Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Vampire-vampires-4076282-600-793.jpg

Povídky, kde je Bella tou silnější, na nás shlížení téměř na každém rohu. Tady tomu nebude jinak, ale... Rozhodně nečekejte další klidnou povídku, plnou romantiky, lásky a pohody. Já tady poprvé zkouším psát jinak. Děsivě, tajemně a hororově. Cullenovi na hradě legendárního hraběte Drákuly. Jenže byl vážně jen legendou? Co když ne? Co když tohle je odpověď na všechny otázky? Vypravte se se mnou do rumunského Sedmihradska, dnes nazývaného Transylvánie...

Tak se do toho pustíme, ne?

Prolog

 

Rumunsko, Transylvánie, pevnost Sighişoara, přibližně říjen roku 1475

Klečela na zemi, chabé tělo podepřené kostnatými lokty o mramorovou chladnou podlahu. Pronikavým nenávistným pohledem propalovala muže na trůně před ní. Seděl tam, mastné vlasy spadající do obličeje, ironický úsměv na tváři a ledabyle promíchával červené víno ve zlatém poháru posázeném rubíny. On oči upíral na předmět ve své ruce a zbědovaná žena mu nestála ani za pohled.

„Tak co chceš? Nemám na tebe celý den,“ řekl nakonec znuděně, ale oči z poháru nepřesunul.

„Ty víš, co chci. Pusť mého manžela a syna!“ zasyčela žena.

„Hm, sice nevím, kteří z nich to byli, ale můžeš je zkusit najít na jednom z kůlu okolo hradu. Jestli nebudou tam, tak jsme jimi asi nakrmili psy,“ pronesl ledabyle se stále stejným směrem pohledu.

Žena hlasitě zalapala po dechu, kostnatá postava se zachvěla a oči vzplály ještě nebezpečnějším plamenem. Byla si jista, že není naděje, aby ještě žili, ale přesto ji právě ona udržovala při životě.

„Ještě něco, ženská?“ zeptal se muž a konečně odtrhl pohled od vína. „V pokoji už mě čeká nějaká křehotinka, musím za ní pospíchat.“

To ženu popudilo ještě víc. Nestačí, že jí zabil manžela a syna, už dávno ji odvedl obě dcery do toho jeho harému.

Už neměla pro co žít. Dcery jí jistě nevydá, bůh ví, jestli ještě žijí a ostatní jsou mrtví. Všude to vykládali, všechny, koho na tu hostinu pozval, nakonec zabil. A sám pak prohlásil, že si stěžovali na chudobu, tak je jí zbavil. Tím, že zabil chudé.

„Ty nejsi člověk! Ani zvíře se takto nemůže chovat! Jsi ďábel! Démon!“ zařvala a do očí se jí draly slzy.

„Jak se opovažuješ se mnou takhle jednat?!“ zařval Vlad a vyskočil z trůnu. Pohár odhodil na zem a nejlepší víno v zemi se na ní rozlilo. Tohle si k němu ještě nikdo nikdy nedovolil.

Žena však upírala své nyní skelné a nevidomé oči do prázdna a ledově tvrdým hlasem pravila: „Ty nejsi schopen citu, srdce ti nenáleží. Nejsi schopen svých činů litovat, bůh ti nikdy nepomůže. Nejsi schopen užívat dne a radostí, co přináší, sluneční paprsky nenáleží tvé kůži. Postel ti nestačí, potřebuješ k ní mladé dívky, avšak ani jedno ti už nenáleží. Jen rakev a hlína pro tebe je hodna! Nestačí ti voda, to nejlepší víno žádáš, ale jeho chuť tě už nikdy neuspokojí. Jsi démon a navěky jím zůstaneš! Životy bereš a brát budeš, ale nikdy poklidné smrti jako my ostatní nedojdeš! To je kletba naše. Nás všech, lidu, kterému jsi životy vzal!“

Žena zakašlala, padla na podlahu a vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Její oči zase nabraly nádech nenávisti a nyní i vyděšenosti. Věděla, co se právě stalo. Posedli ji zase duchové, propůjčili si její tělo. Bojovala s nimi, ale jako vždycky prohrála.

„Co to bylo?“ rozkřikl se Vlad a rudý vzteky hleděl na cikánku. Ačkoli většinou pověrám nevěřil, tohle ho přinejmenším vyděsilo.

„To jest kletba těch, komus život a rodinu vzal,“ řekla ještě poplašená cinkánka.

„Je to čarodějnice! Zabte ji!“ řekl už vyrovnaným hlasem a znovu ztěžka oddechujíc, dosedl na trůn.

„Možná, ale poprvé v životě to k něčemu bylo,“ řekla žena dřív, než jí masivní kovový meč oddělil hlavu od těla.

„Na kůl, pro výstrahu,“ řekl ihned muž. Tato věta byla z jeho slovníku asi tou nejpoužívanější.

 

Zhruba za půl roku se Vlad III. probudil ve svém hrobě a rána po meči v hrudi se začínala zacelovat. Moc dobře věděl, co to znamená. Kletby cikánek bývaly téměř vždy účinné.

A tahle obzvlášť. Byl upír.

Drákula…

 

 

1. kapitola – Ty oči!

 

Rumunsko, Transylvánie, pevnost Sighişoara, červenec roku 2009

Sedmičlenná skupina neobvykle krásných lidí vystoupila ze svých třech aut. Po pískované cestičce prošla k zdobenému gotickému schodišti. Než stačila vystoupat až nahoru k masivním dveřím oblepeným tabulkami, ceníky a dalšími informacemi, vyšla zpoza nich postarší brýlatá žena s vlasy stáhnutými do ohonu a v krémovém kostýmku.

Svým nepříliš dobrým zrakem zaostřila na nově příchozí a poté, co si osvěžila matematiku a napočítala sedm lidí, se usmála a roztáhla ruce ve vítacím gestu.

„Vítejte, vy budete asi Cullenovi, viďte?“ zeptala se anglicky se zdejším přízvukem.

„Ano, to jsme my. Já jsem Emmett Cullen, mluvili jsme spolu,“ vystoupil z řady největší muž a s úsměvem stiskl dámě ruku.

„Ano, ano. Pamatuju se. Tak pojďte dál, správce vám odnese zavazadla později,“ prohlásila žena a znovu  se otočila. Tentokrát ve tmě hradu zmizeli všichni.

„Takže, dnes čas prohlídek už skončil, právě jsem se chystala zamknout. Jinak prohlídky tu jsou jen v pondělí, středu a pátek odpoledne. Vždy projde jedna až tři skupiny, podle zájmu a pak je tu zase klid. Do dalších pater se však vůbec nedostanou, takže nebudete rušeni. Trvale tu bydlí jen pan správce, je to trochu podivín a samotář, ale co byste čekali od někoho, kdo tu žije sám přes čtyřicet let?“ usmála se a pokračovala.

„Vaše pokoje jsou úplně nahoře, tedy ve čtvrtém podlaží. Na vaši žádost jsme je zrekonstruovali a zobytnili. Je tam koupelna, přípojka na pitnou vodu, čtyři dvoulůžkové pokoje, dovolili jsme si zařídit i menší kuchyňku, ale na jídlo asi budete muset do restaurace. Městem jste jistě projížděli, takže trefíte. Elektřina tu je, ale často vypadává. Většinou při bouřkách a dešti, ale někdy i samovolně. Ale vždy jen na chvíli. Kamery jsou jen v prohlídkové části hradu, takže nijak nebudou narušovat vaše soukromí. Kdybyste cokoliv potřebovali, tak mě kontaktujte, číslo máte. Nebo zajděte za správcem, bydlí přímo tady,“ ukázala na menší dřevěné dveře a pokračovala v cestě.

„Támhle je schodiště, po něm se dostanete do svých pokojů. Případné nedostatky prosím omluvte, ale je to poprvé, kdy si někdo objednal dvoutýdenní pobyt na hradě. Lidé se tu většinou bojí i na prohlídkách a já z toho taky nemám nejlepší pocit. Ou, už zase moc mluvím, že? Takže to je všechno, nashledanou. Touto dobou mám být dávno někde jinde,“ rozloučila se s nimi a rychlým krokem znovu zmizela v těch dveřích, když je za sebou zavřela, všechno tu ještě více ztmavlo.

Návštěvníci ji však nevěnovali příliš pozornosti, i když by její monolog dokázali slovo od slova znovu zopakovat. Zabývali se něčím jiným, tím hmatatelným napětím ve vzduchu, instinktu nebezpečí a touhy okamžitě utéct.

Ale to bylo směšné. Vždyť jsou to upíři, co by jim mohlo hrozit? Přesto se všichni cítili velmi podivně. Něco v nich hlodalo a cítili se v nebezpečí. Každý z nich se rozhlížel po tmavých zákoutí místnosti, ve které se právě nacházeli a ostražitě prohledávali očima i sluchem okolí.

„Byl to hloupý nápad,“ zašeptala do naprostého ticha nádherná blondýna. Ten hromotluk si jí přitáhl do náruče a konejšivě políbil do vlasů. I on se cítil nesvůj, ačkoliv by to nikdy nepřiznal.

„Snad se nebojíte?“ poznamenal mladík s rozházenými bronzovými kadeřemi. On jediný stál sám, s prázdnou náručí a osamocenými dlaněmi.

„Bojíš se sám,“ okřiknul ho šeptem zjizvený blonďák, potom, co se mu prohrabal pocity.

„No tak, to je přece hloupost! Jsme nejsilnější bytosti na tomto světě, proboha!“ ozval se hromotluk a jako jediný promluvil hlasitě.

„To je pravda, lidi, vždyť jsme upíři!“ poznamenala drobná dívka. „A navíc, nic nebezpečného nevidím.“

„Vždyť se chováme jako strašpytlové. O tomhle bychom měli příště raději pomlčet,“ zasmál se další o trochu starší blonďák.

A každý z nich si připustil, že je nemožné, aby se jim něco stalo. Tady. Dalšího upíra necítili a nic jiného jim hrozbou nebylo.

„Na žádného správce rozhodně nečekám, večer má pršet a bůh ví, kde je. Nevidím jeho příchod, ještě se nerozhodl. Kluci?“ pronesla už klidně a vzdorovitě tmavovlasá dívka.

„Už jdeme na to,“ povzdechl si její bratr a celá mužská část rodiny zmizela v za rohem tmavé chodby.

„Je to tu děsivé,“ zašeptala ještě žena s medovými vlasy a milým obličejem, právě staženým obavami.

„To je přece hloupost! Je to jen obyčejný gotický hrad. Je prostě starý a plesnivý, to je všechno,“ uklidňovala ji krásná blondýnka.

„Jsme přece upíři!“ poznamenala tmavovláska.

„Já vím,“ přikývla žena. „Ale stejně,“ zamumlala si potichu pro sebe.

Všechny tři se vydaly po schodech nahoru, do druhého patra. Šly lidským tempem, nechtěly riskovat odhalení kamerami, i když tady by už být neměly. Procházely po spoře osvětleném schodišti, slyšely jen svůj vlastní dech, klapot bot dopadajících na starou kamennou podlahu, vítr zvenčí, krysy a další havěť ze sklepů, kroky jejich blízkých s kuframi. A šustot křídel?

Všechny se otočily, slyšely zběsilé mávání křídel přibližující se k nim. Pak světla zablikala a zhasla úplně. I ve tmě dobře viděly tři netopýry letící přímo na ně. Nechápaly to, zvířata se jim vyhýbala, nedělala na ně nálety. Troje rudé žhnoucí oči i šustot křídel se pořád přibližoval...

Ženám se zadrhl hlas v hrdle a přestaly dýchat. Viděly žár a jiskru těch očí, tak málo podobných těm zvířecím.

A pak zvířata přeletěla nad jejich hlavami a každé jednu z nich popadlo za vlasy. Všechny vyjekly a řev se ozýval po celém hradě, vracel se ozvěnou. Ale dřív než dozněl, zvířata byla pryč. Světla zakřupala a zablikala, pak zůstala svítit, jakoby se nic nestalo. Jen jejich vyděšené pohledy a rozčepýřené vlasy svědčily o opaku.

Nehybně stály na schodišti a měřily se pohledem. Tohle přece není normální, myslely si všechny.

V zápětí se na schodech objevili čtyři muži a zmateně na ně pohlédli.

„Co se stalo?“ zeptal se nejstarší z nich, hlava rodiny. Ale ony nebyly schopné odpovědi. V myslích viděly jen ty oči. Ty děsivě rudé a žhnoucí oči.

„Netopýři. Vyděsili je netopýři,“ řekl Edward, který vše viděl v jejich myšlenkách.

„Byli podivní. Nebáli se nás a ty oči,“ zašeptala hnědovlasá žena a nechala se konejšivě obejmout manželem.

„No tak, havěť se nás přece nebojí. A ty oči, co je s nimi?“ zeptal se Emmett.

Když mu je Edward popsal, jen se zasmál. „Určitě tu takoví žijí normálně. Tak pojďme a uklidněte se, srabíci, to si říkáte upíři? Bát se ptáků?“

„Jsou to savci,“ upozornil ho Carlisle. „Tak pojďme odnést ty kufry a ubytovat se.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

10)  Jalle (06.10.2012 16:35)

strachuti načo do toho hradu išli?

Alicejazz

9)  Alicejazz (24.01.2011 16:23)

Tak já se dneska hezky rozepíšu a začnu od začátku. Asi před necelým rokem jsem objevila tvoje povídky na stmivani.eu a naprosto mě dostaly. Byla jsi první autorka, od které jsem četla všechny povídky. Nemohla jsem se od nich odtrhnout. Potom jsi je dokončila, tak jsem tě přestala navštěvovat, ale včera jsem si nutně potřebovala zlepšit náladu (teploty, kašel, rýma...), tak jsem si našla tvoje shrnutí a přečetla si povídky: Ďáblova snoubenka, Dračí bratrstvo a až dočtu tuhle povídku, chystám si ještě osvěžit Vlkodlačí mámu a Vládce upírů.
No, a na tuhle povídku jsem si vzpomněla díky jiné povídce začínající autorky, při které jsem si málem škubala vlasy, jak se mi to provedení nelíbilo, nicméně jsem se donutila si tu kapitolu dočíst, protože má fajn námět. Ale to jsem odbočila, takže zpět. V povídkách nemám ráda gramatické chyby, opakování slov a přílišnou zbrklost. Tak jsem přemýšlela, jaká autorka má povídky, ve kterých nic takového není a vzpomněla jsem si na tebe.
Tahle povídka mě absolutně dostala a já se od ní neodtrhnu, dokud nepřečtu všechny vydané kapitoly. Přísahám *imaginárně si oblizuje prst k přísaze*
Tak a teď letím dál a budu doufat, že systém tenhle příšerně dlouhý komentář skousne. ;)
Tvůj Alík
Btw: Na tenhle systém nejsem zvyklá, takže se omlouvám, pokud tady bude dvakrát

Janulik

8)  Janulik (18.08.2010 14:23)

Waw! to bylo dost dobrý, myslím že i lepší než to... Už se nedokavě vrhám na další kapitolu ;)

sakraprace

7)  sakraprace (24.06.2010 07:41)

Tak to bylo fakt strašidelné, ale příjemně Moc se těším na další

6)  hellokitty (22.06.2010 23:20)

no tak na túto poviedku sa teším...konečne niečo strašidelné ako sa na upírov patrí

lied

5)  lied (22.06.2010 20:53)

já to mám vyřešený nejdu spát vůbec mám před sebou noční

Cam

4)  Cam (22.06.2010 20:37)

Jsem zvědavá, jestli se tam i přes "hororovost" objeví Bella... Jinak to vypadá zajímavě.

Bosorka

3)  Bosorka (22.06.2010 20:15)

Fuj to je strašidelné, připojuji se k tvým obavám Sfin, i když na po jsem spala 2 hodiny, včera asi 5, takže jestli dnes nepadnu to by byl zázrak.

sfinga

2)  sfinga (22.06.2010 20:10)

Souhlasím s Evelyn, jen by zajímalo, jak dneska usnu.

Evelyn

1)  Evelyn (22.06.2010 20:02)

Wow, vypadá to opět hodně dobře

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek