Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/thumbs/smrtcs.jpg

Když tě strach brzdí, přidej do plynu.

Nedostupný duch a očumující Smrt


Konečně jsem dojela do Forks! Už mi z té zelené začínala bolet hlava. Strom vedle stromu. Co si Smrťák, sakra, myslel? Jak to tu mám vydržet? Si myslel, že mě tu něco zabaví natolik, že se nezblázním? No když myslí...

Pomalu jsem zahnula do ulice a hledala dotyčný dům. Což nakonec nebyl vůbec žádný problém. Obrovská cedule Na prodej a skupinka lidí na trávníku mluvila za vše. Opatrně jsem zaparkovala a vydala se ke skupině. Vstříc mi vyšla překrásná dáma.

„Dobrý den, já jsem Esmé Cullenová. Vy musíte být Isabella, že?“ představila se a natáhla ke mně ruku.

„Ano, dobrý den. Ráda Vás poznávám, paní Cullenová,“ a její ruku jsem přijala.

„Prosím, říkejte Esmé, a toto je můj syn Emmett a dcera Alice. Slíbili mi dnes pomoc,“ představila mi svou rodinu.

„Ahoj, Isabello, já jsem Alice. Ráda tě poznávám. Určitě z nás budou úžasné kamarádky,“ zašvitořila malá osůbka podobná elfce.

„Ahoj, ale říkejte mi jen Bello. Isabello je moc dlouhé,“ usmála jsem se a potřásla si s ní rukou.

„A já jsem Emm,“ přihnal se ke mně obrovský hromotluk a sevřel mě ve svém mohutném náručí.

„Emmette!“ zděsila se jak Esmé, tak Alice. Páni, ten má ale sílu! Asi by měl přestat brát ty steroidy.

„Tak dobrá. Co by jsi řekla tomu, kdybychom se šli podívat dovnitř a ty by jsi mi řekla, kde by se ti co líbilo?“ usmívala se Esmé.

„Výborný nápad,“ zaradovala jsem se a nechala se vést do domu.

„Tak, tady je veranda. Navrhovala bych ji vymalovat na...“ a Esmé mluvila a mluvila. Já jen s radostí přikyvovala, protože návrhy Esmé byly dokonalé. Vše popisovala do nejmenších detailů a já živě viděla, kde co bude.

„To bude nádhera,“ vzdychla jsem, když mi Esmé popisovala moji ložnici, které by měla vévodit obrovitá postel. To bude srandy.

„Takže se ti to líbí?“ zeptala se Esmé.

„Líbí? Ne to ne,“ pohlédla jsem do jejího smutného výrazu. „Tohle bude dokonalé dílo.“

„Děkuji,“ rozzářila se štěstím.

„Takže teď je čas na nákupy!“ vykřikla nadšeně Alice.

„Tak já letím!“ vyhrkl Emmett a vyběhl ke dveřím. Alice ale byla rychlejší, a i když byl Emmett mnohonásobně větší a silnější, zastavila ho. „Tak na to zapomeň. Jedeš s námi! Ještě zavolám Jasperovi, aby nám pomohl. Bello, jedeš s námi, že?“

„Samozřejmě. Potřebuji si potom koupit i něco na sebe,“ potvrdila jsem.

„Né!“ ječel Emmett a padl na zem. „Co jsi to udělala?“

„Cože?!“ vyděsila jsem se.

„Podepsala jsi si ortel smrti! Nákupy s tímhle ďáblem? Zachraň se dokud můžeš!“ bědoval.

„Ale já nákupy docela ráda,“ ohradila jsem se. Kvůli tomu, že se neustále na rychlo stěhuji, nemám moc času na to, si taky někdy něco užít. A o dražších a větších nákupech nemluvě. Takže ano, těšila jsem se.

Esmé mi ještě vysvětlila pár úprav a mohli jsme vyrazit. Emmett se sice snažil z nákupu vykroutit, což jsem vůbec nechápala, ale Alice byla neoblomná.

Před obchodem se k nám přidal Jasper. Jak jsem později pochopila, přítel Alice. Přátelsky jsem si podaly ruce a já musela uznat, že jim to spolu opravdu sluší. Oba mladí a krásní. Když nad tím tak přemýšlím, tak i Esmé a Emmett vypadají jako z nějakého časopisu. Budu se muset zeptat, jestli berou nějaké prášky, nebo jak to dělají.

 

Ačkoli bylo zapotřebí koupit pouze vybavení do mého nového baráčku a pár kusů oblečení, zjistila jsem pravou podobu Alice Cullenové. A z chvilkového nákupu se staly hodiny a hodiny lítání z jednoho obchodu do dalšího. Esmé nás opustila ihned po prvním obchodě se slovy, že se postará o odvoz věcí ke mně do bytu a prostě se vypařila.

Když jsem měla pocit, že už jsme museli projít stovky obchodů a vyzkoušet tisíce kusů oblečení, ujistil mě Emmett, že toto je teprve pátý obchod. Proč já?

Opatrně jsem se vyplížila z dohledu Alice a šla se podívat po něčem, co by mě oslovilo. Vzdálila jsem se o několik regálů a prohlížela si tílka. Jedno se mi ihned zalíbilo. Jednoduché, elastické a fialové.

„San, co myslíš?“ zavolala jsem potichu, ale nikde se neobjevila.

„Sandro. No tak. Kde jsi?“ šeptala jsem a ona nic. Opět.

„Bello, děje se něco?“ objevila se za mnou Alice.

„Ne, to nic. Já jen... co si myslíš o tomhle?“ ukázala jsem ji tílko.

„Hrůza,“ ohodnotila ho jedním slovem.

„Fajn. Beru ho!“ smála jsem se a jejího výrazu si nevšímala. Mezi vybrané prádlo přihodila ještě pár kusů oblečení a my se vydali k pokladně. Vše jsme zaplatili a nacpali do tašek, které Emmett s Jasperem odnesli k autům se slovy, že tam počkají. Alice si vydupala ještě jeden krámek a já jsem, pod podmínkou, že je poslední, souhlasila. Ovšem jen do doby než sem zjistila, kam mě to táhne. „Spodní prádýlko? To jako vážně?“ zarazila jsem se před vchodem.

„Ano, to jako vážně. Koukej si to zkusit a já se půjdu podívat po dalších kusech,“ táhla mě Alice dovnitř. Byla jako hurikán. Vždyť jsme sem teď vešli a ona mě už táhne ke kabince! Do ruky mi dala pár kousků oblečení a zatáhla za mnou závěs. To snad není pravda? Tohle si mám vzít? Opatrně jsem si prohlížela ten malý kousek látky v mých rukou a nevěřila svým očím. Tak ať to mám za sebou! Rychle jsem se svlékla a navlékla si na sebe údajně skvělou věc.

„Al,“ zavolala jsem do prostoru a vylezla z kabinky. Doufala jsem, že se před ní zatočím a budu to moct servat dolů, ale to co následovalo jsem opravdu nečekala. Místo rozzářeného obličeje Alice jsem viděla zaujatý obličej Smrťáka.

„Hm... Pěkný,“ shlédl mě od hlavy dolů.

„To si snad děláš...“ naštvaně jsem zalezla zpět do kabinky.

„Bello, jsem tu. Tak vylez,“ ozval se hlas Alice.

„Ani za nic,“ prskla jsem.

„Bello, jsem tu jen já. Vylez!“poručila a neměla ani nejmenší ponětí o osobě, která stála v její blízkosti.

„Bello,“ zaprosila a já, ač velmi nerada, jsem vylezla. Alice začala brebentit něco o tom, jak mi to padne a že ta barva je úžasná, ale já ji vnímala jen okrajově. Celé mé já se soustředilo na Smrťáka s úsměvem od ucha k uchu.

„Aby ti oči nevypadly,“ zamumlala jsem a on se jen ušklíbl.

„Cože?“ ozvala se Alice na kterou jsem dočista zapomněla.

„Ale nic. Je to vše,“ usmála jsem se a Alice se už už nadechovala k odpovědi, ale já ji přerušila, „to nebyla otázka.“ Alice ještě vypadala, že se bude hádat, ale nakonec se jen otočila a vydala k pokladně.

V garážích jsme se připojili k Jasperovi s Emmettem, kteří netrpělivě podupávali u auta. Alice skočila Jasperovi okolo krku a já nadhodila výraz á la už nikdy víc. Následovalo Emmettovo složení na zem v záchvatu smíchu a Alicin uražený výraz. Bez řečí jsem nasedla do auta a mohli jsme vyjet.

„Kam chodíte do školy?“ zeptala jsem se při výjezdu z parkoviště.

„Tady ve Forks na střední. Přidáš se?“ smál se Emmett od ucha k uchu.

„Rosalie a Emmett chodí do maturitního ročníku. A já s Japerem a Edwardem chodíme o ročník níž,“ ožila Alice a chytla se vysvětlování.

„Chceš hodit ke škole?“ zeptal se Jasper.

„Ráda,“ kývla jsem a pozorovala město z okýnka auta.

 

Před školou jsme parkovali během chvilky. Jezdí jako blázni! Se slovy, že tu na mě počkají jsem se vydala ke dveřím, kde měla být kancelář.

Za stolem seděla mile vyhlížející postarší paní s brýlemi.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Dobrý den, zlatíčko. Jak ti mohu pomoci?“ usmála se a srovnala si brýle na nose.

„Chtěla bych nastoupit na vaši školu. Teď jsem se přistěhovala a myslíte, že by to bylo možné?“ vychrlila jsem na ni svůj problém.

„Ale samozřejmě,“ kývla a začala se přehrabovat horou papírů. Sem tam nějaký papír vynadala a pokračovala v hledání.

„Tady máš papíry, tužku a až je budeš mít vyplněné tak mi řekni,“ a opět se věnovala své práci. Já se vyděšeně podívala na tu hromádku papírů, co mi podala a raději se rovnou pustila do vyplňování kolonek. Šlo to překvapivě velmi rychle.

„Tady,“ ozvala jsem se a podávala jí papíry.

„Ano, výborně. A ještě budu potřebovat ke kontrole váš pas, občanku,...“ a začala vyjmenovávat dokumenty a já jen valila oči. Nic z toho jsem nikdy nepotřebovala. Evidentně, až doposud. Ani nevím, jestli něco z toho vůbec mám!

„A nemohla bych je donést později? Věci mám ještě stále v krabicích a nevím, kde se co nachází,“ lhala jsem jako když tiskne.

„Dobrá. Tak se tu v pondělí před vyučováním zastavte a dořešíme vše potřebné. Ano?“ ujistila se.

„Výborně. Děkuji,“ zaradovala jsem se a s tichým na shledanou vypadla z kanceláře. Radostně jsem zapadla do auta a nechala se odvést domů, kde na nás již čekala Esmé s nábytkem v bednách.

„Tak, pro dnešek to bude stačit. Zítra vymalujeme a začneme s nábytkem, ano?“ navrhla. Já jen kývla a až nyní mi začala docházet jedna děsivá skutečnost. Postel! Ještě nemám smontovanou postel! Budu spát na zemi? To se malinko nedořešilo.

„Mami, nemohla by Bella přespat u nás? Já bych jí řekla něco o škole a mohla by se seznámit i se zbytkem rodiny,“ přitančila k Esmé Alice.

„Ne, ne, ne. To přeci nejde,“ kroutila jsem odmítavě hlavou ale celé mé já řvalo ano.

„Ale, Bello, jsme přeci kamarádky a ty tohle dělají, ne? Přespíš u nás a hotovo!“ dupla si a táhla mě za ruku k autu.

„Esmé...“ pokusila jsem se namítat.

„Mě to ale vůbec nevadí. Naopak, budu ráda,“ přikývla. A než jsem se nadála, seděla jsem v autě a odjížděla směr dům Cullenových.

 


 

Všem moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly. Moc potěšily... :)

Paxleena

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

5)  Lucka (21.08.2014 10:15)

skvělé

4)  Teyla (18.08.2014 22:17)

Alice a nákupy - klasika, ale v tvojom prípade vcelku zaujímavo a vtipne napísaná. Neviem, čo si mám o tom Smrťákovi myslieť, trochu ma desí... Preboha! Veď je to smrť! No, Cullenovci sú, ako vždy, skvelí a to sa na scéne ešte ani neobjavil Edík! Rozhodne si prečítam i pokračovanie, tak aby bolo čo najskôr!

3)  Jana (18.08.2014 19:20)

2)  BabčaS. (18.08.2014 15:11)

1)  marcela (18.08.2014 13:36)

Další kapitola.
Čte se to samo. Je to tak příjemné a oddechové,... páni.
Těším se na další.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek