Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Double%20trouble.jpg

11. kapitola - Dokázat, že nejsem cvok, bude trvat nejmíň rok!


Kapitolu napsala MisaBells.

Nemocnice U svatého Munga

Edwardův nový kamarád ho provedl po celém patře. Edward šel kus za ním, čistě z pocitu bezpečí, protože nehodlal opět ležet nosem zabořeným v podlaze, neschopný se pohnout.

„Určitě se na mě nebudete zlobit, když navrhnu pobyt u nás, že ne?“ vyhrkl knírač.

„Proč bych tu měl pobývat? Nejsem blázen…“

„Samozřejmě, že nejste, Cedriku! O tom jsem ani chvíli neuvažoval!“ Kecá…

„Tak proč?“ dožadoval se Edward odpovědi se strnulým úsměvem na tváři.

„Čistě z mého osobního pocitu. Vyhovte mi prosím. A propó stejně si pro vás rodiče přijdou, až jim vzkážu, drahý Cedriku.“

„Jakože moji rodiče?“ vyhrkl Edward a teprve teď se začal děsit. Jenže pak se mu celá rodina vykouřila z hlavy, když procházeli kolem dveří s nápisem: Sklad zásob. „Co všechno tam je?“

„Ale… Obvazy, injekce, krevní konzervy, bylinné masti…“ vyjmenovával monotónně ředitel.

„Krevní konzervy?“

„Samozřejmě. Jsou v malém mrazáčku, protože jich moc nepotřebujeme. Operací se tady moc bez hůlek nedělá, takže krev je jen prevence. Většinou je spíš na pokusy s novými léky.“ Takové plýtvání! Rouhání! Bože, jakou on má ještě furt žízeň!

„Asi vaši nabídku na nocleh přijmu. Kde budu spát?“ vyzvídal Edward a v hlavě se mu už rodil plán, jak se dostane do tohohle skladu.

„Máme jedno volné místo ve třetím pokoji, pokud vám nebude vadit… ehm… profesor Lockhart…“

„Konečně jméno, které dokážu vyslovit,“ zasmál se Edward tiše. „Určitě ne. Nic mi nebude dělat větší radost…“ dodal už hlasitěji.

„Jste si jistý, že nejste nemocný?“ zauvažoval ředitel. „Pan Zlatoslav Lockhart byl postrachem už při plném IQ.“

„Umím mluvit s blbci, mám to vyzkoušené na vlkodlacích,“ ujistil ho Edward a ředitel na něj přimhouřil oči. Upsík!

„Pane Lockharte, spíte?“ vykřikl radostně, když vešli do pokoje číslo tři. „Tady je Darwinus, slyšíte mě? Vedu vám návštěvu, Zlatoslave!“

„Ku ku…“ ozvalo se ze skříně a Edward vytřeštil oči.

„Á vy jste se schoval? Teda, teda… kdepak je pan Zlatoslav?“ rozplýval se ředitel.

„He he… ku ku, haf!“ Edward se kousnul do rtu, aby nevyprskl smíchy a děsem. Kam se to dostal? Hysterie nabírala na síle a měl vážně chuť si začít brnkat prstem o spodní ret a předstírat letadlo.

„To bude v pořádku, Cedriku. Zlatoslav byl zasažen odraženým paměťovým kouzlem. Přitom se praštil do hlavy, takže se mu to tam ještě víc pomotalo. Jen jděte dál a přeji dobrou noc. Kdyby v noci seděl na parapetu a houkal, zkuste ho ignorovat, ano?“ S tím ho ředitel vstrčil dovnitř a zavřel dveře. Ve stejnou chvíli se otevřela skříň a vykoukla na Edwarda kudrnatá zlatá hříva rostoucí z toho magora. Cože to bude v noci dělat?

„Dobrý den…“ pozdravil Edward a přitiskl se zády na dveře.

„Jsi můj syn?“ zajímal se Zlatohlávek.

„Nemyslím si.“

„Tak to tě můžu praštit, že?“

„Nemyslím si!“ zdůraznil Edward.

„Kousnout?“ navrhl Lockhart.

„Ne.“

„Obejmout?“

„Rozhodně ne!“

„Haů, haů…“ zavyl Zláťa a zamával rukama, což absolutně neodpovídalo psovi. Edward si málem ty rty ukousnul, jak se ovládal. Nejen, že byl ten chlap komický – přestože věděl, že nemocným by se neměl smát, nemohl si pomoct – ale to jeho větrání rozhánělo docela příjemnou vůni.

Edward se prudce otočil ke dveřím a chtěl vzít za kliku, ale zjistil, že tam žádná není.

„A sakra…“ hlesl a začal do dveří třískat. „Mám žízeň! Halo!“

„Napusť si vodu z kohoutku!“ ozvalo se zpoza dveří. Vodu? Vodu?! VODU!

„Mám hlad!“ zkusil to znovu Edward.

„Napusť si vodu z kohoutku!“ Edward se zarazil a chvilku přemýšlel, jestli slyší dobře, než si uvědomil, že ten zvuk není zpoza dveří, ale zpoza skříně a ječí to osobně Lockhart. „Až přinesou večeři, oblečou tě do peří!“

„Oběd! Večeře!“ vytřeštil oči Edward. Snad ho tu nebudou nutit zase jíst? Ta dýňová šťáva mu stačila do konce věků.

Ale zdálo se, že s vracením plných talířů tu ošetřující personál nemá žádný problém. Zlatoslav toho taky moc nejedl. Z bramborové kaše vymodeloval ptačí tělo, zapíchl do něj zespoda kuřecí stehna – nadšeně použil i Edwardovu porci -, a než mu sebrali talíř, učil to „kuře“ kdákat.

„Baví tě to?“ sykl na něj Edward.

„Ky-ky-ry-ký!“ vyprodukoval Lockhart.

„Jasně, ještě snes vejce a bude hotovo,“ odfrkl si Edward a zkusil znovu dveře.

Po pár hodinách to vzdal, protože Lockhart seděl ve skříni, mlátil hlavou do dvířek a neustále opakoval: „Spát, spát, spát, spát…“

„Tak jdi spát,“ vybídl ho Edward.

„Hu, hůů!“ zahoukal Lockhart a vydrápal se na parapet.

„Tak to zase pr! Tady není sovinec, ty sýčku. Slez, nebo tě sundám!“

„Hu, hůů!“ opakoval.

„Nemluv mi o jídle, Zlatko… To je děs… Mám fakt žízeň…“ vzdychl Edward a posadil se na volnou postel.

„Hu, hůů…“

„Hele, a umíš třeba motýla?“ navrhl Edward. Zlatoslav se na něj otočil, ve tváři stále výraz sovy – oči vykulený, pusu zkroucenou do hodně vzdáleného zobáku. Radostně přikývl a začal tiše mávat křídly. Edward se málem radostně poplácal po ramenou, když Zlatoslav začal znovu houkat. „Už tě někdy kousnul upír, Zlatko?“

„Znám tě?“ zeptal se znovu Zlatoslav.

„Asi ne.“

„Jsi magor?“

„Rozhodně ne větší než ty,“ ujistil ho Edward.

„Hu, hůů!“

„Přesně tak, kámo,“ vzdychl Edward a začal přemýšlet, kde sežene krev. Jeho původní plán ztroskotal na klice. Jak primitivní. Zkoušet to tu vyrazit, to by bylo asi marné. Určitě – krucinál, ať už tahle noční můra skončí. A Bella? Co dělá ona? Kde je? Myslí na něj? Ví tam někdo, že zmizel? Hledají ho?

Hu, hůů…

A jeho rodina? Co ten viník Emmett? Má výčitky? Pane bože, co když si myslí, že ho ten blesk spálil?

Hu, hůů…

Tuhle noc někdo nepřežije a vzhledem k tomu, že on sám už byl pár desítek let mrtvý…

Hu, hůů…

„Ještě cekni a uvidíš,“ zavrčel Edward nahlas. Tohle se nedalo vydržet.

„Cek! Cek, cek, cek! Ceeeeeek!“ ječel Lockhart, aniž by si asi uvědomoval, co dělá. Dveře se otevřely a v nich stál obr.

„Co nehoukáš a cekáš?!“ obořil se na Zlatoslava.

„Ahoj, hele… ehm… musím čůrat…“ ujal se slova Edward.

„Do umyvadla,“ ukázal mu obr.

„Vtipný, ha, ha… ale teď vážně… fakt musím ven…“

„Do. Umyvadla.“

„Ven.“

„Umyvadlo.“

Hu, hůů… cek, cek, cek…

„Ven. Nejsem barbar,“ trval si na svém Edward.

„To je sice možné, ale večer zásadně do umyvadla.“

„Tak fajn. Jinak… Kolik mě bude stát cesta po chodbě?“ zkusil to ekonomicky Edward.

„Tři,“ ušklíbl se zřízenec. No vida. Není to tak drahý. Ještě vědět, co tři. Nebránil se a raději se zeptal. „Tři dny samotky, jestli se budeš chtít promenádovat po chodbách.“

„Vtipný,“ odsekl Edward, ale pak ho napadlo, že i to by byl ráj. Zlatko by tam nebyl! Ani to jeho…

Hu, hůů, cek, cek, ceeeeek…

„Fajn. Uhni…“ zavrčel Edward a protáhl se kolem něj. Jenže sotva došlápnul na chodbu, spustil se jakýsi hysterický ječák a Edward spadl jak loutka, které někdo přestřihl vodící šňůrky. Do prčic už! Zase!

„Tak pojď, sólisto…“ vzdychl zřízenec, přehodil si gumového Edwarda přes rameno a nesl ho pryč.

Hanetčino shrnutí xxx MisaBellčino shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Michangela

3)  Michangela (26.06.2011 12:57)

On nám tu snad uschne!

Zombichlerka

2)  Zombichlerka (26.06.2011 12:47)

Rozhovory se Zlatkou!!!!! BEST!!!!!

Jula

1)  Jula (26.06.2011 11:54)

No tak to je konec, chudák Edward

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse Cullen clan