Sekce

Galerie

/gallery/pizap.jpg

Tak jo, jsem tady s další kapitolkou. Já vím, zase mi to trvalo a tak se omlouvám všem, co moji povídku čtou. Nebudu psát, o čem je. Jen to, že je taková uvolněná a možná se i krapet pobavíte. A možná taky ne. :) Dobře, něco málo prozradím...

„Praskla mi voda,“ zašeptala jsem a podívala se na něj.

Tak a dál už si to přečtěte sami. :D

Jacob

 

Po čtrnácti dnech, zavřený v té zatuchlé místnosti, jsem se měl konečně setkat se svým věznitelem, s Marcusem. Procházeli jsme s tou zatuchlou pijavicí volterskými chodbami a já myslel, že se z toho smradu pozvracím. Dusil jsem se tím jejich vlezlým odérem.

Zastavili jsme se před velkými mohutnými dveřmi, které se během pár vteřin otevřely. Upír, který mě tam vedl, do mě strčil a já se ocitl ve velkém sále, do kterého pronikalo pár slunečních paprsků. Rozhlédl jsem se kolem sebe, všechno bylo chladné, kamenné, bez náznaku života, přesně tak jako oni sami. V hlavě jsem přemýtal, že bych se mohl pokusit o útěk. Nenápadně jsem se pokoušel zjistit, kolik je kolem mě upírů – byli tři. Bylo mi jasný, že bych neměl šanci. Stačilo by jedno jejich kousnutí a bylo by po mě. Z přemýšlení mě vyrušil závan tak silného upířího puchu, že se mi podlomila kolena. Otočil jsem hlavu směrem, odkud se ten pach táhl, a pak jsem ho uviděl. Marcus, poslední Volturi, si mě měřil pohledem, když se usazoval na svůj trůn. Poprvé jsem viděl tu takzvanou “volterskou smetánku“ na vlastní oči – tedy to, co z ní zbylo. Marcus naznačil hlavou své pijavici, aby mě přivedl blíž.

„Hni sebou, pse!“ Strčil do mě. Z hrudi se mi ozvalo zavrčení.

„Ještě jednou a ukousnu ti hlavu!“ procedil jsem skrz zaťaté zuby.

„Přistup blíž, quiletský měniči. Ezechieli, mírni se,“ ozval se Marcus. Udělal jsem, o co mě požádal, a postavil se před jeho trůn.

„Co po mně chceš?!“ Uvědomoval jsem si, že bych se měl krotit, ale kvůli té bůhví jak staré násosce jsem ublížil Ness. Bylo mi jasný, že se chtěl mstít, ale nechápal jsem, k čemu mě potřeboval. Už dávno se mohl postarat o to, aby se mě zbavil.

„Nejdřív jsem měl v plánu roztraht tě na kusy. Tak jako to tvoji milovaní Cullenovi provedli s mými bratry. Ale můžeš mi být užitečný k jedné věci.“

„Co... chceš ze mě udělat svýho domácího mazlíčka a já tě mám poslouchat na slovo?“

„Být tebou, krotím se! Můžeš být rád, že ještě žiješ, čokle!“ ozval se upír stojící a mými zády.

„Vidím, že si nevážíš toho, že ještě dýcháš?“ promluvil Marcus.

„Věř mi, že dýchat vaše... co já vím, řekněme třeba aroma... ehm, není nic příjemnýho a je mi z toho zle,“ odpověděl jsem jízlivě.

„Na to, že jsi sám mezi upíry, jsi docela drzý, ale nechme toho a přejděme k věci, kterou chci, aby si pro mě udělal a kvůli které jsem tě ještě nezabil.“

Nezbývalo mi nic jiného než poslouchat. I přes nenávist, kterou jsem k těm pijavicím cítil, bylo výhodou, že jsem pro ně měl něco udělat, protože čím déle jsem měl zůstat naživu, tím větší šance byla, že přijdu na způsob, jak se dostat zpět ke svojí Renesmé.

„Tak mluv,“ díval jsem se do jeho krvavě rudých očí.

„Chci, aby jsi našel upíra, který se postaral o to, aby se moji bratři ocitli v plamenech. Najdeš Benjamina a postaráš se, aby zmizel z toho světa jednou provždy.“

„Proč jsi neposlal tady svýho Quasimoda, aby ti ho našel a postaral se o to?“

„Protože tobě bude Benajamin věřit. Jsi manželem té poloupírky a přítel Cullenů. Nebude mít důvod podezřívat tě, že mu usiluješ o život.“ Chtěl po mě, abych zabil přítele, který při nás stál v boji. V hlavě mi to šrotovalo, jak nejvíc mohlo. Nechápal jsem, proč zrovna já, proč si nevybral někoho z Cullenů na tuhle pomstu. A pak mi to cvaklo.

Věděl o síle otisku a jak je těžké odloučit se od něj. A pokud by nebyla Ness dost silná a poddala se žalu nad mým odchodem, mohlo by se stát to nejhorší, co by mě mohlo potkat – zemřela by žalem a Cullenovy by její ztráta zasáhla tak jako nic jiného. Přišli by o to, co je jim nejdražší, o Renesmé, a on by tím docílil své pomsty. Modlil jsem se, aby Ness bojovala a našla sílu žít pro sebe a naše dítě. Tím, že po mně ta pijavice chtěla, abych našel a zničil Benjamina, mi dávala naději a čas na to, že někomu z nich dojde, co se děje, aniž by si to uvědomoval.

„Dobře, řekni mi, kde ho mám hledat?“ přistoupil jsem na jeho plán. Marcus sestoupil ze svého trůnu a šel ke mně.

„Nemáme nejmenší tušení, je na tobě, aby jsi ho vyčmuchal, pse,“ odpověděl, když se přede mnou zastavil. Quasimodo, (nebo jak se ta pijavice jmenovala), stojící za mnou, ze sebe vydal zvuk podobný smíchu.

„Ezechiel ti bude dělat společnost, aby tě nenapadlo rozběhnout se za svými přáteli,“ dodal Marcus a otočil se k odchodu.

„Jdeme, čeká nás dlouhá cesta,“ ozvala se ta násoska za mnou, když Marcus zmizel ze sálu, a znova do mě strčil.

„Přísahám, že jednoho dne budu já ten, kdo bude mít nad tebou navrch, ty pijavice. A pak se s obrovskou radostí zakousnu do té tvé prašivé a smrduté palice!“ zavrčel jsem na něj, když jsme znovu procházeli temnou a chladnou chodbou zpět do mé cely.

„Víš, že jsi zábavný?“ začal se chechtat.

„On tě ten smích přejde, až si s tvojí palicí budu kopat o zeď,“ odpověděl jsem jízlivě. Došli jsme k cele, kde jsem měl být zavřený do dalšího dne, než jsem se měl vydat hledat Benjamina a svoji malou šanci, jak se vrátit zpět ke své Nessie a našemu dítěti...

 

Renesmé

 

„Nessie, zlatíčko, můžu dál?“ ozvala se za dveřmi ložnice Rose.

„Pojď,“ zavolala jsem a nemotorně se posadila na posteli. Byla jsem v sedmém měsíci a ten poslední měsíc jsem si vůbec nepamatovala. Nezajímalo mě, že jsou nějaké Vánoce nebo silvestr. Chtěla jsem být sama se svojí bolestí.

Do pokoje vešla Rose, která tady s Emmettem zůstala. Rodiče museli odjet do Londýna s opravdu těžkým srdcem, že mě tu nechávají, ale Rose je ujistila, že se o mě postará. A tak se se mnou srdceryvně rozloučili a byli pryč. Alice a Jasper byli bůhví kde, neměla jsem nejmenší tušení.

Rose se posadila na kraj postele a zastrčila mi pramen vlasů za ucho.

„Ness, je nejvyšší čas dát se dohromady. Zbývají ti dva měsíce do porodu a ty jseš na tom tak špatně, že se bojím, že než porodíš, tak se zhroutíš. Nebudu s tebou mluvit jako kdyby si byla malá holčička. Tou už dávno nejsi, jsi dospělá žena a brzy budeš matka, měla by ses tak chovat. Měla by ses smířit s tím, že smutnit a topit se každý den v slzách kvůli tomu zatracenýmu psovi ti nijak nepomůže a zpátky ho tím nepřivoláš. Najdi v sobě sílu a udělěj ve svém životě krok dopředu.“ Dívala jsem se do těch zlatých očí a věděla jsem, že má pravdu. Sebelítosti jsem si užila dost, byl nejvyšší čas dát se dohromady, já se přece měla na co těšit, měla jsem pro co žít – pro své dítě.

„Máš pravdu, Rose. Je nejvyšší čas dát se dokupy a jít dál.“ Chabě jsem se na ni usmála.

„Tak se mi líbíš.“ Usmála se na mě a opatrně mě objala.

„Tak a teď hezky vstaň z postele, něco ti oblečeme a půjdeme se projít. Myslím, že by ses měla zajít podívat na Billyho. Je hodně smutný z toho, co se stalo. Bude mít radost, když uvidí, že je ti líp.“

Udělala jsem, co mi řekla. Rose mi pomohla se obléct co nejtepleji, abych neonemocněla, a vyrazily jsme k Billymu.

XXX

 

Uběhlo pár dní, cítila jsem se o něco lépe a pokoušela jsem se myslet na Jakea co nejméně to šlo, ale bylo to opravdu těžké.

S pomocí Rose a Emmetta se mi to dařilo a já jim za to byla vděčná. Ale viděla jsem, jak se kvůli mně musí držet zkrátka. Pokaždé když se chtěli políbit, nebo se jen mezi sebou hašteřit, to kvůli mně neudělali. Řekla jsem Rose, že pokud chtějí odjet, že mi to nevadí. Nebyla bych v domě sama. Billyho taky tížil smutek a kdyby bydlel se mnou a s dítětem, určitě by na tom byl lépe. Rose ale chtěla zůstat až do porodu, a tak jsem jí neodporovala.

Hodně jsem se sblížila s Leah, která za mnou začala chodit každý den. Byla s ní zábava a když se s ní občas stavilaly i Rachel s Emily, podařilo se mi chvílemi úplně zapomenout na svoje trápení. Byla s nimi legrace. Zavedli jsme společné sobotní večery, kdy se sešli všichni, celá smečka i se svými ženami a dětmi. Jezdil i Charlie, který byl rád, že Billy je na tom taky lepé. A občas se připojil i Carlisle s Esmé. Dům byl ten den přeplněný rodinnou atmosférou a veselou náladou. Nikdo se přede mnou o Jakeovi nezmiňoval a já jim byla vděčná. Pochopila jsem, že i bez Jakea bude mít moje dítě milující rodinu a spostu strýčků, kteří jej budou učit správným věcem. A dědečka, který jej bude nadevše milovat a zasvětí ho do indiánských legend. Ale i přes to všechno mě trápilo, že mu to všechno nedá jeho vlastní otec...

 

Dny, týdny a měsíce plynuly a mně se blížil termín porodu. Všechny jsem měla za zadkem, kdyby to na mě přišlo, a já myslela, že z toho zešílím. Byly to tři měsíce, co mě Jake opustil. Bolest v mém srdci zůstávala, ale zároveň jej naplňoval pocit štěstí a nedočkavosti až poprvé uvidím svoje dítě. Moje síla zmizela nadobro, neměla jsem ani upíří rychlost. Můj malý chlapec mi to všechno vzal. Jediné, co mě dělalo jinou, bylo to, že jsem nestárla a pořád jsem měla svůj dar. Jinak jsem byla zranitelná stejně jako člověk. Ale vědomí toho, že moje dítě bude vší tou silou oplývat, mě dělalo šťastnou. I když jsme netušili, proč se síla, kterou mi bral, neprojevila už v mém těhotenství a že mi malý nijak neublížil.

 

XXX

 

Seděla jsem s Emmettem v kuchyni a pochechtávala se jeho vtípkům. Rose odjela na nákupy a my zůstali sami.

„Hele, moc se mi tu nepochechtávej nebo začneš rodit, a Rose mě přerazí, že u toho nebude!“ Podíval se na mě. Podle toho, jak se tvářil, se snažil vypadat vážně, ale moc se mu to nedařilo a mně to přišlo strašně směšný.

„Ne... nemůžu za to. Prostě mi to přijde k smíchu. A... a hups.“ V momentě jsem se přestala smát a ustrašeně se jsem se podívala pod stůl na svoje nohy, po kterých mi stékala voda.

„Hups? Jaký, hups?!“ Vyvalil na mě oči.

„Renesmé, okamžitě mi řekni jaký hups?!“ Nikdy bych si nemyslela, že upír může dostat hysterický záchvat, ale stalo se. A to ještě netušil, co mělo to hups znamenat.

„Praskla mi voda,“ zašeptala jsem a podívala se na něj. A on místo toho, aby dostal hysterák, že budu vážně rodit, úlevou vydechl a na tváři se mu roztáhl široký úsměv.

„Ježiš, Ness, tys mi dala, já myslel, že už to na tebe přišlo. A kde ti ta voda teče?“ zeptal se a vstával od stolu.

„Emmette, to...“

„To je v pohodě, kde máš hasák, já to spravím,“ nenechal mě domluvit.

„Emmette, budu rodit!“ zařvala jsem na něj. V tu chvíli se zatvářil, jako by dostal facku, a probral se.

„Co? Co?! Hele... Ne, ne... Nemůžeš rodit! Co mám dělat?! Rose mě zabije! A já ti říkal, že se nemáš tak hihňat, Ness! Co mám udělat?!“ Poletoval po kuchyni ze strany na stranu div všechno nerozbil, jak rozhazoval rukama.

„Emme,“ nic. Nevnímal.

„Emmette!“ zařvala jsem. Zabralo to. Konečně se na mě podíval.

„Zavolej Carlislovi a řekni mu, že mi odtekla plodová voda a zeptej se ho, co mám dělat.“ Začala jsem zhluboka dýchat.

„Dobře, zavolám Carlislovi, ale ty tady nemůžeš zůstat sedět, odnesu tě na pohovku.“ Opatrně mě zvedl do náruče a odnesl mě do obýváku. A pak se to seběhlo, ani jsem nevěděla jak. Jakmile domluvil s Carlislem, popadl mě znova do náruče a vyběhl se mnou z domu. Bylo mi jasné, že běží ke Carlislovi a Esmé, měli v domě všechno možné nemocniční vybavení, kdyby se něco stalo. Ani jsem nepostřehla, že se mnou Emmett běží, připadala jsem si spíš, jako bych se vznášla. Během několika minut jsme byli v Carlislově pracovně, kde to vypadalo jako na porodním sále.

„Polož ji sem, Emmette, a jdi ven,“ řekl Carlisle. Emmett mě položil na lůžko a vypařil se jak pára nad hrncem.

„Ness, jak časté máš kontrakce?“

„N... nevím, ale nejspíš hodně část... áááááááááááá, Carlisle, udělej něco!“

„Dobře, podívám se.“

„Tak, Ness, připrav se. Za chvíli budeš držet svého syna v náručí.“ Poslední věta, kterou řekl, mi dodala sílu vydržet. Nikdy v životě jsem necítila takovou bolest. Mít v tu chvíli u sebe Jacoba, zaškrtila bych ho a roztrhala na kusy. Ale všechna ta bolest, kterou jsem cítila, nebyla tak velká jako radost a štěstí, které jsem prožívala, když jsem poprvé uslyšela pláč svého miminka.

„Zvládla jsi to, Ness,“ usmál se na mě Carlisle. Dívala jsem se, jak balil Noaha do dečky a nesl ho ke mně.

A v momentě, kdy mi ho vložil do náruče, se pro mě můj syn stal tím nejdůležitějším na světě. Byl tak krásný a tolik podobný svému otci. Do očí se mi nahrnuly slzy. Jak moc jsem si přála, aby byl s námi. Ale on si zvolil jinak a opustil nás.

„Ahoj, Noahu,“ zašeptala jsem a slzy mi začaly stékat po tváři.

„Je krásný, Ness, ale teď...“ Přerušil nás rámus, který se ozval za dveřmi.

„Co jsem ti říkala, Emmette! Že ji nemáš jakkoliv rozrušovat! A co ty uděláš, jakmile vytáhnu paty z baráku?! Vyvoláš jí porod! Sakra! Chtěla jsem být u toho, až se ten malý narodí!“ I přes to, jak jsem byla vyčerpaná, jsem se musela smát.

„Rose, pojďte dál.“ řekla jsem tiše, věděla jsem, že mě slyší až moc dobře. Dveře se otevřely a v nich stála Rose s Emmettem a Esmé. Během sekundy stáli všichni tři u mé postele a obdivně pozorovali mého syna.

„Chtěla bych vám představit svého syna. Noah Anthony Black,“ řekla jsem hrdě.

„Je to moc krásné jméno, Ness. A on je tak krásný,“ Rose se rozplývala blahem.

„Ness, měla by sis odpočinout, Rose se o malého postará a ja tě zatím prohlédnu. Pak tě přestěhujeme do pokoje tvých rodičů, ať si chvíli odpočineš. Přikývla jsem na souhlas, políbila jsem Noaha na jeho malou hlavičku a podala ho Rose, která mi slíbila, že se o něj postará. A i s Emmettem a Esmé odešli z pokoje. Byla jsem unavená, šťastná, o pár kilo lehčí a bylo to tak příjemné. Když se mnou byl Carlisle hotový, přenesl mě do pokoje, ve kterém dřív bydleli moji rodiče. Uložil mě do obrovské postele a já čekala, až se objeví Rose s mým synem ve dveřích. A nečekala jsem dlouho...

 

 

Jacob

 

Pátrání po Benjaminovi bylo zatím neúspěšné. Projeli jsme s Quasimodem, jak jsem ho přejmenoval, spousty měst a států, ale zatím bezvýsledně.

Ani možnost, jak tomu upírovi zmizet, se nenaskytla, protože jsem ho měl pořád za zadkem. Stopa, kterou nám dal nějaký upír na polských hranicích, nás zavedla až do Ruska, ale Bena jsme nenašli. Bloudil jsem po lese a myšlenkama jsem byl u Ness.

„Co je, psisko? Myslíš na tu svoji poloupírku?“ ozval se Quasimodo, který byl pár metrů za mnou.

„Nestarej se, ty zatuchlá násosko!“ odsekl jsem mu.

„No, být tebou, tak se snažím být se mnou zadobře,“ v jeho hlase jsem slyšel náznak samolibého úsměvu.

„Jo? A mohl bys mi říct jeden jedinej důvod, proč bych se ti měl cpát do zadku?“ pokračoval jsem v cestě a ani se na něj nepodíval.

„Nejspíš proto, že vím něco, co by tě mohlo zajímat. Ty netušíš, jak velký je můj dar, co?“ Zastavil jsem se a otočil se na něj.

„Co víš?“ zkřížil jsem ruce na hrudi a hleděl na něj s nenávistí.

„Tvoje upírka už porodila.“

Zůstal jsem stát jako přibitý. Porodila. Moje dítě je na světě a já jsem tam nebyl. Nessie to zvládla, měla dost síly na to, aby naše dítě přivedla v pořádku na svět. Pocítil jsem radost a zároveň obrovský smutek. Otočil jsem se na patě a dál pokračoval v cestě, ale jiným směrem, než bylo původně v plánu.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ volal na mě. Nereagoval jsem, a tak se během chvilky objevil přede mnou, aby mi zatarasil cestu.

„Uhni, jdu zapít svoje dítě! A opovaž se mi v tom bránit!“

„Myslíš si, že tě nechám jít samotného, aby si se mohl vypařit?“

„Hele, ty ztrouchnivělče, je mi jedno, jestli mi budeš slídit za zadkem, tak jako to děláš celou dobu, ale já chci zapadnout do nějaký putyky a zapít svý dítě. Takže co?“

„Ok, zablešenče, však já si tě ohlídám, aby jsi mi neutekl.“

A tak jsem zapadl do prvního baru, na který jsem narazil, praštil sebou na barovou židli a měl v plánu se opít do němoty. Zaprvé, abych zapil narození svého dítěte, a zadruhý, abych spláchl vztek a smutek, že jsem u toho nemohl být a Ness se v tom musela máchat sama. Měl jsem těžké srdce, protože jsem nevěděl, jestli mám dceru nebo syna a jestli je Ness v pořádku. Ale po pár hodinách, kdy jsem do sebe naházel snad stovku panáků, aniž bych věděl čeho, jsem byl spokojenej.

„Hele, ty opilče, je čas zmizet.“

„Ha...škyt. Tyzv... Tyzv... Ty si myl... myslíš, že... Sakra! Mus... Musím jít na pány,“ podařilo se mi ze sebe vysoukat. Chtěl jsem slézt ze židle, ale svět se se mnou zatočil a já i s židlí spadl na zem.

„Hele, mladej, seš v pohodě?“ ozval se barman.

„Jsem táta,“ řekl jsem a pak jsem usnul. A nechal si zdát krásnej sen s mojí Ness a svým dítětem...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (30.08.2013 23:35)

Emmett si to chudák vyžral...ale zvládol to.
No a Jake...uvidíme....
Pekná kap.:)

Niky

4)  Niky (08.05.2012 22:25)

Emmett a jeho reakce A malý Noah A konec taky skvělý :D Těším se na pokračování

maryblack

3)  maryblack (04.05.2012 19:31)

Díky holky

Empress

2)  Empress (04.05.2012 18:03)

Zlatííííčko krása
Emmett s hasákom... Tá predstava ma prenasleduje už od rána
Nuž a príchod malého Noaha na svet a záver s Jacobom ... prosto super
Takže píš píš píš....

Marcelle

1)  Marcelle (04.05.2012 16:53)

:'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Riley