Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/T%C5%99i.jpg

Jsem ráda, že si někdo ty moje nesmysly pamatuje, čte je a ještě ke všemu se mu líbí. Já bych se nejraději vrhla do Macochy, mám to kousek a nemusela bych napjatě čekat na komentáře k tomuto blábolu. Ale určitě něco písněte!

Trocha optimismu, ignorace, načechraných mraků - tzv. mendokse styl, nezájmu, ignorace, osamění a na konec pesimismus.

Po týdnu jsem uměla automaticky použít pár základních chvatů. Boj se stále zrychloval, ale zatím jsem se žádné nové prvky neučila. Až když jsem se dokázala bez problému ubránit, přidal Dozorce nový útok. Nečekala jsem to a zase skončila na zemi. Předvedl to znovu se stejným výsledkem. Neporadil mi obranu. Ignorovala jsem jeho snahu a opět sebou nechala mlátit o zem. Tohle znám. Vytočila jsem ho. Při další ukázce mi natrhl ruku a zmizel.

Jen co jsem se vzpamatovala z šoku a bolesti, začala jsem ránu zkoumat. Byla malá a rychle se hojila – okraje se stahovaly k sobě a spojovaly. Nebylo to normální srůstání, spíš to vypadalo jako puzzle. Okraje zapadly na své místo a ruka vypadala zase normálně. Když se dlouho nevracel, odešla jsem do pokoje a jela podle zaběhlého programu.

Další ráno jsem zase stála v tréninkové hale. Mračil se na mě, ale začal od známého. Párkrát to zopakoval a zakončil novým hmatem. Zkusila jsem jenom uhnout, ale stejně jsem skončila na zemi. Vstala jsem a začali jsme nanovo. Uhnula jsem a on mě složil nějak jinak. Štvalo mě, že se mnou nemluví. Že mi neporadí. Při příštím opakování jsem neuhnula a zase skončila s trhlinou na ruce, tentokrát větší. A Dozorce zmizel. Ani jsem nečekala, jestli se vrátí, a uraženě odešla.

Sledovala jsem hvězdy z terasy, když mě vyrušily kroky před pokojem. Strnula jsem a ani nedýchala. Nešel dovnitř. Jen stál před pokojem a poslouchal, co dělám. Nakonec si povzdechl a odešel. Ráno jsem se na jakýkoli trénink vykašlala. Možná pro mě byl poslední týden lepší než všechny předchozí, ale zase tak skvělý nebyl. Seděla jsem ve dveřích a pozorovala bílé mraky na obloze.

Dozorce se vřítil do mého pokoje a když mě spatřil, jak zírám na nebe, začal šílet.

„Proč jsi nedošla na trénink?“ řval a s každým slovem se mnou mrštil o zeď. „Co si o sobě myslíš? Proč jsi tam nebyla?“ Na to jsem jen s přiblblým výrazem trhla rameny a zase se zaměřila na nebe. Bylo tak krásně modré a mraky tak nadýchané.

„Okamžitě se zvedni a padej na trénink!“ Prostě jsem odmítala na tohle reagovat. A on se rozzuřil ještě víc, pokud to bylo ještě možné. „Buď tam budeš do půl hodiny, nebo se pakuj zpátky do kobky!“ zařval a třísknul za sebou dveřmi. Ještě jsem se podívala na oblohu a odešla.

Cestu do vězení jsem našla snadno. Sedla jsem si do svého oblíbeného výklenku a čekala, co bude teď. Trvalo to tři dny, než za mnou došel. Postavil se do dveří a čekal na nějakou moji reakci.

„Zase hodláš hnít tady dole?“ zavrčel, když jsem ho ignorovala.

„Podle mě je jedno, jestli hniji tady nebo jinde.“

„To zvířatům většinou bývá,“ zašeptal a chtěl odejít.

„Sami se tak ke mně chováte.“ Zastavil se. „Jsem jen zvíře, které krmíte a cvičíte. A celou tu dobu doufáte, že vám budu nějak užitečná, že se naučím poslouchat svého pána.“ Šla jsem za ním na chodbu, zajímala mě jeho reakce.

„Celou dobu mi vykládáš, jak jsou upíři lepší než lidé, ale vy jste jako ta zvířata. Zvířata si nedávají jména, znají se podle pachu. Vy jste stejní. Všichni na mě voláte hej ty, jako jedno zvíře na druhé. Ceníte na mě zuby a vrčíte. Tady je mi lépe.“ Byla to moje nejdelší řeč. Ale on se zase rozešel pryč. Sedla jsem si do výklenku a seděla.

Přišel až za týden. Za tu dobu jsem probourala zeď na chodbě a vytvořila si okno. Seděla jsem tam a sledovala nedaleký les. Párkrát mě napadlo, že uteču, ale nebyla jsem si jistá, jak moc by mě chtěl Aro najít. Seděla jsem na kraji a komíhala nohama.

„Pojď se najíst.“ Žádné vrčení ani syčení, ale ani žádné nadšení. Naprosto nevýrazné. Nechtělo se mi nikam chodit. Odejdu a začne to nanovo.

„Jednou odtud budeš muset odejít.“

„Mohla bych vyskočit…“ vydechla jsem.

„Bude to mít následky. Nebuď tvrdohlavá a vrať se nahoru.“ Postavila jsem se na okraj okna. Kdybych vyskočila před ním, šel by po mně hned, nebo by počkal na rozkaz? Vykláněla jsem se z okna.

„Chytil bys mě hned?“ zeptala jsem se. Žádná odpověď. Už tam nebyl. Seskočila jsem z okna a vydala se do svého druhého vězení.

Nezměnilo se tam nic. Čekala jsem to. Sedla jsem si na terasu a vyhlížela ráno. Zrovna když jsem se rozhodovala, jestli mám jít do tréninkové haly, ozvalo se zaklepání. Vyděsila jsem se a ztuhla na místě. Při druhém zaklepání jsem otevřela dveře. Stál tam Dozorce.

„Jdeš?“ pohodil hlavou.

„To mi jako dáváš na výběr nebo se jen snažíš být slušný?“ Pokrčil rameny a odcházel. Zavřela jsem dveře a doběhla ho. Potichu jsme došli do haly, kde konečně promluvil.

„Tak se podíváme, co jsi zapomněla.“ Začal známou sestavou, ale po chvíli přidal staro nový útok. Uhnula jsem.

„Podívej, tohle nemá cenu. Nemůžeš věčně uhýbat. Proč se nebráníš?“ Nekřičel. Věděl, že to nemá cenu. Nebo dělá ústupky? Tak jsem to zkusila. Následovalo ještě pár nových výpadů. Pak jsem je měla předvádět já. Zase jsme se střídali. Zase mě to bavilo.

„Nechceš mi říct svoje jméno?“ zeptal se zničehonic uprostřed boje.

„Nechci.“

„Tak co měl znamenat ten proslov dole?“

„Můžeš mi říkat Des,“ vysoukala jsem ze sebe pomalu. Co je příčinou té změny?

„To není jméno,“ protestoval.

„Ne, je to jen jeho část.“

„Jsem Demetri,“ pronesl po chvíli. Nejspíš i čekal nějakou větší reakci, ale jen jsem něco zabručela. Venku se pomalu stmívalo, takže mi končilo cvičení. Společně jsme došli k mému pokoji. Na nic jsem nečekala a zapadla dovnitř.

Poprvé za celou dobu, kterou jsem tady strávila, jsem se cítila beznadějně. Konečně jsem pochopila, že nikdy volná nebudu. Jako pták v kleci. Mohu se dívat přes mříže ven, mohu se trochu proletět, ale nikdy se nedotknu mraků, nikdy mě nebude unášet vítr. Vždy budu mít jen falešnou svobodu, jen její náznak. V podstatě budu hnít zaživa až do konce věčnosti mezi bytostmi, které mě nenávidí, kterým se hnusím a kterým nestojím ani za slovo. Do konce věčnosti budu uvězněna mezi bytostmi ledovými na povrchu i uvnitř. A jednou se sama stanu takovou bytostí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Fanny

5)  Fanny (17.12.2011 10:11)

Ten její proslov... dlouho už jsem neslyšela něco tak trefného. Zvířata, to sedí. Její odpor je neskutečný a skoro až neuvěřitelně účinný.

ODCULTI

4)  ODCULTI (16.12.2011 10:45)

sakraprace

3)  sakraprace (15.12.2011 20:59)

Přesně jak napsala Bos. Pasivní odpor a jak krásně funguje. Ale co dál?? Co se stane, aby trochu ožila?? Ten poslední odstavec mě totiž docela vyděsil.

belle

2)  belle (15.12.2011 19:45)

tohle byla skvělá kapitolka
děvče je svým způsobem jedinečné a originální a její reakce absolutně chápu, jen tak dál

Bosorka

1)  Bosorka (15.12.2011 19:21)

JSem moc ráda, že pokračuješ. Tu holku a její způsob pasivního oporu prostě žeru! Její rozbor jejich způsobu života mě dostal a ten poslední odstavec mě zastudil Opravdu doufám, že natolik "nezkostnatí"
Jen se dívím, že vůbec neřeší žížu....

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo