Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Cullen%20family%20ebr.jpg

Jak dopadne Edward se svým plánem?

Psala jsem v ponuřejší náladě, takže lehčí tón se trochu vytratil, ale doufám, že už mi aspoň Edího nebudete mlátit po hlavě :D

Díky ♥

 

 

Včera nad ránem se našemu fotografovi podařilo zachytit Edwarda Cullena, mladšího syna Carlislea Cullena, jak přiváží do nejmenované seattleské nemocnice svou matku. Náš zdroj v nemocnici nám potvrdil, že zdravotní stav Carlislea Cullena se v posledních hodinách prudce zhoršil.

Každý nadává na bulvár, ale každý ho čte. Já nebyla výjimkou.

Vyfotili ho zezadu. Hrbil se, aby mohl co nejlépe podepřít hroutící se ženu u svého boku. Zdál se hubenější, než když jsem ho přede dvěma měsíci viděla, přesto to byl bezpochyby on. Dělalo mi potíže připomenout si vztek, který jsem tehdy cítila. Najednou se mi nezdálo tak úplně správné zlobit se na někoho, jehož ramena vypadala, že nesou tíhu celého světa.

Článek pod fotkou pokračoval:

Přibližně ve stejnou dobu jsme jen o několik bloků dále zachytili Emmetta Cullena, Edwardova staršího bratra. Vycházel zrovna z klubu s nevalnou pověstí a doprovázely jej dvě poněkud unavené dívky. Emmett se ani tentokrát nebránil poskytnout nám alespoň krátký rozhovor, a tak jsme se dozvěděli důvod, proč není se svou matkou a se svým bratrem u otcova lůžka.

„Hledám si manželku a matku pro své dítě,“ vysvětlil nám nadšeně. Z jeho chování bylo jasné, že našel už dvě kandidátky a právě si mezi nimi hodlá vybrat.

Fotka rozchechtaného Emmetta byla v tak dokonalém kontrastu k té s Edwardem, že se mi z toho málem zvedl žaludek. Carlisle Cullen chtěl být zřejmě spravedlivý za každou cenu, ale tohle přepískl. Měla jsem dva měsíce na to, abych o Edwardu Cullenovi zjistila co nejvíc informací. Po studiích znal jen práci. Někdy v tu dobu zřejmě onemocněl jeho otec, a i když se rodině dlouho dařilo tuhle informaci tajit, teď už bylo jasné, kdo stojí za úspěchy firmy v posledních letech. Ne, nebylo to fér! Ovšem ani tahle smutná záležitost nemohla změnit můj názor. Představovala jen polehčující okolnost. Důvod, proč se na Edwarda Cullena zlobit o trochu méně. Jeho motivem nebyla čistá hamižnost – prostá touha zmocnit se firmy. Dalo se říct, že jí obětoval svá nejlepší léta. Měl právo ji převzít. Přesto mi jeho požadavek připadal stejně absurdní jako v tu chvíli, kdy ho vyslovil.

Mohla jsem ho jen litovat. Trošku. Hlady jistě nezemře; i pokud si dítě pořídí dříve Emmett, Edward už se nějak zabaví. Třeba bude mít konečně dost času vyzkoušet si normální život. Zajde na nějaké to rande, ožení se a pořídit si dítě normální cestou… Kdovíproč mi finále téhle mojí úvahy nedělalo zrovna dobře…

Ve Forks teď pršelo tak často, že když zrovna nepršelo, odkašlávala jsem si, abych si ověřila, že absence toho vytrvalého tichého zvuku zvenčí neznamená, že ztrácím sluch. Renesmé se ve školce sotva ukázala. Posbírala sérii všemožných virů a její stav se rozhodně nelepšil. Spíš naopak. Když jsem si vybavila neútulné herny a podmáčené hřiště státní školky, nijak zvlášť mě nemrzelo, že tráví většinu času se mnou doma. Státní školka mi totiž příliš otravně připomínala, že po ní přijde státní základní škola, státní střední škola, a pak – když se moje holčička dost zadluží – nějaká nejlíp průměrná univerzita. K čertu s Edwardem Cullenem a tím broukem, kterého mi nasadil do hlavy! Brouk jménem Co by mohlo být…

Týden před Díkůvzdáním dostala Renesmé první velký astmatický záchvat.

Ty předchozí trvaly nejvíc tři minuty a vždy si s nimi poradil inhalátor. Tentokrát mi během pár vteřin zmodrala v náručí. Nesmyslně mě napadlo, jak divně vypadá modrá vedle jejích bronzových vlásků…

V nemocnici ji intubovali, takže se ani nesnažili probrat ji z bezvědomí. Když byla stabilizovaná, pozval si mě její lékař do pracovny.

„Je mi to líto, slečno Swanová, ale vaše pojištění nepokryje další péči. Za pár hodin vás s doplněným inhalátorem musíme poslat domů.“ Ani nepředstíral, že mu na tom nějak zvlášť záleží. A mě napadlo, že znám asi jen jednoho člověka, který má opravdu dobré pojištění. Zatracení brouci v hlavě!

Neprotestovala jsem, beze slova jsem se zvedla a šla si sednout k Renesmé.

Stačily mi dvě hodiny.

Dvě hodiny, kdy jsem ji držela za bezvládnou ručičku, sledovala její malé rty napjaté kolem trubice a přemýšlela o tom, jak se o ni postarám, až tohle přijde příště. A přijde to určitě, protože nemám na pořádnou léčbu…

Objevil se právě včas. A mě to nepřekvapilo. Určitě tu měl dávno své lidi, kteří ho informovali, a tohle byla chvíle, na kterou čekal.

„Jak je jí?“ zeptal se a v jeho hlase byla skutečná starost. Neměla jsem sílu ani na úšklebek. Zkontroloval přístroje, kartu a nakonec vzal malou za zápěstí.

„Měl by sis to rozmyslet,“ zachraptěla jsem. „Jak vidíš, se mnou to nevypadá na geneticky dokonalé jedince.“ Vytřeštil na mě oči. Opatrně, jako by prudkým pohybem mohl změnit moje rozhodnutí, si přitáhl židli. Nepouštěl Renesméinu dlaň.

„Uděláš to?“ zašeptal.

„Mám na vybranou?“ trhla jsem rameny a rychle si utřela ty pitomé slzy. „Nemám jí jak zaplatit pořádnou léčbu. Pořádnou školu. Pořádné boty. Pořádné…“ Rozvzlykala jsem se a dovolila mu, aby mě vzal kolem ramen.

„Zapomeň na to, Bello. O Renesmé se postarám, budu šťastný, když mi to dovolíš,“ šeptal mi do ucha. Dost nahlas, abych ho slyšela i přes ty kvílivé zvuky, co jsem vydávala. Bylo hezké to poslouchat, ale tak nějak jsem cítila, že se musí přemáhat, aby se vzdal svého původního plánu. Nemusel. Já byla rozhodnutá. Přijmu od něj pomoc a nebude to almužna. Splním svou část dohody.

 

 

O tři dny později byla Renesmé schopná převozu. Edward Cullen pro ni poslal helikoptéru. Na střeše nejlepší seattleské kliniky specializující se na respirační choroby jsme se ocitly za dvacet minut.

Přivítal nás osobně, v příštích dnech jsem ho ale skoro neviděla. Uklidňovalo mě jen to, že když nás šmíroval tři roky, teď toho určitě nenechá. Druhý den po našem příjezdu mohla Renesmé na první krátkou procházku po oddělení. Zatoulaly jsme se až k chodbě s několika pokoji pro nejtěžší případy. Edward odtamtud vyrazil tak prudce, až nás málem smetl. Překvapeně zamrkal a mně krátký pohled do jeho očí řekl, proč tak uhání. Plakal.

„Dnes za vámi ještě přijdu, ano?“ kývl na nás a zmizel. Vzala jsem Renesmé do náruče a chystala se vrátit k našemu pokoji, když se dveře znovu pohnuly.

Neměl její vlasy a výšku – byla tak drobná – ale vidět ty stejné oči jen pár vteřin po sobě mi stačilo. Esme Cullenová vypadala překvapivě klidněji než její syn. Možná by si nás nevšimla, jenže já na ni nedokázala nezírat. Na mě se sotva podívala, ale když zachytila Renesméin pohled, automaticky se usmála. Trvalo to možná tři vteřiny. Pak doslova zmrzla. Když se konečně pohnula, zadívala se na mě. Pátravě, s nadějí. Věděla jsem, co hledá. Hledala podobu mezi mnou a mou dcerou. Tu ale nemohla najít. Moje dcera byla příliš podobná… jejímu synovi.

„Kdo jste?“ zašeptala. Rozhodování, jestli může pravda někomu uškodit, mi netrvalo dlouho. Umíral jí manžel, všechny ostatní obavy se zdály skoro směšné. Posadily jsme se na lavici pod oknem a já jí během deseti minut řekla vše. Tedy… vše kromě Edwardova plánu na to, jak si pořídit požadovaného vlastního potomka. Jak jsem mluvila, výraz té ženy se měnil. Nakonec jen beze slova natáhla ruce a Renesmé se bez obav vydala vyzkoušet neznámou náruč. Srdce mi sevřely obavy. Mohla by mi tahle žena Renesmé vzít? Zatím se zdálo, že se jen snaží vychutnat si ten nečekaný dar osudu. A jako se mi před pár dny ulevilo, že se mnou někdo ponese tíhu starosti, teď jsem byla opatrně šťastná, že by si se mnou mohl někdo užít radost z toho, že tohle malé stvoření existuje.

 

 

Esme nás pozvala na večeři na Den díkůvzdání. Byla laskavá a něžná, ale o některých věcech se s ní prostě nedalo diskutovat. Den předem poslala vaky se šaty pro mě i pro malou a mně teprve při pohledu na tu modrou nádheru došlo, že krocan u Cullenů bude mít zřejmě maličko jiný průběh než krocan u Swanů.

Edward nás vyzvedl brzy odpoledne. Poznala jsem, že předtím strávil zase nějakou dobu u otce. Ten byl už druhý týden v umělém spánku, ve kterém ho udržovali po poslední operaci. Několikrát mě napadlo, že celý ten Edwardův plán ve chvíli, kdy jeho otec zemře, ztratí smysl – prostě to nestihneme. A styděla jsem se za to, že cítím úlevu…

K Renesmé se choval moc hezky, ale držel si odstup. Připomínala jsem si jeho slova o tom, že nechce narušit pouto mezi námi, přesto mi bylo úplně nelogicky líto, že k ní očividně necítí to co já. Byla jsem pitomá – on přeci nebyl její otec. Byl jen opilý dárce biologického materiálu, který je tak laskavý, že mi pomáhá ve chvíli, kdy já, jediný skutečný rodič, selhávám…

Vystoupili jsme z auta. Edward vzal Renesmé do náruče, aby si neumazala saténové střevíčky. Došli jsme k velkým vchodovým dveřím. Byly skoro celé prosklené a světlo, které jimi pronikalo, hřálo a zvalo dál. V hale za nimi se procházela spousta dokonale upravených lidí v krásných šatech. Bavili se a smáli. Bylo by tak hezké patřit do tohoto světa…

Najednou jsem to pochopila. „Pojď, Nessie, vrátíme se domů,“ řekla jsem a vzala si ji od Edwarda. Vypadal šokovaně.

„Co se děje, Bello? Esme bude strašně zklamaná.“

„Pokud tam s ní půjdu, Edwarde, ztratím ji. Udělám z ní oficiálně tvou dceru. Dokud ji ti lidé neviděli, neexistuje. Tohle byl tvůj plán. O žádné druhé dítě jsi ve skutečnosti nestál. Věděl jsi, že to nikdy nemůžeme stihnout. Od začátku jsi chtěl Renesmé,“ vmetla jsem mu do tváře. Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak to, že mi to nedošlo dřív?

„Mýlíš se, Bello,“ zavrtěl hlavou. „Otec je nemocný už několik let. Člověk si pořád říká, že ještě nebude konec. Že ještě zbývá dost času. Já jen pracoval, nestihl jsem si nikoho najít a pak jsem si nechtěl někoho hledat jen kvůli otcovu přání. Neuměl jsem si představit, že bych se měl spojit s nějakou ženou, ale kupodivu se mi začala líbit představa být otcem. Popravdě… asi za to mohly i ty tři roky, co jsem dostával do počítače Nessiiny fotky. To jak rostla, jak se měnila, každý její úsměv… Bylo tak těžké ji nemilovat... Nemohl jsem ztratit něco, co jsem nikdy neměl. Ale mohl jsem získat svoje dítě a dítěti, které mít nemohu, zajistit skvělou budoucnost. Pořád ti to zní tak odporně?“

Popravdě… ano. Pořád to znělo trochu… odporně. A hodně divně. Ale to, jak se ke mně nakláněl a v očích se mu odráželo to měkké zlaté světlo, a pak ta bolest a touha a… ano, osamění, to jsem poznávala, protože jsem ho tak dobře znala… Edwardova slova se mi nelíbila, ale všechno ostatní na něm ano. A nejen jeho tvář a vlasy a postava a hlas. Těch pár dnů stačilo na to, abych uvěřila, že je možné ocenit i jeho srdce a jeho duši. Moc, moc se mi líbilo, jaký biologický materiál jsem pro svou dceru zajistila. I když o samotném výběru rozhodla obyčejná náhoda.

„Vrátíme se do nemocnice a pak do Forks,“ potvrdila jsem svůj úmysl. „Dopisuju další román, do Vánoc dostanu první zálohu. Vrátím ti všechno do posledního centu,“ řekla jsem pevně. Tohle všechno byl omyl. Edward Cullen a jeho vzdálený svět nadačních fondů a aut s řidičem. Co jsem si, proboha, myslela?

Za dva týdny jsme byly zpátky doma.

 

 

Poprvé v životě jsem se netěšila na Vánoce. Skoro celou zálohu za román jsem poslala na Edwardův účet a teď mi nezbývalo ani na stromek, o dárcích pro malou nemluvě. Přesto jsem se cítila podivně klidná a vyrovnaná. Já se rozhodla mít dítě. Já se o ně musím postarat.

Zase si vybral chvíli, kdy mě síla podpořená pýchou nechala ve štychu. Měl na to snad radar.  Třiadvacátého napadla spousta sněhu. Snažila jsem se prohrabat chodník od domu k brance, když se mi zhruba v polovině toho úkolu zlomila násada lopaty. Typický pitomý spouštěč pro záchvat lítostivého pláče.

Takhle mě tam našel. Ubrečenou, zmrzlou a s několika obrovskými třískami hluboko v dlaních. Než mě vzal dovnitř, stihla jsem si všimnout, že přijel bez řidiče. A najel do tak velké hromady sněhu, jako by z ní do jara nehodlal vycouvat.

Do jara nezůstal. Jen tři dny. A já… vážně netuším, jak se to mohlo stát, ale když začal mluvit o tom, že to celé podělal, že stejně jako si prohlížel Nessiiny fotky, tak si prohlížel i ty moje, že je zbabělec, že to chce zkusit správně, že mě chce pozvat na rande a že by ani při nejlepší vůli nikdy nenašel lepší matku pro své dítě, skočila jsem mu kolem krku dřív, než mě na to pitomý rande pozval doopravdy.

A tak mi tři dny převazoval ruce, vařil pro nás pro všechny, hrál si s Renesmé s hračkami, které jí přivezl, a každou noc, když jsme ji uložili, mě umilovával do bezvědomí.

Odjel a slíbil, že zase přijede.

Dva dny potom umřel jeho otec.

Dalších šest týdnů se Edward neozval.

A potom přijel a opět bez varování. Bylo mi to fuk, protože teď bylo znovu strašně snadné zlobit se na něj.

„Moc se omlouvám,“ spustil tím svým dokonalým hlasem. „Ale musel jsem zařídit strašnou spoustu věcí. Teď už je všechno v pořádku, Bello, všechno domluveno, připraveno a… něco pro tebe mám,“ usmál se, jako by se nechumelilo.

„Taky pro tebe něco mám,“ zaječela jsem, rozpřáhla se a praštila ho tak, až se zapotácel. „Mám pro tebe to dítě!“ Už zase jsem brečela. V posledních týdnech nic neobvyklého. Vlastně jsem jen brečela nebo zvracela. Občas obojí současně. Opřel se o stěnu vedle dveří a pomalu se svezl na zem. Padl na kolena. Doslova. Prkna v podlaze zapraštěla.

„Viděl jsem v koupelně krabičku od pesaru,“ zašeptal.

„Jsem pět let sama, Edwarde, můj pesar by se dal pomlít a prodávat jako koření,“ vzlykla jsem. Všimla jsem si, že mu zacukaly koutky. „Přijde ti to k smíchu?“ zasyčela jsem.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Jen… je to dokonalé. Skoro se stydím. Nijak jsem se nesnažil a…“ Znovu zavrtěl nevěřícně hlavou a vážně vypadal… šťastně.

„Snažil ses docela dost,“ odfrkla jsem si. „Aspoň ty tři noci.“

Vzal mě za ruku. Pořád klečel, ale vzhledem ke své výšce nemusel nijak dramaticky zaklánět hlavu.

„Já blázen jsem si myslel, že mám pro tebe skvělý dárek. Ale tebe nikdy netrumfnu,“ povzdechl si.

„Pokud nečekáš dvojčata, tak asi ne,“ zabručela jsem a utřela si tváře. Slzy došly, Edwardova očividná radost byla nakažlivá.

„Máme úplně špatné pořadí, ale to neznamená, že bychom zásadní věci měli vynechat,“ usmál se a podal mi malou sametovou krabičku. Pohladila jsem víčko, otevřela ji a zase rychle zavřela.

„Vždyť ani nevíš, jestli tě miluju,“ namítla jsem.

„Spoléhám na to, že i v tomhle to půjde obráceně,“ vysvětlil mi vážně. „Zamiluješ se do mě asi tak dva měsíce po svatbě.“

Prohrábla jsem mu vlasy. „Škoda, že tenhle bod neodpovídá. Byla by to hezká historka pro vnoučata.“

A pak jsem mu řekla ano.

 

 

Edward Cullen je ten nejúžasnější manžel a otec. Ani se mi nechce věřit, že původně byl pouhým… dárcem.

 

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

ambra

37)  ambra (11.09.2012 14:43)

Berunky, strašně moc děkuju . Vím, že tam jsou některé věco nedořečené, dokonce jsem uvažovala o kratičkou povídku z Edwardova pohledu (jo, už si jdu flánout ). Tak ještě jednou - obr díky, mám obr radost!

Fanny

36)  Fanny (10.09.2012 23:37)

Ty vážně dokážeš nemožné...

Yasmini

35)  Yasmini (10.09.2012 21:25)

Píšeš vždy o nevyhnutelných setkáních, osudových. I když jsem nesouhlasila s Edwardovýcm mlčením, povídka byla krásná a Edward se tu ukázal jako normálná chybující chlap o to je mi milejší.

Y.

milica

34)  milica (10.09.2012 21:02)

Krásné, tak strašně krásné. Takovéhle konce umíš jen ty A zase pláču

33)  Iwka (10.09.2012 15:50)

maryblack

32)  maryblack (10.09.2012 11:57)

Bylo to skvělý Moc děkuju za krásnou povídku, jsi užasná.

Marcelle

31)  Marcelle (10.09.2012 10:59)

:'-( Miluju tyhle hepáče i když do poslední chvíle nevím, jestli to tak fakt bude. Díky, díky

Bosorka

30)  Bosorka (10.09.2012 06:56)

Zhýralec Emmett a vzorňák Edward. :D
Edo, je ti odpuštěno. Ten tvůj nestoudný návrh i šest týdnů, kdy ses neozýval (no i když - telefon, mejl, křivonohá sekretářka? Nic z toho nevlastníš?!!!!! )
Ambři - pohladilas mi duši ztrápenou vzdělávacím kolotočem

Nosska

29)  Nosska (09.09.2012 21:19)

Nedalo mi to a musela jsem odpoledne znova je to prostě dokonale napsaný

28)  maily1709 (09.09.2012 18:07)

to bolo prekraasne!!!! aaach

Marvi

27)  Marvi (09.09.2012 16:32)

To byla nádhera celá povídka... Kam ty na ty nápady chodíš??? Krásně jsi mi zpříjemnila nedělní odpoledne. Děkuji Ambři

26)  Anna43474 (09.09.2012 15:25)

JO! Tak se na ně musí!!!
A jinak zase:

Kamci

25)  Kamci (09.09.2012 14:14)

Ambří, nádhera ,
on to vážně celý vzal za naprosto špatnej konec, ale nakonec to krásně napravil

morningstar

24)  morningstar (09.09.2012 14:13)

to byla nádhera

LadySadness

23)  LadySadness (09.09.2012 14:03)

do hája, to sa fakt strašne ťažko hnevá, ale je to dokonalé najviac sa mi páči tá hysterická scénka "mám pre teba to dieťa" a bách mu jednu krása, krása, parráda

Hanetka

22)  Hanetka (09.09.2012 13:59)

Kdo kdysi býval pouhý dárce,
teď lodivod je, kapitán
na mé tak rozhoupané bárce,
můj osud jemu budiž dán.

A jeho mně. O čem jsem snila,
teď splnilo se. Buď jak buď,
můj život plní jeho síla,
a kdo chceš soudit, jen mě suď.

Astrid

21)  Astrid (09.09.2012 13:24)

Ja som vysmiata od radosti, bola to krásna poviedka. Ešte nikdy som si Edwarda nepredstavovala ako toho doktora, čo nosí kabát z kašmíru a venuje sa predovšetkým výskumu, i ked je KRÁSNY a atraktívny.
A Bella tak tá mu dala ale nakoniec to bolo dokonalé dokonalé dokonaléééééééééééé ako neuveritelná fikcia ako sen ako láska. srdce na dlani, madam

dorianna

20)  dorianna (09.09.2012 12:54)

19)  martisek (09.09.2012 11:52)

Ježkovy voči, ty vždycky víš, jak mě dostat. A rozbrečet. Je to dokonalý, i když zezačátku bych měla chuť ho praštit. Ale ten konec! To je prostě dokonalost

Alison

18)  Alison (09.09.2012 11:35)

To bolo také krásne! Ako mu Bella strelila tak to bolo supeeeer Kľudne by som brala ešte trojku Teraz mi je strašne ľúto, že už je koniec:'-( :'-( :'-(

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek