23.09.2010 [16:30], Katie, ze série Den jako každý jiný, komentováno 3×, zobrazeno 1919×

Dnes nahlédnete do vetřelcova dopisu. Co Belle sděluje? A co na to Edward?

Bella znovu a znovu lítala po řádcích tam a zpátky, četla opět a zase. Ne… tohle nemohla být pravda! Někdo si z ní vystřelil.
Ale co když ne? Přemýšlela o tom, co za poslední dny viděla. Černá postava, vždy se objevila pouze v noci. Vždy zničehonic zmizela, jednou dokonce před jejíma očima. V jednu vteřinu byla na místě a v příští, jako by se rozplynula v prach. To je hlavní důkaz toho, že buď blouznila, anebo… to skutečně nebyl člověk.
Znovu pohlédla na to jediné slovo… upír. Je to vůbec možné? V duchu si přemítala vše, co o nich kdy slyšela. Bledí, děsiví, s dlouhými tesáky, v černých kápích, s rudýma očima, a… loví pouze v noci. To znamená, že ona má být jeho další obětí? Ale proč ji nezabil rovnou? Proč ji každou noc sleduje, ale k činu se nemá?
Jenomže sdělení dopisu neříkalo pouze toto. Říkalo mnohem, mnohem víc. Tajemný muž psal, že je upír, se kterým se ještě v životě setká, ale taky psal, že i ona se s upíry každý den stýká. Že jimi jsou… Cullenovi.
Ale to by přece nebylo možné. Vždyť oni jsou lidé! Vypadají jako lidé, chovají se jako lidé, pohybují se po slunci, aniž by je proměnilo v prach! Nemají dlouhé zuby, ani se ji nikdy nepokusili zabít. A proč by vlastně upíři chodili do školy? Do práce? Uzavírali sňatky?
Ne, tohle byla hloupost! Oni byli přímo protiklad upírů! 
Prsty se jí třásly, když dopis pokládala na postel vedle sebe. Snažila se přijít na to, co myslel ten… upír tím, že se spolu ještě někdy setkají. Má na mysli to, že ji bude ještě nadále v noci sledovat? Anebo se s ní chce setkat osobně? Tváří v tvář?
Srdce jí hlasitě bušilo. I když se celé tohle zdálo absurdní, měla šílený strach. Stále si nebyla jistá, jestli si z ní někdo nedělal legraci.
Ale kdo by šplhal na balkon do druhého patra, aby ji v noci děsil? Kdo by pokládal tak nesmyslný dopis na podlahu? A přesně na to místo, kde onen záhadný stál?
Odpověď byla jasná. Nikdo.
Znovu se celá zachvěla. Ani si neuvědomila, že má v očích slzy, které jí následně začaly samy od sebe stékat po tvářích. 
Proč si všechny tyhle záhady vybírají vždy zrovna ji? Proč se někdy nemůže smůla, neštěstí a vůbec všechno lepit na někoho jiného? Copak jí v životě není souzeno ani maličká radost ze života? I jen malá kapička by stačila…
Z hrdla se jí vydral tichý, přidušený vzlyk a v duchu se jí opakovala pořád jedna a ta samá otázka. Proč zrovna já?
Uběhlo několik krátkých minut, když se najednou ozvalo tiché zaklepání na dveře. Rychle si utřela slzy. Až teď si vzpomněla na slib, že přijde dolů za strýčkem. 
Chtěla před ním skrýt slzy a smutek, ale opuchlé oči jen tak utřít nemohla. Otočila se tedy na posteli hlavou k oknu, přes pravou část tváře si přehodila vlasy, které se jí přes noc ještě víc zvlnily, a potom co nejjasnějším hlasem vyhrkla: „Dále.“
Edward opatrně pootevřel dveře. Bella seděla zády k němu, kolena u brady, opět schoulená do klubíčka. Jeho nově objevené city k ní mu bolest a píchání v srdci ještě znásobily.
„Ehm, ahoj Bello,“ řekl váhavě. „Lewis si odjel něco zařídit do práce a…“ Odmlčel se. Když ji pozdravil, její srdce se rozběhlo ještě rychleji.
Ale co ho trápilo, bylo to, že to nebylo žádnými city k němu, ale pouho pouhým strachem. Celé její tělo totiž ztuhlo a následně se začalo neklidně třást. Edward se na chvíli zarazil. Provedl jí snad něco?
Jenomže Bella se neklepala jen tak pro nic za nic. Autorovi dopisu sice doteď nevěřila. Ale… co kdyby měl v něčem přeci jen pravdu? Jestli tedy byl upír on, může být upírem i Edward? Ten Edward, který právě postával necelé tři metry od ní, a ona se na něj bůhvíproč bála jen pohlédnout?
Edward si nervózně prohrábl vlasy. Co by měl dělat? „Bells, děje se něco?“ zeptal se nakonec, protože si vážně nevěděl rady.
Její srdce na okamžik ještě trochu zrychlilo. Co se to tady ksakru děje? Proč ji Edward nemohl nahlédnout do hlavy?
Bella se zhluboka nadechla. Nemělo cenu mlčet. Ale ani nevěděla, co by měla říct. Popadla tedy dopis do ruky, chvíli ho tam nervózně žmoulala, a potom natáhla ruku i s ním k Edwardovi. „Co je na tomhle pravdy?“ zašeptala, aniž by se na něj podívala.
Edward ji zmateně pozoroval. Potom však váhavě kus papíru uchopil a dal se do čtení.

Má drahá Isabello,
Jak zvláštní je tento dopis psát. Víš vůbec o tom, že se známe? Jsme si bližší, než si myslíš. Ale tohle není důvod, proč ti tohle říkám. Až si přečteš následující větu, hlavně se od dopisu neodtrhuj a vydrž až do konce. Nejsem člověk, jsem upír. Ano, přesně tak. Monstrum živící se lidskou krví. Máš strach? Měla bys. Jednoho dne se totiž ještě setkáme…
Ale zpět k věci, drahá. Možná bys měla dávat větší pozor. Nejsem jediný svého druhu, je nás skutečně spousta, ale jde tady o to, že právě ty se s upíry dennodenně stýkáš a ani si to neuvědomuješ. Ano, správně, mám na mysli drahé Cullenovy. Umí být nenápadní, ale stejně se své podstaty nikdy nezbaví.
Stačí jen jedna chyba jediného z nich, a ze všech se v tu ránu stanou stroje na zabíjení. A ty bys mohla být jejich první obětí. Možná si říkáš, proč ti tohle píše ten, co mě každou noc pozoruje a nahání mi hrůzu? A i tady je odpověď docela primitivní. Ne snad, že by mi záleželo na tvém životě, Isabello, ale záleží mi na tom, jak o něj přijdeš. Věř mi, že vím, o čem mluvíš. A ty na to brzy přijdeš taky.
Ale už bylo dost tlachání o takových bezpředmětných a nedůležitých věcech. Nechtěla bys mi povědět něco o sobě, drahá? Co ten mladý Cullen, hm? Líbí se ti? Myslíš si, že se líbíš i ty jemu?
Byl by z vás vskutku krásný pár, ale pokud nechceš zažít… No, raději nic. Myslím, že podstatné jsem ti řekl. A znovu opakuju, ještě se spolu setkáme, tak na to nezapomeň.

Tvůj nejmilejší noční pozorovatel.

P.S. S upíry není radno si zahrávat… na to nikdy nezapomeň.

Edward dočetl poslední slova a jeho oči zůstaly jen nepřítomně vykulené na list papíru. „Bello, kdo ti to… jak ses k tomu dopisu dostala?“ vyhrkl po chvíli, když už dokázal trochu normálněji myslet.
„Co je na tom pravdy?“ oplatila mu otázkou.
Edward hlasitě vydechl. „Čemu všemu věříš?“
„Takže ty jsi upír? I Alice, Rose, Emmett, Jasper, Carlisle i Esme?“ Zoufale po něm bleskla očima plnýma slz.
Edward mlčel a to byla jasná odpověď. 
„Proč jsi mě ještě nezabil?“ zašeptala a upírala na něj mokré oči, přes které ho viděla rozmazaně.
Ale Edward se na ni podíval, jako by se snad zbláznila. „Co to povídáš? Já bych tě nemohl zabít! Já ani nikdo z nás!“
„Ne?“ Trochu znejistěla. „Ale proč? Nedává to smysl! Jestli jste upíři, proč se chováte tak, jak se chováte?! Proč se se mnou přátelíte? To je nějaký váš způsob lákání oběti nebo co?!“
„Bello, uklidni se,“ poprosil a zoufale se na ni zadíval. „Upíři nejsou takoví, jak si myslíš. Ty, o jakých jsi doposud slýchávala, jsou jen vymyšlené verze do hororových filmů!“
Jenomže Bella stále nemohla přijmout tu skutečnost. Oni jsou upíři. Tajemný muž měl pravdu…
Jak moc si teď přála, aby se Edward najednou začal smát a pověděl jí, že na takový vtip snad ještě nikdy nikdo neskočil. Klidně by přetrpěla to ponížení, jen aby to všechno bylo jinak. Normální!
„Bello, sice bych ti to neměl říkat, ale když už ses to dozvěděla, já… musím ti říct pravdu. Nechci, abys žila v mylném domnění o nás, protože-“
„Proč?“ přerušila ho vyčítavě. „Protože chceš, abych vás viděla v lepším světle? Chceš, abych o vás měla to nejlepší mínění jenom proto, abych-“
„Chci ti to říct, protože by mě mrzelo… ne, bolelo by mě, kdybys sis o mně myslela něco, čím ve skutečnosti nejsem!“ Tentokrát přerušil on ji. Oba dva už mluvili zvýšenými hlasy.
„Tak mi to řekni,“ prskla najednou, otřela si mokré tváře a vyčkávavě se na něj podívala.
Edward si povzdechl. „Bello, já… slibuju, že ti všechno povím, odpovím ti na všechny otázky, ale nejdřív musíš říct něco ty mně.“
Bella změnila pohled v nechápavý.
Edward byl zoufalý. Jak z toho, že se právě Bella dozvěděla o jeho upíří podstatě, tak ale hlavně z toho, kdo byl ten muž, který ji v dopise div nevyhrožoval? Pozorovatel? On ji sleduje? Proč si ho nikdy nikde nevšiml? Proč necítil jeho pach? A navíc, jestli je to upír, věděl, co Belle jisto jistě hrozí, a jak své výhružky onen muž myslel…
„Kdo ti tohle poslal?“ vyhrkl.
Bellu to zarazilo. „Nikdo.“
„Bello!“ naléhal a jeho hlas byl z každým dalším písmenem zoufalejší a zoufalejší.
„Já nevím!“ vykřikla najednou a ze slzných kanálků jí vytryskla nová sprška slz. „Ráno to leželo na balkoně, přesně na tom místě, kde- “ Rychle se odmlčela. Už řekla víc, než chtěla. O své noční můře, která byla o to horší, že se místo ve snu odehrávala ve skutečnosti, nechtěla říkat nikomu. Byl to další její soukromý fakt, o kterém nikdo nikdy nemohl nic vědět.
„Kde?“ zopakoval po ní Edward klidně, ale čelist se mu napjala.
Bella si povzdechla. Teď už stejně nemělo cenu zapírat. „Ležel přesně na tom místě, ze kterého mě v noci pozoroval,“ zašeptala skoro neslyšně.
Edwarda jakoby polilo horko. „On tě pozoroval přímo z tvého balkonu?“ vydechl nevěřícně, ale tón měl podbarvený silným strachem a nejistotou.
Bella jen nepatrně přikývla.
Edward musel na chvíli zavřít oči, aby se uklidnil. „Proč jsi něco neřekla?“
„Nemohla jsem. Nikdo by mi nevěřil. Leda byste mě poslali už rovnou do blázince!“ vyhrkla bezútěšně.
Edward se najednou celý zarazil. Takže tohohle se bála ze všeho nejvíc? Bála se toho tolik, že by se klidně tím cizincem nechala zabít, než aby něco pověděla? Ona byla tak… jedinečná! Tak statečná.
„Můžu se na ten balkon podívat?“ zeptal se namísto odpovědi. Nějak tušil, že by jí stejně jakákoliv vytočila.
„Proč?“ nechápala. „Chceš ho tam snad vyčmuchat?“ zeptala se ironicky s pořádnou dávkou sarkasmu v hlase.
Edward se trochu zamračil. „Svým způsobem… jo.“
Bella jen vykulila oči. „Asi těch otázek budu mít víc,“ zamumlala si sama pro sebe, ale to už Edward odemykal zámek na dveřích a pomalu je odhrnoval do strany. Vešel na vyhřátou dlažbu a zhluboka nasál vzduch do plic.
Avšak necítil nic a nikoho. Pouze Bellu, slunce, teplo, vítr, polední svěžest… Ale po někom cizím ani stopy.
Přičichl si k dopisu. Kromě sebe a Belly opět necítil vůbec nic… A to bylo to zvláštní. Necítil ani papír, ani inkoust propisky. Což nebylo normální. 
A právě tohle nic ucítil i na kousku dlaždiček kousek vlevo. Bylo to zvláštní. Jako by snad měl ten upír schopnost maskovat pach na určitých věcech… Ne, on musel mít schopnost maskovat pach na určitých věcech! Jinak se to nedalo vysvětlit.
Rychle se vrátil za Bellou, která seděla na posteli stejně schoulená jako předtím, zamkl dveře, i když by to upíra stejně nezastavilo, a pomalu, váhavě se postavil před ni.
Bella hlasitě vydechla nervozitu nastřádanou v jejím těle. „Tak už začni. Chci… chci vědět všechno, když už mi o vás někdo řekl.“

A tak Edward povídal. Snad hodinu jí váhavě sděloval vše, čeho jsou upíři schopni, ale hlavně to, v čem se právě jeho rodina od ostatních liší. Proč se mohou normálně pohybovat po slunci, proč jedí jídlo a ne krev, proč je jejich kůže opálená a oči normální.
Bella ho jen nevěřícně sledovala, přemlouvala samu sebe pocítit strach. Vždyť oni by bez Rosalie byli úplně stejní, jako ten, kterého se bojí nejvíc. Tak proč nic nepřicházelo? Proč se jí po tomhle všem nerozbušilo srdce rychleji, neklepala se, dokonce ani neměla nutkání utéct?
„Víš o nás všechno,“ zakončil Edward pomalu a sledoval každou její změnu v obličeji. „Ale musíš vědět ještě něco.“ Bellu to zaujalo. Co jí poví? Může být ještě něco většího, než jejich upíří podstata, která je perfektně zamaskovaná lidskou maskou? „Odteď už tě nepustím z očí. Hrozí ti větší nebezpečí, než si uvědomuješ. A s jistotou ti můžu říct, že ani má rodina tě nenechá bez ochrany. Znamenáš pro nás mnohem víc, než si myslíš.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  krista81 (24.09.2010 00:08)

Tak to by mě zajímalo, kdo ji to píše a co má v plánu?? Jsem strašně zvědavá

1)  Evelyn (23.09.2010 16:22)

Tak to byl vemi otevřený a odhalující dopis. Jsem čím dál zvědavější a napjatější, kdo Pozorovatel je.

1