Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Vampire-vampires-4076282-600-793.jpg

Hra začíná

No, původně jsem to chtěla napsat až do rozednění, ale to by bylo ještě tak na čtyři strany, takže to hodím do dalšího dílu...

4. kapitola - Hra začíná

Rumunsko, Transylvánie, pevnost Sighişoara, červenec roku 2009

Přes nerozbitné sklo okna pozorovali červenající se nebe a poslední část slunce zacházejícího za hory. Děsila je představa tmy, která jistě za necelou hodinu ovládne oblohu a možná přinese smrt. Přes den byl klid, nic podivného se nestalo a oni ani nevytáhli paty z tohoto pokoje. Ticho narušovala jen potichu hrající televize, kterou zapnuli, aby porušili to tíživé ticho, a když se zaposlouchali, slyšeli tichounký tlukot správcova srdce.

A pak, když na obzoru nebyla ani stopa po tom žhavém kotouči, prudce a z ničeho nic se kolem nich rozezněl hysterický smích. Vylekali se a automaticky se přimknuli blíž k sobě. Smích pomalu utichal a jim nyní připadalo, jakoby se ozýval ze stěn kolem nich. Byl dětský a šílený, zabodával se jim hluboko do mysli a rozechvíval jejich srdce strachem a zoufalstvím. Věděli, že jejich životy visí na vlásku, který dotyčný může každým okamžikem přestřihnout. Nakonec smích odezněl úplně.

„Hra začíná,“ zašeptal tiše Edward.

Všichni na něj zmateně pohlédli. Co tím myslel? Proč to říká? Honilo se jim hlavami.

„Slyšel jsem to v myšlenkách. Nevím, kdo to byl ani odkud se to ozvalo, prostě jako by mi to někdo zakřičel do ucha. Už zase je ale neslyším,“ vysvětlil. Když domluvil, rozhostilo se v pokoji naprosté ticho. Neslyšeli ani tlukot srdce ze spodních pater, ale ani vítr, šustění stromů a trávy, prostě nic. Než stačili nějak zareagovat, promluvit, narušil jej hlasitý výkřik plný bolesti a utrpení.

Jasper padl neohrabaně na kolena, hlavu si držel v rukách a vypadal, jako by si ji chtěl rozmáčknout. Řval, co mu plíce stačily, trhal si vlasy, škubal sebou v náporu bolesti. Alice k němu okamžitě přiklekla, snažila se ho držet v klidu a utišit.

„Co se děje, Jazzi? No tak, co je s tebou?“ třela mu rukama ramena, ale než se dočkala odpovědi, letěla vzduchem na druhou stranu pokoje a zády tvrdě narazila do zdi. Být normální, sesypala by se jako domeček z karet. Alice sklouzla po stěně k zemi a ihned, co se její nohy ocitly na zemi, běžela zpět k Jasperovi, který kolem sebe kopal a házel rukama.

„Co se to děje?“ vzlykala a chtěl ho jít obejmout, v tom jí ale zabránili silné paže jejího bratra.

„Nevím, neslyším ho. Nejspíš na něj použili jeho vlastní dar. Teď k němu raději nechoď,“ promluvil Edward a závěrečnou větu směřoval k bránící se Alice v jeho náručí.

„On trpí!“ vzlykala.

„Nepomůžeš mu! Akorát ti může ublížit. Ta bolest je psychická!“ klidnil ji bratr.

„To je jedno! Bolí ho to!“ vzlykala dál.

A pak řev utichl a on padl bezvládně k zemi. Ozvala se tupá rána, když jeho tělo narazilo na tvrdou zem. Nikdo ani nedýchal, neodvažoval se pochybovat. Musel žít. A pak se vyšvihl do sedu a zaměřil na ně uhlově černé zmatené oči.

Alice se okamžitě ztratila v jeho náručí a pevně ho objímala.

„Kdo jsi? Kdo jste vy všichni?“ zeptal se. Všichni ztuhli. On po chvíli dodal: „A kde jsme? Kde je Maria?“

„Jazzi, to jsem já, Alice,“ zašeptala. „Tvoje žena.“

„Neznám tě, neznám nikoho z vás,“ tvrdě ji odstrčil. Okamžitě odskočil ke dveřím a zhrbil do bojového postoje. Jeho tvář se změnila. Už nebyla milující, mírná a klidná. Nyní se v ní zračila divokost, touha a chlad. Vše umocňovaly temné lačnící oči.

„Jaspere, hlavně se uklidni, vše ti vysvět-“ začal ho uklidňovat Edward, ale neměl šanci domluvit. Hradem se rozezněla rána a elektrické svícny na stěnách zhasly. To by pro ně nebyl takový problém, kdyby místnost nezačala znovu plnit mlha. Přicházela zpod dveří a pomalu se po zemi plížila do všech koutů a začala houstnout a roztahovat se výšky.

„Co se to ksakru děje a kde jsem?“ zavřeštěl do zmatku Jasper, kterého momentálně už nikdo neviděl. Alice k němu okamžitě běžela, ale než tam doběhla, ozvalo se tiché dvojí klapnutí dveří a jeho vůně začala slábnout, byl pryč. Ihned vyběhla za ním.

Jenže mlha byla všude, celý hrad jí byl naplněný a tady byla i hustější. Chtěla běžet po jeho pachové stopě, ale tu přebyl ten odporný puch shnilého masa, zaschlé krve, zatuchliny a dost starého plesnivého kompostu. Alice se i přesto snažila vycítit alespoň náznak jeho vůně mezi vším tím smradem, běžela chodbami po paměti a neviděla absolutně nic, kromě husté clony šedivé mlhy. Šíleně se o něj bála. Bála se, ži ji už nepozná, že uteče, i když není kam, nebo že mu někdo ublíží. Sbíhala schody dolů a hlasitě křičela jeho jméno, edpovědi se jí nedostávalo.

Rodina ihned vyrazila směrem, kde měly být dveře. Báli se o ně. Carlisle zběsile šátral po klice, když ji nahmatal, trhnul ní… Ale nic, ani to s ní nehnulo. Ramenem se je snažil vyrazit, zase nic. Nakonec do nich jen vztekle bušil pěstmi, měl nervy na dranc a právě mu zmizely dvě děti někde tam venku a on jim nemohl pomoct. Modlil se k bohu, aby byli v pořádku. Všichni.

A pak najednou dveřmi propadl, ihned znovu vyskočil na nohy a vyhrabal se z třísek. Rodina už stála kolem něj a rozhlížela se.

„Kam šli?“ zeptal se tiše Carlisle. Všichni automaticky začichali a do nosu je udeřil ten puch. Nikdo se už znovu nadechnout neodvážil.

„Alice běžela dolů, slyšel jsem, jak volá Jaspera,“ odpověděl Emmett.

„Neslyším je, ani jednoho,“ promluvil Edward. Uvědomovali si, že jestli měli možnost se dozvědět, kde jsou a co se s nimi děje, právě o ni přišli.

„Jdeme dolů,“ zavelel Carlisle.

Utvořili jakousi formaci. Carlisle s Edwardem šli první, za nimi šla nejzranitelnější Esme a za ní Rose s Emmettem. Byli těsně u sebe a snažili se nenechat mezi nimi žádný zbytečný prostor. Na lidi se posouvali nezvykle rychle, na upíry pomalu. Šli dolů ze schodů, kde měli jistotu, že tam Alice před chvílí běžela. Ale teď… mohla být klidně třikrát nahoře a zase dole.

 

Jasper zatím odtrhával zkrvavené rty od horkého lidského hrdla, setřel si ji rukávem košile a lačně se rozhlížel a poslouchal okolní zvuky. Žádné další srdce nezaslechl a přitom měl pořád takovou žízeň… Byl zmatený, netušil, co se stalo, kde je, co znamená ta mlha, co jsou ti lidé zač, kde je Maria a ostatní novorození. Jenže nic z toho teď neřešil, hlavní pro něj byl oheň v hrdle značící žízeň a touhu po krvi. Chtěl ven, ale nevěděl kudy, neznal to tu.

Vyběhl ven z místnosti, podle toho, kudy sem vběhl a zvolil si druhou stranu, než z které přišel. Ještě se pořádně nerozběhl a narazil do tvrdého chladného cosi. To se mu brzy obmotalo kolem pasu a vyděšeně, jako malé bezbranné morčátko, šeptalo: „Jaspere? Jsi to ty? Ach bože, jsi v pořádku? Kde jsi byl?“

Okamžitě se těm pažím začal bránit, několika zkušenými chmaty ji přikurtoval svým tělem k špinavé zemi. Alice byla slepá. Nejenom, že hustou mlhou neproniknul ani upíří zrak, ale její vize byly pryč. Prostě nic neviděla, nedostavovaly se. Děsilo ji to. A teď tu navíc ležela pod jeho tělem, jeho ruce cítila na krku, nemohla mluvit. Jen hleděla tím směrem, kde zhruba mohly být jeho oči.

A on ji nedokázal utrhnout tu zpropadenou hlavu. Byl sám ze sebe zklamaný a nechápal, proč ji prostě nezabije, vždyť to dělá skoro denně. Prostě nemohl a nevěděl proč. Raději se rychlým skokem dostal z její blízkosti a utekl. Běžel zase zpět do útrob hradu, ale to nevěděl.

Alice tam ještě chvíli bezvládně ležela a snažila se ho v té šedivé změti najít, avšak marně. Vstala a chtěla jít opět za ním, přestože věděla, že je nebezpečný, musela mu být nablízku, cítit jeho tělo. Potřebovala ho. Běžela zpět do hradu, ale narazila do stěny. Ne však kamenné, ale hladoučké, jako skleněné. Ale byla si jistá, že tady okno být nemělo. Měla tudy pokračovat chodba...

 

Ostatní zatím procházeli druhým patrem, zatáčeli ke schodům do prvního, když se za mezi nimi ozvala tupá rána. Emmett s Rose do něčeho narazili a nemohli dál, ostatní s nemohli vrátit.

„Co to je?“ zavrčel Emmett.

„Nemám tušení,“ ohmatával to cosi Carlisle.

„Nemůžeme za vámi,“ zašeptala zoufale Rose.

„To my také ne,“ odpověděl Edward. „Běžte je hledat nahoru, my půjdeme dolů.“

„Nechci se rozdělit!“ protestovala Rose.

„Nemáme na vybranou,“ odpověděl Carlisle.

Každý si uvědomoval, že je to pravda, ale nechtělo se jim. Věděli, že právě tohle je jejich záměr, rozdělit je. Jenže neměli na vybranou, museli najít Alice a Jaspera. Nemohli je tu nechat, mohli by jim ublížit oni a Jasper mohl něco udělat Alice.

 

Za chvíli už se Emmett prodíral hustou mlhou nahoře na půdě. Každou chvíli zakopával o to staré harampádí, za ruku držel Rose, která k němu byla přitisknutá jako klíště a šla za ním v jeho stopách. Nemluvili, k tomu by se museli nadechnout a to nechtěli, ten puch v nich vyvolával zvracecí reflex a bylo jim z něj špatně. Lidské jídlo proti tomu byla květinová vůně. Navíc měli napnuté uši a poslouchali, aby si všimli i sebemenšího zvuku. Byli tam sami, bez zraku i čichu a sluch byl to poslední, co jim zbývalo. I když… Slyšeli jen svoje kroky a zvuky, když shazovali nějaké předměty. Jinak nic, hrobové ticho. Nikoho dalšího, rodinu, neslyšeli.

Pak najednou Emmett vykřikl. Rose vyděšeně couvla. Oba se rozhlíželi kolem sebe, vystrašení a opatrní.

„Co se stalo?“ sykla tiše Rose a ačkoliv nechtěla, musela se nadechnout.

„Někdo mě chytil za ruku,“ zašeptal. „Byla strašně ledová, víc, než ta moje.“ Oba pátrali v prostoru kolem sebe, ale mlha jim znemožňovala přijít na to, co to bylo.

„To se ti zdálo,“ zavrčela Rose. „Musíme najít ty druhé dveře do věží, tady nejsou!“

Emmett si dal namluvit, že se mu to jen zdálo. Byl na nervy a už ani nevěděl, co je pravda a co ne. Nebýt upír, bál by se, že se každou chvíli zhroutí k zemi v bezvědomí nebo mrtvý. Znovu šátral rukou před sebou a pomalu postupoval dopředu s Rose v závěsu.

Když najednou její teplá a jemná ruka zmizela. Vyděšeně se otočil a zoufale pátral v mlze.

„Rose? Rose! Kde jsi?“ řval z plných plic.

Asi dva metry od něj se ozval její vyděšený výkřik. Na nic nečekal, skočil tím směrem. Pořád ji neviděl, nebyl dost blízko. Další výkřik, tentokrát plný bolesti a neutichal. Nesl se místností, odrážel od kamenných stěn a Emmettovi netrhal jen uši, ale i srdce. Zoufale toužil jí pomoct. Rychle popošel směrem, odkud se křik ozýval. Už spatřil její siluetu, jenže za ní další, v tmavé kápi a plášti. Ničeho si nevšímal, jen toužil sevřít pod krkem toho grázla.

Viděl jen jeho ruku na jejím bílém rameni. Okamžitě ho chytil za zápěstí a hodlal oddělat od své lásky, ale marně. Nehnul s ním, slyšel Rosin křik, ale nedokázal jí pomoct. Postava byla skloněná nad jejím krkem, v něm to vřelo. Škubal s rukou. Pomalu začínala teplat, až byla úplně horká a nakonec vařící. Emmett i přes bolest a pálení nepolevoval, chytl ho i za hlavu a snažil odtrhnout od jejího krku.

A pak najednou svíral prázdný vzduch a Rose padala k zemi. Rychle zachytil její bezvládné tělo. Svíral ho v náručí a lítostivě a zoufale na ni hlěděl.

„Rose, no tak, miláčku, prober se,“ prosil jí. Nemohl jí změřit tep, dát umělé dýchání. Jí by to nepomohlo, nepozná, jestli je v pořádku. Oči měla zavřené a vlasy hozené do obličeje.

Kleknul si s ní na zem, hlavu položil do klína a prosil, aby se probudila. Třásl s ní, křičel, prosil, škemral, vyhrožoval. Nic se nedělo. A pak, když ji hladil po vlasech a odhrnul jí je z oblieje, si toho všiml.

Po krku dolů jí stékaly pramínky krve z velké rány, kůži měla potrhanou až na maso v rozedraném hrdle. Z tepny se jí valila zvířecí krev. Rychle jí ránu ucpal…

 

 

O několik podlaží níže, pár metrů pod zemí

„Fůj! Ta zvířecí krev je nechutná!“ stěžoval si mužský hlas sedíc na své rakvi a pozorujíc dvě osoby před sebou. Seděly v křídou nakresleném kruhu na zemi, kolem zářilo pět svíček. Obě upíraly pohledy do skleněné koule a chvílemi se pochechtávaly.

„Vy si mě zase nevšímáte!“ postěžoval si.

„Mrkni na tohle,“ vyzvala ho jedna z nich a posunula se tak, aby do koule viděl. Spatřil tam právě se kutálející hlavu malé černovlásky a rozzuřeného kluka s blonďatou lví hřívou, který právě cupoval zbytek jejího těla.

„Teď! Teď mu vrať paměť!“ vykřikla druhá osoba dětským bláznivým hláskem. Druhá dívka přikývla, na chvíli zavřela oči a když je otevřela, hrál ji na tváři spokojený úsměv.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alicejazz

7)  Alicejazz (24.01.2011 16:57)

UUaaa, tak jsem totálně vystrašená. Sedím si tady v pohodě ve tmě a teď mi najednou pod nohama proběhla kočka a otřela si mi ocasem o kolena. Já jsem vyletěla! prostě nádhera, no

sfinga

6)  sfinga (04.07.2010 21:16)

Hu!!! Já se fakt bojím, příšerně šíleně bojím, prosím tě, řekni,že to jsou jen halucinace, že se jim nic nestalo, že ne?

5)  hellokitty (04.07.2010 13:25)

gucci

4)  gucci (03.07.2010 22:44)

...ty jim teda dáváš.....jestli to přežijí, tak se na výlety asi jen tak nevydají....

sakraprace

3)  sakraprace (03.07.2010 15:27)

Tak tomu říkám napětí. Skoro jsem nedýchala.

plyshovymedvidek

2)  plyshovymedvidek (03.07.2010 12:20)

proboha co to je chudák rose emmet jasper a alice

Lenka

1)  Lenka (03.07.2010 10:02)

Dess ty mě zabiješ. Mám srdce až v krku a tep by mi teď ani nikdo nezměřil.
Teda taková drasťárna.
Doufám, že z toho všeho nějak vybruslíš a všechno dobře dopadne.*prey
Je to naprosto super povídka.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek