Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/thumbs/smrtcs.jpg

„Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu."

Zádrhely pokračují

 

Už zase ten pláč! Já věděla, proč jít spát dřív. Co je to za zatracenýho ducha?! Si dělá srandu, ne? To takhle vyřvává každou noc? No to snad ne! Zabořila jsem hlavu pod polštář, ale bylo to na nic. Naštvaně jsem vylezla z postele a seběhla do kuchyně.

„Už zase ponocuješ?“ vyděsil mě opět Edwardův pohrdavý hlas. A že si ale umí vybrat chvilku. Každý přece děsí lidi, když pijí, ne?

„Do prdele, Edwarde!“ kašlala jsem jako o život.

„Tam těžko,“ uchechtl se a odešel do obývacího pokoje. Co proti mně má? Jasně, v životě jsem už naštvala spoustu lidí, ale jemu jsem snad nic neudělala. Nebo jo?

„Hele, můžeš mi laskavě říct, co proti mně furt máš?“ vyběhla jsem za ním.

„Co jsem ti udělala?“

„Žiješ,“ odvětil stroze.

„Tak to se potom omlouvám. Prosím, přijmi mou nejhlubší omluvu za to, že jsem si dovolila narodit se!“ prskla jsem a vrátila se do pokoje. Tak za tohle mi opravdu nestojí. Já dám Smrťákovi srandu!

 

Ráno pro mě bylo utrpením. Ani si nepamatuji, kdy jsem opět usnula. Unaveně jsem se zvedla a můj zrak spočinul na kupičce připraveného oblečení. O tomhle si budu muset s Alice ještě promluvit!

 

Seběhla jsem schody a zázrakem jsem se nepřizabila.

„Dobré ráno. Co máme k snídani?“ obdarovala jsem Esmé zářivým úsměvem. Kde se to ve mně bere takhle po ránu?

„Lívance. Snad ti budou chutnat,“ odpověděla. Jen její prsty ztratily kontakt s talířem, vrhla jsem se na lívance jako hladivý vlk. Miluju lívance!

„Výborné, ale to je vše, co uvaříš,“ pochválila jsem jí její kuchařské umění.

„Emme, svezl by jsi mě domů?“ otočila jsem se na jmenovaného.

„Ty nás opouštíš?“ zděsil se. Až teď jsem si všimla, že je tu s Esmé jediný.

„Kde jsou všichni?“ ignorovala jsem jeho otázku.

„Udělali si výlet do přírody. Ty nás opravdu opouštíš? Alice něco takového naznačovala, ale Bello, prosím, to nemůžeš,“ cloumal se mnou, „nás nesmíš opustit. Co bych bez tebe dělal? Bello!“

„Emmette! Chci jen dovést domů, protože tam mám auto. Chci si udělat menší výlet po okolí. A i kdybych se jen pokusila zůstat tam přes noc, hádám, že by se přiřítila tvá sestřička a já bych nedožila rána. Odvezeš mě?“ klidnila jsem ho.

„Pfm. No, jo,“ hrál uraženého a hodlal mě ignorovat. Vypochodoval z domu a čekal u auta. Když ignorace, tak pořádná. Bez komentáře jsem si sedla na místo spolujezdce a aktivně udržovala ticho po celou dobu jízdy.

K domu jsme dojeli až překvapivě rychle. Jen se mé nohy dotkly asfaltu, už jsem zavírala dveře a Emmett opět vyjížděl. Jeho auto se vzdalovalo nepovolenou rychlostí až mi zmizelo z dohledu.

Úsměv na mé tváři nabral nekontrolovatelných rozměrů a já se vydala ke svému autíčku.

 

Tak jo! Nevím, co jsem si od dneška představovala. Město, kde je nemocnice, škola, policejní stanice, hromada rodinných baráčků a obří cedule ukazující do La Push, jsem měla projeté raz dva. Kam, sakra, teď? Jediné, co přišlo na možnost bylo ono zmiňované La Push. Když už výlet, tak do neznáma.

Opět jsem jela spoustou zeleně. Copak neznají i jinou barvu? Začíná mě z ní bolet hlava. Hodila jsem blinkr a sjela ze silnice. Unaveně jsem si promnula oči a opřela si hlavu o volant.

 

„Bello!“ zařval mí někdo do ucha. S trhnutím jsem se vymrštila do vzpřímeného sedu.

„Co? Kdy? Kde? Jak?“ rozhlížela jsem se okolo sebe a zarazila se na Smrťákovi. Seděl v křeči na sedadle a neovladatelně se smál.

„Já usnula?“ zeptala jsem se zmateně.

„Můžeš mi říct, co jsi dělala v noci?“ smál se.

„Snažila se nevnímat to řvoucí dítě,“ hlesla jsem.

„Jaký dítě?“

„Jestli to takhle půjde dál, tak moc dlouho nevydržím.“

„Jaký dítě?!“

„Copak je normální, aby stálo na schodech a řvalo?“

„Tak odpovíš mi?“

„Mi řekni, kdo si to v noci chodí vyřvávat na schody? A nejen na ně?“

„Sakra, Bello, kdo kde řve?“

„Už mě to fakticky unavuje. Většinu noci se jen snažím usnout.“

„Bello!“ zařval.

„Co je?“ štěkla jsem.

„Jaký dítě?“ zeptal se už klidně.

„To duchařský,“ hlesla jsem unaveně. „Moment! Ty o něm nevíš?“

„No, ono... Jaksi... Hele, příroda v La Push je moc pěkná. A to moře! Užij si to,“ usmál se a zmizel. Ten jeden mrňavej! Já ho tak... Moc dobře ví, že ho poslechnu. Co taky tady? Nemám na výběr. S brbláním o tom, co všechno mu udělám, až se příště objeví, jsem vyjela opět na silnici a hurá do La Push!

 

Nejprve jsem míjela pár domků, ale čím déle jsem jela, tím víc lidí jsem viděla. La Push je vlastně taková po lese roztroušená vesnička. Nad tím přirovnáním jsem se ušklíbla. Zajela jsem trochu hlouběji mezi stromy a zaparkovala. Otevřela jsem dveře a zhluboka se nadechla.

„La Push je opravdu pěkný.“

„Ale, do prdele, už!“ zařvala sem.

„Až tam?“ chechtal se Smrťák na sedadle spolujezdce.

„To jsem další na seznamu?“ zeptala jsem se.

„Na jakém seznamu?“ podíval se na mě s otázkou v očích.

„Protože takhle to ty děláš, ne? Hodláš mi přivodit infarkt.“

„Seznam?“

„Nebo nějakej záchvat.“

„Seznam? Proč bych...“

„Nebo se prostě složím...“

„Cože?!“

„No chceš mě zabít, ne?“ rozhodila jsem unaveně rukama.

„Proč?“

„Já nevím. To ty mě neustále děsíš,“ vzdychla jsem.

„Slečno, jste v pořádku?“ Až teď jsem si všimla neznámé osoby stojící opodál.

„Jak dlouho tam stojí?“ sykla jsem směrem ke Smrťákovi, ale ten tu již nebyl. Nečekaně!

„Ehm, jo, já jen...“ slova se mi zadrhly a já zírala na postavu přede mnou. Obrovský, tmavě opálený indián a i přes docela chladno byl jen v kraťasech.

„Jsem Black. Jacob Black,“ představil se a nabídl mi ruku.

„Swan, Bella Swan,“ odpověděla jsem stejně a ruku přijala.

„Jsi tu nová, co?“ zeptal se.

„Hm, jo. Myslela jsem, že si udělám výlet po okolí, ale nevím, kde začít,“ přiznala jsem se.

„Je libo průvodce?“ zeptal se s jiskřičkami v očích.

„O někom víš?“ usmála jsem se.

„Pche, nejlepší průvodce široko daleko stojí přímo před tebou!“ rozhodil rukama, „půjdeš se projít?“ Jít s cizím indiánem v kraťasech a namakaným tělem neznámou krajinou? Co by se mohlo stát?

„Jasně!“ nadskočila jsem nadšením.

 

Procházka s Jacobem byla příjemná. Možná až moc. Provedl mě lesem, vyprávěl o indiánech svého kmene a dostali jsme se i na pláž. Věděli jste, že oheň z naplaveného dříví hoří modře? Já už to vím!

Čas s Jacobem ubíhal tak rychle a když jsem se podívala na hodinky, zděsila jsem se. Ono už je tolik a já ještě neobědvala? Já nedostala hlad?

Jacob si všiml mého pohledu a zamračil se.

„Už musíš jet?“ zeptal se.

„Ne, já jenom, že už je tolik a já ještě neobědvala,“ ušklíbla jsem se.

„Tak v tom případě, tě zvu na oběd. Tedy spíš pozdní oběd. Co by jsi řekla pikniku s mými přáteli?“ navrhl.

„Beru!“ poznání nových lidí? Proč ne. Konečně někdo, kdo mě nebude chtít zabít. I když...

 

Sam. Seth. Paul. Emily. Jared. A spousta dalších jmen. Jména... Vždycky mi dělaly problém. Všichni byli moc fajn, ale vážně by potřebovali vysvětlit, že steroidy škodí zdraví! A taky by si mě mohli přestat tak zvláštně prohlížet.

„A odkud jsi?“ pokusila se Emily navázat přátelský kontakt. I když ne zrovna tím nejlepším tématem.

Koukla jsem po Jacobovi s klukama, kteří se váleli v písku kousek od nás. Zhluboka jsem se nadechla a spustila: „Víš, pro mě tak nějak platí že jsem odevšad a při tom odnikud,“ podívala jsem se na její nechápavý výraz a pokračovala, „Nikde jsem zatím nevydržela dlouho. Projela jsem spoustu měst, městeček, ale nikde jsem se nezdržela. Doufám, že ve Forks vydržím.“

„Tak ať se ti tu líbí a kdybys cokoliv pokračovala, stačí říct,“ usmála se.

„Všichni tady jsou tak milí. Je to pro mě strašně nezvyklé. Všude, kde jsem zatím byla, se se mnou nikdo nebavil a přijedu sem...“ rozhodila jsem bezradně ruce.

„S kým si se tu již spřátelila?“ pokračovala ve výslechu.

„Kromě vás znám ještě Cullenovi. Esmé mi zařizuje dům a celá jejich rodina mi pomáhá.“

„Ty znáš Cullenovi?“ ozval se Sam. Kdy přestali blbnout? Najednou stáli u nás a pozorovali mě.

„Ehm, jo,“ usmála jsem se nesměle. O co jim jde? Chtěla jsem se jich na to zeptat, ale zarazil mě pronikavý dívčí křik. Sandřin křik.

„Utíkej! Utíkej!!! Uteč! Je to zrůda! Slyšíš mě?! Je to mutant! Utíkej! Příšera!“

 

 


 

 

Moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly. Potěšily :)

Tak ať na ně nazapomenete :D

Paxleena

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

4)  Lucka (23.10.2014 18:00)

skvělé

3)  Teyla (23.10.2014 16:15)

Človek čaká na novú kapitolu ako blázona ona to ukončí takto!!! No samozrejme to bolo zase super, len sa v tých dialógoch niekedy strácam... a tiež by som sem ta pridala trošičku viac opisu... Ale je to tvoj štýl písania a mne sa páči čižé... :D Ten koniec od teba teda naozaj nebol pekný! A ešte ma zaujíma, či si team Edward, kedže si s Edíkom zatiaľ nič okrem jedovatých poznámok nepovedali. No i tak je to sranda! :D A nikdy v živote som si ešte tak neprorečila v jednom komentári! Tvoj poviedka zo mňa robí dosť nevyrovnanú osobnosť :D Ako vždy čakám napäto na pokračovanie a dúfam, že bude čo najkôr! :D

2)  marcela (23.10.2014 14:18)

... a najednou byl konec...
Já vím, já vím,... máš i jiné věci na práci, ale když ono je to tak hezký,... a vtipný a vůbec, kolem dokola, úžasný.

1)  BabčaS (23.10.2014 11:49)

:p :p :p :p :p :p :p :p :p :p :p :p

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek