Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/T%C5%99i.jpg

Tak jo, napřed se chci omluvit všem, kteří tak dlouho čekali na další kapitolu, ale zbláznila se mi postava. Však to znáte, vy, co píšete. Není to už v téhle kapitole, ale určitě poznáte čas/místo a aktéra, který si postavil hlavu (druhou, takže budete mít důvod se tak na něj dívat se zbytkem světa, který za vás otevře ústa). No, jenže tímto gigantickým zásahem se moje povídka odsunula na úplně jinou kolej. No, tak snad jsem se už dost vykecala a můžete nerušeně pokračovat další nudnou kapitolou, ve které se opravdu nic neděje. (Nevíte, proč takové kapitoly vůbec publikuji?)

Vrátil se až za několik hodin s velkou taškou přes rameno. Otevřel dveře od mé cely a nechal mě vyjít ven. Došli jsme až k mříži u schodů, ale než jsme jí prošli, otevřel jedny nenápadné dveře. Za nimi byla koupelna. Hodně stará a rezavá, ale byla tam vana se sprchou a umyvadlo. Podal mi tu tašku a strčil mě dovnitř.

„Voda nejspíš bude studená a rezavá, ale takhle tě nikam vzít nemůžu. Počkám tady,“ rozhodl a svezl se na zem vedle dveří. Já jsem rychle zapadla dovnitř a pustila vodu. Byla ledová, ale nijak mi to nevadilo. Okolní teplotu jsem nijak neřešila. Vodu jsem nechala protékat dost dlouho, dokud nebyla jen rezavá, původně to byla temně oranžová břečka.

Vyhla jsem se pohledu do zašlého zrcadla – nemusím se vidět jako jezinku, na to mám hodně dobrou představivost. V tašce jsem našla nové oblečení, naprosto nechutný šedý plášť, mýdlo, šampon, hřeben a několik ručníků. A kecky, protože jinak se to nazvat nedalo. Aspoň nebudu boso.

Napustila jsem plnou vanu vody a vylila tam čtvrtinu mýdla. Strhla jsem ze sebe zbytky oblečení a ponořila se do vody. Chvíli jsem jen tak ležela, pak jsem si zkusila umýt vlasy. Kupodivu ze mě špína slezla docela rychle, bylo potřeba jen ještě dvakrát vyměnit vodu. Další dlouhou chvíli jsem strávila před zrcadlem. Konečně jsem viděla, jak vypadám.

Měla jsem křídově bílou pokožku, která kontrastovala s mými dlouhými tmavými vlasy. Ještě kdybych tak měla přirozeně rudé rty a mohla bych si nechat říkat Sněhurka. Jenže moje rty byly jen světle růžové, spíš vybledlé. Ani oči neměly tu správnou barvu – byly černé jako noc a protkané tenkou červenou sítí. Na krku jsem nenašla jedinou jizvičku po kousnutí. Ostatně jsem nenašla jedinou starou jizvu, kterou jsem kdy měla. Zuby byly bledé jako pokožka a dokonale rovné, jeden vedle druhého.

I když jsem si oblékla to nejobyčejnější oblečení, vypadala jsem božsky, stejně jako všechny sochy, které si dokážu vybavit. Všechny věci jsem narvala zpátky do tašky, plášť si s odporem přehodila přes ruku a vyšla z koupelny. Dozorce se na okamžik zarazil, ale po pár vteřinách mi už přikazoval obléct si plášť. S odporem jsem si ho přehodila kolem ramen a následovala Dozorce.

Cesta ven mi přišla o hodně kratší než dolů. Během pár minut jsem stála před Arovou osobní pracovnou a sledovala, jak Dozorce tiše klepe na dveře. Na vyzvání mě dostrkal dovnitř a zavřel. Aro mi i po půl roce přišel slizký a děsila jsem se jeho doteku, ale byla jsem ochotná to vydržet, třeba se to vyplatí.

Chvilku mě obcházel kolem dokola, chvilku četl v Dozorcově mysli. Usmál se. Pak se postavil přede mě a podíval se na mě.

„Poklekni před svým vládcem,“ přikázal. Pořád mě chtěl jen jako nástroj. Překousla jsem to a poslechla. Arův úsměv se ještě rozšířil.

„Podej mi ruku.“ Tohle jsem už čekala a ruku k němu opravdu natáhla. Ještě než mě za ni uchopil, jsem zvažovala, že mu uhnu a vysměji se mu. Neudělala jsem to. Aro se usmál tak moc, až hrozilo, že mu upadne vršek hlavy. Ten úsměv mu moc dlouho nevydržel. Že by za to mohly moje toulky vězením? Vsadím se, že jo. Vládce vypadal pěkně nakrknutě. Pustil moji ruku a zamračil se na Dozorce.

„Odveď ji do pokoje, vysvětli jí pravidla a pak se okamžitě vrať!“ zakřičel a za pár vteřin by určitě začal rudnout vzteky, kdybychom neodešli. Dozorcovi zcela zjevně poklesla nálada.

„Cos provedla?“ uhodil na mě v polovině cesty.

„Já? Nic…“ Jen si odfrknul. Zahnul ještě za pár rohů a zastavil se před jedněmi dveřmi. Než je otevřel, otočil se na mě.

„Tohle je tvůj pokoj. Nesmíš z něho odejít, pokud ti to nedovolím. Přes den nesmíš jít na terasu. Od východu do západu slunce. Dokud to Aro nepovolí, nesmíš opustit hrad. Rozumíš?“ Jen jsem kývla. „Tak tam zalez a nevylézej, dokud pro tebe nedojdu.“

Rychle jsem vlítla za dveře a počkala, dokud jeho kroky neodezněly. Pak jsem se teprve otočila do pokoje. Byl velký, tak šest na šest metrů. Měl dvě obrovská okna na protější stěně a mezi nimi velké skleněné dveře. Za nimi byla terasa skoro tak velká jako samotný pokoj. Za dalšími dveřmi se skrývala koupelna, docela velká. V pokoji byl nábytek, na zemi parkety, nikde žádné kameny. To bylo to pozitivní, co jsem o svém novém vězení mohla říct. To negativní šlo vidět až postupně.

Parkety a omítka se rozpadaly. Nábytek na tom nebyl o nic lépe, postel regulérně hnila, skříň neměla dveře, stolek se kymácel, z křesla zbyla hromádka třísek. Závěsy a záclony byly děravé a zatuchlé. Na všem byla pořádná vrstva prachu. Otlučená vana v koupelně byla na některých místech tak tenká, že byla skoro děravá. Zarezlá sprcha. Voda kupodivu tekla i teplá. Umyvadlo drželo silou vůle. Nenašla jsem jedinou celou kachličku.

Nakonec jsem odsunula postel a pod ní našla celkem slušně vypadající parkety. Zbytky křesla letěly z terasy a kusem závěsu jsem přetřela podlahu. Zbytek jsem strhla a hodila na bývalé místo postele. Tam jsem si taky sedla a čekala, co se teď bude dít.

Dozorce se vřítil do mého pokoje jako velká voda a hned mě strkal ven. Následovala jsem ho na druhý konec chodby, kde se zastavil.

„Najez se!“ štěkl na mě a strčil mě za dveře. V malé místnosti spalo pět lidí, nejspíš pod vlivem nějakých drog, jejich krev byla nahořklá. Vypila jsem je všechny a konečně se cítila sytá. Krev ve mně krásně šplouchala a já vyšla z místnosti se spokojeným výrazem na tváři. Jenže venku mě schladil Dozorce. Nejspíš to od Ara pěkně schytal za ty moje výlety. Ale líto mi ho nebylo, ani trochu.

„Pamatuj si cestu, nikdo tě tady nebude vodit za ručičku. Tudy se jde do jídelny,“ ukázal na těžké dveře a mě se vybavily nepříjemné vzpomínky. Pak jsem ho měla dovést zpátky do pokoje. Takhle mě vodil po zbytek noci všude po hradě, až jsme skončili v tréninkové hale. Tam už na nás čekal další upír – obrovský svalovec. Prý mě bude cvičit v boji. Napřed jsem byla nadšená, ale potom mě to přešlo. Prostě se mnou půl dne mlátil o zem a pak mě poslal do pokoje. Sotva jsem tam došla, táhl mě Dozorce za Arem. Zbytek dne mě nutil držet ho za ruku a používat svůj dar. Aro i Bojovník byli s mými výsledky nespokojení, ať jsem se snažila sebevíc. Svůj dar jsem ovládala stejně jako člověk, v boji mi chyběly základy a ten svalovec mi je odmítal vysvětlit. Celou noc jsem byla zavřená v pokoji a seděla na terase.

 

Zjistila jsem, že se nemůžu krmit spolu s ostatními, protože mě rozptyluje jejich žízeň. Každé čtyři dny jsem chodila do místnosti na konci mé chodby a pila tam. V okolí mého pokoje nikdo nebydlel ani kolem nechodil, nikdo mě nerušil.

Během dvou měsíců tohoto stereotypu jsem vzdala snahu se cokoli naučit. Nechala jsem sebou půl dne mlátit o zem a půl dne jsem Arovo řvaní pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Občas mi cestu z tréninku zpestřil nějaký upír. Prvně jsem se z ničeho nic ocitla v části hradu, kterou jsem neznala a nemohla se odtam vymotat. Nakonec jsem to vzdala a sedla si do jednoho výklenku ve zdi a čekala, až někdo půjde kolem. Až při východu slunce mi došlo, že tahle část je stejně pustá jako chodba, na které bydlím. A chvíli potom mě našel Dozorce. Ani po mně neřval, když zjistil, že to není moje vina. Tehdy jsem se dozvěděla, že jeho darem je schopnost najít kohokoli kdekoli. Přestala jsem věřit všem jiným upírům, kteří mě někam posílali z rozkazu toho nebo onoho. Občas mě někteří jen zdržovali, vysmívali se mi a uráželi mě.

Aro to se mnou vzdal, že prý mám zatím trénovat boj, potom se uvidí. Tak jsem nechala bojovníka, aby se mnou mlátil o zem celý den. Ten to vzdal po týdnu. Když jsem ráno přišla na trénink, hala byla prázdná. Zůstala jsem tam až do večera, kdy se ve dveřích objevil Dozorce, opět ve špatné náladě. Zabručel něco o tom, že mě ty základy teda naučí, jinak za chvíli nebude moct ani z hradu.

Pomalu mi předvedl pár útoků. Pak mě nechal pomalu útočit a ukazoval obranu. A nakonec jsem se bránila já. Kupodivu mi to šlo. Teda, žádná sláva, ale nějak se začít musí. Prvně jsem odcházela do pokoje spokojená s tím, co jsem dělala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SarkaS

5)  SarkaS (08.12.2011 01:02)

Naprosto kouzelně s nimi zametá... Je jí to všechno tak jedno až to každého udolá, tahle taktika je geniální, ale pouze v případě že o ni vážně moc stojí. Holka má prostě alespoň v něčem kliku

Fanny

4)  Fanny (07.12.2011 21:06)

Moc pěkné, jez z té apatie a nudy se se zvedá žaludek. Slizkej Aro...

ODCULTI

3)  ODCULTI (07.12.2011 13:08)

Bosorka

2)  Bosorka (06.12.2011 19:55)

Jsem ráda, že pokračuješ! ;)
A moc pěkně pokračuješ!

sakraprace

1)  sakraprace (05.12.2011 20:44)

Stýskalo se mi. :)
Nakonec se jí to povedlo. Vlastně svou lhostejností zvítězila i nad Arem. A konečně se jí začal někdo věnovat :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek