťastný a Esme se těšila, že se Bella stane její další dcerou a rodina bude úplná.

 

Carlisle mezitím zabukoval letenku do Florencie. Tam měl v úmyslu si pronajmout auto a pokračovat dál do Volterry. Ještě si šel sbalit pár věcí do svého pokoje. Za chvíli za ním přišla jeho milovaná žena Esme. Zezadu se na něj přitiskla a ruce mu ovinula kolem pasu. Cítil, jak se chvěje.

„Co může Aro chtít? Je to bezpečné? Vím, že jste byli přátelé, ale je nepředvídatelný a neschvaluje náš způsob života.“

 

Carlisle se otočil v jejím náručí a přitiskl si ji na hruď, aby ji uklidnil.

 

„Vzhledem k tomu, že upíři nemohou být nemocní, si fakt nedokážu představit, k čemu Aro potřebuje mé lékařské zkušenosti. Čím dřív tam budu, tím dřív to budu vědět. Musím přiznat, že Aro vzbudil mou zvědavost,“ dodal s úsměvem.

 

Pak se podíval na hodinky a povzdychl si.

„Abych vyrazil. S nemocnicí už jsem mluvil, služby za mě vezmou kolegové, zatím jsem se uvolnil na týden. Kdyby to trvalo déle, tak se ještě ozvu. Vám zavolám, jakmile dorazím do Volterry a promluvím s Arem. Neboj se, je to nějaký Arův problém, nás se to netýká.“

 

Na to ji políbil na čelo, ale potom mnohem vášnivěji na ústa a vyrazil k autu. Celá rodina se shromáždila ve dveřích kolem Esme. Rosalie s Emmettem se drželi vzadu, vedle Esme stála Alice s Jasperem. Jeden chybí, pomyslel si Carlisle. Kde jsi, synu, všem nám chybíš.

 

Jakmile vystoupil ve Florencii z letadla, samozřejmě nočního spoje a přesunul se do letištní haly, čekal tam na něj Demetri, jeden z Arovy gardy.

 

„Carlisle, Ara napadlo, že to bude rychlejší, když tu na tebe počkám a do Volterry poletíme přímo jeho soukromým letadlem.“

 

„To to tak spěchá?“ Podivil se Carlisle.

 

„Všechno ti vysvětlí až Aro, nemohu ti nic říct,“ odvětil vyhýbavě Demetri.

 

Cesta do Volterrského hradu trvala jen hodinku a Carlisle už byl napjatý, co ho tam čeká. Branou projeli bez zastavení a nyní ho Demetri vedl chodbami přímo do trůnního sálu s tím, že Aro ho očekává.

 

Za chvíli stál před Arem, který seděl na trůnu, po jeho levici Caius, po pravici Marcus. Jakmile Aro Carlisle uviděl, vstal a přivítal se s ním jako se starým přítelem.

„Carlisle, děkuji, že jsi tak narychlo přijel. Pojď, ukážu ti tvou pacientku,“ a už ho vedl chodbami směrem ke vchodu do zahrady. Marcus a Caius se k nim připojili.

 

„Zahrady jsou až za vnitřními hradbami, jak si jistě pamatuješ, takže nehrozí žádná nežádoucí pozornost a ona má tak ráda slunce, tráví zde většinu času.“ Poznámka Ara Carlisle udivila.

 

Došli až k obrovskému stromu uprostřed zahrady, kde už z dálky Carlisle rozeznal Jane. Zády k nim se o strom opírala dívka z Aliciny vize. Když se přiblížili, Jane si přiložila prst na ústa ve starém známém gestu a pak ukázala na dívku před sebou.

 

Při pohledu na ni se Carlisle zarazil. Tak překrásnou upírku snad nikdy neviděl, ani Rosalie nebyla tak krásná, protože Rosalinina krása byla chladná jako socha z mramoru. Z této dívky však vyzařovalo teplo. Teplá byla čokoládová barva jejích dlouhých vlasů padajících ve vlnách až na zem, teplé byly její rubínové rty na diamanty posázené pokožce. Oči měla zavřené, takže to vypadalo, jako když spí. Ale upíři přece nespí!

 

V tu chvíli si Carlisle uvědomil, že tu dívku zná, tedy, že její rysy jsou mu známé a koho mu připomíná.

 

„Bella?“ Sykl překvapeně směrem k Arovi.

 

Aro jen přikývl a pak tiše, jak přišli, tak se vzdálili. Aro vedl Carlisle zpátky do hradu. Když dorazili do Arovy pracovny, pokynul mu, aby si sedl a sám se s Caiem a Marcusem posadili u stolu také.

 

To už Carlisle nevydržel.

 

„Opravdu je to Bella? Ale kde se tu vzala a od kdy tu je? My jsme si celou dobu mysleli, že je mrtvá,“ sypal ze sebe otázky Carlisle.

 

Aro ho zvednutím ruky zarazil.

 

„Počkej, všechno ti vysvětlíme, ale po pořádku. Ano, je to ta Bella, kterou jste znali z Forks, ale taky už není. Žije u nás necelých 5 let, ale nějakou dobu trvalo, než jsme se dozvěděli její minulost. Je to dlouhý příběh, který začíná vaším odchodem z Forks. Vy jste odešli, ale Viktorie se vrátila. Chtěla se pomstít Belle, že zavinila Jamesovu smrt, ale když zjistila, že jste pryč, začala v oblasti řádit. Stvořila pár novorozených, se kterými se počet obětí rychle zvyšoval. Měniči v té oblasti se snažili Bellu, jejího otce i lidi v okolí ochránit, ale Viktorie jim pomocí své schopnosti, vycítit včas nebezpečí, úspěšně unikala. Víš, jak funguje náš monitorovací systém, Carlisle, časem jsme byli na situaci upozorněni. Vyslal jsem tam Marcuse s gardou, aby tam udělali pořádek a minimalizovali škody. Dál ti to bude vyprávět můj bratr, protože byl u toho.“

 

Marcus hned začal.

„Když jsme dorazili do Forkských lesů, za chvíli jsme narazili na stopu novorozených. Brzy jsme je vypátrali a zneškodnili, ale Viktorie s nimi nebyla. Stopovali jsme ji dál, několikrát jsme se museli vyhnout vlkům, kteří taky oblast pročesávali. Až potom jsme zjistili, že už několik dní hledají Bellu. My jsme se stále drželi stopy Viktorie, ale ta její se částečně kryla s dalším pachem, který jsme nedokázali určit. Byla cítit slabě upírem, ale i člověkem. Vypadalo to, že Viktorie taky někoho stopuje. Ale už jsme ji doháněli, věděli jsme, že nám neunikne. Narazili jsme na ni na jakési mýtince, skláněla se nad ležícím tělem, a když jsme ji obklíčili, vypadala překvapeně. Zřejmě byla tak zaujatá lovem, že nás nezaregistrovala. Garda se na ni vrhla a v mžiku ji roztrhali a spálili. Když jsem se ale ohlédl po její oběti, už tam žádné tělo neleželo. Musel jsem se postarat i o možné svědky. Stopa byla velmi slabá a byl tam ten rozporuplný pach jako předtím. Neušli jsme ani pár metrů a našli jsme ji. Dokázala se odvléct jen kousek od mýtiny. Seděla zhroucená pod velikým stromem, v potrhaných šatech, špinavá, poškrábaná po celém těle, ve tváři uštvaný výraz, přesto ale nejkrásnější bytost, co jsme kdy viděli. Všichni jsme na ni nevěřícně zírali. Garda čekala, jaké vydám rozkazy. Pak najednou to ubohé stvoření promluvilo s takovou bolestí v hlase.

 

„Prosím, ať je to rychlé, prosím,“ a s těmito slovy se sesunula do trávy úplně.

 

Zřejmě předpokládala, že ji zabijeme, ale víš, jaká je moje schopnost. Dovedu vycítit, jakou má kdo z upírů schopnost, u lidí vidím, jakou schopnost budou mít po přeměně. A u téhle dívky jsem viděl velký potenciál, byla štít. I v tak zuboženém stavu byl její pach mnohem slabší, jak ji štít chránil. Neváhal jsem s rozhodnutím, dívku jsem vzal do náruče a všichni jsme utíkali směrem k letišti, kde na nás čekalo soukromé letadlo.

V letadle jsme ji prohlédli, jaká má zranění. Stále se neprobírala a její naštěstí povrchová zranění se vůbec sama nehojila. Nechápal jsem to. Zkoušeli jsme ji probrat, ale nic. Bylo jasné, že je upír, její vzhled tomu napovídal a nakonec i její pach, který se objevil, jakmile ztratila vědomí a její štít se vypnul. Palcem jsem jí lehce nadzdvihl jedno oční víčko, oči měla úplně černé. Tím se vše vysvětlovalo! Je úplně vyhladovělá! Ale pokud se neprobere, nevěděl jsem, jak do ní krev dostaneme. Doufal jsem, že vydrží, než dorazíme do Volterry, tady máme krev v zásobě. Spojil jsem se s Arem a vysvětlil mu situaci.

 

Když jsme přijeli a já přinesl dívku do hlavního sálu, Aro už na nás čekal s Helenou. Helena má schopnost určit, zda je někdo pro nás nebezpečný, vyřkne jakoby věštbu ohledně určité osoby“.

 

Teď se do toho vložil Aro.

 

„Byl jsem tou dívkou okouzlen na první pohled, stejně jako Marcus a Caius, ale musel jsem počkat na Heleninu věštbu. Helena si k ní klekla a chvíli se soustředila. Její věštba překvapila i ji samotnou. Řekla, že má dva osudy. Prý může být ten nejmocnější upír všech dob, ale taky může být ten nejubožejší ze všech. To mi nedávalo smysl. Nechápal jsem, jak to myslí. Vždy vyřkla jasnou věštbu.

 

A Helena odpověděla, cituji: „Ano, ale má věštba závisí na povaze člověka před přeměnou, na jeho touze po moci, pomstě, cokoliv ve vztahu k vám, pane, ale u ní to závisí na něčem jiném. Ona sama je slunné stvoření, příliš dobré pro lidský svět, natož pro ten náš. Umírá hlady, protože nedokáže zabít žádnou živou bytost, neumí lovit, štít jí blokuje všechny upíří instinkty, ve svém nitru je stále člověkem. Záleží na tobě, pane. Když jí toto vezmeš, donutíš ji zabít člověka nebo se jen napije lidské krve, probudí se všechny její schopnosti a její moc bude obrovská. Když ji necháš pít zvířecí krev, rozvine se u ní do plné síly jen její štít a to je pro tebe výhodná obranná schopnost. Ale rozhodni se rychle, moc času už jí nezbývá.“

 

Když Helena odešla, poradil jsem se s Caiem a Marcusem. Marcus byl pro to, ji nezabíjet a já taky. Caius se nechal přesvědčit. Rychle jsem nechal poslat někoho pro zvířecí krev, i když jsem ještě nevěděl, jak ji přimějeme ji vypít, když byla stále v bezvědomí. Někdo z gardy přinesl mrtvou srnu. Položili jsme ji vedle dívky, jestli ji neprobere čerstvá krev. A opravdu, zabralo to. Nejdřív se jí zachvěla víčka a pak otevřela oči. Vytáhla se do sedu, ale bylo vidět, jak je slabá. Když ale uviděla u sebe ležet mrtvou srnu, její reakce nebyla taková, jakou jsme čekali.

Přes její tvář přeběhl bolestný výraz a z jejích očí vytryskly slzy. Tvář skryla do dlaní a vzlykala. Koukali jsme na ni jako na zjevení. Ještě nikdo nikdy neviděl upíra plakat. V tom přiběhla Jane, která před chvílí zmizela. Na Demetriho křikla, aby tu srnu rychle odnesl.

 

Klekla si k plačící dívce, objala ji a tiše k ní promlouvala uklidňujícím hlasem.

 

„Už můžeš otevřít oči, neboj se, už je to pryč. Přinesla jsem ti něco k pití, to ti udělá dobře.“

 

Dívka zvedla své černé oči k Jane, která jí podávala tmavý neprůhledný hrnek. Cítil jsem, že je v tom zvířecí krev, ale dívka se zeptala.

„A co to je?“ Jane ani nemrkla a řekla jí, že je to takový energetický nápoj specielně pro ni, aby nebyla tak slabá.

 

Bella nejdřív jen usrkla, ale asi jí to zachutnalo, protože vypila celý hrnek. Hned bylo vidět, jak ji to posílilo. Teprve pak se rozhlédla kolem a na všechny se usmála. Bylo to, jakoby do hlavního sálu pronikl paprsek slunce. Věděl jsem, že si ji nechám.“

Aro se na chvíli odmlčel a Carlisle nevěřícně sledoval, jak se tři nejmocnější upíři světa usmívají na tou vzpomínkou. Ale Aro už pokračoval dál ve vyprávění.

 

„Já se jmenuji Aro, maličká, jak pak se jmenuješ ty?“ Řekl jsem jí.

Upřela na mě nyní již zlaté oči a otevřela ústa, aby odpověděla, ale za chvíli se začala zmateně rozhlížet.

„Já .... já... nevím, nic se mi nevybavuje.“ Rychle jsem se ji snažil uklidnit.

„To nevadí, to se stává. Uvidíš, že si vzpomeneš. Teď půjdeš s Jane, ona ti ukáže pokoj, vykoupeš se a převlékneš, ještě si dáš to pití, co ti tak chutnalo a vrátíš se zase sem. Jane ti ve všem pomůže.“

 

Pak odešly. Doufal jsem, že až se vzpamatuje, že se jí paměť vrátí sama. Mezitím jsem poslal gardu nalovit zvířata, abychom měli pro ni stále dost krve.

Když se Jane s dívkou vrátila, ani jsme ji nemohli poznat. Všechna povrchová zranění, co měla, byla pryč, Jane jí vyčesala vlasy a oblékla ji do modrých šatů, které jí ohromně slušely. Zeptal jsem se jí, na co poslední si pamatuje.

 

„No, něco je stále v mlze, ale vzpomněla jsem si na jméno. Jmenuji se Isabella, ale všichni mi říkají Bella. Pamatuji si na Viktorii, na tu upírku, co mě přeměnila a pak mě honila po lesích, než ji zničil Marcus. Vím, co jste zač i co jsem teď já, ale nevím, odkud to vím. Ze svého lidského života si taky moc nepamatuji. Asi to nebylo nic příjemného, když jsem to zapomněla, ne?“ Podívala se na mě, jako kdyby chtěla zrovna ode mě nějaké ujištění.

 

„To bývá různé, po přeměně se lidské vzpomínky vytrácejí, ale někdo na nich lpí velmi dlouho a o to déle si je uchová. U tebe je to možná obranný reflex. Marcus tě našel ve velmi zuboženém stavu, něco se ti muselo stát už před přeměnou a ty si na to nechceš vzpomenout. K tomu máš ještě ten svůj štít. Víš, někteří upíři mají navíc nějakou schopnost. Tvou schopností je štít, chrání tě před schopnostmi ostatních upírů. Mou schopností je, když se dotknu nějakého upíra nebo člověka, že vidím jeho myšlenky, ale nejen ty současné, ale i ty minulé. Mohu se tě dotknout? Třeba bych uviděl něco z tvé minulosti, zaplnili bychom tak ta bílá místa v paměti. Možná že to ani nebude fungovat při tvém štítu.“ A natáhl jsem k ní ruku.

Bylo vidět, že je zvědavá, že jí její děravá paměť dělá starosti.

 

„Ráda bych se dozvěděla víc, ale přitom mám strach. Ale vyzkoušet ten můj štít, jak tomu říkáte, to bychom měli,“ a vložila svou malou ručku do mé dlaně.

Ale já neviděl nic, její štít fungoval bez výjimky. Bylo mi jasné, že se bude muset nejdřív naučit svůj štít ovládat a pak to můžeme zkusit znovu.

 

A tak Bella u nás zůstala. Trénovali jsme s ní její štít tak, aby se jej naučila roztáhnout i na další osoby, ale taky stáhnout. Nejdříve se naučila štít používat na obranu svou a i nás v boji proti novorozeným a velice nám několikrát pomohla. Nikdy jsem ji nevystavoval nebezpečí, přidělil jsem jí stálou gardu, která se stará, aby při boji s novorozenými byla v bezpečí. Jejím úkolem je pouze zablokovat jejich možné schopnosti a i schopnosti zrádných upírů, kteří je stvořili. Nikdy se bojů neúčastní a snažíme se, aby toho viděla co nejméně. Asi po roce se naučila štít stáhnout tak, že jsem se jí mohl dotknout a zjistit tak něco z její minulosti. Do té doby si sama na nic nevzpomněla. Uviděl jsem celý ten její příběh. A hlavně to, co se stalo, když se s ní Edward rozešel. Velmi jí ublížil a to, že jste odešli všichni bez rozloučení, ji hluboce zranilo. Byla na tom moc špatně, myslím psychicky a v té době se seznámila s pravdou kolem vlků v tom kraji. Její přítel Jacob se jí snažil pomoci a vypadalo to chvíli, že se z toho dostane, ale pak se vrátila Viktorie. I přes to, že ji vlci chránili, se k ní Viktorie jednou dostala, a to stačilo. Kousla ji a odnesla hluboko do lesů, kde ji nechala přeměnit se.

 

A pak ji začala lovit. Bella jen utíkala a utíkala. Bála se Viktorie, ale bála se i vlků, protože si oprávněně myslela, že by ji okamžitě zabili, kdyby na ni narazili. Štít ji chránil před žízní novorozených, protože nejvíc ze všeho se bála, že zabije nějakého člověka, ale zvířeti taky ublížit nedokázala. Když ji dohnala Viktorie a následně Marcus s gardou, tak už byla úplně vyhladovělá. Bohužel tento problém se štítem trvá dodnes.“ Aro se odmlčel.

 

Carlisle nevěřícně kroutil hlavou a tuto odmlku hned využil pro otázky, kterých měl opravdu hodně.

„To je neuvěřitelné. Proto Aliciny vize ohledně ní zmizely, přítomnost vlkodlaků její vize zamlžuje. A zpočátku Edward zakázal ji sledovat. Až když od nás odešel, tak to Alice nevydržela a podívala se. Ale to už bylo pozdě. Takže už nějakou dobu víš, že patřila do naší rodiny. Jak reagovala, když se dozvěděla svou minulost?“

 

Aro na něj jen hleděl, jakoby nad něčím přemýšlel a Carlislovi to došlo.

 

„Tys jí to neřekl.“

 

„Neřekl jsem jí všechno, to je pravda. Ale dal jsem jí na výběr. Řekl jsem jí, že ji pravda bude bolet, jestli chce všechno vědět a ona se sama rozhodla, že chce slyšet jen ty pěkné vzpomínky. Řekl jsem jí tedy jen tu část, než se přistěhovala do Forks,“ bránil se Aro a pokrčil rameny.

 

„Tak mi ještě řekni, proč jsi mne zavolal. Je upírka, nemocná nemůže být, tak v čem je problém?“

 

Arova tvář se zachmuřila.

 

„Bohužel před necelým rokem se stala vážná věc. I když jsme věděli, že Rumuni zase začínají zvedat hlavu a pokukovat po Volteře, přesto jsme nepředpokládali, že se pokusí o přímý útok. Darius byl vždy spíše na zákeřné útoky, nikdy se neodvážil zaútočit přímo. Část gardy byla mimo Itálii kvůli jedné skupině novorozených, což, jak jsme zjistili později, byl záměr, jak oslabit naši obranu. Darius s velkou skupinou upírů pronikl do hradu tak rychle, že garda ani nestačila zareagovat. Měl s sebou totiž upíra s velice zvláštní schopností. Ten byl schopen upíry, na které se soustředil, znehybnit. Takto postupovali hradem, jakmile se jim postavili do cesty další a další z mé gardy, ten upír je znehybnil a Darius s ostatními je roztrhal nebo další pak zavíral do kobek. Kolem mě a mých bratrů už zbyli jen mí nejvěrnější, Jane a Demetri. Felix byl pryč se zbytkem gardy na lovu novorozených. Aleca zastihli před hlavním sálem a roztrhali ho. Jakmile Darius vešel do hlavního sálu, všechny nás ten upír svou schopností znehybnil. Ale Darius nás nechtěl hned zabít, chtěl si naši bezmocnost vychutnat. Jane a Demetriho zavřel do sklepních kobek a já s mými bratry jsem musel sledovat, jak se rozvaluje na trůnu. Jeho upíři postupně ovládli celý hrad. Naše situace vypadala beznadějně.

 

Najednou jsme z vedlejšího sálu zaslechli výkřik Belly, kterou zřejmě našli na zahradě, když pročesávali hrad a okolí.

 

K Dariovi přiběhl upír a oznámil mu.

 

„Máme ji! Našli jsme ji v zahradě!“

 

„Dobře, hlavně ji držte mimo Alberta, aby její štít nemohl blokovat jeho schopnosti. Za chvíli za vámi přijdu.“

 

Potom se Darius obrátil k nám, co jsme tam stáli znehybnění, ale vše vnímající.

 

„Teď si pohraji s tou vaší princezničkou. A nechám vám otevřené dveře, abyste z toho taky něco měli,“ a s úšklebkem odešel do vedlejšího sálu.

 

Slyšeli jsme, jak Bella pláče a bylo nám jasné, že s ní nezacházejí zrovna jemně. Určitě to pro ni musel být šok. Vždy byla pod naší ochranou, na hradě se nikdo neodvážil se na ni ani křivě podívat, natož se jí bez dovolení dotknout.

 

Darius k ní přistoupil.

„Copak to tu máme? Není to volterrská princeznička, tajná zbraň Volturiů? Mě ale nepřipadáš nějak nebezpečná, tvůj štít funguje jen proti schopnostem upírů, proti fyzickému útoku jsi úplně bezmocná. Bojovat tě, jak se zdá, nenaučili. Nebo je pravda, co se povídá, že vlastně ani pořádný upír nejsi, nelovíš, nezabíjíš, nepiješ krev? Ale to je škoda, protože pak bys nebyla takové ubožátko. Ale překrásné ubožátko, to je pravda. Zvěsti o tvé kráse nelhaly. I když jsme my upíři na fyzickou krásu zvyklí, opravdu jsem nikdy neviděl tak krásnou upírku. Rozhodl jsem se, že se staneš mou královnou. Nyní jsem králem upírů já a tebe chci po svém boku.“

 

Pak se ozval slabý hlas Belly.

„Ale vládci jsou Volturiovi!“

 

„Na Volturiovi se rychle zapomene! Ale co to s tebou je! To jsi tak slabá, že se ani neudržíš na nohou? Musíš být silná na korunovaci, však já ti dám, co tě posílí! Přineste jídlo!“

Zřejmě tam přitáhli nějaké lidi a Darius s upíry se začal krmit, ale to byl jen náš odhad, protože do vedlejší místnosti jsme neviděli. Jen jsme všechno slyšeli.

 

„Tak ty nebudeš pít? Briane, přines krev v láhvi, určitě tu mají v lednici zásoby!“

 

Bylo nám jasné, co má Darius v úmyslu, ale nemohli jsme nic dělat. Slyšeli jsme jen dávivé zvuky, jak se Bella bránila a pak bylo najednou ticho.

 

„Co je to s ní?“ Řekl Darius a pak se ozval strašný řev a jekot. Z vedlejší místnosti vyběhl Darius a další upíři, ale všichni hořeli, daleko nedoběhli a zbyla z nich jen hromádka popelu.

 

Ten upír, který nás znehybnil, najednou taky chytl plamenem a my byli v mžiku volní. Rozběhli jsme se do vedlejší místnosti k Belle. Byl to hrozný pohled. Bella měla od krve celý obličej, a jak krev stékala, když ji do ní lili násilím, byla zakrvácená celá. Ale my jsme na krev zvyklí, co nás opravdu zarazilo, byly její oči. Ona neměla rudé jen zorničky jako my, ale měla je rudé celé, jako by v nich plál oheň. Vzpomněl jsem si na Heleninu věštbu a ani jsem se neodvážil přiblížit. Přesto jsem s ní zůstal a poslal své bratry, ať se podívají, co se stalo se zbylými Dariovými upíry. Za chvíli se vrátili i s Jane a Demetrim, které poté, co zjistili, že po hradě zbylo z útočníků jen pár doutnajících hromádek, vysvobodili z kobek. Z gardy zbylo jen pár desítek upírů, kteří se shromáždili v hlavním sále. Všichni si byli vědomi, že Bella nám všem zachránila existenci.

 

Když si Jane všimla, že je Bella celá od krve, hned se k ní rozběhla, ale zadržel jsem ji, protože jsme nevěděli, jak bude Bella reagovat. Sice zabila jen nepřátelské upíry, ale vypadala, že není při smyslech. Rudé oči jí stále plály a nikdo nevěděl, jak se zachová. Jane se k ní přiblížila na pár kroků a sedla si naproti ní.

 

„Bello, Bellinko, slyšíš mě? Už tu ti zlí upíři nejsou, už nám nehrozí žádné nebezpečí. Zachránila jsi nás, Belli, slyšíš mě?“

 

Chvíli se nic nedělo, ale pak Bella zavřela ty své plamenné oči a v bezvědomí se zhroutila na podlahu. Vzal jsem ji do náruče a odnesl vedle do hlavního sálu. S mými bratry po boku jsem se obrátil na všechny, kteří tuto bitvu přečkali, a prohlásil Bellu za svou dceru. I když jsem netušil, jak se lidská krev na Belle dál projeví, chtěl jsem jí zajistit co největší ochranu v upířím světě. Potom si ji vzala na starost Jane. Nejdůležitější bylo Bellu zbavit vší té krve, než se probere.

 

Mezitím jsem část gardy poslal na stráž a ostatní šli na lov. Všichni jsme byli žížniví, ale hrad nemohl zůstat bez ochrany. Zavolal jsem i Felixovi a odvelel ho zpátky do Volterry. Byl zděšený, když jsem mu vyprávěl, co se v minulých hodinách stalo. Opravu se jednalo jen o pár hodin, víc to netrvalo. Doléhalo na mě vědomí, co se málem stalo. Všichni zničení, Darius na trůnu s Bellou jako svou královnou. Netrvalo by to dlouho a strhla by se válka o svět. Darius se netajil se svými ambicemi vládnout lidem a pořádat na ně krvavé hony po celém světě.

 

Bella se neprobírala dlouhé hodiny, nevěděli jsme, co s ní. Měli jsme nachystanou zvířecí krev jako obvykle, ale všichni jsme byli napjatí, co bude dál. Jaká bude? Ta Bella, kterou známe? Sluníčko, které běhalo po hradě, zakopávalo, o co se dalo, malovalo své obrazy, hrálo na klavír? Nebo zabiják s ohněm v očích, od kterého nevíme, co očekávat? Pak přišel jeden ze strážců, které jsem nechal stát u jejího pokoje, že Jane vzkazuje, abychom za nimi přišli. Vešli jsme do pokoje a našli Jane, jak chová Bellu v náručí a kolébá se s ní ze strany na stranu. Bella měla oči rozšířené šokem, ale byly čokoládově zlaté, jak jsme byli u ní zvyklí. Jane jí právě utěšovala.

„To nevadí, Belli, když nemáš žízeň, nemusíš pít, víš, že bychom tě k ničemu nenutili. Už jsi v bezpečí, celý hrad je v bezpečí. Zapomeň na to, byl to jen zlý sen.“

 

Jenže Bella nechtěla pít ani následující den a pak další den a to už jsme si začali dělat starosti. Bála se opustit pokoj, přestala malovat a hrát na klavír, seděla v koutku postele a v očích měla nepřítomný pohled. S nikým nekomunikovala, takže jsme nevěděli, co si všechno pamatuje a co ji trápí. Doufali jsme, že čas to spraví, ale byla stále slabší a slabší, protože odmítala pít. Jednoho dne ji Jane odnesla do zahrady a Bella byla už tak slabá, že se nezmohla ani na protest. Svítilo sluníčko, které má tak ráda a bylo vidět, že se jí tam líbí. Jane ji stále přesvědčovala, že musí pít a tak nakonec souhlasila, že to zkusí. Zřejmě si pamatovala chuť lidské krve, a co to s ní udělalo, opatrně ochutnala obsah sklenice a po dlouhém váhání ji nakonec vypila. Teď už je to lepší, mluví s námi, Jane ji každý den přiměje, aby vypila aspoň jednu sklenici krve, ale už to není ta dřívější Bella. Cuká s sebou při sebemenším prudším pohybu, když někdo v její přítomnosti zvýší hlas a v očích má stále ostražitý výraz. I když má zahradu stále velmi ráda, nechce tam zůstávat sama. Myslíme si, že se zde na hradě necítí bezpečně, ten zážitek ji poznamenal a ona se pořád bojí.

Proto jsem tě zavolal, Carlisle.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (19.10.2012 23:04)

starostlivý Aro a ochrankyňa Jane

6)  marcela (23.05.2012 08:59)

HMR

5)  HMR (10.05.2012 20:58)

Tak doktore, kterak uzdravit upíra? Pověz! :)

Marcelle

4)  Marcelle (06.05.2012 19:24)

Vážně moc zajímavé

3)  martty555 (06.05.2012 17:22)

:) :) :) :) :)

Marvi

2)  Marvi (06.05.2012 10:47)

Opět to vypadá zajímavě, těším se co z toho bude ;) ;) ;)

1)  lelus (06.05.2012 09:52)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Bella