Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Vampire-vampires-4076282-600-793.jpg

Neodejdu

Bohužel (nebo bohudík), jak to tak předběžne vypadá, bude to tak na 15 - 20 kapitol. A to jsem to původně odhadovala na sedm...

8. kapitola - Neodejdu

Seděla na své sněhově bílé rakvi a kmitala nohama sem a tam, jak to často dělávala. Jenže tehdy to bývalo z nudy, nebo když s někým mluvila. A teď? Nervozita, očekávání, strach a ironie. Kolikrát si říkala, že chlapy nepotřebuje, že chce být navždy sama a nezávislá a kdyby se jí TO stalo, prostě na to hodí mašli a nebude si TOHO všímat. Jak snadné předsevzetí a jak těžké splnění.

Chytla si hlavu do rukou, nevěděla, co má dělat. To bylo snad poprvé, kdy myslela na budoucnost. Času bylo vždy nekonečné množství a teď najednou nevěděla, jak s ním naložit. Něco, a věděla co, ji táhlo jako magnet o pár metrů nahoru, do té maličké a válkami zničené kaple, kde stále všichni byli.

Zajímavé, tolikrát chtěli pryč, a když jim uvolní cestu, nikam nechtějí. Vlastně spíš jeden z nich nechce. Jenže proč zrovna on? Drů s Atanasem se k sobě hodí, ale my dva? Asi jako upír a slunce!

„Panebože, slunce!“

Kde ti dva ještě oxidují? Dávno tu měli být, už jen dvacet minut!

Ani si neuvědomovala, že tu sedí už několik hodin a poslouchá, jak ji ten nahoře volá a hledá. Vrátila jim schopnosti a pustila ven, nyní chránila štítem pouze sebe a sklepení, aby se sem nedostali. Vlastně tu zůstal jen on, jeho „matka“ a „ségry“. Ostatní se šli nakrmit a donést jim krev, aby mohli nějak oživit ty dvě. Upřímně, snad se jim to povede, ale mělo by. Nijak je nezabili, jen oslabili.

Bella konečně z mysli vytěsnila jeho tvář, rty, oči a tělo, snažila se na něj nemyslet a raději v knihách hledala přivolávací kouzlo. Vždycky si ho pamatovala, jenže teď měla hlavu plnou jenom jeho osoby! A málem by nechala sebe i ty dvě hrdličky usmažit! Vlastně dnes kvůli němu už podruhé umřela!

Vztekle zahazovala knihu po knize za záda, kdyby jí v tom ten idiot neudělal bordel, dávno tu mohli stát nebo zalézat do rakví. Ježiši, jak se vleze mrož do rakve? Už aby jí bylo tisíc a nemusela se schovávat ani před sluncem, pak bude mít tu pakárnu jako spaní v rakvi z krku.

„Hele Bell, teď není čas na vzdělávání, rozednívá se,“ oval se za ní dětský hlas snažící se působit vážně, ale jí to připadalo spíš komicky.

„Kde k čertu jste?“ vztekala se, když je zahlédla. „Mimochodem, máš ten plášť narubi! A jste vážně nechutní!“

„Nějaká nabručená, ne? Hele, proč jsme venku potkali tu hordu svalů, jak loví vlka?“

„Pustila jsem je,“ zabručela.

„To jako proč? Jsou pryč? Ale já je chtěla zabít!“ stěžovala si.

„Chceš zabíjet vlastní druh? Ne! A nejsem nabručená, rozčílená ani zamilovaná!“ vztekala se. „Hups,“ vypadlo z ní, když si uvědomila své poslední slovo. No jo, když je vzteklá, dřív mluví, než myslí.

„Cože?“ vyhrkla Drů a Atanas v mroží podobě taky něco zabručel a vytřeštil už tak dost velké oči.

„Soarta,“ vydechla nešťastně a sedla si do změti rozházených knih.

„To jako fakt?“ zeptala se.

„Jo, to jako fakt! Ale ber to z té lepší stránky, neodejdou a můžeš je strašit. Nebo spíš on neodejde.“

„Počkej, do koho vlastně?“

„Do toho zrzka!“

„Tak to je gól! Naše paní - Chlapy nepotřebuju, na Soartu se můžu vykašlat, jsem samostatná! – se zamilovala! “ prohlásila teatrálně jako by hrála divadlo a rozesmála se svým hysterickým smíchem, k němuž se přidalo i mroží hýkání.

Bella byla ráda za dvě věci, zaprvé že místnost obalila i zvukotěsným štítem – nemusí vědět, že se do něj musela zamilovat a zadruhé že z Atanase udělala mrože, protože jinak by se jí vysmáli mnohem ale mnohem hůř. A ještě byla ráda, že se za tři minuty rozední a nemusí na to myslet a nic poslouchat…

Zalezla do rakve a než na sebe spustila víko, máchla rukou a zvrátila své kouzlo. Jeho nadávání už naštěstí neslyšela. Rakev sice nebyla zvukotěsná, ale ihned po jejím zavření vytuhla.

 

O pár metrů výš:

Sledoval těla svých sester a věděl, že brzy to zjistí. Jestli se ještě proberou nebo ne. Jestli je ta dívka jejich vrah… Tedy ta padesátkrát nadaná upíra. Z té by Eleazar zešílel.

Dávno se smířil s tím, že když nebude ona chtít, nenajde ji a třeba ani nikdy neuvidí. I když nechápal ten silný výboj, když se ho trochu nešetrně dotkla, jasně věděl, že bez ní odejít prostě nechce. Věděl to předtím a po tom to pocítil jen mnohem zřetelněji. Připomínalo mu to otisk – vlčí věc quiletských indiánů z La Push. To, co při sepisování smlouvy vytáhl z hlavy Ephraimovi Blackovi, teď zaměstnávalo jeho hlavu jako otravná moucha. Najednou nás na Zemi nedrží gravitace ale ona.

To bylo trefné. Předtím se mu líbila a byl očarován její krásou a potom? Cítil, že bez ní nemůže žít, stačil by její tichý příkaz a vyvraždil by lidstvo a klidně i svoji rodinu. Ačkoliv se za to styděl, věděl, že je to pravda. Pro ni cokoliv. Nejraději by ji proklínal a nenáviděl, že ho takhle k sobě připoutala a očarovala, jenže nemohl. Na to ji příliš miloval a styděl se jen za to, že na něco takového pomyslel. Navíc, nevypadalo, že by to udělala schválně. Jo, ta facka určitě nebyla náhoda, ale pak to musela cítit taky, hned předtím, než si dupla a docela zoufale zaklela. Kdyby to byl záměr, asi by se takhle nechovala, ne?

Na její druhou podobu raději ani nemyslel a nevzpomínal. Těch pět set let se na ní prostě podepsalo. Jen doufám, že tu lidštější a normálnější podobu užívá častěji než tu upírskou.

Dál už neměl čas se jí zaobírat. Otevřely se přední dveře kaple vedoucí na nádvoří a v nich se objevila spolu s prvními slunečními paprsky rodina se zvěřinou. Tak jo, pořád se jí zaobíral, ale jen devíti desetinami mozku, tu zbylou soustředil na rodinu a na to, jak je oživit. Nechtěl si připustit, že by to nešlo.

Carlisle, Emmett a Jasper nesli každý v náručí srnu. Každá byla tak uprostřed života, velká, ale mladá. Carlisle jednu mrtvolu podal Esme a bratři si dřepli ke svým ženám. Teď museli doufat, že až ucítí krev, pohnou se aspoň tak, aby se napily – marně. Dokonce zvířatům protrhli zuby kůži na krku a ta z mrtvol začala pomalu vykapávat, ale nic. Otevřeli jim ústa a kapky nechali padat přímo do nich. Chvíli se nic nedělo, ale pak se Rose pohnul krk – polkla. Za chvíli těžce otvírala již prázdná ústa a nechala si do nich stékat další dávku. Zanedlouho se s manželovým podpíráním zvedla do sedu a uchopila kořist do vlastních rukou. Zakousla se do protrhnutého krku a vypila srnu do poslední kapky.

Potěšilo mě to. Jenže Alice, moje bezesporu oblíbenější sestra, na krev vůbec nereagovala.

„Myslíš, že potřebuje lidskou?“ zeptal se zoufalý Jasper Carlisla.

„Nemyslím, že by působila jinak. Teď nehraje roli, čí je, ale jak ji do ní dostat, když nevnímá a nereaguje. Rose si pomohla sama, ale Alice je na to očividně příliš slabá,“ odpověděl smutně.

„Co se stalo? Kde to jsme?“ vypravila ze sebe roztřeseným hlasem Rose a odhodila znechuceně mrtvolu zvířete pryč. Nikdo nyní nebral v potaz, že jsou v kostele a tam je něco takového, jako zabíjení a pití zvířat, naprosto neodpustitelné.

„Měli bychom jít. Nechci tu být. Vysvětlíme ti to po cestě,“ ozval se Emmett a poslední část směřovala k Rose.

„Neodejdu,“ řekl rázně Edward a zkřížil ruce na hrudi.

„Chceš počkat, až si to ti šílenci rozmyslí a zase nás tu uvězní nebo zabijí? Navíc je pondělí, budou tu chodit turisté a je tu jedna mrtvola. Měli bychom se vypařit!“ odporoval mu.

„Není šílenec, je to…“ zasekl se.

„Neznáš ani její jméno! Víš jen, že je to nepřemožitelná upírka a je jí před pět set let a může nás kdykoliv zabít!“ reagoval.

„Počkat, počkat… Co se to tu děje?“ ozvala se Rose, která nemělo o ničem ani páru.

„Ještě chvíli tu zůstaneme. Přes den se nám nikdy nic nestalo. Zameteme stopy a správce pohřbíme v lese, řekneme, že jsme ho ani jednou neviděli. Musíme se nějak postarat o Alice a Edward nám vysvětlí, co se to s ním děje!“ rozhodl nekompromisně Carlisle.

Za chvíli se už Edward vracel z lesa s rukama špinavýma od hlíny, když mu narychlo hrabal hrob. Zabaleného v jeho bílém ubrusu ho tam uložil a zahrabal. Zapíchl jeden kříž z kaple a hodin kytici lučních květů. Víc udělat nemohl, neznal ani jeho jméno.

Co nejvíc se zdržoval, nechtěl rodině vysvětlovat důvod svého chování. Myslím, že tuhle lásku asi neschválí. Nevím, jak jako rodiče skousnou, že jejich snacha se je pokusila zabít. Snacha?!? Zakroutil nad sebou hlavou a pomalu pokračoval v cestě.

I tak se ovšem zanedlouho objevil v cíli a brzy poté i v zorném poli všech čekajících členů rodiny. Chtěl to mít brzy za sebou a tak to na ně prostě jednoduše vybalil: „Zamiloval jsem se do ní.“

„Děláš si legraci?“ vyjekla Rose. Takže už jí stihli všechno převyprávět.

„Proč jsme vlastně ještě tady?“ zvolil jiné téma a tomu ošemetnému se snažil vyhnout. Když zachytil Emmettův výraz alá Já ti to říkal a už se nadechoval i ke slovům, předběhl ho a svůj dotaz dovysvětlil pro ty méně duševně zdatné. „Myslím v kapli. Můžeme být klidně v pokoji, stejně to na ni neplatí. Na ně.“

„Tady se mi líbí!“ odsekla Rose. „Teď nám ale vysvětli, jak ses mohl zamilovat do takové příšera jako ona, co nás málem zabila - a to pěkně prosím za pár minut?“

Poraženě si povzdechl, bude muset zacházet i do detailů. „Pamatujete, jak jsem vám vyprávěl ve Forks o Otisku?“

„Lásce na první pohled u vlkodlaků?“ ozval se Emmett.

„Přesně. Ephraim to zažil a já z jeho myšlenek taky. Tohle je stejné, jen snad ještě silnější. Než mi dala facku, líbila se mi, hodně. Ale když se mě dotkla, ucítil jsem to. Přesně jak říkají vlci, už mě tu nedržela gravitace, ale ona.“

„To snad ne,“ zakňučela Rose. „Tak si tu zůstaň a my mizíme. Ji do rodiny nechci!“

„Rosalie! Takhle nemluv! Edward má stejné právo na lásku jako kdokoliv z nás. A navíc není zlá, vždyť nás pustila!“ zpražila ji Esmé.

„Ale nejdřív ho očarovala! Tak si pojistila, že tu zůstaneme. Už nás tu nedrží fyzickou silou, ale psychickou!“ nedala se odbýt.

„Copak jsi neviděla její reakci? Nevypadala nadšeně, když to zjistila a pak zdrhla,“ utrousil Jasper na Edwardovu obhajobu a on mu vděčný stejně jako Esme.

„Teď to nechte být. Počítám, že tak do půlnoci musíme do Alice dostat krev, jinak by se to už nemuselo povést. A musíme se přesunout, za chvíli tu budou turisti a průvodci!“ zklidnil je Carlisle. Naznačil Jazzovi, že má Alice vzít do náruče, sám vzal jeden kufr a ostatní ho napodobili. Edward si ani nevšiml, že ostatní už i sbalili.

Nakonec našli útočistě v opuštěné chatě asi kilometr za hradem. Edward to měl blízko ke své lásce a ostatní se spokojili i s touto vzdáleností. Hned před chatkou byl rybník, spíš menší jezero s průzračnou vodou a vše obklopené lesy. Nikde v okolí nenarazili na silnici, kromě jedné zarostlé stezky nevhodné i pro cyklisty.

Jenže stále nevěděli, jak pomoct Alice. Jasper byl naprosto zoufalý a cítil obrovskou vinu. Věděl, že tohle si do smrti neodpustí a jestli se probere, bude jí hýčkat a prosit o dopuštění. A klidně absolvovat s radostí všechny nákupy. To si v duchu přísahal…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

10)  Jalle (07.10.2012 16:22)

pozor Jasper načo prisaháš

Alicejazz

9)  Alicejazz (24.01.2011 17:36)

chudák jasper, to si zase něco slíbil Je mi ho skoro i líto. Ncméně povídka dokonalá jako vždy, chvílema jsem mohla umřít smíchy.

Texie

8)  Texie (25.07.2010 17:46)

Úplný Romeo a Julča. Edík jí teď bude před sklepním okýnkem vyznávat lásku a pět zamilované ódy (klavír je bohužel dosti neskladná věc) ;)

mima19974

7)  mima19974 (25.07.2010 10:39)

krasne a ....smutne!!! tesim sa na pokracovanie!!

6)  hellokitty (24.07.2010 17:36)

Joa

5)  Joa (24.07.2010 10:55)

Chudák Edward .Další skvělá kapitola, sice není tak strašidelná jako předchozí dvě, ale to je jenom dobře a za to větší množstí kapitolek jsem doopravdy vděčná.:)

sakraprace

4)  sakraprace (24.07.2010 09:25)

Čtyři, výborně jsem se bavila

sfinga

3)  sfinga (23.07.2010 22:03)

Tak to už jsme tři...

DeSs

2)  DeSs (23.07.2010 21:59)

Jo, to já taky...:p

Evelyn

1)  Evelyn (23.07.2010 21:58)

Skvělá kapitola
Jsem moc zvědavá, jak bude probíhat sbližování dvou upířích druhů

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek