Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/buss%20school.jpg

Zase jednou kostka cukru.

E + B

 

Salinas 1958

 

Pan Pullman, řidič našeho školního autobusu, byl trochu nahluchlý. Záviděl jsem mu. Prťata povykovala, až mi praskaly bubínky. Časem jsem na ně ale vyzrál.

Začal jsem sebou vozit knihu.

Vždycky jsem četl rád, ale nikdy by mě nenapadlo, že knížka může fungovat jako štít před okolním světem. Když k tomu připočtu, že jsem si bez větších obtíží vybojoval zadní sedadlo – konec konců jsem byl nejstarší v autobuse – stala se z cesty do školy nejpříjemnější část mého školního dne.

Tedy až do toho dne.

V Salinas to s deštěm nikdy nebylo valné. Když už se ale rozpršelo, stálo to za to. To ráno se úzká silnička ze Salinas do Portlandu změnila v rozbahněnou strouhu. Já to sotva vnímal. Možná jsem z toho měl dokonce radost – napadlo mě, že přijedeme pozdě do školy. Že si budu moci o něco déle číst.

Do školy jsme už nikdy nedojeli. A když jsem se o několik dní později probudil v domě doktora Cullena, dozvěděl jsem se, že na čtení budu mít už celou věčnost.

 

 

Phoenix 2002

 

„Je to trapný, Edwarde! Nebaví mě vysvětlovat každému pořád dokola, že můj bratr pracuje jako řidič školního autobusu! Je to naprosto idiotské, že na tom i po těch letech trváš!“ Rosalie se jako každý rok v září citlivě vyjadřovala k výběru mého životního poslání.

„Rád bych ti připomněl, že od roku 1972 jsi s žádným člověkem nepromluvila víc než tři věty. A žádný z těch super dlouhých rozhovorů se netýkal toho, co dělám.“ Na rozdíl od Emmetta jsem při tomhle prohlášení udržel neutrální výraz. Byl jsem si jistý, že on si svůj úsměv krutě odskáče.

Do našeho hovoru se ale tentokrát nečekaně vložila Esme.

„Opravdu neuvažuješ o změně, Edwarde? Vždycky jsem si myslela, že se budeme muset stěhovat kvůli vašim studiím. Ale stěhujeme se kvůli tomu, aby si školní děti nevšimly, že se jejich dokonalý šofér vůbec nemění,“ povzdechla si a zvedla ruce ve smířlivém gestu.

Ve zlomku vteřiny mi ta vzpomínka znovu proběhla hlavou. Vnitřní prostor autobusu plnící se neúprosně rychle bahnitou vodou ze Salinas River. Nepatrná vzduchová kapsa v zadní části vydržela téměř do konce. Všechno ostatní z mého lidského života potemnělo, ale vzpomínka na malé ruce, které se ke mně natahovaly, i když hlavičky už zmizely pod hladinou, zůstávala bolestně ostrá.

„Edwarde, prosím!“ Jasper se nespokojeně zavrtěl.

Ne, pokud byla nějaká šance, že něčemu podobnému někdy někde zabráním, nemohl jsem toho nechat. A pomáhat jinak? Na doktora jsem vypadal mladě a na zdravotní prohlídku u pilotních zkoušek jsem se zrovna necítil. S mým pulsem to už nějakou dobu nevypadalo nejlíp. „Nezlob se, Esme,“ zavrtěl jsem hlavou a vyrazil ke dveřím. Cestou jsem z poličky v šatně sebral čepici své nové šoférské uniformy a velké sluneční brýle.

 

 

Bella Swanová mě zaujala z několika důvodů.

Na Phoenix byla hrozně bledá. Stejně jako já kdysi, i ona si v autobuse četla. A byla první člověk v mém životě, jehož mysl pro mě zůstávala nedostupná. Což ale vzhledem k tomu, že jí bylo šest, znamenalo zřejmě jen o jednu štěbetalku v mé hlavě míň.

Po pár týdnech na své nové trase jsem se přistihl, že se každé ráno sázím sám se sebou, jestli ta malá divná při nastupování zakopne o třetí nebo až o čtvrtý schod. A taky že jsem čím dál zvědavější, co se v té tiché hlavě s hnědým culíkem a trochu odstátýma ušima děje.

Jednou ráno to vzala už o druhý schod, a jak se snažila nerozbít si o hranu toho čtvrtého bradu, vyletěla jí z ruky knížka. Naklonil jsem se ze sedadla a Malého prince jí podal.

„Nejsi náhodou v první? Neměla by ses teď prokousávat Medvídkem Pú?“ Trochu zadýchaná si mě přezíravě prohlížela. Jasně, co by tak řidič autobusu mohl vědět o literatuře. Vytrhla mi knížku z ruky a pevně si ji přitiskla k hrudi.

„Medvídek Pú je pro mrňata. Já už čtu dva roky. Tohle,“ poklepala na obálku, „už počtvrtý. A ne proto, že bych tomu nerozuměla,“ vystrčila hrdě bradu.

Měl jsem co dělat, abych se nezasmál. Ne že by na ní bylo něco k smíchu. Měl jsem chuť smát se svojí doteď zcestné představě o ní. Zrovna tenhle exemplář pro mě musí být nedostupný. Nemohla by si to nějak vyměnit s Rosalií?

„Taky ho čtu pořád dokola,“ přiznal jsem pokorně. „A vždycky u toho brečím,“ dodal jsem šeptem. „Na tamtom místě,“ zvedl jsem spiklenecky obočí nad obroučku slunečních brýlí.

Zase ten nedůvěřivý pohled. „Na tamtom místě?“ ujistila se. Se smrtelně vážnou tváří jsem přikývnul.

„Můžu si sednout tady?“ kývla bradou k přední sedačce. K té, která zůstávala vždycky prázdná. V mé blízkosti se děti necítily úplně dobře.

„Jedině, když budeš vždycky používat pás.“

Protočila panenky.

„Říkala jsem, že už nejsem mrně.“

 

 

Od toho dne se pro mě ranní cesty do školy znovu staly nejpříjemnější částí dne. S Bellou Swanovou jsme zaníceně řešili její lásku a nenávist k literárním postavám, tak, jak jí postupně vstupovaly do života. Skutečný svět jsme záměrně ignorovali. Součást tiché dohody mezi námi. Stali se z nás přátelé.

Někdy kolem Vánoc mě poprvé napadlo, kolik společného času si budeme moci dopřát. Bella byla nejen inteligentní, ale taky velmi vnímavá. A já se postaral o to, že si mě teď každý den skoro hodinu zblízka prohlížela. Takže kolik? Pět let? Šest let?

Zbývaly nám dva měsíce.

 

To ráno zase zakopla. O čtvrtý, takže doklopýtala až ke mně. Okamžitě jsem ucítil čerstvou krev, ale když jsem se sklonil, abych jí zkontroloval kolena, byla nedotčená.

Na viditelných částech těla byla nezraněná a já se nemohl zeptat, co se jí stalo jindy a jinde.

To ráno bylo všechno špatně. Nevytáhla žádnou knihu. Nečetla si a nereagovala na moje pokusy probrat ji z letargie.

Když už to trvalo týden, vzal jsem sebou na projížďku Alici. Sedla si Vedle Belly, vytáhla z ní dvě tři zdvořilé věty – víc, než se podařilo mně – a pak už se jen po zbytek cesty soustředila na to, aby přede mnou skryla svoje myšlenky.

„Tak to vyklop,“ vyjel jsem na ni netrpělivě, sotva z autobusu vystoupilo poslední dítě.

Zhluboka si povzdechla. „Její matka si, myslím, našla přítele. Necítil jsi to z té malé? Levný ženský parfém, ne příliš čerstvý, teď ho ale překrývá mužská vůně. Rozhodně čerstvá. A ty modřiny na zápěstí a pach krve na…“

Nečekal jsem, až dopoví.

Odpoledne vezl děti domů kolega. Omluvil jsem se, že jsem nemocný. Vlastně jsem nelhal. Zvířecí zuřivost je určitě možné považovat za duševní chorobu.

 

Trvalo mi zhruba deset minut, než jsem té ženské vysvětlil, že si musí vybrat. Když se chystala vyslovit, že si vybrala toho chlapa, měl jsem chuť jí výběr zjednodušit tak, aby jí jako jediná možnost zůstala Bella. Jenže ona mlela o tom, jak toho kreténa miluje, a já ji za to nemohl doopravdy nenávidět, protože nelhala. Tak jsem ji aspoň litoval. Když jsem jí to řekl, nebyla z toho zrovna nadšená.

Phil – tak se ten hajzl jmenoval – se ten samý večer dozvěděl, že má postaráno o doživotní dozor. Jedna precizní zlomenina zajistila, aby si můj slib zapamatoval.

Bellu jsem ještě tu noc odvezl k jejímu otci. S matkou se rozloučila rychle a křečovitě, když jsem ji ale za kalného forkského svítání rozespalou zvedal ze zadního sedadla a jí došlo, že teď se loučíme spolu, rozplakala se. Její pláč byl tichý jako ona.

 

 

Forks 2013

 

„Já to pořád nechápu. Po tolika letech se ten cvok jen tak rozhodne, že už si nepotřebuje leštit ego jako řidič žlutýho šípu? A my se kvůli němu zase všichni můžeme přetrhnout? A proč zrovna tahle díra?" Rosalie se své každoroční zářijové litanie očividně nehodlala vzdát.

„Kdybych ti to, Rose, řekla, tak…“

„Alice,“ zavrčel jsem výhrůžně. „Viděla jsi naprostou pitomost.“ Naprostou. Belle je přeci šest. Pro mě to bude vždycky malá holka s odstátýma ušima a nepoužitelnýma nohama. Prostě jsem se jen rozhodl přesvědčit se, jestli je v pořádku. Pak se zase můžeme přestěhovat a já se můžu vrátit ke své práci.

Vyrazil jsem ke dveřím. Místo vedle slunečních brýlí bylo otravně prázdné.

 

 

Snažil jsem se, abych byl ve škole co nejdřív, ale když jsem vešel do třídy, už tam seděla. Ponořená do knížky srkala kafe z automatu.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji a posadil se vedle ní. Zvedla ke mně oči, ale pár vteřin trvalo, než mě doopravdy vzala na vědomí.

„Ahoj,“ odpověděla neurčitě. Zavřela knížku a položila ji na lavici.

„Nepoužíváš záložku?“ zeptal jsem se.

„U téhle ji nepotřebuju. Vlastně ji umím nazpaměť,“ pokrčila rameny.

„Taky ji mám moc rád,“ přikývnul jsem.

„Vážně?“ Najednou ožila. Znovu se na mě zadívala. „Taky u ní vždycky brečíš? Však víš… na tamtom místě.“

„O tom nepochybuj, Bello.“

Usmála se. Překvapeně. Zmateně. A strašně krásně. A já najednou věděl, že je v pořádku.

Že už vždycky budeme v pořádku.

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Empress

13)  Empress (26.10.2014 15:36)

Krásne sladké

Ivana

12)  Ivana (26.10.2014 14:01)

Privítala by som to ešte tak o dva milióny slov dlhšie, ale to by asi nebola jednorázovka alebo ešte lepšie ambroziovka (to je nové slovo, kde si ho môžem dať zapísať?) . Asi sa budem opakovať, ale milujem, ako píšeš. U tejto poviedky tomu nie je inak. Málo slov a hrozne veľa pocitov. Som veľmi rada, že si nazad a môžeme s tebou prežívať osudy tvojich postáv. Dobré aj zlé. Za to vždy iné. Veľmi ti ďakujem za ďalší príbeh, ktorý si mohla moja hlava dokončiť a srdce sa pri ňom usmievať.

Fanny

11)  Fanny (26.10.2014 12:59)

Asi to nikdy nepochopím. Ale pořád to budu obdivovat. Takže znovu moc děkuju za tohle další "kdyby"

10)  martisek (26.10.2014 12:16)

Tak to je ta pravá jednorázovka na nedělní odpoledne
Nádherné!

SestraTwilly

9)  SestraTwilly (26.10.2014 01:23)

a môžem si ísť ľahnúť spať s úsmevom na tvári. Veľmi pekné.

8)  Lucka (26.10.2014 01:03)

úžasné

7)  maily1709 (26.10.2014 00:32)

ako povedala Kate, pohladilo to po duši a vyčarilo usmev na tvari krása, dufam, že bude takychto cukrikov viac :) :)

6)  betuška (25.10.2014 23:40)

geniálna myšlienka...tak sladké

Marvi

5)  Marvi (25.10.2014 23:02)

Ambři to byl krásný bonbónek, bude takových víc? Jsem moc ráda že zase jedeš na Twilight vlně!!!

Kate

4)  Kate (25.10.2014 22:28)

Moc pěkně to pohladilo po duši. Děkuji za příjemný zážitek. :)

3)  BabčaS (25.10.2014 21:37)

emam

2)  emam (25.10.2014 21:35)

Nějka jsem cukříčku neodolala. Jen bych si ho klidně dala dvojnásobný;)

1)  Seb (25.10.2014 21:19)

Moc se mi povídka líbila,děkuju.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Jacob & Bella