Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Vampire-vampires-4076282-600-793.jpg

Že by zázrak?

První kapitola s trochu optimistickým názvem, co? Ovšem nic neslibuju, ale na konci jim trošku pomůžu...

Omlouvám se za delší pauzu, byla jsem na dovolené. "Hezké" čtení...

„Teď! Teď mu vrať paměť!“ vykřikla druhá osoba dětským bláznivým hláskem. Druhá dívka přikývla, na chvíli zavřela oči a když je otevřela, hrál ji na tváři spokojený úsměv.

 

5. kapitola - Že by zázrak?

„Cítím je až v žaludku! Prostě tam jsou, motají se mi na střeva a ucpávají konečník!“ vyšilovala postava a rázovala „místností“ sem a tam. Další dvě ho pobaveně pozorovaly a už po několikáté zopakovaly:

„Nemůžeš tam mít chlupy, nežerou je celé, ale pijí jen jejich krev. V žaludku rozhodně nemáš střeva ani konečník, tak přestaň plácat krávoviny. A drž ty bloky pevně, mají být i zvukotěsné!“

„Kašlu vám na bloky, držte si je samy! Já jdu na lov! A je to vaše chyba, to vy jste nechali toho magora, aby nám vysál termosku! Teď abych se honil až někam k lidem!“ brblal dál.

„Jsi nesnesitelný,“ postěžovala si jedna z přihlížejících.

„Neudržím bloky, ochranu, mlhu, zajištění hradu, jejich dary i narušení jejich podstaty zároveň,“ stěžovala si druhá.

„Tvoje mínus, stejně jsou ty bloky k ničemu. A pokud je tak strašně chcete, může je držet Drů,“ odpálkoval ji.

„Je na to moc slabá,“ reagovala na jeho námitku, ale on ji už neslyšel. Byl pryč a s ním i bloky. A teď můžou všichni  k sobě a navzájem se uslyší!

„Debil,“ ulevila si ještě a zkusila bloky sama obnovit. Nezvládala to, vyčerpávalo ji to a potřebovala krev.

„A jsme bez bloků a bez Ananasu,“ povzdechla si bláznivka a vstala od skleněné koule.

„Atanase!“ opravila ji druhá automaticky. Zabrblání Drů už nevnímala.

„Tak co jim provedem?“ zeptala se pak.

„Dnes už asi nic, jsem vyčerpaná,“ povzdechla si.

„Noční koupání?“ zajásala bláznivá a rozesmála se.

„Třeba, dáme jim oddych,“ mrkla a během vteřinky byl prostor prázdný.

 

 

Rumunsko, Transylvánie, pevnost Sighişoara, červenec roku 2009

Stáli v tom sále, kde to všechno začalo. Snad doufali, že to tu také skončí nebo naleznou nějaké odpovědi. Rozhlíželi se, naslouchali zvukům okolí, ale nic neviděli přes mlhu a sluch taky neprojevoval žádné známky něčí přítomnosti. Když v tom mlhy značně ubylo, už viděli skoro na dva metry, i když špatně. To byl ale jediný skok, pak ubývala pomalým tempem a téměř neznatelně řídla.

„Kde jste kdo?“ zaslechli hystericky křičet Emmetta.

„Carlisle!“ zaslechli zoufalý hlas Jaspera.

První hlas vycházel odněkud shora, snad až z půdy a druhý z opačné části přízemí. Mlha stále řídla a podivný pocit a mrazení dokonce také sláblo. Že by konec? Nikdo to dál nerozmýšlel, nyní měli jiné priority. Najít ostatní a zjistit, co se stalo.

„Tady!“ ozvali se všichni tři současně a rozeběhli se ze sálu. Za dveřmi zůstali stát, nechtěli se rozdělit a nevěděli, ke komu běžet první. Někde nad nimi slyšeli dupot, což bylo pro upíra nezvyklé, ale zároveň cítili Emmettův a Rosin přibližující se pach. Ten hnusný zápach přetrvával, ale jen slabounce a oni byli schopní ho nevnímat. Ale divné bylo, že slyšeli jen jedny kroky a příliš hlasité. Musel ji nést. Ale proč?

„Alice, promiň mi to, Alice. Bude to v pořádku, uvidíš, lásko, všechno bude dobré, jen mi prosím odpusť,“ zaslechli šepot a vzlyky. „Carlisle! Potřebuju tě tu!“ Teď byl jeho hlas silný a prosebný.

Vrátil se? Jasper se vrátil! Zaradovali se všichni v duchu, jenže… Nehrálo to. Něco se muselo stát. Raději potlačili svoji fantazii a nepředstavovali si žádné scénáře, ale rozeběhli se tam. Srdce cítili až v krku, uši nastražené, běželi jak nejrychleji mohli. Když míjeli schodiště, přidal se k nim skokem Emmett. V náručí držel bezvládné štíhlé tělo Rose. Oba byli poleptaní krví, blonďaté vlasy byly slepené a Emmett upíral oči s dávkou naděje na Carlisla.

„Co se stalo?“ ptala se Esme. Všichni zastavili a sledovali Rose. Nehýbala se, nedýchala, nejevila žádné známky „života“. „Co je s ní?“

„Něco ji napadlo, nic jsem neviděl a neslyšel, mělo to obrovskou sílu, nedokázal jsem jí pomoct,“ blekotal spěšně a pokládal ji na zem, aby k ní umožnil přístup Carlislovi.

„Kde jste kdo?“ ozval se zoufalý výkřik za rohem chodby. Edward si u své sestry připadal zbytečný, bál se oni, ale nemohl pomoct. Emmett si držel její hlavu na klíně a z každé strany u ní klečel jeden z rodičů. Rozeběhl se tedy za Jasperem. Nedokázal by popsat svoje pocity, tolik strachu nikdy v životě necítil, a že už žil pěknou řádku let. Avšak cítil, že se jím nesmí nechat pohltit a zachovat si chladnou hlavu. Bylo to těžké, ale správné a on vždycky jednal správně a zásadově.

„Emmette, ještě jednou, pomalu a postupně, jasné?“ zavelel Carlisle a prohlížel si její krk.

„Byla tam tma a mlha, držel jsem ji za ruku. Najednou se mi vyškubla, nevěděl jsem, kde je. Pak jsem uslyšel její výkřik, běžel jsem za ním. Viděl jsem ji, stála a něco ji drželo za paži a hlavu. Zakouslo se jí to do krku. Strašně křičela. Snažil jsem se to odtrhnout, ale ani jsem s tím nehnul. Mělo to strašnou sílu a pálilo to,“ ukázal svoje ruce plné hnisavých puchýřů. Esmé zaklonila hlavu, bylo jí špatně, na zvracení. O to bylo horší, že zvracet nemohla, jako by to zůstávalo v ní. „A pak to najednou zmizelo a ona spadla bezvládně k zemi. Na poslední chvíli jsem ji zachytil a pak si všimnul toho krku. Od té doby nejeví žádnou změnu, je jako mrtvá.“

Jeho slova přešla do vzlyků a začal ji opatrně hladit po vlasech.

„Myslím, že má málo krve. Když ji dostane, bude v pořádku. Nevím, jak dlouho bez ní ještě vydrží,“ zašeptal po chvilce smutně Carlisle. „Jestli se z toho brzo nedostaneme, asi zemře.“

„Tady bude taky potřeba krev!“ ozvalo se přiškrceným hlasem zpoza rohu. Za chvíli se odtamtud vynořil Edward a smutně na ně pohlédl.

„Jasper ji roztrhal, nic si nepamatoval, nevěděl, kdo je ona, kdo jsme my, kde je a co se děje. A ona ho nechtěla nechat být. Prostě se rozčílil. Pak si vzpomněl a teď toho strašně lituje,“ osvětlil jim situaci. „Pomalu začíná srůstat, ale bez krve se to nepovede a nepřežije.“

Carlisle se tam rozeběhl. Našel spoustu kusů bílého masa poskládaného jako puzzle k sobě tak, aby tvořily její siluetu. Tak moc roztrhaného upíra ještě neviděl, jen hlava byla v celku. Jasper právě skládal její prsty na pravé ruce, jen ukazováček měla na tři části. Vzlykal, tvář zbrázděnou bolestí, vinou a hlavně snahou jí vrátit život. Jednotlivé části se pomaličku přibližovaly víc a víc k sobě a začínaly srůstat. Nezacelily se však úplně a proces se zastavil, potřebovala krev.

A tu neměli.

„Musíme je někam odnést. Do pokoje?“ ozval se za nimi Edward. Už tam stála celá rodina a Rose v náručí svého muže. Carlisle vstal a chystal se říct, že to bude nejlepší. Při tom zavadil pohledem o asi metr a půl vysoké dřevěné dveře a železným tepaným křížkem uprostřed. Poznal je, kdysi takové měli doma, když byl člověk. Vedly do kaple, kde kázal jeho otec. Byl to takový tajný zadní vchod, když šel pozdě nebo spěchal domů, používal ho.

Nevěděl proč, ale jeho tělem i myslí se rozlilo zvláštní teplo a kapka radosti a bezpečí. Cítil, že tohle je jejich spása, pomoc. Že tohle znamená bezpečí. Nevěděl proč, jen, že to tak je.

Pevným krokem k nim došel a sáhl na železnou zrezivělou kliku. Na chvíli jím prosoupila obava, že snad nepůjdou otevřít jako nic na hradě, ale zkusit to musel.

A když se skřípěním povolily a pomalu se otvíraly, neubránil se úsměvu, i když byl v tu chvíli naprosto neopodstatněný. Když se rozevřely úplně, spatřil kamenný oltář a za ním malou místnůstku. Příjemně voněla kadidlem a nebyla z ní cítit ani stopa toho puchu. Barevné vitráže u stropů a bílé sochy andělů a svatých vše umocňovaly. Kolem krků soch visely česnekové věnce a uprostřed oltáře stál zlatý kalich.

Carlisle se otočil zpět na rodinu a promluvil: „Dovnitř, všichni. Neptejte se proč.“

Nechápavě splnili jeho rozkaz. První šla Esmé, když zahlédla místnost, pocítila to, co Carlisle. Bezpečí. Sklonila hlavu, ačkoliv moc nemusela a vešla. Když překročila práh, úlevně si oddychla. Podvědomě věděla, že teď je v pořádku. Ostatní ji následovali. Edward pomohl Jasperovi a Carlislovi odnést Alice. Jizvy jen tak tak držely její tělo pohromadě, tak ji raději nesli tři.

Když za nimi Carlisle zavřel malé dveře, všem se ulevilo, některým trošku a některým víc.

„Myslím, že tady jsme v bezpečí. Cítím to,“ vysvětlil své počínání.

Všichni vnímající na něj pohlédli. A on v jejích očích zahlédl něco jiného. Víru a naději.

Pak se naráz ozval trojí okouzlený nádech.

Emmett sledoval své zahojené ruce.

Edward krk své sestry, který byl nyní dokonalý a jemný jako dřív, ani známky po zubech a hnisajících ranách.

A Jasper místa, kde tvořilo tělo jeho ženy jizvy. Nebyly tam, vypadala krásně jako dřív. Byla celá. Jen v bezvědomí, jako by spala.

„To je zázrak,“ zašeptala Esmé a přivinula se k manželovi…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

10)  Jalle (06.10.2012 17:38)

uf, no proste Dess

9)  nika (12.05.2011 11:45)

je to uzasne

Alicejazz

8)  Alicejazz (24.01.2011 17:05)

Och, to se čte samo!! A pořád mě tu někdo děsí, teď se mi za zády pro změnu zjevila máma. Brr, dneska neusnu Letím dál

DeSs

7)  DeSs (19.07.2010 23:09)

Joa: Páni, díky za pochvalu, i když s hlavou a patou s tebou nemůžu jednoznačně souhlasit, zatím. Patu by to snad mělo, ale ještě sehnat hlavu... Ale měla by být.
A moc si vážím toho, že svůj první komentář tady jsi věnovala mě...

Joa

6)  Joa (19.07.2010 22:03)

Ty bys mohla psát scénaře k těm nejhorším hororům .Je to krásná povídka,jsem zvědavá co jsou vlastně zač.Takhle strašidelnou a zároven povídku s hlavou a patou jsem tady asi ještě nečetla.Hrozně dobře se to čte,jako knížka,a ocenuju že tam nemáš snad žádné chyby.Držím palec v dalším psaní;)

mima19974

5)  mima19974 (18.07.2010 22:44)

noo WOOOOW

plyshovymedvidek

4)  plyshovymedvidek (18.07.2010 22:43)

děkuju ježíšku dneska jsem si tuhle povídku moc přála asi taky začnu věřit na zázraky

3)  hellokitty (18.07.2010 21:22)

sfinga

2)  sfinga (18.07.2010 20:47)

Panebože, dej ať jsou všichni v pořádku, prosím.

Šílená kapitola, po tomhle zaručeně neusnu, jako obvykle.

Evelyn

1)  Evelyn (18.07.2010 20:39)

Dočkala jsem se
Úžasné, vážně, jen ta roztrhaná Alice je na mě trošku silné kafe

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek