Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/thumbs/smrtcs.jpg

Kdo chce slyšet, ať tiše poslouchá.

Povím teď příběh, sotva kdo jej zná.

Jak mluvčí smrti se života vzdal,

sakra, a jak to bylo dál?

„No to se mi snad zdá!“ sykla jsem potichu. To je tento týden již po čtvrté! A to je, prosím, teprve středa! Já prostě nemůžu mít den, aniž by se něco nepodělalo. Jako by nestačilo, že mě celý život pronásledují mrtví, můj nejlepší kámoš je Smrťák, momentálně po mně střílejí a ta zatracená smůla se mě ne a ne pustit. Co mě to sakra napadlo, rozhodnout se pomoci mafiánské mamá? Když se nad tím zamyslím, nebyl to zase tak úplně můj nápad. Mně se do toho vlastně ani nechtělo! To Sandra mě do toho urejpala.

To bylo samé: „Podívej se na ni. Chudinka.“ nebo: „Ona si to zaslouží vědět!“ a to se opakovalo furt a stále dokola. Nejradši bych teď Sandru zabila, ale to bohužel nejde... Ona už je jaksi mrtvá. Ano, ta část, že mě pronásledují mrtví, je pravdivá, tak proč nemít za nejlepší kamarádku ducha? Co je na tom divného? I když na druhou stranu, duch se celkem hodí. Ono lidi je normálně nevidí, takže může jít tam, kam potřebuje, a nebýt spatřen. Duch se hodí i na zjištění únikové cesty při nějakém maléru, například přestřelce s mafiánskými gangstery, ale to by tu teď musel nějaký být! Nejlépe jedna dlouhovlasá zrzka s kočičím pohledem, co si říká Sandra! Ale ono ne.

Běž za mafiánskou mamá, řekni jí, že jí její mrtví syn vzkazuje, ať nevěří vlastnímu manželovi, a že ty peníze jsou ukryty v nějaký skřínce na mě neznámých záchodcích. Je přece jasné, že bude nadšená a přivítá tě s otevřenou náručí. Kdo by čekal, že se na mě vrhne hromada po zuby ozbrojených chlápků? A kdo by vůbec tipoval, že mě nenechají do doby, než se mě zbaví? No já tedy určitě ne! Pche!

Marně jsem se rozhlédla okolo sebe a hledala možnost úniku. Ale já nevím, jak vy, ale já ve tmě nevidím! Což se nedá říct o těch namakaných chlápcích, co už si určitě nasadili nějaký ty jejich super brejle, aby mě viděli i v týhle zatracený tmě. Ozval se výstřel a něco nade mnou se rozsypalo po zásahu kulkou.

„Do prdele!“ vztekala jsem se a dala se na zběsilý útěk. Kulky okolo mě lítaly a já dělala co mohla, abych z toho byla pryč. Pokusila jsem se zrychlit, ale má smůla se rozhodla, že jen tak neuteču, a já do něčeho čelně narazila a patřičně si zanadávala. A i navzdory situaci do oné věci pořádně kopla, což vyvolalo jen další salvu nadávek.

„Co to, sakra, je?“ a položila na onu věc ruce. Ano, za mnou běží magoři se zbraněmi a já tu ohmatávám cosi studeného, kovového... Popelnice! Kroky se blížily a já udělala to jediné, co zbývalo. Po hlavě jsem se vrhla do popelnice plné odpadků, jimiž jsem se provrtala až na dno. Okolo bylo hrobové ticho, a tak jsem jasně slyšela muže, co okolo mě, tedy popelnice, proběhli a slepě stříleli. Ještě chvíli jsem se ani nehýbala a až teď mi došlo, že by bylo taky fajn se nadechnout. Jen jsem se o to ale pokusila, okamžitě jsem onoho nápadu litovala. Někde v mé oblasti se musela nacházet ryba. Dost smrdutá ryba. Vůbec bych se nedivila, kdybych ji měla přímo před nosem! Zarputile jsem se odmítala nadechnout, ale můj mozek se dožadoval přísunu vzduchu. Rychle jsem okolo sebe zašátrala rukama a vyhrabala se ven. Smetla jsem ze sebe zbytky čehosi, co radši ani nechci vědět, co to bylo, a zaposlouchala se. Nikde nic. Nebo alespoň myslím, že nikde nic není, ale k mému štěstí jen vykročím a něco se posere. A taky že jo. První krok a já si opravdu přála, aby se mi to jen zdálo. Kdo chodí se psem do temných uliček? No, evidentně někdo jo, protože jsem si to namířila přímo do psího výkalu.

„Úžasná třešnička na dortu,“ povzdechla jsem si a opatrně se vydala na cestu domů. Cestou jsem přirozeně zakopávala o nejrůznější výmoly a už jsem si myslela, že domů snad ani nedojdu. I když pojem domů není až tak úplně přesný. Ale jestli vám stačí zapadlý byteček se dvěma místnostmi a koupelnou a to celé v podnájmu, tak prosím, můžeme tomu říkat doma. Konečně jsem se dopajdala ke dveřím a k mému překvapení jsem stále žila. Potichu jsem vstoupila do domu, zavřela dveře a úlevně vydechla. Žiju! A už jsem doma. Sundala jsem si kabát a chtěla ho pověsit, ale moje oči zíraly do obličeje rozčíleného ducha.

„Kde si, sakra, myslíš, že jsi byla?“ prskala.

„Venku?“ nahodila jsem nevinný úsměv.

„Já tady trnu strachy a ty se...“ shlédla mě znaleckým pohledem, „válíš v popelnicích?“

„Ne, neplánovaná schůzka s problémem,“ prskla jsem a prošla skrz ni směr koupelna.

„Jaký problém? Jestli myslíš tu milou paní, tak s tou si nedělej starosti. Jen jí dojde, že jsi měla pravdu, a ještě ti poděkuje,“ drmolila si to svoje.

„Zítra odjíždíme,“ oznámila jsem jí tónem, který nedovoloval odporovat, a zavřela za sebou dveře do koupelny.

 


 

Dočetli jste až sem? Gratuluji!

A teď otázka... Mám pokračovat? Našel by se někdo, kdo by stál o pokračování?

Prosím, zanechte komentář...

Paxleena

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

7)  BJane (12.06.2014 17:09)

Určitě pokračuj!

6)  bara (30.05.2014 21:28)

super tesim se na dalsi prosim pokracuj

5)  bara (30.05.2014 21:27)

super tesim se na dalsi takze prosim pokracuj

4)  Lucka (30.05.2014 20:34)

skvěle se to četlo. Jsem rozhodně pro pokračování

3)  Teyla (30.05.2014 14:49)

Rozhodne by som si prečítala aj pokračovanie!!

Marvi

2)  Marvi (30.05.2014 12:53)

Je to zajímavé, takže by mě i to pokračování zajímalo. Prozatím jen mohu předpokládat, kdo je hlavní hrdinka, ale podle toho o co vše zakopává mám nejspíš jasno :)

1)  BabčaS. (30.05.2014 10:21)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Edward & Bella