Sekce

Galerie

/gallery/darecky.jpg

Konečně se Emm s Rose dostali do dětského domova, kde si vyberou jedno děťátko, které si budou moci vzít s sebou domů. ;) Sundance

Dětský domov v Port Angeles byl obrovský. Už když jsme před ním parkovali, běhalo všude kolem plno dětí a ve velkých oknech jsme viděli další. Bylo to tu jako úplný ráj, nejradši bych si je odvezla s sebou všechny, ale nevím, co by nám na to řekli Carlisle a Esmé. Asi by mě poslali do toho místa, kde slunce nesvítí.

Rozesmála jsem se, když se nějaký chlapeček zastavil před naším autem a čekal, než vylezeme. Měl na sobě oblek Spidermana a smál se na celé kolo, když jsem se na něj taky usmála. Měl blonďaté vlásky, modré oči a roztomilé ďolíčky. Zamilovala jsem si ho hned v tu chvíli, ale musela jsem se podívat i na ostatní děti, jestli si náhodou nějaké z nich nezamiluju víc.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem s širokým úsměvem ženu za pultem v recepci.

Zvedla ke mně oči, a když si mě zařadila, sundala si z nosu brýle, vstala a obešla pult. Natáhla ke mně ruku. „Zdravím, vy asi budete Cullenovi, že? Čekali jsme vás až zítra, ale nebojte se, všechno se stihne ještě dneska,“ pousmála se a pohladila po vlasech holčičku, která k té ženě přiběhla a objala ji kolem pasu – výš nedosáhla.

„Mohl bych se zeptat, jestli jde nějak umlčet dítě, když začne být moc hlasité?“ zeptal se se smíchem Emm a ruku mi volně položil na ramena.

Naštvaně jsem ho do ní plácla a shodila ji ze sebe. Super, teď si o nás budou myslet moc nepěkné věci. Můj manžílek by se měl naučit držet hubu. „Neposlouchejte ho, je to jenom takový malý trouba. On z toho vyroste s tím dítětem,“ mrkla jsem na ni a porozhlídla se kolem sebe. Všude bylo plno dětí, tak by mě docela zajímalo, jak to dělají, že si vždycky rodiče nějaké vyberou. Třeba mají seznam, podle kterého se řídí, co já vím.

Taky se uchechtla. „Nebojte, víte, kolik nově pečených tatínků jsem za těch pár let viděla? Někteří se chovali i hůř, je to jen nervozita, to přejde. No, myslím, že nejdříve bychom vyřešili papíry a pak se pustili do hledání vašeho ideálního ranního budíčku, jaký kdy můžete dostat,“ usmála se. Jo, kdyby věděla. že ani já, ani můj manžílek spát nemůžeme, asi by čučela jinak.

„No, tak to jsem si oddechla,“ zasmála jsem se a na její pokyn ji sledovala o pár kroků dál, kde byly u malého konferenčního stolku tři židle. Nepotřebovala jsem sedět, ale bylo by to divné i nevychované, tak jsem se na jednu z nich svezla a Emma stáhla vedle sebe.

Žena se spokojeně usmála a posadila se naproti nám. V ruce držela štos papírů a rovnou se začala ptát: „Chtějí po mně vaše jména, rodná čísla, čísla občanského průkazu... No, myslím, že kdybyste mi dali ty občanky, tak by to asi bylo jednodušší pro nás všechny,“ zasmála se a my oba s ní. Poslušně jsme vytáhli ty malé kartičky a ona si z nich několik minut opisovala potřebné údaje. Pobrukovala si při tom nějakou dětskou písničku, znala jsem ji, ale za boha jsem si nemohla vzpomenout odkud.

Všechno papírování jsme vyřídili asi za dvacet minut, pak nám jen dala pár rad a prozradila nám termíny, kdy by se u nás měl objevit někdo od sociálky, aby se ujistili, že se o dítě dobře staráme. Probrali jsme každou nepotřebnou maličkost, každou kravinu, kterou jsme prostě museli znát, dokud ta ženská neusoudila, že pokud si hned nepůjdeme vybrat, asi dostanu infarkt.

„Některé děti tady pořád mají své rodiče, jen se o ně bohužel nemohou starat, tak jsou zatím zde, až na tom budou lépe, budou jim zase vráceny do péče. Ale jsou tu také děti, které už rodiče nemají – z různých důvodů. Někteří umřeli a ono nemělo žádné opatrovníky, jiné odložili... Jsou tu různé děti z různých důvodů, ale některé už nemají nikoho. Sestavila jsem pro vás seznam, jsou tam i fotky a pokud si nějaké vyberete, stačí mě jen zavolat a já se vám ho tady někde pokusím najít,“ zasmála se. Byla milá, hodná a ochotná. Doufala jsem, že doma má aspoň milion dětí, protože u ní se musí mít přímo královsky. Doopravdy jsem jim to přála.

Podala nám tlustý štos papírů i s propiskou a blokem, prý abychom si mohli dělat poznámky. Nechápala jsem, k čemu by nám byly nějaké blbé body, podle kterých bychom vybíraly, ale nic jsem na to neřekla, jen se mile usmála a poděkovala... pak jsme začali vybírat.

Trvalo nám skoro celou hodinu, než jsme probrali sto složek dětí do tří let. Vybrali jsme jich pět, které se nám líbili. Byli tam kluci i holky, takže jsme měli tři chlapce – ano, to si vydobyl Emmett, že bude víc chlapečků než dívek – a dvě holčičky. Všem byly tři roky a byly strašně roztomilý.

„Dobře, tak tady je máte, ale pozor, většina z nich jsou doopravdy rošťáci,“ upozornila nás ta žena se smíchem, když jsme jí dali seznam dětí, které jsme vybrali. Dovedla nám je, takže teď zpoza jejích zad vykukovalo pět malých tvářiček. A všechny se na nás dívaly jako na svou záchranu. Tak moc jsem si je chtěla vzít domů všechny, ale nevím, jestli by Carlislea a Esmé nekleplo. I když ona by si je asi klidně za své přijala.

„Nebojte, my si s nimi poradíme. Mohli bychom vás zavolat, až si vybereme?“ zeptal se jí co nejzdvořileji Emm a začal studovat ty děti.

Ona jen přikývla a se spokojeným výrazem odešla.

Zadívala jsem se na ně. „Ty musím být Cora,“ podívala jsem se na hnědovlasou holčičku se zelenýma očima. „A ty tedy budeš Valerie,“ mrkla jsem na malé blonďaté stvoření schované za všemi ostatními dětmi. Měla čistě modré oči, zářivé vlásky a byla tak nádherná. Jako kdyby byla nesmrtelné dítě.

Podívala jsem se na chlapce, ale než jsem je stihla všechny pojmenovat, promluvil Emmett. „Ty budeš určitě John, viď?“ zeptal se chlapečka velmi se podobajícího té holčičce. Taky měl blonďaté vlásky, modré oči, ale v chování si nebyli vůbec podobní. Ten kluk byl roztěkaný, u ničeho nevydržel dlouho – chvilku nás pozoroval, pak začal tahat Coru za culík, potom utíkal pro pastelky a nakonec se usadil u stolu a kreslil si na kus papíru. Ten chlapec mi nebyl zrovna moc příjemný, ale samozřejmě jsem to jemu ani nikomu jinému neřekla.

Emm to s ním vzdal a zadíval se na další dítě. „A ty budeš Martin, že jo?“ ptal se dál hnědookého človíčka.

Ani John, Martin, a dokonce ani poslední člen té jejich smečky Robert mi nijak moc nepadl do oka. Prostě a jednoduše se mi nejvíc zalíbila ta holčička. Měla v sobě něco, co mi okamžitě připomnělo, proč děti tak miluju. A proč nemůžu mít vlastní...

Povídali jsme si s nimi, hráli si, blbli a prostě se jim jen snažili přijít na kloub. Chtěla jsem jen zjistit, které z nich bych si domů odvezla ze všeho nejradši. Každé mělo své pro a proti, ale já si pořád nebyla jistá, které z nich je pro nás to pravé ořechové. Snad to mělo co dělat s tím, že já sama nevím, co chci.

Celou hodinu nám to vydrželo, než jsme na sebe s mým mužem koukli a přikývl. Už jsme každý věděl, jaké dítě bychom z těch pěti chtěli domů. Vstali jsme a popošli o pár kroků dál, aby nás neslyšely.

„Všechny jsou strašně roztomilý a úžasný, ale nejvíc se mi líbí Valerie. Je strašně roztomilá a prostě úžasná, Emme, prosííím, já chci ji,“ prosila jsem a dělala na něj psí oči. Mohl by na to přistoupit. Doufám, že jo.

Pousmál se. „ Viděl jsem, že se ti líbila. A říkal jsem ti, že tohle je překvapení pro tebe, takže volba bude taky tvoje. Chceš Valerie? Budeš mít Valerie, i když já bych chtěl fotbalistu, ale třeba ji to také naučím. Cokoliv, abys mi odpustila a byla šťastná, lásko.“ Když řekl tuhle větu, myslela jsem, že se radostí rozteču. K čertu se vším, co jsem dneska zažila – co mi udělal. Jo, jsem na něj ještě někde hluboko v srdci naštvaná, ale co já vím, co dalšího mi řekne za tu dobu, co spolu budeme. Po celou věčnost...

Zavýskla jsem a skočila mu kolem krku. Jen se smál a pevně si mě k sobě přitiskl. Tak jsem ho milovala, až mě to trhalo zevnitř. Pokaždé, když mi něco udělal, jsem ho nepřestala milovat, nikdy si mou lásku nemusel získávat znovu, prostě jsem věděla, že i když jsem na něj naštvaná, pořád ho miluju a on miluje mě. Na tom se nikdy nic nezmění.

Všechno ostatní potom už proběhlo v naprosté pohodě. Doladili jsme papíry, jelikož jsme tam předtím zatím nepsali jméno adoptovaného dítěte, ale to jsme teď už mohli – Valerie Deverauxová. S Emmem jsem se domluvila, že jí dáme na výběr, jestli bude chtít mít naše příjmení, ale až bude starší, teď by jí to jen pletlo hlavu.

„Tak co, těšíš se domů?“ zeptala jsem se Valerie vzrušeně a natočila se na ni na zadní sedadlo. Řídil můj manžílek, takže žádný stres. Ona byla v bezpečí a mně se stejně nic stát nemohlo. Šlo jen o to udělat šťastnou ji, ne mě. A tím se budu řídit celý život.

Pokrčila rameny. Od té doby, co nám ji ta paní představila, nepromluvila ani slovo, prostě nic – nesmála se.

„Proč nemluvíš? Buď ráda, u nás se budeš mít dobře, slibuju,“ mluvila jsem na ni. Doufala jsem, že když ji ujistím, že se bude mít dobře, tak konečně něco řekne, povedlo se.

Pomalu ke mně zvedla modrá kukadla a potichu zašeptala: „To říkali všichni.“

„Cože?“ zeptala jsem se zmateně.

„Všichni rodiče to říkali,“ promluvila znovu. Ještě malinko šišlala, takže kdyby řekla cokoliv jiného, vyznělo by to roztomile, ale teď z úst vypustila něco, co mě ranilo ještě víc než Emmettova slova.

„Slibuju, že u nás se budeš mít doopravdy dobře.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  ada1987 (05.02.2014 20:58)

kde je pokracko.

SissCullen

1)  SissCullen (12.01.2014 14:58)

som zvedavá, čo sa z Valerie vykľuje a čím ešte prekvapí Rose a Emmetta ;) teším sa na ďalšiu časť

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek