Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/robert_pattinson_sunglass.jpg

Dnešní díl měl být zcela jiný, ale nakonec jsem zjistila, že vlastně v mysli mám úplně něco jiného, než jsem měla v plánu psát. Bylo to, jako by si Edward začal dělat co chtěl. A mě používal jako prostředníka. Takže nás dnes čeká nakonec jeden Edwardův pokus. Který nedopadne nijak slavně. Ale co naděláme?

Ruce mě bolely jako po hodinovém dělání kliků. Když jsem se podíval z papírů na stěnu, viděl jsem všude písmenka. A to jsem byl teprve v polovině. Možná ani tak daleko ne. Trochu jsem se přepočítal. Zas tak snadné to nebylo. Ještě k tomu, když na každém třetím listu se mě ptají, jestli jsem muž nebo žena. Už mě z toho tak zblbly, že jsem už několikrát málem napsal, že jsem žena. Naštěstí jsem si to pokaždé včas uvědomil. Takže jsem zatím stále ještě muž.

Někdo zazvonil. Málem jsem dostal infarkt. Kdo to sakra? V devět hodin! Do pokoje se vřítila Beth.

„Máš návštěvu,“ oznámila mi.

„Kdo to je?“ Jen prosím ne ten, koho si myslím.

„Amanda.“ Sakra. Usmál jsem se na Beth.

„Tak ji pozvi dál,“ co jiného s ní? Přikývla a zmizela. Za chvíli vešla dovnitř Amanda. Pokynul jsem jí, aby se posadila a dál vyplňoval. Byla v klidu, nijak mě nerozčilovala. Pak sebou najednou začala nervózně ošívat. Tohle jsem znal. Dožaduje se pozornosti. S povzdechem jsem na ni vzhlédl.

„Co se děje?“ zeptal jsem se s hranou zvědavostí a mohl jen doufat, že si toho nevšimla. Spokojeně se na mě usmála, ale nic neříkala. Pořád jsem ji sledoval a čekal, kdy začne. Dlouho nic neříkala a potom se jen usmála a začala se věnovat výhledu z mého okna. Nejspíš její mysl nikdy nepochopím. Usmál jsem se. Lákavá představa. Škoda, že to nejde. Pousmál jsem se a začal se zase věnovat vyplňování papírů. V klidu jsem je také vyplnil. Po hodině. Ani jednou mi do toho už nevpadla.

„Přemýšlel jsi už někdy nad tím, jaké by to bylo, kdybychom spolu nezačali nikdy chodit?“ zeptala se zničehonic. Co ji mám odpovědět? Poslední dobou až moc? Nebo raději lhát. Podíval jsem se jí do očí. Byly plné očekávání, přímo na mě řvali, abych odpověděl, že nikdy. Mínil jsem jim přání vyplnit. Rozhodl jsem se jí lhát. Snad to nepozná. Usmál jsem se na ni.

„Ne, nenapadlo. Jak tě něco takového mohlo napadnout?“

„Já nevím. Poslední dobou jsi jiný. A holky říkali, že…“ Jistě, holky říkali.

„Ony mě neznají. Ty víš, že tě miluji,“ řekl jsem a políbil ji. S radostí mi polibek oplatila. Přesně v tuhle odpověď musela doufat. Promiň, že ti lžu. Tvé kamarádky měli protentokrát pravdu. Její polibky začaly být dravější a vášnivější. Oplácel jsem jí je. Bez nadšení. Nevypadalo to, že by si toho všimla. Až když se mi pokusila vysvléct triko, jsem ji stopnul.

„Ne, dnes ne,“ zašeptal jsem. Zaraženě se na mě podívala. Pak se jí do očí vloudila pochybnost. Jistě, tohle jsem ještě nikdy neuděl.

„Dnes nemám chuť na nic jiného, než jít spát,“ oznámil jsem jí, nechal ji zaraženě stát a odešel do koupelny. Snad sem za mnou nevleze. Nevlezla. A když jsem se vrátil, s překvapením jsem zjistil, že se stále zaraženě dívá na stěnu. Ani se nepohnula a jestli ano, tak jen nepatrně. To ji to tak vykolejilo.

„Jestli chceš, můžeš tu přespat,“ nabídl jsem jí. Při zvuku mého hlasu sebou trhla. To ji to tolik vykolejilo? Čekal jsem se odpověď, ale mezitím jsem se kolem ní protlačil a sedl si na postel. Za pár vteřin začala vnímat.

„Pokud ti to nevadí,“ odpověděla a v jejím hlase jsem zaslechl příznaky blížícího se pláče.

„Ne, proč by mi to mělo vadit? Kde máš své věci víš, ne?“ zeptal jsem se. Přikývla. Pak vstala, vzala si jedno ze svých pyžam ze skříně a odešla do koupelny. Bez jediného slova. Popadla mě vina. To ji to tolik ublížilo. Tolik jsem chtěl vědět, co dělá. Doufám, že kvůli tomu nebrečí. Pak mě to napadlo. Když jsem byl upír, dokázal jsem slyšet myšlenky lidí. Proč by mi to nemohlo jít i teď? Snažil jsem se vyladit na Amandinu mysl. Ať jsem se snažil jakkoli, nic jsem neslyšel. Ale nevzdával jsem se. Musím to dokázat, alespoň na pár vteřin se mi to musí podařit. Nedařilo se. Stále bylo ticho. Jako by na nic nemyslela, nebo jsem to prostě jako člověk dokázat nemohl. Nikdy. Jen když jsem byl upír. Možná, že je to tím, že jako upír jsem byl silnější a moje smysly byly lepší. O hodně. Takhle to nejde. Nemám nato, proč se vůbec snažím? Jak mě taková blbost mohla vůbec napadnout?

Pak jsem to uslyšel. Slabý proud myšlenek. Otevřel jsem šokovaně oči. Možná se mi to jen zdá, nejspíš na mě prostě mluví nahlas. Nemluvila, jen mě pozorovala. Hlasitost myšlenek se zvyšovala. Pomalu ale jistě. Měl jsem sto chutí začít nadšeně skákat po pokoji, ale nemohl jsem. Cítil jsem se jako v transu. Najednou jsem se nemohl ani pohnout. A ne, že bych se o to nepokusil. Nedokázal jsem to. Jako by mi v tom něco bránilo. Bylo to jako by mi někdo bral všechnu energii a já je proti tomu nedokázal nijak bránit. Jako by se mě to pokoušelo zabít. Jako by právě o to šlo.

To čtení myšlenek. To mi bere energii. Začal jsem se proti tomu bránit. Musím se toho nějak zbavit. Přestat se o to pokoušet. Začít s tím, až možná někdy budu upírem. Nedokázal jsem tomu vzdorovat. Bylo to moc silné. Něco takového mě mohlo potkat leda tak ve snu. Donedávna. Kdo to kdy viděl, aby někoho zabila jeho schopnost? Budu prvních člověkem na zemi. Zajímalo by mě, co dají jako příčinu smrti. Zástavu srdce? Je to možné. Srdce mi bije, jako by šlo o život a ono o něj vlastně šlo. Takovou smrt jsem si nikdy nepředstavil. Proč taky? Takovéhle myšlenky mě pronásledovali až od toho snu. Ach! Už je asi nikdy neuvidím. Moje poslední sbohem bylo opravdu poslední. Bůh musí být sadista, když mě zabije, poté mi dá druhou šanci a znovu mě zabije. Bez jediného setkání s nimi.

Začínaly se mi klížit oči. Temnota si mě začala volat k sobě. Nedokázal jsem se bránit. Už ne. Byl jsem až moc osláblí. Přesto jsem nedokázal myslet na nic jiného, než nato, že už je opravdu nikdy neuvidím. Nikdy už je neudivím smát se. Nebudu přitom, až Nessie vyroste. Možná si Bella někoho najde. Někoho kdo ji pomůže zapomenout. S kým bude šťastná.

Poslední, co jsem uslyšel bylo hlasité zakřičení mého jména. Pak si mě temnota stáhla k sobě.

****

Jeho myšlenky nebyly určené mě, přesto na mě přímo řvaly. Jeho představy byly tak opravdové. Věděl jsem, že už rozhodl. Možná už dávno předtím, než nato teď začal myslet v plném rozsahu. Možná, že ty myšlenky byly určeny mě. Abych se mohl rozloučit se svojí rodinou, říct jim vše, co jsem chtěl. Vše co jsem musel.

Otočil jsem se na ně. Vyděšeně na mě koukali. Prohlédl jsem si je pěkně jednoho po druhém. Už je nikdy neuvidím. Nakonec jsem si nechal mé nejbližší. Můj život. Jen kvůli jejich životu jsem to dělal. Ony museli žít. A budou i beze mě. Možná nezapomenou, ale jejich žal jednou opadne, alespoň trochu.

Viděl jsem v jejích očích odlesk mého obličeje. Byl to obličej mrtvoly. Naprosto bez emocí. Byl to obličej, který přesně ukazoval, co mě čeká. I jim to došlo. Chtěl jsem je obejmout, naposledy, ale nebylo mi přáno.

„Edwarde, je čas,“ nesl se mýtinou tichý, melodický hlas. Hlas mého nového vůdce. Přikývl jsem a otočil se. Možná jednou příjde čas, kdy vás alespoň na pár vteřin uvidím. Miluji vás.

****

Těžko říct, jestli mě vzbudilo hlasité pípaní blízko u mé hlavy, nebo vyděšený hlas, někoho volající. Koho jsem nedokázal zaregistrovat. Tak jako tak, donutilo mě to otevřít oči. Nejdřív jsem vůbec nedokázal určit, kde to jsem. Věděl jsem jen to, že jsem tu ještě nikdy nebyl. A pak mi to konečně došlo. Ty bílé, depresivní zdi mohly znamenat jen to, že jsem v nemocnici, Ale jak jsem se sem dostal, ale proč? Vše mi docházelo hrozně pomalu, ale nakonec mi to došlo. Bože, musel jsem je vyděsit. A sebe jsem dokázal vyděsit taky. Myslel jsem si, že umřu. Možná proto tu jsem, možná jsem opravdu mohl umřít.

Do místnosti spěšně vstoupil muž ve středních letech. Podle toho, co měl na sobě, jsem ihned pochopil, že je to doktor. Rychle se blížil k mé posteli, až skoro u pelesti si všiml, že jsem vzhůru.

„Vy jste nám dal, nevěděli jsme, co vám je.“ Konečně se probudil. Ta jeho hysterická přítelkyně mě už začínala štvát. Vyděšeně jsem se na něj podíval. On to neřekl nahlas? Jakto? Vždyť. Jak je to možné, myslel jsem, že to nedokážu. Ne, tak, aby mi nebralo moc energii. Jakto, že se teď cítím naprosto bezvadně? Bylo to předtím snad jen obraná reakce? Nebo něco takového?

„Jak vám je?“ zeptal se.

„Výborně. Jak dlouho jsem byl mimo? A kdy mě pustíte?“ začal jsem ho bombardovat otázkami.

„Byl jste v bezvědomí jen dva dny. Co se týče vašeho druhého dotazu, uděláme nějaké testy a podle jejich výsledků se rozhodne, kdy budete propuštěn?“ odpověděl mi.

„Myslíte, že bych mohl domů před nedělí?“ zeptal jsem se. Pokrčil rameny.

„Jak jsem již řekl, podle výsledků testů.“

„Mohl by jste prosím zavolat mé mámě? Potřeboval bych ji o něco poprosit.“ Opravdu moc jsem ji právě potřeboval.

„Je na chodbě, pošlu ji sem,“ odpověděl mi a zmizel. Máma do pokoje vešla vzápětí.

„Měla jsem o tebe takovou starost,“ objala mě a tělo se ji otřásla vzlykem. Snažil jsem se jí uklidnit. Potřeboval jsem ji o něco poprosit.

„Mohla by jsi pro mě něco udělat?“ začal jsem opatrně. Ihned přikývla.

„Mohla by jsi prosím odevzdat ve škole papíry, týkající se odjezdu do Forks? Hodně to pro mě znamená, musím tak letět. Prosím,“ Po chvíli váhání přikývla. Usmál jsem se. Najednou mě popadla únava. Poznala to.

„Spi,“ usmála se na mě. „Ty papíry odevzdám.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

nikolka

7)  nikolka (19.05.2011 20:49)

Abera

6)  Abera (19.04.2011 22:33)

Nimulienka

5)  Nimulienka (19.04.2011 15:50)

Ja chcem ďalšiu! Prosííím rýchlo ďalšiu napíš. Bolo to super!

4)  lea (19.04.2011 09:13)

3)  UV (19.04.2011 06:16)

skvělé

2)  hellokitty (18.04.2011 23:13)

1)  Leni (18.04.2011 21:41)

Nádhera.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek