Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Vampire-vampires-4076282-600-793.jpg

V pasti.

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.

(Robert Fulghum)

3. kapitola - V pasti

„Kašlete na věci, berte klíče od aut, peníze a doklady. Jedeme!“ řekl Carlisle, když vybíhali schody upíří rychlostí.

„To nemůžete myslet vážně! Přece nemůžeme odjet, ne teď!“ rozčiloval se Emmett. To už všichni stáli v chodbě před jejich pokoji.

„To ty to nemůžeš myslet vážně! Jsi padlý na hlavu? Nevyškrábal ti ten medvěd mozek? Copak tu po tom můžeme zůstat, nebyl jsi tam? Necítil jsi to? Je to tu nebezpečné!“ ječela po něm hystericky Rose.

„Copak to nechápete? Někdo si s námi hraje! Musí to být taky upír, nejspíš tu žije a chce nás vyhnat. Mohl by nás klidně zabít, copak by pro něj ten starouš byl překážkou? Baví se tím, jak jsme vyděšení!“ rozčiloval se a divoce gestikuloval rukama. Jestli i upíří nadledvinky produkují adrenalin, byl jím naprosto nadopovaný a pevně si stál za svým.

„Musela by jich tu být celá skupina! Neslyšel jsem jejich myšlenky, musí ovládat počasí, ovládat upíry! Ti pro nás nejsou nebezpečí? Tohle je nejspíš varování, abychom jim vyklidili pole! Pokud tu zůstaneme, určitě nás zabijí!“ protestoval Edward. „To jen ty jsi takový tupec s neuvěřitelně velkým egem, že prostě nechceš odejít, chceš vyhrát. Ale tady jsme ti slabší, copak to nechápeš? Vystavil bys kvůli svému dobrému pocitu rodinu do nebezpečí? A Rose?“

„Edward má pravdu. A teď se nejspíš baví tím, jak nás rozeštvali proti sobě. Prostě odtud vypadneme!“ zasáhl Carlisle.

Emmett i Edward od sebe trochu odstoupili. V zápalu hádky se proti sobě vztyčili a navzájem si dýchali na krk, chtěli toho druhého postavit do co nejnepříjemnější situace, udělali to instinktivně.

Emmett se uklidnil hned po vyslovení jména své ženy a pak si uvědomil, že i s tím ostatním má Edward pravdu, jako vždycky. Ví s Alice vše dopředu! Alice! Alice?

„Alice, ty jsi to neviděla?“ vyhrkl Edward reagující na Emmettovy myšlenky.

„Ne, ne a ne! I když se to už dělo, viděla jsem nás tam normálně stát uprostřed té místnosti a nic zvláštního se nedělo!“ křičela hystericky. Bála se, nezapomněla na to, co se tam dole stalo. To nemohla, ani nikdo jiný. Na tohle nezapomenou už nikdy.

„Pak to musí být jen iluze,“ zamyslel se Jasper.

„To je fuk! Prostě jedeme pryč, už tu nebudu ani minutu! Tak pohněte!“ vztekala se Rose, raději popadla Emmetta a zatáhla ho k nim do pokoje. Vzala jen to nejnutnější, jak radil Carlisle a za pět vteřin už stála před dveřmi připravená vyrazit.

Ostatní tam stáli v zápětí. Carlisle přilepil nějaký lísteček na dveře jejich pokoje, byl popsaný jeho rukopisem. Omluva, že museli nečekaně odjet a že se už asi nevrátí. Peníze že si mají nechat.

„Půjdeme dveřmi? Budou ale zamčené, bylo by to podezřelé,“ začal ihned Carlisle.

„Oknem,“ odvětil Edward a všichni jen s naplněnými kapsami vešli zpět do jednoho z pokojů a chytli okenní kliku. Zatočili s ní, ale nic. Ani se nehnula. Emmett odstčil snažícího se Carlisla, ale taky ji neotočil. Naštvaně zvedl loket a zmírněnou silou udeřil do okenní tabulky. Ani se nezachvěla, stále odrážela jejich tváře a byla naprosto neporušená. Emmett uhodil pěstí, dal do toho všechnu sílu i zuřivost, ale nic.

Odkudsi z útrob hradu se ozval ten smích, tentokrát posměšný a natěšený. Rozléhal se a odrážel od zdí, dorážel na jejich uši a drásal nervy.

„Jsme v pasti,“ zašeptal kdosi zničeně.

„Nechtěli nás zastrašit, abychom utekli. Mají s námi jiné plány. Ale jaké?“ nechápal Emmett.

Alice vztyčila ukazováček a roztřeseným prstem ukázala kamsi za jejich hlavy. Všichni se otočili směrem, kam ukazovala. Na kamenné stěně razil rudou barvou obrovský načmáraný nápis. Barva stékala po zdech až na zem a stíny svícnů tomu dodávaly hrůzný nádech.

Bylo tam psacím anglickým písmem napsáno: Smrt.

Odpověď na jejich otázku.

Ženy se rozvzlykali a muži k tomu neměli daleko. Propadali zoufalství, již jednou jejich sílu okusili a věděli, že je nejspíš zabít mohou. Ale proč to neudělali tedy už předtím? Chtějí se pobavit?

„Nevzdáme se!“ zašeptal Carlisle. „Tohle je jen hodně špatný vtip, nebojte. Ještě jsme nezkusili všechny východy!“

„Já nikam sama nejdu,“ štkala Esmé.

„Půjdeme pohromadě,“ přikývl její manžel a konejšivě ji objal.

„Ten chlap říkal, že ve dne nám nebezpečí nehrozí,“ připomněl Emmett.

„Jak to mohl vědět? Ví, co se tu děje? A proč nám nehrozí ve dne?“ kladl řečnické otázky Jasper, ale odpověď ani nečekal, ani se jí nedočkal. To nikdo nevěděl.

„Měli bychom se ho zeptat,“ uklidnila se Alice.

„Dobře. Zatím se rozdělíme na dvě skupiny. Jedna půjde zkontrolovat další východy a druhá za správcem,“ navrhl Carlisle. Nikdo nesouhlasil, chtěli být pohromadě.

Minuli velký rudý nápis na zdi a chtěli vyjít ze dveří. Když najednou spatřili Jaspera, jak na něj upírá úplně černé oči a zatíná svaly. Nadechli se.

Krev.

Ten nápis byl napsaný krví, lidskou.

„Pojďme pryč,“ zašeptala ke svému muži Alice a odtáhla ho pryč. Kdyby on sám nechtěl, ani by s ním nehla. Ale vypadnul rád, kdyby tam zůstal ještě chvíli, asi by se na tu zeď vrhl a začal by olízávat kapičky té lahodné krve.

Ještě než odešli z místnosti, padl do pokoje první slabý paprskem vycházejícího slunce. Nevěděli proč, ale ulevilo se jim, hodně. Cítili se lépe, bezpečněji, ačkoliv to nechápali. Bylo to divné a hlavně podvědomé.

Prošli snad každé okno v patře, žádné se neotevřelo. Zkoušeli prorazit zeď, ani to s ní nehnulo. Zkoušeli všechny vedlejší východy, které dřív sloužily služebnictvu, nic. Ten zadní v sále raději ne, tam se neodvážili ani vstoupit a vyhnuli se mu obloukem. Zkusili i hlavní vchod, ale zase nic.

Emmett se přes to prostě nedokázal přenést. Myslel si, že zklamal, on tu měl největší sílu a nic nezmohl ani s ubohých dřevem a sklem. Když už se po několikáté rozbíhal proti dveřím, zastavily ho kroky a tlukot srdce za ním.

Za rohem chodby se objevil správce. Cullenovi ihned uskočili stranou tak, aby se skryly před slunečními paprsky a neprozradili tak svoji identitu.

„To nepomůže. Když si něco umane, nikdo mu nedokáže odporovat,“ řekl mdlým hlasem stařík. Byl už oblečený, měl na sobě kostkovanou košili a modré montérky. Za pasem mu visel svazek několika klíčů a na nohou měl staré nazouváky.

„Kdo?“ byla první otázka z Culleovic středu.

„On. Démon, dítě temnot,“ promluvil správce. „Nikdo mu nedokáže odporovat, je nejsilnější na celém světě, ovládá všechno a jen slunce a bůh ho zaženou do kouta.“

„Démoni neexistují,“ odvětil pevně Emmett.

„Nemusíte tomu věřit, ale jednou mi dáte za pravdu. Třeba až budeme umírat, postupně a bolestivě. On se vyžívá v bolesti a strachu! Bude vás mučit, strašit a ubližovat vám. Nepřestane to, dokud vás nezabije. Nedává milost, nemá svědomí ani srdce! Nemůžet - “ jeho hlas nabíral na intenzitě, ve tváři se mu zračil šílený pohled a … pak omdlel. Skácel se k zemi, s tichým a velmi pomalým dechem, jeho srdce rapidně zpomalilo. Lékaři by teď jistě konstatovali smrt, ale oni moc dobře slyšeli tichounký pravidelný zvuk jeho srdce.

Casrlisle k němu poklekl, snažil se ho probrat, oživit. Bylo to marné. Odnesli ho do jeho pokoje, položili na postel a zůstali tam stát.

Jejich jediná naděje, ke které se po celou dobu, po každé, když neotevřeli okno, neprorazili zeď, nerozbili dveře, upírali, tu ležela na posteli v bezvědomí. Snad v kómatu a jediné, co jim stihla říct, byly nějaké povídačky o démonovi, a jak je pomalu zabije.

Vskutku skvělé vyhlídky. Ale oni se nevzdávali, možná tam stáli s poraženým výrazem ve tváři, s hlavou v dlaních a s očima pro pláč, ale jedna věc jim zbývala a dobře si ji uvědomovali.

Víra. Pořád věřili, že se z toho dostanou. Měli rodinu, lásku, dobré srdce a racionální myšlení.

Ale jen velmi malé vyhlídky.

Uzavřeni v hradu bez možnosti úniku.

Neschopni se proti němu bránit.

„Slyšeli jsme jich víc,“ namítl po chvíli nečinného mlčení a pozorování správce Edward.

„Iluze?“ namítl Carlisle.

„Možná,“ přitakal nerozhodně. Ale nakonec přikývl.

„Nemáme tu krev,“ poznamenal Jasper, kterého ještě pálily plameny v hrdle, které rozdmýchal ten krvavý nápis nahoře v pokoji.

„Ani se k žádné nedostaneme,“ přisvědčila Alice.

„Myslíte, že je to upír? Že to dělá schválně? Ale jak? Nemůže být jeden, tolik schopností by mít nemohl. I kdyby ovládal naše mozky a vytvářel v nich iluze, cítili bychom jeho pach, slyšeli jeho myšlenky…“ pokračoval Jasper.

„Já nevím. Možná nám dokáže úplně oblbnout mozek, možná je jich víc. Třeba je to rumunská upíří rodina, třeba ji Volturiovi nevyhubili úplně, možná někdo utekl a našel další talenty.“

Samé možná a třeba a žádné určitě.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Esmé. Její vždy laskavá a milá tvář byla zbrázděna strachem o její rodinu a pokořená zoufalstvím. Oči měla prázdné a vystrašené. Ale naděje v nich pořád byla.

„Já nevím, já nevím,“ hladil ji po zádech její manžel.

„Myslíte, že jsme ve dne vážně v bezpečí?“ zeptala se Rose a přitulila se k Emmettovi. Ten ji objal.

„Popravdě, nejspíš ne.“

„Hraje si s námi, možná nám dá ve dne pokoj a vždy zaútočí v noci,“ navrhl Carlisle.

„Možná, ale nesmíme na to spoléhat. Na nic nesmíme spoléhat, slyšíte? Tomu strážnému to nejspíš udělali taky oni, jsou velmi nebezpeční a nepředvídatelní. Nejspíš nás slyší a jistě nás mohou kdykoliv zabít. Na živu nás podle mě drží jen jejich touha po zábavě a hrách. Nesmíme se nechat vystrašit, nesmíme jim dát to, co chtějí. Nesmíme se rozdělit, hádat. Musíme držet při sobě. Společně to nějak zvládneme, uvidíte,“ pronesl pevně Jasper. „Můžeme je zkusit najít. Nikdy jsme nenašli stopy po tom, že by tu někde někdo přebýval, ale nebyli jsme ve sklepě a na půdě a ve věžích.“

„Prohlédneme to,“ přisvědčil rozhodně Emmett.

Našli pouze dřevěné padací dveře, které by mohly vést do sklepů. Ale nešly otevřít. Bylo to úplně stejné jako s únikovými cestami, nějak chráněné.

„To nemá cenu, nedostaneme se tam, kam nás nechtějí pustit. Nemáme šanci je najít,“ ukončil akci Jasper.

„Tak co budeme dělat?“ zeptala se Alice a pevněji sevřela jeho ruku v té své.

„Asi nám nezbývá nic jiného, než čekat. Nejspíš na noc,“ promluvil za něj Edward, který mu četl myšlenky. Jasper to své ženě nechtěl říct, nechtěl ji děsit. Požádal o to v myšlenkách bratra.

„Budeme v našem pokoji,“ řekl nakonec Carlisle a všichni se odebrali tam, kam určil.

Sedli si, mlčeli a přemýšleli. Tiskli se ke svým druhům a rodině, užívali si jejich blízkost a doteky. Nechtěli si to připustit, ale tohle mohl být jejich konec. Úplný konec. Vždycky si mysleli, že je čeká celá a nekonečně nudná věčnost, neustálý stereotyp v podobě chození do školy, do práce, lovení, občasných návštěv známých a trávení chvil s rodinou. Co by teď dali za to, kdyby mohli sedět v těch počmáraných dřevěných lavicích a nechat se nudit výkladem profesorů, který už slyšeli tolikrát…

 

 

O několik podlaží níže, pár metrů pod zemí

„To jsme museli řezat zrovna mě?“ vztekal se muž v černém dlouhém plášti s kápí a tiskl si jednou rukou pořezané zápěstí.

„Jsi přece gentleman, ne? Přece bys nepořezal dámy,“ ušklíbla druhá postava ve stejném oděvu.

Ta třetí v klidu pohupovala nohami a zpod kapuce stažené do obličeje byl vidět její bláznivý úsměv.

„Pořezal, nepořezal, nechápu, proč s tím děláte takové cavyky,“ stěžoval si.

„Protože je to zábava! Ty nejjednodušší způsoby jsou nechutně nudné!“ promluvil dětský hlásek z těch bláznivě pokřivených rtů.

„Hele, nevím, jak vy, ale já jdu spát. Už to začínám cítit, měli bychom zalehnout, než z nás zbude jen hromádka prachu,“ řekla druhá postava, přešla ke třetí a popadla ji za ruku. Trhnutím ji stáhla z bílé dřevěné rakve, jednou rukou odkryla její víko. A pak najednou ležela uvnitř ní a nad sebou držela ten poklop.

„Hele, prachovka není základní vybavení rakví, tak hejbněte zadky, za šest sekund je to tu!“ Pak víko pustila, ono zapadlo na své místo a v rakvi zavládlo naprosté ticho, dech se zastavil.

Další dvě postavy už také nestály na svých původních místech. Obě se nyní přivíraly, ležíc na hlíně v obyčejné dřevěné rakvi.

„Aby se nepodělala, pořád nás buzeruje, jen proto, že je starší,“ postěžovala si bláznivka a zaklapla víko.

„Ta buzerantka tě právě zachránila, lásko,“ zasmála se do nynějška nabručená postava a udělala to samé, jako ostatní dvě. Přesně se zaklapnutím uběhlo šest sekund a slunce se rozzářilo v plné kráse, jeho poslední část vyšla zpoza hor na východě.

Ve sklepě zavládlo ticho, které narušovaly jen kapky vody dopadající s plesnivého stropu. A další nepatrný zvuk vytvářeli mravenci okusující poslední zbytky masa z polámaných kostí a proražené lidské lebky válející se v roku sklepení…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

8)  Jalle (06.10.2012 17:09)

Alicejazz

7)  Alicejazz (24.01.2011 16:48)

Ach bože, ta prachovka Ta mě dostala. Tak trochu jsem se v osazenstvu zamotala, ale to se brzy vyjasní

Texie

6)  Texie (30.06.2010 07:14)

To základní vybavení rakve - prachovka - to mě dostalo. Promiň že komentuju až tuhle kapitolu, ale valila jsem jak mi to jen očka dovolovala na další písmenka a jediné co mě teď dokázalo odtrhnout je, že už jdu pozdě do práce.
Chjo, ale aspoň se mám na co pak ještě těšit

plyshovymedvidek

5)  plyshovymedvidek (27.06.2010 08:49)

chůdáci cullenovi je mi jich líto :-) jsem zvědavá na další dílek

sfinga

4)  sfinga (26.06.2010 20:01)

Ty brďo, já jsem nepolepšitelná. Ono mi nestačilo, že jsem to minule četla na noc a pak měla šíleně děsivý sny, já to dneska udělala zase. No potěš pánbůh, to bude v noci zase horor.
To zase napíšu naprosto romatickou Eli, abych se z toho pocitu dostala. Kruci.

sakraprace

3)  sakraprace (26.06.2010 19:04)

Tohle je fakt horor. Jsem neskutečně napnutá a bojím se, co se stane v noci

2)  hellokitty (26.06.2010 15:24)

Evelyn

1)  Evelyn (25.06.2010 21:07)

Wow, wow, wow! Čím dál lepší a ten konec... Uá! Perfektní

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek