08.06.2012 [11:45], maryblack, ze série Cesta ke štěstí je klikatá, komentováno 10×, zobrazeno 2081×

Renesmé

 

Uložila jsem Noaha a šla zavolat tátovi. Byli jsme domluvení, že za námi přijede, ale nestalo se. Právě jsem scházela do kuchyně, když se otevřely vstupní dveře, ve kterých stál Billy.

 

„Ahoj, kde jsi byl? Noah tě celé dopoledne postrádal a tátu taky. Slíbil, že za námi přijede, ale nakonec se neukázal.“

„Ness, něco se stalo.“ Billyho vážná tvář mě vyděsila.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a následovala ho do kuchyně. Posadila jsem se na židli a čekala na jeho odpověď.

„Edward za tebou nemohl dnes přijet, protože i s ostatními odjel do Volterry.“

„Do Volterry? Proč by proboha odjeli do Volterry?“ nerozuměla jsem tomu.

„Protože mu dnes volal Jacob.“

„Jacob? Billy, co mi to povídáš? Proč by mu volal?“

„Protože on tě nechtěl opustit, Ness. Za vším stojí Marcus. Dnes jsem byl u Charlieho, Edward svolal smečku i ostatní, aby nás Bella všechny zaštítila. Byli jsme pod vlivem nějakého upíra, a proto nikdo z nás nemohl říct, co se tady dělo před Jakeovým odchodem. Jake ti to nechtěl říct, aby tě nevyděsil, už tak toho bylo na tebe příliš, když jsi ztrácela svoji sílu. Nechával hlídat váš dům, aniž bys o tom věděla. Tvoje rodina odjela do Itálie, aby se postarala o Marcuse, aby s ním skoncovali jako s jeho bratry.“

Vstala jsem od stolu a nevěděla kam jít. Měla jsem radost i vztek a zároveň strach. Radost z toho, že mě Jacob neopustil, protože mě přestal milovat, vztek, že mi lhal, a strach o něj a o svoji rodinu, která si mohla jet pro smrt. Musela jsem pryč. Musela jsem na vzduch, nemohla jsem popadnout dech.

„Billy, dej pozor na Noaha,“ řekla jsem a šla ke dveřím.

„Ness? Ness, kam jdeš? Nemůžeš odejít. Nevíme, jestli Marcus neví o tom, že nás Jacob kontaktoval. Je to nebezpečné. Měl by dost času sem někoho poslat. Ness!“ Neposlouchala jsem ho. Vyběhla jsem z domu a rozběhla se do lesa. Věděla jsem, že nebudu dlouho sama, bylo mi jasné, že Billy zavolá Samovi, aby mě našel.

 

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla, slzy mi stékaly po tváři a já jim nebránila. Měla jsem vztek, vztek na Jacoba a jeho tvrdohlavost. Kdyby mi řekl, co se děje, všechno mohlo být jinak. Mohli jsme být spolu a on mohl vidět, jak jeho syn vyrůstá.

Doběhla jsem na naši louku a padla do trávy. V hlavě jsem měla zmatek a v srdci ještě větší.

Seděla jsem tam a netušila jsem jak dlouho, třásla jsem se zimou a bylo mi to jedno. Myslela jsem na něj, na to, kde je a jestli je v pořádku. Tichem se ozvalo praskání větví. Otočila jsem se za tím zvukem a mezi stromy jsem uviděla dva obrovské vlky. S jistotou jsem věděla, že je to Sam a Paul.

„Jděte pryč, chci být sama,“ řekla jsem tiše. Věděla jsem, že mě slyší. Oba se na sebe podívali a začali ustupovat za stromy. Byla jsem jim za to vděčná. Věděla jsem, že budou dostatečně blízko, kdyby se něco dělo. A ta chvíle na sebe nenechala dlouho čekat.

Lesem se ozvalo zavytí. Rychle jsem se postavila na nohy a rozhlédla jsem se kolem sebe. Podle dusotu tlap jsem poznala, že jeden z vlků běžel pryč. Chtěla jsem se rozběhnout zpátky domů, ale to, co jsem uviděla, mě zastavilo.

Bledá tvář, krvavě rudé oči, černý hábit. Byl to Marcus. Netušila jsem proč, ale věděla jsem to s jistotou. Před očima se mi vybavil sen, který mě pronásledoval několik týdnů.

Hleděla jsem mu do očí a nebyla schopná se pohnout. Za mými zády se ozývalo vrčení a zvuky boje. Vlk, který se mnou zůstal, bojoval právě teď díky mé hlouposti o život.

„Renesmé Cullenová, konečně se setkáváme, ale jak smutné že za takových okolností.“ Pomalu se ke mně přibližoval.

Srdce mi zběsile tlouklo a když mě jeho ledová ruka uchopila pod krkem, div mi nevyskočilo z hrudi..

 

 

Jacob

 

Ještě předtím než jsem s Emminou pomocí zničil Ezechiela, stačil mi s posměšným výrazem říct, že věděl o všem, co jsem měl v plánu. Celou tu dobu měl nablízku někoho, kdo mu pomáhal. Tu noc, kdy se se mnou Emma setkala, nás někdo sledoval a všechno mu pověděl. A on jako věrný poskok hrál dál svoji hru.

Následující den mě nechal odejít a kontaktovat Cullenovy. Chtěl, aby se dozvěděli pravdu, měl to v plánu. Zatímco jsem mluvil s Edwardem a Emma byla zaměstnaná tím, aby mu zabránila zastavit mě, ten, kdo mu pomáhal, zničil Benjamina, kterého vystopoval ho podle Emmina pachu. Když jsem se vrátil do hotelu, řekl mi něco, co jsem nepochopil. Vysmíval se mi do tváře, že všechno jde tak, jak měli naplánované. Nevěnoval jsem tomu pozornost, v hlavě jsem měl jen to, jak toho zmetka roztrhám na kusy, jak konečně uvolním všechen ten vztek, tu nenávist. Když jsem s úsměven na tváři pozoroval, jak jeho tělo hoří v plamenech, oznámila mi Emma, že Benjamin je mrtvý. Tak dlouho jsem se tomu snažil zabránit, ale nakonec se mi to stejně nepodařilo.

Toho, kdo Ezechielovi pomáhal, jsem neměl čas sledovat. Emma mi slíbila, že si ho najde a postará se o něj. Pomohla mi, abych se co nejrychleji dostal ke své rodině.

Seděl jsem v luxusním letadle, které vlastnila, a letěl jsem domů. Znovu jsem zavolal Edwardovi, který mi řekl, že všichni jsou na cestě do Volterry, aby zničili Marcuse, a v ten moment mi to došlo. Cullenovi byli pryč, s Ness a naším synem zůstala jen smečka a Marcus věděl, že nebude dostatečně chráněná. Měl to v plánu, chtěl vylákat Cullenovy pryč, aby jí mohl ublížit. Vychrlil jsem na Edwarda, co mi došlo, a aniž by mi odpověděl, telefon ohluchnul. Bylo mi jasné, že ať jsou kdekoliv, pokusí se co nejrychleji dostat domů.

Byla už noc, když letadlo přistálo v Seattlu. Jakmile se moje nohy dotkly země, neváhal jsem a přeměnil jsem se. Byla to nejrychlejší možnost, jak se dostat domů.

Nikdy v životě jsem neběžel tak rychle jako tu noc.

Když jsem konečně doběhl k hranicím La Push, tempo jsem ještě zrychlil. Najednou jsem slyšel hlas. Hlas jednoho ze svých bratrů:

„Jacobe! Ness je v nebezpečí, je na louce. Je tady Marcus. Jsem tu sám, ostatní brání tvého syna.“ Byl to Paul. Věděl jsem, kterou louku má na mysli. Srdce mi zběsile tlouklo, hrál jsem o čas, kterého jsem neměl moc.

Doběhl jsem ve chvíli, kdy Marcus držel Ness pod krkem a chystal se ji zabít. Věděl jsem, že je slabá, lidská a že jen jeho kamenný stisk ji zabíjí. Zavyl jsem. V tu chvíli jeho stisk povolil a ona mohla popadnout dech...

 

Renesmé

 

Slyšela jsem zavytí. Marcusův stisk povolil a já mohla popadnout dech. Marcus mě odhodil stranou a začal bojovat s vlkem. Poznala jsem ho, poznala bych ho kdekoliv a kdykoliv. Byl to Jacob. Nemohla jsem se pohnout, moje tělo bylo ochromené bolestí a strachem. Strachem o něj a hlavně o Noaha. Nenáviděla jsem se za to, že jsem ho opustila a nechala ho samotného. Z temného lesa vyběhli dva upíři. Dívala jsem se, jak se ke mně přibližují, věděla jsem, že když se nepodařilo Marcusovi, aby mě zabil, oni se o to postarají. Jacob nemohl ochránit mě a zároveň bojovat s Marcusem. A tak jsem zavřela oči a čekala na smrt. Ale nic se nestalo. Když jsem oči otevřela, viděla jsem Emmetta a mého otce, jak s nimi bojují. Během chvilky jsem se ocitla v náručí své matky, která se mnou běžela pryč. Zahlédla jsem Alice s Esmé, jak pomáhají Paulovi, který ležel zraněný na zemi.

„Budeš v pořádku, zlato. Omlouvám se, že jsme tě nechali samotnou.“

„Mami, Noah,“ slzy mi tekly po tváři.

„Neboj se, Rose, Jasper a Carlisle jsou s ním. Smečka ho ochránila, je v pořádku. Je s Rose v našem domě. Stihli jsem se vrátit včas.“

„Jacob...“ řekla jsem třesoucím se hlasem.

„Jacob bude v pořádku, Edward mu pomůže.“ Po těch slovech jsem omdlela.

 

XXX

 

Pomalu jsem otevřela oči a zamžourala jsem. Celé tělo mě bolelo. Rozhlédla jsem se po pokoji, ležela jsem v ložnici svých rodičů. Chtěla jsem se posadit, ale hlas mé matky mě zastavil.

„Zůstaň ležet. Jsi slabá, musíš si odpočinout.“ Otočila jsem hlavu za zvukem jejího hlasu. Stála u okna a když se naše oči setkaly, usmála se.

„Mami, kde je Noah?“ zachraptěla jsem.

„Je s tvým otcem. Když jsem od nich odcházela, zrovna se ho pokoušel nakrmit. Myslím, že se mu to ale moc nedařilo.“ Její úsměv se ještě víc rozšířil.

„A Jacob?“ hlas se mi třásl.

„Jacob byl zraněný. Marcusovi se podařilozlomit mu několik žeber. Je ve vašem domě, museli ho tam odnést, aby ho Carlisle prohlédl.“ Šla k posteli a posadila se.

„Moc mě mrzí, že jsme tě nechali samotnou. Kdyby nebylo Jacoba...“ řekla tiše.

„Mami, nebyla to vaše vina. A ostatní jsou v pořádku?“ Nechtěla jsem, aby si někdo z nich něco vyčítal.

„Kromě Jacoba, Paula a Leah jsou všichni v pořádku. Paul utrpěl pár zlomenin a Leah taky. Bránila Noaha jako lvice. Ty jsi v ní na rozdíl ode mě našla dobrou přítelkyni a já jsem moc ráda.“ Pohladila mě po vlasech.

„Mami, chci vidět svého syna a chci vstát z postele, prosím. A nepokoušej se mě přesvědčit, abych v ní zůstala zalezlá.“

Chtěla něco namítnout, ale nakonec věděla, že ona by na mém místě chtěla to samé, a tak jsem se s její pomocí oblékla a šla za svým synem, abych ho viděla a mohla ho obejmout. Nechtěla jsem myslet na setkaní s Jacobem. Neměla jsem nejmenší ponětí, co mu říct a jak se chovat. Přestože jsem ho milovala a on ode mě neodešel z vlastní vůle, zlobila jsem se na něj.

Kvůli tomu, že mi lhal a tajil přede mnou, co se dělo, nás připravil o dva a půl roku společného života. Připravil Noaha o otce a sám sebe o to, aby viděl, jak naše dítě přišlo na svět, a o všechny ty krásné chvíle, které s ním mohl prožít.

Noah seděl s tátou na pohovce a díval se na pohádky. Když mě zahlédl, usmál se a okamžitě se rozběhl do mojí náruče. Chvíli se ke mně tulil a pak odběhl za mámou. Byla jsem tak šťastná, že byl v pořádku.

„Jak se cítíš?“ Táta vstal z pohovky a šel mě obejmout.

„Jako by mě srazil náklaďák,“ řekla jsem s úsměvem a když mě pustil, šla jsem se posadit tam, kde chvíli přede mnou seděl on.

„Kdyby nebylo Jacoba, mohlo to dopadnout jinak. Marcus si za ten čas vytvořil slušnou gardu. Měl to všechno promyšlené. Ovlivnil všechny, dokonce i mě a Alice, byli jsme jako zaslepení.“ Sedl si vedle mě, máma zatím odešla s Noahem do kuchyně.

„Tati, co bude teď, když není nikdo, kdo by dohlížel na to, aby se zachoval pořádek mezi upíry? Když jste zabili Ara a Caiuse, byl ještě Marcus, ale teď, když je mrtvý i on, není nikdo, kdo by na to dohlédl.“

„Myslím, že tohle tě zrovna teď trápit nemusí. Máš určitě jiné starosti.“ Smutně se na mě usmál.

„Potřebuju to rozdýchat, tati. Chápeš, jak to myslím?“ Přikývl. Nechtěla jsem se už o ničem z toho bavit. Vracela se k nám máma s Noahem. Užívala jsem si jejich přítomnost a myšlenky na to, jak bych se chtěla rozběhnout za Jacobem, jsem se pokoušela zatlačila do kouta. Když se do domu přiřítili ostatní, bylo to o něco jednodušší. Byla jsem ráda, že je zase vidím všechny pohromadě. Rose s Emmettem a Alice s Jasperem. Rose a Alice si užívaly Noaha a Emmett s Jasperem, mě, svými vtípky. Chyběla mi tam jen jedna osoba, můj manžel...

 

Jacob

 

Seděl jsem v obýváku v našem domě, moje zranění bylo zahojené. První, co jsem chtěl udělat, jakmile jsem se probudil a nic mě nebolelo, bylo rozběhnout se za Ness a Noahem, ale táta mě zastavil. Řekl mi, ať jí dám trochu času, ale já už nechtěl čekat na nic. Toužil jsem ji vidět, obejmout a políbit. Když jsem viděl, jak ji Marcus ubližuje, myslel jsem, že se moje srdce rozpadá na kousky. Ve chvíli, kdy se na ni chystali ti dva upíři, jsem nevěděl, co mám dělat. Chtěl jsem ji bránit, ale nemohl jsem nechat Marcuse jen tak být. A když jsem uviděl Bellu, jak ji bere do náruče a běží s ní pryč, ulevilo se mi a já se mohl znovu soustředit na boj. Už jsem neměl důvod držet se od ní dál. Marcus byl mrtvý a jeho pijavice taky. Byl jsem rozhodnutý jít za ní. Vstal jsem z pohovky a šel ke dveřím.

„Jacobe, kam jdeš?“ táta vyjel ze svého pokoje. Otočil jsem se na něj mezi dveřmi.

„Musím je vidět, tati. Nemám na co čekat. Potřebuju ji vidět a našeho syna taky. Potřebuju vědět, že je v pořádku.“ Viděl jsem, že chtěl něco namítnout, ale nakonec jen přikývl.

Vzal jsem si tátovo auto a rozjel se k Belle domů. To bylo další setkání, kterého jsem se obával.

 

XXX

 

Dojel jsem před Bellin a Edwardův dům. Sotva jsem vystoupil a došlápl na první schod, dveře se otevřely a v nich stála Bella.

„Bells...“ nevěděl jsem, co mám dělat. Moje nejlepší přítelkyně se na mě dívala vážným pohledem a měřila si mě od hlavy až k patě. Přál jsem si ji obejmout a poprosit o odpuštění za to, jaký jsem byl blbec.

Sklonil jsem hlavu a hypnotizoval špičky svých bot.

„Ahoj, Jakeu.“ Najednou jsem cítil, jak mě objímají její paže. Když jsem vzhlédl, usmívala se a mně se ulevilo. Oplatil jsem jí její objetí.

„Smrdíš, Jacobe,“ rozesmála se.

„Ty mi taky zrovna nevoníš jak čerstvě rozkvetlá louka,“ oplatil jsem jí se smíchem. Nemuseli jsme si říkat nic víc. Věděl jsem, že naše přátelství je stejné jako kdysi. Stejné jako před tím, než jsem její dceři zlomil srdce kvůli své hlouposti. Ale já si tenkrát myslel, že je to jediný způsob, jak ji ochránit.

„Je tady?“ zeptal jsem se, když jsme se přestali objímat.

„Ne, Alice s Rose se s ní šli projít, ale je tady někdo jiný, koho bys chtěl určitě vidět.“ Rukou mi naznačila, abych šel do domu. Ztěžka jsem polknul a podíval se jí do očí. Ona se na mě povzbudivě usmála a postrčila mě ke dveřím.

 

Vešel jsem do domu a viděl Edwarda, jak sedí na zemi před pohovkou a směje se.

 

„Ahoj, Jacobe,“ podíval se na mě.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a pomalu se přibližoval k místu, kde seděl. A po pár krocích jsem ho uviděl. Tmavé vlásky, drobounké tělíčko, které ke mně bylo otočené zády. Přešel jsem tam, kde seděl Edward, a poprvé se podíval do tváře svému synovi. Moje tělo zaplavilo teplo a moje srdce láska, jakou jsem nikdy k nikomu necítil. Otcovská láska.

„Noahu...“ zašeptal jsem a cítil, jak mě v očích pálí slzy. Chlapeček ke mně vzhlédl a já konečně pohlédl do jeho tváře. Byl mi tolik podobný až na barvu očí, kterou nejspíš zdědil po Edwardovi. Byl krásný. Stál jsem tam a nevěděl, co mám dělat. A pak pokojem pronikl jeho hlásek.

„Tá – ta.“ Podlomila se mi kolena a já pomalu kles na zem naproti němu. Opatrně jsem k němu natáhl ruce a sevřel jsem ho v náruči. Cítil jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Zabořil jsem svůj obličej do jeho vlásků a vdechoval jeho vůni.

„Ví, kdo jsem. Jak?“ Podíval jsem se na Bellu, vedle níž stál Edward.

„Ness mu ukazovala obrázky, na nich byl jeho otec,“ odpověděl Edward.

„Každý den, když ho ukládala ke spánku, mu přehrávala vzpomínky na tebe a vyprávěla mu o tobě, Jakeu,“ promluvila Bella s úsměvem. Postavil jsem se i s Noahem v náruči. Užíval jsem si jeho blízkost, ale jen chvíli, protože se začal dožadovat své babičky. Bella si ho vzala na ruce a usmála se na něj.

„Musím ji vidět. Kam odešly?“ Podíval jsem se na Edwarda.

„Myslím, že nebudou daleko. Víš ty co? Vyčmuchej si ji,“ rozesmál se Edward a poplácal mě po rameni.

„Vtipný, fakt,“ řekl jsem sarkasticky.

„Jsou blízko, chtěla se jít projít do lesa a načerpat trochu síly,“ ozvala se Bella a probodla Edwarda pohledem.

„Děkuju.“ Šel jsem k ní a políbil jsem svého syna do vlásků.

„Táta se za chvíli vrátí,“ zašeptal jsem a vyběhl jsem ven. A udělal jsem to, co mi Edward řekl, vydal jsem se po cestě, kde jsem cítil její vůni. Vběhl jsem do lesa blízko jejich domu a nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím...

 

 

Renesmé

 

Posadila jsem se na kmen a pozorovala jsem, jak se koruny stromů nahýbají ze strany na stranu pod vlivem větru. Alice s Rose beze stopy zmizely a já místo abych pátrala po tom, kde jsou, jsem si užívala chvíli samoty, kdy jsem mohla přemýšlet. Chtěla jsem se rozběhnout za Jacobem, ale netušila jsem, co mu říct. Věděla jsem, že už je v pořádku. Seth se stavil u mých rodičů, aby se na mě přišel podívat, a jen tak mezi řečí se o tom zmínil.

Za mými zády se ozvaly kroky.

„Kde jste byly, myslela jsem si, že jste mě tady zapomněly,“ řekla jsem s úsměvem a otočila jsem se.

Úsměv mi zmrzl na rtech, když jsem zjistila, kdo tam stojí.

„Jacobe...“ zašeptala jsem a cítila, jak mě v očích pálí slzy. Byl pořád stejný a já ho pořád milovala. Toužila jsem se k němu rozběhnout a padnout mu do naruče. A když jsem uslyšela, jak i on zašeptal moje jméno, už mi v tom nebránilo nic. Zapomněla jsem na to, co jsem mu chtěla vyčítat. Myslela jsem jen na to, že je se mnou, že mě miluje a že mě nechtěl opustit.

Padli jsme si do náruče, slzy mi tekly po tváři. Dívala jsem se do jeho hnědých očí a viděla v nich stejnou lásku jako před dvěma lety.

„Odpusť mi, odpusť mi to, že jsem tě tady nechal samotnou. Že jsem ti musel tak ublížit, já...“ v očích se mu leskly slzy. Přiložila jsem mu prst na rty.

„Pšššt, je to pryč, odpouštím ti, miluju tě.“ Naše rty se konečně spojily v dlouhém a vášnivém polibku. Srdce mi zběsile tlouklo, div nepuklo. Kus mého já se probudil k životu. Moje spřízněná duše se vrátila domů a já jsem věděla, že už nikdy nedopustím, aby odešla.

„Jsi tak krásná, tolik se mi stýskalo, lásko,“ zašeptal, když se naše rty vzdálily. Vzal můj obličej do dlaní a začal líbat každý jeho kousek.

„I mně se stýskalo, Jakeu,“ řekla jsem a znovu ho líbala, dokud jsme oba nemohli popadnout dech.

„Měli bychom se vrátit a jít domů, chci ti někoho představit,“ řekla jsem s úsměvem.

„Už jsem měl tu čest a chci ti poděkovat, že jsi našemu synovi každý den připomínala, kdo je jeho táta.“

„Nemusíš mi děkovat.“ Usmála jsem se.

„Ness, chci jít domů s tebou a naším synem.“ Překvapilo mě, že jsem v jeho očích viděla strach.

„Jakeu, to je to, co si přeju ze všeho nejvíc.“ Lehce jsem ho políbila a ruku v ruce jsme se vraceli k domu mých rodičů pro našeho syna...

 

XXX

U mých rodičů jsme se zdrželi o něco déle, než jsme měli v plánu. Jacob vyprávěl, co se s ním celou tu dobu, co byl pryč, dělo. Nakonec jsme se domů dostali, až když se stmívalo. Ani nás nepřekvapilo, když jsme našli vzkaz od Billyho, že ho Seth odvezl k Rachel domů. Chtěl nám nechat soukromí.

Jacob mi pomohl Noaha okoupat a nakrmit a pak jsme ho společně uložili. Sice mě máma ujišťovala, že může zůstat na noc u nich, ale Jacob to nechtěl. Chtěl mu být nablízku. Když Noah klidně oddychoval ve své postýlce, tiše jsme vyšli z pokoje a jakmile za námi zaklaply dveře, vzal mě Jacob do náruče a odnesl do ložnice.

Pomalu mě položil na postel a přilehl si ke mně. Toužila jsem po něm stejně jako on po mně. Líbali jsme se nežně a pomalu a přitom se navzájem zbavovali oblečení. Ležela jsem před ním nahá a jak si mě prohlížel, cítila jsem, jak moje tělo hoří touhou.

„Miluju tě,“ zašeptal a dal mi něžný polibek na rty a pak pokračoval dál. Zasypával polibky můj krk a pomalu sjížděl až ke klíční kosti. A když se zlehka dotkl mojí bradavky, zachvěla jsem se touhou. Když viděl moji reakci, vzal ji do úst a začal si s ní pohrávat. Jeho rty v něžnostech nahradily ruce, pomalu s nimi přejížděl po mém těle a zastavil se na mém nejcitlivějším místě. Myslela jem, že moje tělo vybouchne v návalu rozkoše. Už jsem to nemohla dál vydržet.

„Jakeu, prosím,“ vydechla jsem ztěžka. Usmál se na mě a znovu mě políbil. Pomalu se přemístíl mezi moje stehna a přitom se mi upřeně díval do očí, které byly plné touhy. Nadzvedla jsem boky a naznačila mu, aby si mě vzal. Naše těla si začala vycházet vstříc. Nemohli jsme se jeden druhého nabažit, pomalé pohyby se změnili v rychlé. Bral si mě, jak nejdivočeji to šlo, než jsme společně dosáhli uspokojení.

Leželi jsme vedle sebe v objetí. Přejížděla jsem mu dlaní po hrudi a on mě nežně líbal do vlasů.

„Ness?“

„Hm?“ Bylo mi tak příjemně, že se mi nechtělo hýbat. Jeho teplá náruč mi tolik chyběla.

„Chtěl bych tě o něco poprosit.“ Natočila jsem se tak, abych mu viděla do tváře.

„O co?“ Podívala jsem se mu do očí, v kterých byl smutek.

„Mohla bys mi ukázat Noaha? Chci vidět, jak vypadal jako miminko. Chci tě s ním vidět.“ Cítila jsem, jak ho mrzí, že nemohl být u toho, když se Noah narodil, jak rostl, u jeho prvních krůčků a slov. Usmála jsem se na něj a přiložila mu dlaň na spánek. Můj dar bylo to jediné, co mi z upíří podstaty zbylo a já za to byla vděčná.

„Musím tě upozornit, že tahle scéna bude opravdu komická.“ A tak jsem mu ukázala den, kdy jsem začala rodit - Emmetta a jeho „Kde máš hasák?“ když si myslel, že „praskla mi voda” znamená, že mi v domě teče odpad nebo co. Následovalo Noahovo narození a chvíle „kdy jsem ho poprvé držela v náručí. Jeho roztomilé baculaté tváře, když byl batole. Jeho úsměv s prvními zoubky, jeho první krůčky a slova. Moji i jeho rodinu, jak ho měli rádi a hráli si s ním a nakonec večery„ kdy jsem mu vyprávěla o jeho otci a ukazovala mu vzpomínky, které jsem na něj měla. Vynechala jsem to, jak jsem seděla křesle se spícím Noahem v náruči a nechala jsem slzy, aby zvolna stékaly po mé tváři.

„Děkuju ti, že jsi,“ zašeptal a políbil mě a tím rozdmýchal další spalující oheň vášně...

 

 

Renesmé

 

O dva měsíce později...

 

Náš dvorek byl plný k prasknutí. Byla sobota a to byl den, kdy jsme se všichni sešli a užívali jsme si jeden druhého. Byla jsem s Leah v kuchyni a připravola pro smečku pití. Jacob a kluci venku grilovali maso a moje upíří rodina ohrnovala nosy nad tou nechutností. Samozřejmně nejvíc připomínek měl Emmett. Kolem nich pobíhali Paulovi nezbednící společně s Noahem a Samovou dcerkou Isabellou. Všichni byli uvolnění až na Leah, která kolem mě chodila a byla jako na jehlách. Proto jsem ji požádala o pomoc a doufala jsem, že se mi svěří s tím, co ji trápí. Když se ale k ničemu neměla a pořád po mně nervózně těkala očima, nevydržela jsem to a musela se jí zeptat sama.

„Leah, děje se něco? Celo dobu po mně házíš ustrašené pohledy a já netuším proč.“ Zkřížila jsem ruce na prsou a vážně se na ni podívala.

Leah se zarazila a zhluboka se nadechla.

„Víš „musím ti něco říct, vlastně tobě i Jakeovi,“ řekla a šla se posadit na židli. Posadila jsem se naproti ní a čekala jsem„ až bude pokračovat.

„Ness, já... Já jsem se otiskla.“

„Ale to je přece bezvadný, Leah! Nechápu, proč se tak tváříš?“ Usmála jsem se na ni a chystala jsem se vstát od stolu a jít ji obejmout. Všichni jsme věděli, jak moc si přeje se do někoho otisknout, aby zapomněla na Sama.

„Ness, já se otiskla do Noaha.“ Jak jsem se rychle postavila, tak jsem si i rychle sedla.

„Do Noaha? Kdy se to stalo? Chceš mi říct, že to tajíš dva a půl roku?! Leah, proč jsi mi to neřekla dřív?“ Chrlila jsem na ni otázky.

„No, smečka o tom ví, každýmu se ulevilo, že jsem se odpoutala od Sama. Slíbili mi ale, že ti nic nepoví, dokud se sama neodhodlám.“ Zírala jsem na ni jako na svatý obrázek a nezmohal se na slovo.

„Ness? Prosím tě, řekni něco,“ dívala se na mě ustrašeně.

„No... Jestli to mrně, co čekám, bude holka, tak se budu modlit, aby se nám do ní neotiskl Seth, jinak Jacoba trefí šlak.“ Usmála jsem se na ni. Leah se na mě nechápavě podívala a pak jí to došlo.

„Ness! Ty jsi těhotná?!“ vypískla radostně.

„Pšššt, Jacob to ještě neví. Chystám se mu to říct dneska večer, vím to od včerejška.“ Rychle jsem se podívala ven z okna, jestli je venku, nebo nás poslouchá.

„Neboj se, mlčím jako hrob,“ zakryla si rukou pusu a šla mě obejmout.

„A netrap se, Jacobovi to řeknu nějakým šetrným způsobem, ale i tak ví sám moc dobře, že to, do koho se vlk otiskne, nejde nijak ovlivnit. Takže buď v klidu. Mně osobně to nevadí, jsem ráda. Nikdo by pro Noaha nebyl lepší.“ Leah se na mě šťastně usmála.

„Myslím, že bychom se měly vrátit, jinak si pro to pití dojdou sami a udělají mi tady nepořádek.“ Zasmála jsem se a šla pro podnos s pitím.

Zbytek dne probíhal výborně. Všichni jsme si ho náramně užili.

Když jsme večer uložili Noaha a Billy šel taky spát, posadili jsme se s Jacobem na verandu. Sedl si do křesla a já se mu pohodlně usadila na klín.

„Jakeu? Chtěla bych ti něco ukázat,“ řekla jsem s úsměvem, on mi úsměv oplatil a já mu přiložila ruku na spánek.

Ukázal jsem mu svoji tajnou výpravu za Carlislem a vyšetření ultrazvukem. Oči se mu rozzářily jako hvězdy na temné odbloze.

„Ness! Ty, ty... Já jsem ten nejšťastnější chlap na světě.“ Políbil mě na rty.

„A chtěla bych ti říct ještě jednu věc. Leah se nám otiskla do Noaha.“ Čekala jsem výbuch, ale ten se nekonal.

„Já to vím, přece jenom vím, jak se člověk chová, když se otiskne, a nejsem slepej. Viděl jsem Leah, jak se na Noaha dívá.“ Usmál se.

„Když to víš, tak proč jsi nic neřekl?“ Nechápala jsem.

„Bavilo mě ji pozorovat, jak se snaží nedávat to na sobě znát.“ Smál se.

„Jacobe Blacku! Odkdy jsi tak zlomyslný?“ Hrála jsem pohoršenou a zapíchla mu prst do hrudi.

„Od té doby, co jsem se stal velkým zlým vlkem,“ rozesmál se, vstal z křesla aniž by mě pustil a vyběhl se mnou do naší ložnice...

 

XXX

 

Když se nám narodila dcera, pojmenovali jsme ji Sarah Marie Black. Byla to krásná holčička, Jacob z ní byl unešený stejně jako její bratr. Ani na okamžik se od ní nehnul. Po porodu jsme zjistili, že Noah nebyl jediný, kdo mi vzal moje výjimečné schopnosti. Sarah si vzala můj dar, ale i něco jiného - vzala mi moji nesmrtelnost. Carlisle zjistil, že jejich stárnutí se nejspíš zastaví tak jako u mě, tedy až oslaví své osmnácté narozeniny. Netušili jsme, co se pak stane, nebo jestli se oba budou měnit ve vlky po svém otci. Rozhodli jsme se tím nezatěžovat a myslet na to, až příjde čas. Jedno nám však bylo jasné, zatímco Jacob nebude díky vlkovi v sobě stárnout, u mě to bylo naopak.

Moji rodiče byli nešťastní z toho, že s nimi nebu žít věčně a Jacob na tom byl stejně...

 

Jacob

 

Díval jem se na Ness, jak sedí se Sarah v obývacím pokoji a Noah kolem nich poskakuje. Byla šťastná, netrápilo ji, že už v ní nezbylo nic, co mělo co dočinění s upíry. Mě naopak ano. Nedokázal jsem si představit, že jednoho dne tu prostě nebude. Od narození Sarah stárla, měnila se, zatím co já zůstával stejný. Ale to jsem nechtěl. Řekl jsem Ness, že si o nečem musím promluvit s Edwardem a odešel jsem.

Zrovna o něčem diskutovali, když jsem k nim dorazil.

„Můžu se zeptat, co se děje?“ Všichni přítomní na mě obrátili svůj zrak.

„Právě zvažujeme nabídku, která nám byla učiněna,“ promluvil Edward.

Zajímalo mě, co je všechny přinutilo tak horlivě diskutovat. Zvedl jsem obočí a naznačil tím Edwardovi, že má pokračovat.

„Dostali jsme nabídku, abychom převzali úlohu Volturiových. Jelikož jsme nejpočetnější rodina, máme silné dary a zničili jsme jejich krutovládu, padlo eso na nás. Já, Carlisle a Jasper jsme pro. Ostatní nesouhlasí, hlavně Bella. Nechce opustit Ness.“ Podíval jsem se na Bellu, která nesouhlasně kroutila hlavou. Věděl jsem, jak by to pro ni bylo těžké, ale došlo mi, že jejich odjezdem by se všechno vyřešilo.

„Bello, mohl bych si s tebou promluvit?“ Probodla mě pohledem, ale nakonec svolila. Vyšli jsme před dům a posadili se na schodek.

„Bells, ty víš, jak moc pro mě znamenáš, že ano?“ Podívala se na mě a přikývla.

„Bells, tím, že odejdete, dáte mě a Ness možnost prožít normální lidský život. Dáte tu možnost i ostatním.“

„Zbláznil ses, Jacobe?! Proč bych měla odjet a opustit svoji dceru a svoje vnoučata?!“ Vyskočila na nohy.

„Bello! Protože Ness stárne, ale já díky vaší přítomnosti nemůžu. A já nechci být věčně mladý, zatímco Ness se každým dnem bude přibližovat smrti. Chci s ní zestárnout, chci s ní vychovat naše děti a být opravdovým dědečkem svým vnukům. Pochop to prosím. Dej nám možnost prožít život, který ona sama chce a kterého ty ses vzdala.“ Díval jsem se jí do očí a konečně v nich uviděl pochopení.

„Máš pravdu Jakeu, ale je to tak těžké. Vím, že bychom měli odejít, abyste měli normální život, ale pochop mě, je to moje dcera.“

„A ty pochop mě. Je to moje žena, matka mých dětí a já jí chci být rovnocenným partnerem. Nechci, aby se trápila tím, že i za několik desítek let budu mladý a plný elánu, zatímco ona bude unavená věkem. Já to chci prožívat s ní, Bello!“ A pak to konečně pochopila. A tak se rozhodlo. Carlisle, Esmé, Jasper, Alice a Bella s Edwardem měli odjet do Volterry. Rose s Emmettem však odmítli, ale souhlasili s tím, že odjedou z města.

 

Když oznámili Ness, co mají v plánu, zpočátku nesouhlasila, ale nakonec pochopila, proč se to děje, a byla jim vděčná.

Loučení s rodinou pro ni bylo těžké, ale nesla to dobře. Přeci jen telefonovat si mohli každý den.

„Dávej mi pozor na Charlieho,“ šeptala Bella Ness, když se loučily.

„Budu, mami. A vy dávejte pozor na sebe. A neboj se o mě, budu v pořádku,“ usmála se na ni. Pozoroval jsem je společně s Edwardem.

„Víš co, Jakeu? Nikdy jsem neviděl Ness šťastnější. Sice je smutná, protože odjíždíme, ale zároveň je šťastná, že konečně začne žít normální život.“

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, jak to všechno dopadlo. Nikdy by mě nic takovýho nenapadlo. Mám na tebe prosbu, Edwarde.“ Myslel jsem na to, aby se postarali o to, aby se do naší blízkosti nedostali jiní upíři. Neměl jsem v umýslu se znovu měnit. Byl jsem rozhodnutý začít žít normálně a smečka taky, až na Leah a Quila, kteří nemohli žít jinak kvůli otisku.

Edward si přečetl moje myšlenky a souhlasně přikývl. Pak mě poplácal po rameni a i on se šel rozloučit se svojí dcerou.

Loučení s Alice a Jasperem bylo malinko veselejší, Alice měla radost, že konečně uvidí naši budoucnost, když se vzdám vlka v sobě, a Jasper byl trochu mimo z pocitů lásky, smutku, ale i radosti, takže jakmile se rozloučil, zmizel do auta.

Carlisle a Esmé nás oba objali a popřáli nám hodně štěstí. Esmé se těžce loučila s dětmi, ale nakonec se jí na tváři přeci jen objevil široký úsměv, když se na ni Sarah poprvé usmála. Pak všichni společně odjeli.

 

Jako poslední se přijela rozloučit Rose a Emmett. Já zůstal s Emmettem a dětmi v domě a ony se šly posadit na verandu. Jejich rozhovor ale neunikl ani jednomu z nás...

 

Renesmé

 

„Jsi šťasná, Nessie?“ zeptala se mě. Stály jsme na verandě a opíraly se o zábradlí. Ta scéna mi připomněla rozhovor, který s ní kdysi vedla moje matka, když byla člověkem.

Dívala jsem se do jejích zlatých očí a se slzami na řasách jsem jí odpověděla:

„Víš, teto Rose, splnilo se mi to, co ty jsi si vždycka přála. Kdysi mi máma vyprávěla, jaký rozhovor jste spolu vedly, o její volbě a o tom, jak bys volila ty, kdybys mohla. O tom, jak bys chtěla zestárnou po Emmettově boku a radovat se z vašich vnoučat. Takže moje odpověď zní ano. Ano, jsem šťastná, protože jednoho dne budu sedět na téhle verandě s Jacobem a budu se společně s ním radovat z našich vnoučat. Chci zestárnout po Jakeově boku a vzpomínat na to, jak jsme prožili náš život.

Rose mi setřela slzy, které mi tekly po tváři.

„Mám tě moc ráda, Renesmé, a jsem na tebe pyšná.“ Pohladila mě po tváři a objala mě.

„Měli bychom už jít, Emmette,“ řekla tiše.

Když jsem se rozloučila i s ním, dívala jsem se, jak jejich postavy mizí v lese. Jakeovy ruce mě objaly kolem pasu a já rázem zapomněla na smutek, který jsem měla v srdci.

„Miluju tě,“ zašeptal.

„A já tebe, až do konce svých dní.“ Políbila jsem ho a společně jsme se vrátili do domu, za našimi dětmi, ve kterých žila naše věčnost...

---

Chtěla bych strašně moc poděkovat všem, co tuhle povídku četli. Děkuji těm, kteří neměli strach nechat pod kapitolkama komentáře ( moc si toho vážím). Taky bych chtěla poděkovat Empress, za její podporu a kopance, když mě opustil múzák. Bosorce za její pomoc v začátcích, a Silvaren za korekci. Díky holky, strašně moc. ♥

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!