07.09.2010 [18:45], Katie, ze série Den jako každý jiný, komentováno 3×, zobrazeno 1775×

Jak se Edward s Bellou seznámí? A jaký bude Bellin první den ve škole? Název asi mluví jasně.

4. kapitola (Neznámá tvář)



Bella zhluboka nabrala vzduch do plic, chvíli ho tam podržela a potom přerývaně vydechla. Ne, tohle nezvládne. Seděla na posteli, v rukou žmoulala kousek papírového kapesníčku, kterým si utírala slzy od další probrečené noci, a strnule hleděla do zdi. Proč vlastně ještě musí chodit do školy? Do konce druhého pololetí už stejně zbývá pouze necelý měsíc. To už se v žádných školách stejně nic nového neučí. Všechny třídy pouze opakují na závěrečné testy, které potom rozhodnou o jejich známkách.
Ty měla Bella vždy výborné, byla jednou z nejlepších studentek střední školy ve Forks. Spousta spolužáků si o ní šeptalo pomluvy, že celý den určitě leží jen v knihách a nezná nic z jiného světa.
Ale nebyla to pravda. Bella byla zkrátka chytrá a vnímavá. V hodinách dávala pozor, když měli psát test, přečetla si učivo, které si vryla pevněji do paměti, a tak se potom nemohli divit, že z testu dostala výbornou, ne?
To, že každý páteční večer nechodila s ostatními přáteli do klubů v Port Angeles, ještě neznamená, že si neuměla užívat života. Pouze jí jako vhodná zábava nepřišel alkohol, hlasitá hudba a tanec v kruhu naprosto cizích lidí. Ona se bavila jinak.
S Charliem spolu hráli karty, probírali různé novinky, občas se s ním dokonce Bella dívala na zápasy. Vždycky schválně fandila protějšímu týmu než on a pořádně se spolu nasmáli. Jindy se Bella Charlieho pokoušela naučit vařit. Trpělivě mu vysvětlovala, že omáčka se vaří takto, maso takto a brambory takhle. Ale vrcholem Charlieho kulinářských schopností byly připálené vajíčka na snídani. Potom Bella všechny snahy ho něco naučit se smíchem vzdala.
Bella, nyní už v realitě, si povzdechla nad vzpomínkami, které nebyly až tak dávné, ale přesto jí to připadalo jako roky, co si takhle s tatínkem užívali svého skvělého přátelského vztahu mezi nimi. Už tak dost vlhkým kapesníčkem si otřela další nával slz. Smutně popotáhla a postavila se na nohy. Už měla posledních pár minut na to, aby se dala dohromady. Rosalie v sobotu nedala jinak, než že Bellu do školy odveze i přiveze. Dennodenně prý na zdejší střední školu vozí i své dva nevlastní sourozence – Alice a Edwarda - a navíc říkala, že Bellin dům mají po cestě. Nechtěla ji nechat, aby se zbytečně trmácela na autobus. 
Lewis měl službu, takže ji odvést nemohl, a proto s Rosaliinou nabídkou vřele souhlasil.
Belly se vlastně na její názor nikdo neptal. Ano, Rosalie se Belle velmi líbila. Byla moc milá a přátelská a Bella musela uznat, že se v její společnosti cítí o něco lépe, než když je sama, ale představa dalších lidí, kteří ji zvědavě pozorují a v jejichž společnosti by byla, jí naháněla hrůzu.
Došla do koupelny a pod proudem ledové vody si opláchla obličej. Když se ale na sebe potom podívala do zrcadla, připadala si ještě hůř. Z bledého obličeje jí odkapávaly kapky vody, oči byly od dlouhého pláče nezvykle zarudlé a její jindy tak čistou a bezchybnou pleť nyní kazily hluboké a namodralé kruhy pod očima. Připadala si hloupě. Copak takhle by mohla vejít mezi lidi?
Nic jiného jí nezbývalo. Sáhla po bílém ručníku a obličej si alespoň osušila. Pomyslela si, že na kráse jí to nic moc nepřidalo, ale než se v duchu zbytečně stihla zkritizovat ještě víc, ozval se domovní zvonek.
Takže už jsou tady. Belle se na okamžik srdce sevřelo do ocelového stisku a potom se rozeběhlo rychlejším tempem, než by u normálního člověka bylo obvyklé.
Ještě párkrát se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit, ale když se jí to vůbec nedařilo, vrátila se do pokoje, z postele vzala poloprázdný batoh a rychlejší chůzí šla dolů ke dveřím. Když už je Rosalie tak ochotná, tak alespoň se svými sourozenci nemusí čekat.
Když už byla asi krok ode dveří, zvonek se ozval znovu, tak se po klice rychle natáhla. Jakmile se dveře otevřely, spatřila Rosaliinu tvář, jak se roztahuje do toho starého přátelského úsměvu. „Jé, ahoj Bello!“ pozdravila ji zvonivým hláskem.
„Ahoj,“ špitla Bella v odpověď. Rychle si nazula boty a Rosalie už ji tahala ven tak svižně, že Bella málem ani nestihla zamknout.
Jakmile potom Bella odlepila oči od země, div jí nevypadly z důlků, když spatřila auto, kterým pro ni Rosalie přijela. Nevyznala se sice ve značkách, ale s jistotou mohla říct, že to auto je luxusní a zcela jistě nad běžné lidské náklady. Když má ale jejich rodina tolik peněz, proč Rosalie dělá uklízečku?
Po odpovědi neměla moc času se pídit, protože to už jí Rosalie otevírala zadní dveře a pobízela ji, aby si nastoupila.
„Díky,“ zamumlala Bella a opatrně, aby se nějak nepřerazila nebo tak něco, nasedla dovnitř.
Na zadním sedadle nebyla sama. U druhého okýnka seděl mladý kluk, který ji se svraštělým obočím pozoroval. Bella se na vteřinku střetla s jeho pohledem, ale potom se od něj rychle odvrátila. Netušila proč, ale... měla strach.
„Ahoj, já jsem Alice,“ zašvitořil autem další hlásek a vytrhl tak Bellu z přemýšlení. Podívala se za tím zvukem. Na předním sedadle vedle řidiče seděla dívenka, kterou by tipovala možná tak na patnáct, šestnáct let. Skutečně už jí je osmnáct? Je to vůbec možné?
„Ehm... Ahoj,“ pozdravila, ale hlas se jí zadrhl. Připadala si stejně jako před dvěma dny, když se seznamovala s Rosalie. Tolik rozpačitá a... svým způsobem vystrašená.
Alice vrhla po svém bratrovi naléhavý pohled tak, aby Bella si toho nevšimla, ale dost jasný na to, aby pochopil, co mu tím chtěla naznačit.
„A já jsem Edward,“ vyhrkl ten chlapec vedle ní honem. Když už Alice slíbil, že se s tou dívkou spřátelí, nechtěl z toho vycouvat. Zvlášť potom, co ji konečně spatřil. Její nevinný obličej, ve kterém měla jasně vepsané vše, ho jistým způsobem ho učaroval. Byl to jasný odraz jejího vnitřního já. Zarmoucení, bolest, smutek... to všechno bylo naprosto přirozené u lidí, kteří ztratili blízkého člověka. Musí to mít hodně těžké.
Už chápal Alice, která mu říkala všechny ty věci. Tahle dívka byla jiná. A potřebovala někoho, kdo by pro ni byl oporou. Nepochyboval, že její strýc ji zastane, ale on s ní bývá pouze doma, pokud zrovna není v práci. Znal ho, a proto věděl, že v nemocnici musí kvůli pacientům trávit většinu svého času. A on nebude s Bellou chodit do školy a ona bude posilu potřebovat zvlášť tam. Tolik lidí, které bude jistě zajímat.
Ve Watsonwillu nebyla malá škola, naopak, byla poměrně obrovská. Ale většina lidí se tam navzájem znala. Na chodbách se všichni zdravili a vždy, když tam uviděli někoho nového, byl tématem číslo jedna. I oni byli. A tím teď bude i Bella. Bude to neznámá tvář, kterou budou probírat všechny partičky lidí, od nafintěných a zhýčkaných zbohatlíků, kteří byli taková školní smetánka, až po úplnou spodinu, ve které byli podle něj naprosto normální lidé, ale kvůli jejich vzhledu či nedostatku peněz se k nim většina obrací zády. Připadalo mu to naprosto zbytečné, jakoby zrovna tohle hrálo nějakou roli v tom, jací doopravdy jsou.
Ale podstatné bylo, že na škole se novinky šíří rychleji než světlo. Tamten to řekne téhle, ta to řekne jemu, on to řekne tamtomu a za pár minut už celá škola ví, že nastoupila nová studentka.
Rosalie nastoupila na místo řidiče a v příštím okamžiku už sešlapovala pedál k podlaze, až se Bella lekla té nezvyklé rychlosti.
Hovor v autě obstarávala většinou Alice a Rosalie. Dělaly, že si nevšímají toho, že se Bella krčí na zadním sedadle a vypadá, jako by co nejrychleji chtěla utéct pryč. Bylo jim to líto, ale nechtěly na ni nijak naléhat.
Bella celou cestu na tváři cítila jeden pohled. A ne jen tak ledajaký. Byl Edwardův... A to v ní bůhvíproč vyvolávalo ještě větší nervozitu.
Když po patnácti minutách jízdy konečně zastavili před vysokou, bílou budovou, Bella se trochu uvolnila a rychle vystoupila z toho stísněného prostoru.
Přeopatrně, aby tomu autu něco neudělala, zabouchla dveře, přehodila si přes rameno batoh a zvedla pohled z rozpáleného asfaltu před sebou. A v tu samou chvíli zkameněla zděšením.
Nacházeli se na obrovském školním parkovišti, na kterém bylo lidí jako včel v úlu. Pár tváří v její blízkosti už se na ni dívalo a ona cítila, jak se jí srdce zběsile snaží prorazit skrz hruď a odpelášit daleko odsud aby alespoň ono té pozornosti uniklo.
„Hodně štěstí, Rosalie!“ zavolali Edward s Alice svorně těsně před tím, než Rose se zamáváním šlápla na pedál a ujížděla na opačný konec města ke své škole.
Bella zaslechla sourozence volat povzbuzující slova a v tu chvíli by se nejraději propadla hanbou. Vždyť věděla, že Rosalie dnes dělá ty zkoušky, tak proč si na to nevzpomněla? Copak se nechala tak unést jen svými myšlenkami a na ostatní nepomyslela? Ale teď už je pozdě. Zadek nablýskaného bílého auta zmizel za zatáčkou a ona si povzdechla. Třeba jí může popřát ještě odpoledne…
Alice sledovala, jak se na Bellině tváři mění spoustu různorodých pocitů, a najednou měla jasno. Její rozhodnutí se k Belle chovat opatrně se v setině sekundy změnilo na něco úplně jiného. Rychle Edwardovi poslala myšlenku, co má v plánu, a potom tak rychle, aby jí v ničem nestihl zabránit, popadla Bellu za ruku a už žvanila…
„Pojď, zavedu tě k ředitelce, určitě už na tebe čeká!“ Bella se trochu polekala toho nečekaného dotyku. Na okamžik se dokonce zabývala myšlenkou, jestli by se jí neměla vykroutit, ale musela uznat, že pocit, že přes tohle parkoviště nekráčí sama, jí dodával pocit jistoty a většího bezpečí. Když půjde s někým zdejším, třeba si jí ani nebudou všímat…
Ale nebyla to tak docela pravda. Teda, spíše to nebyla pravda vůbec, protože jakmile zdejší studenti spatřili sourozence Cullenovy, ty, kteří se přece s nikým nebaví, jak kráčí s naprosto cizí dívkou po boku, div jim nevypadly oči z důlků a měli co dělat, aby brady neměli až u kolen.
Tiché šeptání se začalo šířit od jednoho k druhému. Kdo je ta holka? Co dělá s nimi? A proč se zrovna s ní ti dva baví?
Belle to všechno kolem bylo velice nepříjemné. Do tváří jí vstoupila jemná červeň a ona raději sklopila pohled na zem, doufajíc a spoléhajíc na to, že kdyby se před ní náhodou objevilo něco, do čeho by mohla vrazit, Alice ji včas upozorní.
Edward s očima navrch hlavy sledoval Alice, jak se rozhodla, že se k Belle prostě bude chovat jako k nejlepší kamarádce bez ohledu na to, že Bella ji zná teprve necelých patnáct minut a podle toho, jak plaše zatím reaguje na lidi kolem, by možná ani normálního přátelství nebyla schopna. Zatím…
Ovšem, to nic nemění na tom, že mu tohle celé přijde jako naprostá nezodpovědnost. Rychlou chůzí tedy vykročil za nimi, protože tušil, že tu ubohou dívenku bude muset před svou potrhlou a nezodpovědnou sestřičkou nejspíš chránit. Alice je totiž schopna naprosto čehokoliv a to bylo to, čeho se obával nejvíc.
Cestou skrz davy studentů se snažil ignorovat jejich myšlenky. Suzan Grantová, která stála opřená o své stříbrné Porsche, už v mysli kritizovala každičký kousíček jejího těla a toho, co má na sobě. Edwarda to štvalo, nebyla to jediná dívka, která takto myslela. Všechny její kamarádky, nebo spíš nohsledkyně, řekl by, v mysli přeformátovávaly úplně to samé. Edwardovi se to nelíbilo. Bellina postava byla dokonalejší, než jejich, a její oblečení bylo naprosto normální. Nejspíš by se ty princezničky měly někdy podívat do zrcadla bez kila make-upu na obličeji, celého jednoho balení laku ve vlasech a v oblečení, které víc zahaluje než odhaluje…
Vsadil by cokoliv, klidně i svou duši, kdyby nějakou měl, na to, že by tehdy svou „krásou“ Belle nesahaly ani po kotníky. Ona byla… no, jedním slovem dokonalá. Tedy alespoň pro něj. Její pleť byla sice bledá, ne tak opálená jako většiny lidí tady, ale byla příjemně smetanová, bez jediné vady, vrásek či dokonce červených skvrn. Pokud tedy nepočítal ty přechodné kruhy pod očima a ten líbezný ruměnec, který se snažila zamaskovat sklopenou hlavou, ale on jej i tak viděl a musel se pousmát. Bylo to takové… no – roztomilé. Nějakým způsobem to mu to dodávalo dobrou náladu, protože věděl, že kromě toho smutku se v ní skrývají i jiné pocity, které se třeba postupem času začnou násobit.
Možná měla Alice pravdu v tom, že Bella bude potřebovat pomoct. A, i když se mu příčilo si to pomyslet oficiálně, byl rád, že si pro pomoc Alice vybrala zrovna jeho.
S takovými úvahami všichni tři došli až ke skleněným, bíle orámovaným dveřím, za kterými byla vidět postarší paní s černými kudrnatými vlasy po ramena, jak se zaujetím něco rychle přepisuje do počítače.
Bella se nadechla, aby si dodala trochu odvahy. „Díky, že jste mě tady zavedli. Dál už to snad zvládnu,“ řekla, avšak její hlas byl tak tichý, že lidský sluch by jej jen stěží mohl zaznamenat.
Alice pustila její ruku a povzbudivě se na ni usmála. Celou cestu sem vesele brebentila a teď už se zase nadechovala k dalšímu přívalu slov. „Počkáme tě s Edwardem tady a pomůžeme ti potom najít tvoje učebny, co říkáš?“
„Eh, díky,“ vyhrkla Bella zdrženlivě a raději zapadla do malé místnůstky, ve které to vonělo po vanilce a pomerančích. Dost zvláštní aroma.
Ta paní za pultem odtrhla oči od obrazovky a přes tlusté brýle se na Bellu podívala. „Budete si přát?“ zeptala se pisklavým, ale přesto velice přívětivým hláskem.
„Ano, jsem Isabella Swanová,“ potvrdila jí a přešla těch pár kroků až k ní. „Můj strýc tady byl minulý týden s mou přihláškou.“ Její hlas byl opět tichý, ale ta paní to, zdá se, slyšela.
„Ano, jistě!“ vyhrkla tak hlasitě, až sebou Bella leknutím trochu trhla. „Pan Lewis, nemám pravdu? Řeknu ti, že si jste velice podobní!“ zasmála se a Bella se na ni nechápavě podívala. Biologicky vzato nejsou skuteční příbuzní a podobností si mezi sebou nikdy žádných nevšimli. Vždyť byli každý úplně jiný! „Ale, oba dva mluvíte naprosto stejným tónem,“ pokračovala ta dáma se smíchem. „Tak tiše a shovívavě. Ale mě se nemusíš bát, drahoušku.“ Bella zčervenala ještě víc a sklopila pohled k zemi, snažíc se potlačit pálivé slzy, které se jí chtěly nahrnout do očí. Ano, jistěže mluvili oba stejně. Vždyť tady Lewis byl pouze den po tom, co se to… co Charlie umřel. Mohl by snad být veselý?
Sekretářka si všimla, že tohle bylo asi přespříliš citlivé, a proto si odkašlala a rychle změnila téma. „Takže, Isabello, k vedení tě ani posílat nebudu, tohle spolu zvládneme vyřešit samy. Takže, nastupuješ do druhého ročníku. S učebnicemi si nedělej starosti, na tento školní rok už nemá cenu kupovat nové a vyučující vždycky mají pár rezervních a rádi ti je zapůjčí.“ Při těch slovech už opět něco vyťukávala na klávesnici a pohled měla soustředěně zabodnutý na obrazovce. „Jak tak vidím, výsledky jsi měla doposud velmi dobré, takže s doháněním látky bys nikde neměla mít problém…“ Stiskla enter a v tu samou chvíli tiskárna zabzučela a začaly se z ní řinout potisknuté papíry.
Sekretářka počkala, až se to vytiskne všechno, a potom Belle jeden papír za druhým začala podávat. „Takže, tady máš rozvrh, tady máš nějaké informace o školních akcích a zájmových skupinách a tady,“ rukou zašmátrala ve svém nepořádku na stole, „je mapka školy, pro všechny případy. Ale nemyslím si, že bys měla problémy něco najít, tady by se vyznal každý.“ Znovu se zasmála a následně se plácla dlaní do čela, že navzdory vráskám nyní vypadala jako puberťačka. „Málem bych zapomněla. Máš skříňku číslo 246, a kód je… 382701,“ při těch slovech to zároveň psala na roh jednoho z informativních papírů. „Kdybys něco potřebovala, klidně se tady za mnou zastav a já ti ráda pomůžu.“
Bella se vděčně pousmála. „Děkuju.“
„Nemáš zač, drahá. Ale už bys raději měla jít, ať nezmeškáš první hodinu.“
Bella přikývla a s tichounkým „Naschle!“ opustila místnost. Jakým nekvapením pro ni bylo, když hned za dveřmi na ni stále čekala Alice s Edwardem po boku. Na jednu stranu ji to potěšilo, ale potom ji zaplavil pocit viny, že jim je na obtíž. Nechtěla, aby cítili nějakou povinnost se s ní bavit jen proto, že je to neteř zaměstnavatele jejich sestry.
Ale Aliciny oči byly tak… upřímné! Je tak dobrá herečka nebo to myslí doopravdy.
„Tak co? Všechno v pohodě?“ vyhrkla ještě dřív, než se za Bellou zaklaply dveře. Na odpověď pouze přikývla a Alice už jí brala rozvrh z ruky. „Ano! Hsi s náma ve třídě! To bude super!“ Radostí div nenadskakovala a Belle se v hlavě míhaly různé otazníky ohledně toho, jestli je skutečně naprosto normální.
Alice už nedočkavě veselou chůzí mířila po dlouhých chodbách až k jedné z mnoha tříd a Bella cupitala nervózně za ní, vědoma si toho, že má tucty cizích pohledů zabodnutých v zádech a všechno špitání kolem se týká hlavně jí.
„Neboj se, jindy tak aktivní nebývá,“ ozval se najednou melodický hlas vedle ní a ona, jak byla zahloubána do vlastních myšlenek, sebou dnes už podruhé vylekaně trhla, protože si nevšimla, že Edward kráčí po jejím boku.
„Cože?“ zeptala se jej, ale nepodívala se mu do očí. Už zase se jí totiž v hlavě rozblikal výstražný majáček, který jasně říkal, že by to nedopadlo dobře.
„Myslím Alice,“ pokynul k drobné osůbce před nimi, která div netančila veselím, ačkoli k tomu neměla žádný pádný důvod. „Je pravda, že obvykle bývá veselá, ovšem dnes to skutečně přehání. Ale neboj se, jí to prvotní nadšení do zítřka přejde a už se k tobě bude chovat jako k normální kamarádce.“ Bellu překvapilo, jak ji Edward označil. Skutečně byla Alicina kamarádka? A co on? Čím byla pro něj? Přítěží? Kamarádkou jeho sestry nebo vlastní?
„Aha,“ hlesla v odpověď a zatřepala hlavou, snažíc se ty otázky vyhnat ven.
Edwarda zamrzelo, že vůbec něco říkal. Dnes mu ještě na nic nedala jinou, než jednoslovnou, odpověď. A pokaždé ho to zabolelo. Přál si být jejím přítelem, kamarádem v nesnázích. Ačkoli se to zdálo šílené. Je upír, který se sice dal na lidské jídlo a krev pil naposled snad před čtyřiceti lety, ale stále v něm ta ďáblova podstata zůstávala. Bylo skoro absurdní, aby netvor jako on, zrůda bez duše a neschopna pocitů, toužila po přízni jediné osoby, kterou navíc zná pouho pouhou hodinu. Ale bylo to tak. Chtěl být její přítel.
Alice se na okamžik zastavila, počkala, až k ní ti dva dojdou, a potom Bellu doslova dotáhla skrz velké červené dveře do mrňavé třídy, ve které bylo napasovaných pět dlouhých lavic po pěti místech. Všechny byly úhledně za sebou a levou stranou přiraženy ke stěně u okna. Naproti nim byla velká tabule, na které bylo napsáno několik vzorečků, poznámek, ale sem-tam se vyskytly i sprosté obrázky a pomluvy adresované nejspíš na nějaké učitele.
„Slečna Swanová?“ ozval se za ní příjemný ženský hlas a vzápětí jí do zorného pole vstoupila mladá žena s oválnými brýlemi na nose, blonďatými vlasy staženými do drdolu a v bílé halence s černou sukní a lodičkami stejné barvy. „Jsem profesorka Chadwicková a mám tě na…“ koukla se na svrchní papír hromádky, kterou třímala v rukou, „na matematiku, fyziku, biologii, dějepis, občanku a angličtinu,“ vyjmenovala a poté se na ni přívětivě usmála. Někde v té hromádce vylovila tenkou učebnici a podala jí ji. „Tohle je matematika, ostatní ti dám v jiných předmětech. Profesorka z tvé předešlé školy, paní Rosetová, je má bývalá spolužačka. Přiznám se, že jsem se ptala na tvé výkony, ale setkala jsem se se samou chválou, takže si myslím, že spolu budeme vycházet.“ Šibalsky na ni mrkla a potom se zasmála. „V učivu už jste dokonce napřed, takže dnešní hodina pro tebe bude pouhé opakování. Ale i tak dávej pozor a kdyby něco, klidně se zeptej nebo za mnou o přestávce přijď, mám kabinet na konci vedlejší chodby.“ Potom se se zájmem podívala za ni a skoro spiklenecky řekla další větu. „Myslím, že slečna Cullenová s panem Cullenem ti rádi ukáží cestu, kdyby ses ztratila.“ Znovu se od srdce zasmála a potom už se k nim otočila zády a odešla ke katedře.
Belle se zalíbila hned na první pohled. Byla skutečně milá a jak to tak vypadá, nejspíš ji nebude nutit do žádných veřejných projevů před ostatními. A hlavně díky tomu se jí ohromně ulevilo.
Třída už byla skoro plná, a tak Alice Bellu zatáhla do poslední lavice a aniž by se jí na cokoliv zeptala, posadila ji mezi sebe a Edwarda.
Bella si pouze povzdechla a raději si vytáhla rozvrh s mapkou, aby si nastudovala, kde má další hodiny. Ani si nevšimla Alice, která jí celou dobu nakukovala přes rameno, a proto když promluvila, na židli překvapeně povyskočila. Bude si muset začít všímat dění kolem sebe.
„To je super, většinu hodin máme společně. Jenom francouzštinu a trigonometrii máš sama.“
V tu samou chvíli prořízl třídu hlasitý zvuk zvonění ohlašujícího hodinu a všichni studenti, kteří doteď postávali v kroužcích a probírali novou spolužačku, se za smíchu a švitoření přesunuli na místo.
„Tak, lidi, uklidníme se!“ promluvila profesorka rázným hlasem a přesto, jak byla drobná, si nastolila dokonalý klid. Všichni rázem zmlkli a ve třídě nastalo hrobové ticho. Že by se Bella v její povaze zmýlila?
„Dnes budeme převážně opakovat. Tlouct do vás nové učivo nemá cenu, protože všichni už jste jednou nohou na dovolené.“ Rozhlédla se po třídě a pohledem se zastavila u svalnatého hezouna, který se svým sousedem o něčem živě diskutoval a tiše se smál. „Nemám pravdu, pane Wilsone?“
Kluk okamžitě ztichl, napřímil se a profesorka od něj opět odvrátila pohled. „Takže, koho bych si vzala k tabuli…?“ Zamumlala si to spíš pro sebe, než pro ostatní. Z katedry sebrala notýsek a začala v něm hbitě listovat.
V tom se dveře do třídy rozletěly a dovnitř vpadla dívka, kterou její obří podpatky dělaly ještě vyšší, než by ve skutečnosti byla.
„Ale, ale, slečna Grantová!“ Profesorčin hlas byl výsměšný. „Zase pozdě?“
„Měla jsem něco na práci,“ odvětila ta holka znuděně a už si to mířila k jednomu místu v lavici.
„Ale no tak, Suzan, když už jsi tady, tak u té tabule zůstaň. Alespoň nám můžeš ukázat práci se soustavy rovnic, co říkáš?“ Profesorka se škodolibě usmívala.
A taky měla proč. Suzan totiž nedokázala vypočítat ani ten nejjednodušší příklad, jaký je snad možné dát, a vyvázla se čtyřkou s odřenýma ušima. Učitelčin škodolibý výraz se jen prohloubil.
A podobně to probíhalo do konce hodiny a vlastně… po celý den. Všichni kantoři pouze uzavírali poslední známky a Bella jen celý den seděla a opakovala si s ostatními to, co už uměla.
Odpolední vyučování dnes neměla, a tak po obědě v obrovské jídelně šla spolu s Alice a Edwardem na parkoviště, kde je někdo měl vyzvednout. Za celý den se s ní Alice snažila sblížit. Bella to z jejího chování cítila, ale právě to ji nutilo, aby se chovala odtažitě. Alice se jí skutečně líbila, v její společnosti se cítila dobře, ale měla strach si někoho k sobě a svým problémům připouštět blíž, než to je teď... Takhle to bude určitě lepší.
V tom se kolem nich ohromnou rychlostí mihl černý Jeep a smykem zastavil před nimi.
Alice protočila panenky. „On se nikdy nepoučí,“ zamumlala si pro sebe a táhla Bellu k němu. Ta z toho byla docela vykolejená. Neměla je vyzvednout Rosalie? Vždyť jí ještě chtěla poblahopřát ke zkoušce!
Ale to už Alice nastupovala – nebo spíš naskakovala – do toho obrovského auta a pobízela Bellu, aby ji následovala. Ovšem tady nastával problém…
Bella si pečlivě prohlédla místo, kam měla dát svou nohu, ovšem netušila, jak by ji dostala skoro až do výšky svého pasu.
Za ní se ozvalo zachichotání. „Chceš pomoct?“ ptal se Edward a Bella zčervenala.
„Ne, to… to je dobrý.“ Už se chystala odrazit od země, ale než to stihla, kolem pasu ji chytly dvě pevné ruce a lehce ji nadzvedly.
„Nemáš zač,“ řekl s úsměvem dřív, než stihla vypustit slova vděčnosti z úst. Zčervenala ještě víc.
„Díky,“ zašeptala a vděčně se na něj pousmála.
Nemohl si nepřiznat, že ho ten letmý úsměv velice potěšil. Vřele jí ho oplatil, zabouchl za ní dveře a sám se vyhoupl na přední sedadlo vedle řidiče.
„Nazdárek!“ zahalekal hromotluk, který seděl za volantem. „Tak ty seš ta Bella, vo který Rose mluvila? Já jsem Emmett, její brácha a snoubenec.“ Vesele se na ni zazubil.
Bella potlačila vykulení očí a poklesnutí brady nad tím oznámením, že ten, koho si Rosalie vezme, je její bratr, a raději se rychle vzpamatovala. „Jo, to… to jsem já.“
Edward protočil panenky k nebi a káravě se na svého bratra podíval. „Prosím tě, Emmette, nemusíš ji hned děsit!“
„Ale já ji neděsím! Jen ji seznamuju s našimi rodinnými vztahy. Bello, že ti to nevadí?“ Znovu se na ni kouknul do zrcátka a to už se rozjížděl.
„Ne…“ Belle se trochu klepal hlas, když to říkala, a Edward Emmetta nenápadně praštil.
A takhle to probíhalo celou cestu domů. Emmett si ze všeho dělal srandu, Bella nevěděla, co odpovědět a kam s očima, a Edward s Alice se snažili toho pakoně nějak usměrnit. Jako by se jim to snad někdy mohlo povést…

„Takže zítra vás vezu já! Můžem si spolu zas pokecat, ne? Zatím se měj, Bells!“ zahalekal Emmett z okýnka a zamával na Belu, která už stála u dveří.
„Ahoj a díky!“ zavolala. Takhle hlasitě dnes promluvila poprvé. No, vlastně ne dnes, ale za celou tu dobu od…
Nechtěla na to myslet.
Rychle se otočila a spěchala ke dveřím. Věděla, že ji teď opět čeká dlouhá samota a pocit zranitelnosti, ale nic jiného dělat nemohla. Tohle teď bude její život.
Samota, odloučenost a zase samota…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Evelyn (10.09.2010 20:33)

Miluju Emmetta, ten kluk nemá chybu

1)  krista81 (07.09.2010 23:18)

Njn - první den ve škole a Alice to by mě zajímalo co má v plánu (popř. co už viděla?) a pak Emmett - co slovo to perla .
Těším se na další

1