Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/T%C5%99i.jpg

Ve vězení.

Moje vězení bylo jednoduché – čtyři stěny, podlaha a strop. Dveře a naproti nim dlouhý úzký tunel, kterým sem dopadalo světlo. Nebylo ho moc, spíš žalostně málo, sotva stačilo naprostou tmu proměnit v tmavé šero. Podle jeho jasu jsem odhadovala den – tmavé šero – a noc – skoro úplná tma.

Čekala jsem všelijakou havěť lezoucí po zemi, ale nehnulo se tu nic kromě mě.  Na jednu stranu jsem byla docela zklamaná – třeba bych si mohla nachytat pár krys pro zábavu, na druhou stranu jsem byla ráda, že když si sednu na zem, nic po mě neběhá a nesnaží se mě okusovat.

V pravidelných intervalech za mnou chodil anděl. Občas donesl nějakého vyděšeného člověka, častěji se chodil ptát na můj názor ohledně vládce. Ten jsem nezměnila.

Seděla jsem ve tmě a abych aspoň nějak zahnala nudu, škrábala jsem nehtem do kamenů kolem sebe. Takhle jsem si zhotovila pár výklenků, takže jsem neseděla jenom na zemi. Dokonce jsem rozšiřovala tunel ke světlu, ale nejspíš to nemělo cenu – pořád jsem mu byla stejně daleko jako na začátku.

Díky této mojí zábavě se vytratila podlaha. Pohřbila jsem ji pod jemným prachem, který jsem seškrabala ze zdí. Na dotek se jevila jako písečná pláž u moře. Při každém mém pohybu se jednotlivá zrníčka rozvířila a opětovně se pomalu snášela k zemi.

První týden pro mě byl asi nejtěžší. Čekala jsem na spánek jako na spasení. Byla to možnost opustit tohle tmavé místo. Stačilo by mi i bezvědomí, ale únavu jsem necítila. Nedokázala jsem se unavit. Zkoušela jsem všechno. Tři dny jsem chodila po kobce a za mnou jako v kresleném filmu zůstávala prohlubeň. Nebyla nijak závratně hluboká, jen pár centimetrů, ale i to mě překvapilo.

Zničila jsem si boty – rozpadly se po prvním dnu chůze. Dlouhé džíny se postupně zkracovaly, částečně jsem jim pomohla já, protože jsem za sebou nechtěla vláčet jejich cáry. Teď jsem je měla mírně nad kolena.

Dlouhé vlasy jsem měla pokryté prachem, který se na ně chytal díky statické elektřině. Některé prameny byly slepené zaschlou krví mojí potravy. Krepatily se a kroutily, ale zacuchané moc nebyly, což jsem považovala za štěstí. Snad je rozčešu, až se dostanu k hřebenu.

Zhruba po třech měsících jsem poprvé promluvila nahlas. Lekla jsem se svého hlasu. Čekala jsem chrapot a sípání, ale dostalo se mi pouze zvonivé melodie, která se mému hlasu skoro nepodobala. Chvilku předtím jsem přišla na to, že když šikovně zabořím prsty do kamene a skrčím nohy, můžu viset ze stropu. Byla to taková moje zábava.

Když jsem zaslechla blížící se kroky, bleskově jsem se vyšplhala k již připraveným dírám ve stropě a zavěsila se do nich. Přesně pode mnou byly dveře. Nechtěla jsem utéct, zase takový blázen se ze mě nestal, bylo mi jasné, že bych nikdy z tohoto podzemního bludiště neutekla. Visela jsem ze stropu jako netopýr a čekala, co mi anděl donese.

Zastavil se přede dveřmi a nakoukl dovnitř malým okýnkem ve dveřích. Byl zvyklý, že mě není vidět, většinou jsem seděla ve výklencích. Otevřel dveře a vtrhl dovnitř. Než stihl prohlédnout všechny výklenky, skočila jsem na něj. Podařilo se mi ho překvapit, ale víc už nic. Během vteřiny jsem se zvedala z malé prohlubně v protější stěně. Dřepla jsem si a vrčela na něj.

„Jsi zvíře,“ zasyčel na mě a já v jeho očích viděla, jak mnou opovrhuje. Nic jiného jsem pro něj nebyla. Nelíbilo se mi to. Narovnala jsem se a prvně promluvila.

„Nejsem zvíře, jsem člověk.“

„Nejsi člověk, jsi upír. Mohla by ses podle toho chovat,“ vrátil mi. Tohle se mi taky nelíbilo – choval se ke mně jako k malému dítěti. Bylo mi dvacet, když jsem zemřela a znovu obživla. Urazila jsem se a schoulila se do jednoho z výklenků. Anděl jenom protočil oči a hodil mi do kobky omráčeného člověka.

Abych pravdu řekla, teď jsem se jako zvíře chovala. Vrhla jsem se po teplém těle a se zvířecím vrčením sála jeho krev. Byla jsem hladová. Ne teď, ale pořád. Nejspíš to bylo součástí mého trestu, takže jsem jídlo dostávala minimálně. Než jsem dopila, anděl odešel. Přišel další den pro mrtvé tělo a na mě se ani nepodíval. Tehdy jsem ho přestala nazývat andělem. Stal se Dozorcem.

Během dalšího měsíce jsem se proškrábala do cely nade mnou. Myslela jsem si, že strop bude stejně tlustý jako všechny ostatní zdi, a hloubila si tam další schovku. Jenže pak se na mě druhý strop propadl. Ta kobka nebyla zavřená. Mohla jsem se nepozorovaně procházet po patře nade mnou. Jenže v něm stejně nebylo nic zajímavého. Spousta starých cel s masivními dveřmi a jediný východ s tlustou mříží.

Kupodivu to byla ta nejmenší překážka – stačilo jenom uvolnit panty ze zdi a stála jsem u schodů, po kterých jsem šla dolů. Stála jsem před cestou na svobodu. Nebo na jistou smrt, protože na jejich vrcholku byly chodby plné dalších upírů. Na schodech se vznášel pach Dozorce. Raději jsem se dál nevydávala a mříž postavila zpět – už sice nedržela, ale na pohled se nic nezměnilo.

Horní patro jsem používala k běhu. Dlouhé úzké chodby pro to byly jako stvořené. A našla jsem jedno malé okýnko. Nebylo jím vidět ven, ale procházelo jím dost světla na šero. A taky čerstvý vzduch.

Po půl roce ve vězení jsem zničila většinu svého oblečení. Zbývalo mi jen spodní prádlo a jakýsi cár visící mi z ramen. Z vlasů jsem měla slepenou helmu. Musela jsem být šíleně špinavá. Některé dny jsem byla zcela apatická. Nudila jsem se. Ani mě nezajímalo další patro, jehož objevování jsem si původně nechávala na takovéto období.

Tou dobou se mnou začal Dozorce trochu mluvit. No, spíš na mě věčně nadával. Nebavilo ho chodit za mnou a páčit ze mě jakoukoli známku duševní příčetnosti.

„Jsi jako rozmazlené sobecké děcko,“ osočil se na mě při poslední návštěvě. Když jsem nijak nereagovala, posadil se do dveří a pokračoval.

„Kdybys ničila život jenom sobě, tak mlčím. Jenže ty ho ničíš i mně,“ stěžoval si.

„Ty mě nezajímáš. Nemám důvod být k tobě jakkoli milá,“ odpověděla jsem mu.

„Nenávidím tě,“ syčel a nejspíš si přál, aby to byla pravda. Věděla jsem to.

„Ne, pouze tě tohle všechno otravuje,“ opravila jsem ho.

„Jak jen jsem mohl zapomenout na tvoji úžasnou schopnost,“ vyplivl kysele.

„Proč tě to tak otravuje? Myslela jsem si, že si to náramně užíváš.“

„Kvůli tobě jsem nebyl půl roku na žádné výpravě. Musím tu zůstat a starat se o tebe. Poslední dobou se ani nemůžu hnout z města. Jako by Aro trestal mě, ne tebe.“

„Aro? ten vládce?“ Poprvé zmínil nějaké jméno.

„Jo, ten. Myslíš si, že po tobě chce moc? Stačil by i náznak úcty a mohla bys pryč odtud. Mohla bys něco dělat, ne jenom hnít zaživa.“ Že by mohl mít pravdu?

„Co přesně po mě chce?“ Pokud to nebude moc, třeba to překousnu.

„Jen abys ho poslechla na slovo. Propůjčila mu svůj dar. A neplánovala vzpouru. Tohle by tě mohlo dostat ven. On v podstatě tvoji schopnost nepotřebuje, ale rád by měl možnost ji zkoumat a využívat. Nemusí na tebe spěchat, oba máte věčnost.“

Tohle bych možná skousla. Pokud za to dostanu kousek svobody, nemusel by to být špatný obchod. Tady je nuda.

„Tohle bych možná zvládla.“

„Žádné možná nestačí. Musíš o tom být přesvědčená ve svých myšlenkách, jinak tu budeš ještě déle.“

„Ve svých myšlenkách jsem přesvědčená, že to určitě zvládnu.“

Dozorce jako by ožil. Práskl za mnou dveřmi a zmizel jako žížnivá čára.

 

 

 


 

Děkuji za minulé komentáře.Snad mi nějaký napíšete i tady.

Ambro, to bylo omylem, to se nepočítá. Ale děkuji za pochvalu.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

9)  Droky (27.10.2011 20:58)

Moc hezký díl, moc hezká povídka.
Ale nesedí mi, že by jí Aro takhle snadno pustil. To není jeho styl.

Bosorka

8)  Bosorka (27.10.2011 12:23)

jéééé Lilith jsem si teprve teď všimla, že jsme "kolegyně"! :D Ale ty jsi taková ta elegantní....

Fanny

7)  Fanny (26.10.2011 19:53)

No, nechce se mi tak úplně věřit, že to co si představuje ona, je stejné jako si představuje Aro, ale ještě uvidíme... Každopádně to její hloubení ve zdech je neskutečné:D

Lilith

6)  Lilith (26.10.2011 17:14)

Bos, Dozorce i Aro si pletou slova úcta a uctívat. Takže v podstatě si projevování celé úcty představují jako uctívání - oběti(ny), hlavně krvavé, zlatý piedestal, plazení po kolenou, oslavné písně...:D

sakraprace

5)  sakraprace (26.10.2011 16:19)

Koukám, že si tu kobku kapku rozšířila :D A konečně se podívá taky jinam :D těším se

ambra

4)  ambra (26.10.2011 13:43)

Opět skvěle napsaná kapitola. K ději se zatím moc nevyjadřuju, kapitolky by klidně mohly být delší, takhle ještě nemáme pořádně "zamotáno", ale mám ráda, když se u čtení netrápím a to tady rozhodně nehrozí;) . Těším se na svobodu a na to, co naší malé netopýrce přinese. Nové známosti, jistě. A snad nejen ve Volteře. Díky.

SarkaS

3)  SarkaS (26.10.2011 13:18)

Tak jo, jak mě minulá neuchvátila, tak tady jsem se vážně bavila. Prý alá netopýr... Ona si tu celu musela vážně zútulnit:D :D :D

2)  Nerea (26.10.2011 13:16)

Moc pěkné, ta holka se mi začíná líbit.

Bosorka

1)  Bosorka (26.10.2011 12:03)

Opravdu se mi líbilo, jak si upravovala "bydlení" a hrála na netopýra. :D A po půl roce bych zkousla pokořit se před Arem a zapomenout na svou hrdost - možná, teda aspoň navenek ve uvnitř bych byla jako papiňák.
"Jen abys ho poslechla na slovo. Propůjčila mu svůj dar. A neplánovala vzpouru." - ale jestli tohle beze Dozorce jkao náznak úcty, co by pak chtěl při projevení úcty celé?
Těším se na další díl!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Riley